4. září (Cholpon-ata – Kočkor)
Dneska se posuneme zase dál, protože nás čeká závěrečná fáze kyrgyzského výletu u jezera Son-kol. Bylo by lákavé zůstat ještě na nomádské hry, ale bohužel není dost času. Jdeme na snídani a potom do prodejny suvenýrů, kde zjišťuji, že včera jsem nakoupil krapet draho. Co už, můžu si říkat, že mám třeba lepší kvalitu. Ivoš se chce podívat přímo k jezeru Issyk-kul, já po tom zase tak netoužím, ale jdeme. Předpověď na dneska byla tak možná na 16 stupňů, ale přesto se na pláži lidi koupou. Na sluníčku je docela teplo, jak ale vlezem do stínu, tak je hnedka zima. Ivoš se koupe, ale mně se moc nechce. Podle průvodce je Cholpon-ata taková kyrgyzská riviéra nejen pro místní, ale hlavně pro Rusy. V našem případě jsou na pláži hlavně obtloustlí důchodci a paní s obříma květákama (rozuměj stylová trvalá, která u nás na východě frčí už od osmašedesátýho), mladé Rusky se zcela nepřekvapivě koupou někde jinde. Nebo jim vadí, že místo plavčíka zde hlídkuje uniformovaný policista. Plovací vestu nemá, ale píšťalku ano. Takže když plaveš moc daleko, začne zuřivě pískat, a když se nehodláš vrátit, tak za tebou pošle člun kolegů. Koho měl dálkový plavec na prázdném jezeře ohrozit, to opravdu netuším. Polehávání na pláži je fajn, ale třeba se posunout dál. Proplétáme se parkem kolem budovy ROH na vokzal, kde by mohla být maršrutka do Balykchy. Z vokzalu nás posílají přes hlavní ulici, protože odtud prý něco jede. Čeká tady taxík, ale my chceme levnější maršrutkou. Tak zase jdeme zpět, abychom se za pár minut zase vrátili a sedli do sdíleného taxíku. Maršrutky asi nejsou. Jedeme hodinu, možná ani to ne a už jsme v Balykchy. Hlavní silnice jako z partesu, ale jen co se zabočí vedle, tak polňačka plná prachu. Vokzal také žádná sláva, taže jsme rádi, že další sdílený taxík se brzo naplnil a můžeme vyrazit do Kočkoru. Vzhledem k vzdálenosti je v této části země doprava docela drahá. Asi daň za kvalitní silnice. Docela překvapivě se změnila krajina, zatímco ještě kolem Cholpon-ata bylo docela zeleno, tak zde převládá vyprahlá polopoušť. V Kočkoru máme v plánu se ubytovat, vyměnit peníze, něco dobrého sníst a domluvit výlet k jezeru.
Z nějakým neznámých důvodů je limit pro výběr peněz z bankomatu velice malý, takže se může lehce stát, že klidně deset minut počkáš, než jedna osoba vybere třeba deset výběrů. V Cholpon-atě mně už došla trpělivost, protože borci vypadali, že vybírají asi milion, tady v Kočkoru jsem doufal, že paní nejsou tolik ve vatě a jednou musí s výběrem přestat. Ivoš si mezitím koupil jídlo a já furt čekám. Vybral jsem pár tisíc somů a pokračujeme najít ubytko. Nemáme to úplně blízko, ale na to už jsme zvyklý. Míjíme výstavní sochu Lenina, dvakrát odbočíme a jsme v pěkném GH. Asi nejmodernějším dům, v jakém jsme zatím bydleli, evidentně dobře zvládnutý turistický byznys se vyplatí. Necháváme na pokoji věci a jdeme se najíst do jídelny na hlavní ulici. Osmdesátkový interiér včetně soukromých kójí (doslova jako malé kupé ve vlaku) pro nerušené gastro hody. Ceny mírné, jídlo výborné. Opět paříme černý čaj, ale ne moc dlouho, protože chceme zavčas najít cestovní kancelář, kde se chceme domluvit na odvozu od jezera Son-kol. První po ruce je Jailoo turism, kde nám chlapík vysvětluje, kudy se dá z Kyzartu jít k jezeru a kde se dá přespat. Cena za taxi od jezera má do lidovky hodně daleko (45 USD), ale bohužel v pátek ráno už nebude moc času na velké rozmýšlení a nějaké komplikované domlouvání. Jdeme se kouknout ještě dál do města, kde jsou další kanceláře, ale jelikož jedna byla zavřená a v druhé nikdo nebyl, tak bylo o výběru rozhodnuto. A když už jsme ve městě, tak ještě chvilku dupeme kolem silnice až k hřbitovu, který jsme míjeli při příjezdu.
Romantika na hřbitově, některé náhrobky jsou rozhodně hodně zajímavé. Celkově pestrá směsice jednoduše nazdobených hrobů a monumentálních krypt. Zvláště v odpoledním slunci s horami na pozadí velmi fotogenické. Nazpět frčíme taxíkem, protože lenost a taky nechceme, aby nám v cestovce zavřeli před nosem. Pak už jenom nákup proviantu (chleba a ovoce) na zítřek a sehnat nějakou večeři. Jako i v jiných případech, tak i tady jak se přiblíží večer, tak najednou není kam jít na jídlo, protože je všude zavřeno. Chvilku sedíme v naší jídelně z odpoledne, ale tady nás již bohorovně ignorují, tak to musíme zkusit jinde. V bufetu kousek od cestovky mají naštěstí ještě otevřeno, beru tři kusy oroma a černý čaj. A pak už jenom jít spát a těšit se na zítřek.
5. září (Kočkor – Kyzart – Son kol)
Snídaně se podává ve vedlejším domě, kde se asi také běžně ubytovává, ale dneska je tu úplně prázdno. Máme palačinky a samozřejmě místní dokonalé marmelády. Je to tady krásný, připadám si jako u babičky na slavnostní snídani. Po ránu žádné velké vedro není, ale slunce vzduch rychle ohřívá. Je stejně zajímavé, že i když je pár stupňů nad nulou, tak není taková zima, jako když u nás je podobná teplota. Loučíme se a jdeme sehnat odvoz do Kyzartu. Na autobusáku bohužel děláme trochu chybu, když sebou necháme vláčet místním „bossem“, který nám domluvil cenu a sám si pro sebe vzal ještě všimné. Smlouvat, smlouvat, a ještě jednou smlouvat, zvláště pokud jde o taxikáře! (Ivoši, pamatuj na to! 😊) Veze nás dědula, který se pořád ptá, kam jedeme a zda jedem do Kyzart pass nebo ne. My opakujeme, že až do Kyzart city a tak pořád dokola. Fakt je, že Kyzart pass je docela vysoko a tím pádem výšlap k jezeru potom asi nebude tak brutál. Ale my se nebojíme a plán máme jasný. Zvláštní cesta, na obou stranách pustina bez jediného stromu, před námi se klikatí prašná cesta a my jedeme dál a dál. Když máme smůlu, tak chytnem Kamaz s uhlím a to se potom dusíme v prachu.
Podle mapy je Kyzart trochu jinde, než kam jedeme, ale důležité je, že jedeme správně. Ve skutečnosti podle mapy Kyzartem projíždíme a končíme až ve vesničce za ním. U Guesthouse (ano, i v poslední dědině se ubytování jmenuje guesthouse) potkáváme partu turistů a světě div se, protože se opět zdravíme “Ahoooj”.Parta z Česka bere koně a má v plánu stejnou trasu jako my pěšky. Já na koně po zkušenosti z Kolumbie jen tak nevlezu. Dědula z GH nám kreslí do prachu cesty trasu našeho výletu. Máme jít kolem mešity, nemocnice a potom pořád rovně. Mám dojem, že na tomhle výletě se ztratit nemůžeme, prostě pořád za nosem přes kopec. No, a přesto jsme se hnedka za mešitou ztratili. Bere nás hodný pán v prastarém UAZu, kterým se rychlostí chůze šineme naším směrem. Pán veze náklad cihel a je v pohodě, vůbec mu nevadí, že sotva jede. Docela nám pomohl, protože jsme se vymotali z uliček a nyní už víme, že máme zabočit ke hřbitovu a potom už uvidíme cestičku do kopců. Už máme nasazené bágly, když nás ještě odchytává pohádkový kyrgyzský dědeček, který nás zve k sobě domů na čaj a džem. A taky nám chce vnutit jurtu svého synka, které je někde u jezera. K tomu nám čmárá cosi na papírek a kreslí tři kopečky jako tři jurty. Kýváme a jdeme si po svých. Budeme rádi, když to nějak přejdeme a najdeme jakékoliv ubytování. Loučíme se, utahujeme si batohy a vyrážíme. Od hřbitova jdeme po cestičce, která nás (pevně doufáme) povede až do cíle. Vypadá to vlastně děsně jednoduše, přejdeme tento menší hrbek a za chvilku nemáme co dělat. Až na to, že jsme nyní v 2200 metrů nad mořem a pravděpodobně se dostaneme o tisíc metrů výš, možná ještě víc.
Dupeme pomalu ale jistě. Každý svoje tempo ve svých vlastních myšlenkách. Míjíme našeho dědu, který nakládá seno. Něco na nás gestikuluje, asi není spokojen s výběrem naší trasy, která nevede k jeho jurtám. U potůčku dáváme první pauzu, hlavní kopec jako by se vůbec nepřibližoval. Parta Čechů na koních nás dohnala, nejedou na koních nijak výrazně rychleji, ale mají tu výhodu, že koník se tak rychle neunaví. Následující hodiny asi nebudu podrobněji popisovat. Prostě jsme šli, každý svým tempem, krok za krokem. Občas pauza, svačina, vydechnout a zase dál. Pro mě je nejhorší, když zastavím a tělo se uklidní, tak potom když opět pokračuju, tak se může srdce rozskočit. Chvilku potom trvá, než se tělo uklidní a najedu na strojové tempo.
Naši kolegové na koních už jsou asi v cíli, když jsme konečně na kopci. Ta odměna! Ten pocit! Před námi blankytně modrá hladina jezera Son kol, za námi v dáli Kyzart a vedle nás údaj 3360 m.n.m. Selfíčka a vítězné pocity. Nyní už nás čeká jenom sestup k jezeru, ubytování a koupačka. Na vršku dost fouká, tak jdeme trochu dolů, kde si dáváme oběd ze zásob po zásluze odpočíváme. Sestup k jezeru už je velká pohoda. Kličkujeme mezi mokřady a stády koníků. Fotíme a těšíme se k jezeru, kde už na nás vykukují naše jurty. (Nakonec jsme ušli 17 km a vystoupali cca 1200 výškových metrů: https://www.sports-tracker.com/workout/janpernica/5b91ec8b8bfe5d12bdbe0c7b). Idylu trochu hyzdí lodní kontejner vedle jurt, ale co se dá dělat, idylka nedotčené krajiny bez závanu civilizace je v dnešní době už dost daleko. Jurta bude podle stavu plsti rozhodně staršího data, ale to nám nevadí. Důležité je, že tady je plno dek, protože ty budeme určitě během mrazivé noci potřebovat. Házíme bágly dovnitř a jdeme se koupat. Teď nebo nikdy! Jak může být voda studená netušíme, ale to je snad lepší. Zahřívá nás euforie z výstupu a taky odpolední slunce. Holky kousek od nás musí mít asi velké divadlo. Do vody to ještě jde, ovšem jak si tělo uvědomí tu strašnou zimu a chce se dostat po kluzkých kamenech ven, tak to je teprve ta pravá legrace. Osvěžilo! Navíc, kdo může říct, že se letos v létě koupal ve třech tisících? A ještě běhá po planině bosky a potom má co dělat, aby vybral všechny bodlinky z chodidel? Jdeme se zahřát do jurty a potom na prochajdu než zapadne slunce. Místo je to opravdu magické, tedy až na tu zimu, která nastává okamžitě poté co zapadne slunce. To už je na všechny vrstvy, které mám v batohu a ani tak to není úplně komfort. Ale to půjde, zvyknem si, nejsme žádný bábovky.
Večeři máme až na půl osmou, když už je skoro tma. Paní nás volá do vedlejší jurty, kde na náš čeká zeleninová směska s masem, trochu tužší chleba a samozřejmě nezbytný černý čaj a marmelády. Po chvilce přichází i naší čeští spolucestující, kteří sice nemají večeři, ale přišli aspoň na čaj. A hlavně mají slivovici. V této nadmořské výšce i dva loky dělají svoje. Chvíli kecáme a jdeme brzo spát.
6. září (Son-kol)
V noci rozhodně největší teplo nebylo. Nákrčník jako čepice se docela hodil, ovšem vlněné deky fakt hodně hřály, takže se spalo krásně. Tedy až na noční výlet na záchod, protože to neznamená jenom vstát, ale komplet se obléct, přežít pár stupňů nad nulou, nezabloudit, nezmrznout, vrátit se na nazpět a usnout. Ještě, než jsme usnuli, tak třetí postel obsadil průvodce našich kolegů z Česka. Ivoš si stěžoval, že do něj v noci kopal, a prý že „plastik bum bum“. To není žádný dvojsmysl – překvapivě – ale igelit, kterým je omotaná jurta na jednom místě a ten vlivem větru celou noc bušil do stěny jurty.
Ráno ovšem stojí za to a je z těch, na které se nezapomíná. Jezero, slunce, ticho a klid. Totální zen, myšlenky někde daleko a díky někomu neznámému, že máme možnost takových zážitků. Jdeme na snídani, protože je potřeba se pořádně prolít čajem a načerpat marmeládovou sílu na dnešní pochod. Dneska to bude takzvaně „na klid“. Čeká nás zhruba dvacetikilometrová prochajda kolem břehu jezera do hlavního kempu s jurtama, kde přespíme a zítra odjedeme nazpět do Kočkoru.
Po snídani ještě chvíli zevlíme, pomalu balíme věci a vyrážíme na cestu. Naši spolucestovatelé teprve balí stany, mají dneska na plánu kratší trasu, ale i tak s plnou polní si docela máknou. Sem tam pauza, focení, kochačka. V podstatě kopírujeme břeh jezera a jdeme a jdeme. Chvílema docela fouká, takže to není zas tak úplně příjemné. A hlavně cílové jurty jsou pořád tak malé a nijak se nepřibližují. Co se ale přibližuje, jsou tmavá oblaka s deštěm, které jdou odněkud z místa našeho dnešního noclehu. Říkáme si, že nás to obejde, ale obejít nás to nemusí a tady na planině se rozhodně nemáme kam schovat. Sem tam potkáme nějaké jurty, to ano, ale stejně zmoknout nechceme. Máme asi hodinu, možná hodinu a půl do cíle, když stavíme u jednoho z tábořišť, že si dáme čaj. Paní nás uvádí do jídelní jurty, kde je po obvodu dlouhý stůl připravený pro hosty, kteří by snad měli každou chvíli přijít. Ale ti nepřicházejí, protože je po sezóně, a tak za dva nebo tři týdny to tady jurtaři zabalí a zaženou stáda do údolí do tepla.
Dáváme čaj, nějaké sušenky a chipsy, které ale nechutnají jako chipsy a vyrážíme dál. Mračna se přibližují a my dusáme do cíle, co nám síly stačí. Doposud jsme měli na počasí štěstí, a to nám v podstatě vydrželo, až do konce, protože když už to vypadalo, že doopravdy zmokneme, tak se objevilo auto, která nás vzalo až do našeho cílového kempu. Shodou okolností, které úplně neumím vysvětlit, nás vzal týpek přesně z naší jurty. Náhoda? Nemyslím si. Jsme rádi, že máme dnešní pochod za sebou a před sebou už jenom kochačku, teplo jurty a jídlo. Sedíme v jídelním stanu, pijeme čaj a čekáme až přestane pršet. Je to tady již komerčnější, ale pořád tak nějak v normě. Déšť nemá dlouhého trvání, takže se můžeme jít zase kochat. A že to nyní stojí za to. Mraky, světlo, slunce, tmavé mraky, jezero před námi. Neskutečná hra odstínů a světel před západem slunce začíná. Snažím se vše vyfotit, i když vím, že to nejde. Jediný spolehlivý foťák je moje mysl. Užívám si každou vteřinu a znovu si říkám, jaké mám štěstí, že mám tolik možností a můžu tady být a tohle všechno vidět. Tady u jezera není vůbec žádný signál, nicméně nedaleko je malý hrbek, nebo spíše opuštěný základy nějakého domu, kde malý signál evidentně je. Začínají se sem totiž trousit lidi, zvedají mobily a snaží se chytit signál pro kontakt s vnějším světem. Já to ani nezkouším, vlastně jsem rád, že tyhle tři dny jsem naprosto offline. Rychle se stmívá, a ještě rychleji se ochlazuje, no a my jdeme na večeři. Domlouvám se, kdy bude zítra snídaně, protože taxi pro nás přijede už na 7:30 a jak bývá v těchto krajích dobrým zvykem, tak jdeme brzo spát. Poslední dobrou noc v Kyrgyzstánu.
