Rubrika: Uganda 2017 Page 1 of 2

Hello Muzungu, here is Uganda :-)

Cestou Ugandou – Sse Islands, Entebbe a přes Dubaj domů

On 17.1.2018

In Cesty do světa, Uganda 2017

Den čtrnáctý – z Masaky do Kalangaly (Sse Islands)

Noc, kdy se nemůžeme dočkat rána. Celonoční hluk je náročný. Balíme a vyrážíme na snídani. Včera jsme slíbili v hospodě, kde nám chutnalo, že se stavíme i na snídani, ale mají zavřeno. Jejich smůla, tak jdeme jinam. Čaj černý, čaj africký (horké mléko s čajovým sáčkem) a klasická omeleta. Beny ještě kupuje šaty, aby ho Pavla příště ještě někam pustila a můžeme vyrazit zase dál. Boda-boda nás bere na křižovatku Nyendo, odkud jezdí matatu na ostrovy do Kalangaly (15 000 šilinků). Již v době našeho příjezdu je auto plné (vzadu 4 lidi), ale to samozřejmě není žádný problém. Po chvilce čekání a naložení dalších pasažérů je nás v autě 9 dospělých, 1 batole a jeden velký obraz. Jak se do auta vejde 9 dospělých? Stačí si vzájemně posedat na klín a není problém. Nejvtipnější je řidič, který sedí úplně vmáčklý ve dveřích a auto řídí jaksi z boku. Brzdy nejsou moc potřeba a řadící páka je ruční. Po hodině rally v červeném prachu přijíždíme k přístavu, odkud jede každé dvě hodiny bezplatný trajekt na ostrovy. Ten nám před chvilkou ujel, takže máme plno času na průzkum přilehlé vesnice. Kromě plechovým chatrčí a místního rozhlasu, který je napojený na film promítaný v jednom z domů, nic zajímavého. Kupujeme nějaké jídlo, pití a na zkoušku špalek cukrové třtiny. Zatímco místní třtinu hryžou jenom tak zubama, tak nám stačí malé zakousnutí, aby bylo jasné, že z třtiny budou padat tak leda moje zuby.
Plavba trajektem trvá jenom půlhodiny a dalších 40 minut trvá v červeném prachu, než dorazíme do Kalangaly. Vítá nás teplo a modrá obloha. Některá pravidla jsou nečekaně přísná na africké poměry. Na dvorku, kde má taxík konečnou si chci odskočit na záchod do keře za zídku. Kdepak, ani omylem, jsem vykázán na veřejné WC, které je opodál. Málem jsem způsobil veřejné pohoršení :-).
Jdeme se ubytovat do Philo’s Leisure Garden (kolem 400 Kč, klasicky jsme zde jediní hosté), dáváme rychlou sprchu a půjčujeme si kola na odpolední výlet. Původní cena je 30 000 šilinků za kolo na den, což je teda hodně, ale daří se to snížit aspoň na dvacku. I když jsme tu jediní hosté, tak žádné velké slevy nejde čekat. Stav bajků je o něco lepší než těch, které jsme měli půjčené u kráterových jezer, ale i tak bída. Kola jsou malá, málo nebo vůbec přehazují a brzdy raděj ani nezmiňovat. Aut je ostrově minimum, žádný velký kopce, takže to nějak zvládneme. V odpoledním žáru dupeme po silnici nazpět do Bumangi a potom po vedlejší polní cestě dolů k vodě. Stačí chvíle na slunci a mám toho docela dost. Beny navíc při jedné cross country zkratce háže tygra, takže ke svému plnovousu přidává ještě odřené čelo. Drsňák od pohledu. Raději pomalu a po cestě, ať dojedem k cíli. Tím je na mapě bezejmenná vesnice přímo u vod Viktoriina jezera. Na to, že to původně vypadalo na pár domků u vody je tu docela dost lidí. Rozdáváme zbytek hraček, fotíme jezero a děcka. Je tu dokonce i obchod, který vede skvěle anglicky hovořící chlapík. Jinak je tu chudo, děti si hrají a dospělí většinou nic nedělají a popíjejí. Jeden progresivní borec dokonce žvýká kát. Chvíli ještě okouníme u jezera a vyrážíme okolo olejových palem nazpět. Bude to cesta spíše do konce a ty na našich strojích rozhodně nedáme. Nádherné pozdní odpoledne. Ty výhledy! A toho prachu, který se na hlavní cestě zvedne za každým autem! Beny už toho má dost a jede rovnou na ubytko. Já teda taky, ale pro jistotu jedu ještě dolů k jezeru zkontrolovat, zda zítra ráno opravdu pojede trajekt do Entebbe. Trochu znejistím při odpovědi jednoho okounějícího pobudy, že trajekt pojede až ve dvě, tak se jdu ptát někam jinam, kde mně potvrdí, že se jede v osm, a že máme být na místě už v 7:30. Ale „no problem“, já vás tam hodím. No jo, vždyť to je manager od nás u ubytka. Už mám dneska vážně dost. Zpět do kopce do kempu vrátit kolo a do sprchy smýt rudý nános prachu (a nanést pořádnou vrstvu pantenolu). Tracker se zastavil na 30 km, takže nakonec i docela slušná projížďka.
Máme před sebou poslední večer v Ugandě, čas zhodnotit výlet a utratit zbytek peněz. Jdeme tedy do muzungu drahé restaurace dát si něco dobrého. Já mám jasnou volbu v grilované rybě (místní Okoun nilský za 25k), Beny si dává filet, páč nemá rád kosti. Trvá to dlouho, i když jsme jediní hosté, ale je to dobré a je to příjemná změna po jinak trochu monotónní stravě. V kempu probíhá nějaká politická oslava, tak doufejme, že to nebude podobně veselé jako včera v Masace. Krásné svítí měsíc, dobrou noc Ugando…

Den patnáctý – z Kalangaly do Entebbe a dále do Dubaje

Pátek, poslední ugandský den. Dneska náš čeká přejezd trajektem do Entebbe a odlet do Dubaje, kde opět přespíme a druhý den budeme pokračovat do Bratislavy a domů. Budík máme na půl sedmou, protože v sedm chceme být na snídani, abychom stíhali zhruba půl osmou v přístavu. Snažíme se nabažit ranní idyly a krásného počasí co nejvíc, protože po návratu se budeme na pár měsíců bez ranního hřejivého slunce obejít. Šéfík nás bere do přístavu, kde kupujeme buržoustskou první třídu (to samé jako druhá třída, navíc lístky nikdo nekontrolujte) za 10k a jdeme na palubu. V osm skutečně vyrážíme a loučíme se s Sse ostrovy.
Na trajektu je vidět, že výletování na ostrovy není rozhodně pro běžnou populaci. Drahá auta, zlato, iphone, luxusní oblečení – prostě vyšší třída. Naproti nám sedí holky patrně z nějaké top university, dokonale oblečený a vystajlovaný, ale bez výrazu. Cesta trajektem trvá 3,5 hodiny, sice si není moc kam sednout, ale dá se jít na palubu nebo si něco koupit, takže to docela uběhne. Chvílemi Viktoriino jezero vypadá i docela čistě, ale občas jedeme totálním zeleniskem a hladina je poseta lekníny, což určitě nebude svědčit o čemkoliv dobrém. O půl dvanácté přistáváme v Nakiwogo, kde si dáváme na trhu čerstvé hranolky (3000 šilinků) a loučíme se s Ugandou.
Zase tolik času už nemáme, takže bereme boda-boda za 6000 na letiště. Naše poslední jízda na motorce, při které vzpomínáme, jak jsme byli poprvé na motorce v křeči a nyní jen tak bezstarostně sedíme a vykládáme si. Bohužel až na letiště motorky nemůžou, tak posledních pár set metrů musíme po svých. Tedy vlastně nemusíme, bere nás pán v luxusní dodávce až na parkoviště. Příjemné rozloučení s Ugandou. Méně příjemné je odbavení, kdy paní na přepážce je důležitá a trvá na dodržení váhového limitu, který je sedm kilo, přičemž můj bágl má 10 kg. Nezbývá než pár věcí vytahat, dát k Ivošovi nebo někam bokem a ukázat paní, že nyní je bágl menší a vše je ok. Za rohem batoh znovu naplním a jdeme dál pro výstupní razítko. V celé Ugandě jsem nebyl schopen sehnat jakýkoliv suvenýr pro sebe, takže nezbylo nic jiného než si koupit předražené tričko Uganda na letišti. Trochu líto těch 20 dolarů mně bylo, ale tak ať mám vzpomínku. Odlétáme, rychlý check-in na Facebook a někdy třeba zase na viděnou Ugando. V letadle jako jedni z mála opět dostáváme jídlo, kecáme se Shefar, které jede studovat do Emirátů a jsme v Dubaji. Tentokrát jdeme k hotelu pěšky. Původní hotel na byl tento termín moc drahý, tak jsem vzal o pár set metrů vedle. Asi na nás není moc dobrý pohled, protože na recepci chtějí zálohu na ubytování. No upřímně, ani se mu nedivím. Dostali jsme místo běžného pokoje apartment s kuchyní, několika koupelnami a halou velikosti dalšího bytu. Trochu nezvyk. Chytrolíni nám zavřeli druhou ložnici, kde je i ovládání klimatizace v celém apartmánu. Za ty prachy nemusíme být jak v lednici, takže musím dolů na recepci to nějak pořešit. Podařilo se. Dobrou noc…

Den šestnáctý – z Dubaje až do Tišnova

Budíček, sprcha a kde je snídaně? Nikde, dneska bude hladovka, pokud nám v letadle zase nedají jídlo. Obchody jsou v sedm ráno samozřejmě zavřený. Zase letiště, odbavení a odlet. Skoro šest hodin do Bratislavy už moc neubíhá. Navíc už je třeba si dávat pozor na jazyk, když nám všichni rozumí. Aspoň, že jídlo máme. Letí s náma zvláštní typy lidí, trochu mně u některých není jasné, co v Dubaji vlastně dělali a proč tam letěli. Ale to je jedno. Bratislava, nikde ani noha, pusto a prázdno. Dlouhé čekání na imigračním aneb zákon fronty funguje všude. Bratislava je pořád stejně šedé město jako před lety. Hlavní stanici raději ani nezmiňovat. Teda kromě halušků, ty byly epesní. Regiojet a kafe po dvou týdnech! Navíc zákusek a sushi. A pivo. Brno. Konec výletu.

—–

Říká se, že Uganda je Afrika pro začátečníky a asi to tak bude. Příjemní lidé, není tu nijak extra draho, doprava je docela slušná a v podstatě pořád je to vidět a co zažít, bez nutnosti řešit nějaké velké trable a bezpečnostní problémy. K tomu se dá přičíst k pěkné a stále počasí a anglický jazyk, s kterým se turista domluví v podstatě všude. Takže za mě spokojenost. Určitě to chtělo více času, ale s tím rizikem, že to bude uspěchané, jsem do toho šel. Do Ugandy se moc nejezdí a je to škoda, i když pro nás dobře, protože k muzungům se místní stále chovají mile, a ne jako k chodící peněžence. Asi jsme měli zkusit trek do hor, možná jsme si mohli odpustit jeden turistický NP, ale to už je jedno. Viděli jsem toho hodně, každý den zažili něco nového a odnesli si kupu zážitků a vzpomínek na celý život. A o tom cestování hlavně je…

Cestou Ugandou – Lake Bunyonyi

By Hondza

On 17.1.2018

In Cesty do světa, Uganda 2017

Den dvanáctý – výletování u jezera Bunyonyi

Krásné ráno. Slunce začíná pomalu osvětlovat kopce na druhé straně jezera, na obloze sem tam mráček, ale jinak úplně modro. Beru foťák a vyrážím prudce do kopce podobným směrem jako jsem šli včera odpoledne. Není třeba jít dál než k úlům, protože již odtud se otvírají skvělé výhledy na jezero a na vulkanický kráter na horizontu. Společnost po cestě tentokrát nedělají ovíněné ženy, ale školačky, které míří do Rutindy do školy. Na velké popovídání to sice nevypadá, ale selfie dáváme bez problémů. Je zajímavé, že holkám vůbec nerostou vlasy. Každá má na hlavě jenom takový „kobereček“, na které si (ty, které na to mají) naplétají copánky. Holky jsou do školy a já na snídani. Kafe, čaj, omeleta, ovoce a krásný výhled z terasy. Takhle v pohodě bych dokázal snídat dlouho.
Dumáme, co dneska podnikneme. Týpek u brány nám vytrvale nabízí výlet lodí na druhý břeh a další ostrovy. Hmm, to se nám asi dopoledne úplně nechce. Místo toho půjdeme dopoledne podél břehu, někam dojdeme a nazpět si vezmeme loď nebo boda-boda. Zní to sice jako bychom plánovali výlet někam nazdařbůh a nevěděli, kam jít. Moderní cestování, kterému se vyhnout úplně nedá (a je to, přiznejme si, docela pohodlné), nabízí také offline mapy, kde je doslova i poslední silnička, nebo si můžu lehce zjistit, kolik má asi daná trasa kilometrů. Nuda to ale rozhodně není, jenom tolik člověk nebloudí. Naše trasa kopíruje břeh jezera, na první pohled to vypadá na pár kilometrů, ale pokud dojdeme až do Kakooku, tak se docela projdeme. Jak jsme zvyklí, že kamkoliv se hneme, tam jsou lidi, tak tady to neplatí, protože v podstatě celou cestu jdeme sami. U jedné ze zátok se jdeme podívat dolů k vodě na úly, když si náš všimne klučina z protějšího břehu a připlouvá za námi na kánoi. Klučina neovládá ani obvyklé „Hello muzungu“, ovšem je jasné (domluva beze slov), že nám chce nabídnou svezení na druhý břeh. Beny neváhá a skáče na vydlabaného kmene. Já mám jasno, že s foťákem a pasem v báglu půjdu pěkně po svých po břehu. Myslím, že i Beny poté, co zjistil, že kánoe je velmi vrátný vydlabaný kmen, trochu zalitoval, ale jsme hrdinové, ne? Takže mně hodil pas a vše cenné a vyrazil. Nepřeji samozřejmě nikomu nic zlé, ale kdyby se Beny vyklopil, tak by byla aspoň legrace a pěkná historka k dobru. Ne, nevyklopil se, zato já jsem se kvalitně opálil na poledním rovníkovém slunci. Cesta byla delší, než si klučina převozník asi myslel, tak mně šel naproti.Patrně se bál, že se muzungu ztratil. Je to další z „yes kids“, které na cokoliv odpovídají „yes“. Dojde to tak daleko, že si pro sebe polohlasem zanadávám, že je opravdu „vedro jak v ….“ A klučina odpoví „yes“. Jsme v Kakooku, čekali jsme vesnici a nějaké lodičky, které se budou samy nabízet, aby nás odvezli nazpět do Rutindy. Našli jsem pár baráčků roztroušených po stráni a prázdné molo. Nikde ani noha, doslova. Tedy kromě jednoho páru nohou na protějším malém ostrůvku, které za chvilkou skáčou do kánoe a jedou k nám. Hurá, nebudeme muset jít nazpět pěšky. Borec rychle pochopil, že chceme nazpět do Rutindy, kam by nás vzal na kanoi za 10k. Tak nějak si představuji další hodinu na poledním slunci a můj totálně rudý obličej (a pořád nějak nejsem zcela ztotožněn s utopeným pasem a nutností plavat ke břehu v druhém nejhlubším sladkovodním jezeře na světě), takže se pro jistotu ptám, zda není k dispozic loď s motorem. Byla by, stačí zaplatit 25k a můžeme vyrazit. Rutinda je díra, ale rolex (placka s omeletou) tady mají asi zatím nejlepší. Tajemství je v avokádu, které se přidá k omeletě a zaroluje.
Včera jsme potkali izraelský pár, který s námi byl u kráterových jezer, dneska pro změnu Holanďanky, které s námi byly u nosorožců. Z toho plynou dvě věci, jedná dobrá a jedná špatná. Ta dobrá je, že v Ugandě je opravdu málo turistů muzungů a ta špatná je, že všichni jezdíme na ta stejná místa. Po jídle byl mělo následovat kafe, ale to máme v Ugandě, i přes kávovníky všude okolo, prostě smůlu, takže se jdeme místo kafe vykoupat do jezera Bunyonyi.
Nějaká fakta: jezero Bunyonyi je jedno z mála jezer ve východní Africe, které je „billharzia free“. S hloubkou až 900 metrů jde o druhé nejhlubší jezero v Africe a koupeme se v nadmořské výšce 2000 metrů nad mořem.
Voda teplá jak u nás v létě na rybníku, takže ideální koupání. Jsou zde s námi ještě čtyři Izraelci. Jsou celkově spíše sami pro sebe, moc se nebaví s ostatníma. Nejsou to první Izraelci, které jsme potkali a je to prý tím, že v Izraeli je zrovna plno svátků, tak lidé mají volno a cestují. Koupání stíháme jednom dvakrát, potom se najednou zatáhne a během pár minut tady máme opět kvalitní slejvák. Tím pádem z lodního výletu nic nebude. Smutný je určitě týpek u brány, který nás celou dobu trpělivě naháněl, ale i my, protože dneska už budeme jenom na hostelu. Pro velký úspěch jdeme na večeři opět do toho samého „hotelu“ jako včera, ale odcházíme s nepořízenou. Dneska se nám už ani nesnaží nabídnout rýži, prostě nic nemá. Těžko říct, zda je to pravda, nebo po včerejšku už s námi nechce mít nic společného. Ještě, že je možné si na hostelu objednat večeři, jinak by byla hladovka. Dneska to není večer ani na psaní deníku. Jednak vypadává elektřina a potom je taková kosa, že nejlíp zalézt hnedka po osmé do postele.

Den třináctý – od jezera Bunyonyi do Masaky

Ugandské cestování se nám pomalu chýlí ke konci, takže musíme začít plánovat a počítat s tím, že v pátek dopoledne musíme být na letišti v Entebbe. Rýsují se dvě možnosti, kam nyní pokračovat. První a nejpohodovější je postupný návrat k Entebbe se zastávkou u Viktoriina jezera na Sse Islands. Druhou a trochu dobrodružnější variantou je zůstat tady v oblasti u hranic s Kongem, jet třeba do Kisora, kde by se dal udělat celodenní výlet a potom jet přes noc přímo do Kampaly. Nakonec jedeme na klid směrem k Viktoriinu jezeru. Ani dneska to nevypadá to extra dobré počasí a bylo by to asi zbytečné zde ještě zůstávat. Ráno bágly necháváme na recepci, platíme a jdeme ještě na kopec pokochat se okolí. Vyrážíme směrem Arcadia lodge, po chvilce se k nám připojuje místňák Ben. Evidentně si rád povídá, a navíc se nezdá, že by po nás chtěl nějaké peníze. První zastávkou je vyhlídka u Arcadia lodge. Resort je celý oplocený, ale Ben zná cestu. Zatímco fotíme výhled, tak se k nám přidávají dvě paní, které asi hlídají resort. Chvíli něco vykládají a potom zničehonic zamknou bránu, ať zaplatíme. Tomu se nedá nezasmát, každopádně odhodlání mají. My zase máme nechuť zaplatit, schopnost přelézt plot a navíc místňáka s sebou. Odhodlání dlouho nevydrží a my pokračujeme dál do vesnice Kdoragi, odkud je pěkný výhled dolů do údolí na Kabale. S Benem dáváme ve vsi limču a kecáme o všem možném, třeba i o politice. V Ugandě je totiž veselo, byla bitka v parlamentu a prezident nechce odstoupit, i když by už dávno kvůli věku měl. Prezident je totiž už 30 let u moci a dosáhl poměrně značné moci, takže není lehké ho donutit k odstoupení.

Dal například volební právo migrantům, kteří ho pak rádi volili. Do toho roztříštěná opozice neschopná na čemkoliv se domluvit, což známe moc dobře i od nás. Je fajn, že sranda v politice není jenom u nás ale i v Ugandě. Benymu se nechce šlapat nazpět, bolí ho palec, tak bereme motorku nazpět k ubytku (4 lidi na motorce, náš rekord!), kde se loučíme s Benem, vyměňujeme si kontakty a frčíme dolů do Kabale (7000 šilinků za oba). Pořád jsem trochu čekal, že si náš průvodce nakonec řekne o nějaké peníze, ale nic, prostě pohoda, což mě potěšilo.
V Kabale nás hnedka čeká bus do Masaky (20 000 šilinků), tak neváháme a přestupujeme. Jídlo ani pití sice nemáme, ale hlady v buse určitě nezemřeme. Na každé zastávce se do autobusu nahrnou prodejci oříšků a pití nebo stačí vykouknout z okýnka a koupit si špízy, rolex nebo třeba kukuřici. Bus je jinak docela pohodlný, místo čtyř řad obvyklých u nás je tu pět řad, ale pořád relativně dost místa na nohy i na sezení. Silnice je v této části Ugandy výborná, takže můžete jet jako o závod a co všudypřítomné retardéry dovolí. Někde u Mbarary (lituji těch, kteří tady bydlí a ráčkují) stavíme u benzínky na WC. Jdu na záchod a do obchodu, pořád náš bus periferně kontroluji, ovšem když už jsem u pokladny, tak vidím, že bus odjíždí a já v něm nejsem! Nebýt v buse, kterým jedete, je vždycky blbý. O něco lepší je, že v něm je Beny a ten si snad všimne, že tam nejsem. Nechávám čaje svému osudu a vybíhám ven, bus naštěstí zastavuje a můžeme jet i se mnou dál. Tahle příhoda pomyslně půlí cestu do Masaky, kam přijíždíme pozdě odpoledne. Bus nezajíždí do města, ale staví pouze na křižovatce, takže je nutné být docela ve střehu, protože se na nikoho nečeká a do Kampaly se nám dneska ještě nechce.
Z křižovatky Nyendo bereme boda-boda do města k Vienna guesthouse. Jedná se patrně o naše nejlevnější ubytování (10 USD za oba), sice máme každý velkou postel, ale jinak bída. Zvláště koupelna stojí za to, ale za deset doláčů nemůže chtít víc. Celkově je to vtipný ubytko, dole u recepce je obrovská zásobárna kondomů zadarmo a guesthouse je hodně průchozí, takže celou noc je dost živo. Ale zase vyloženě jako hodinový hotel to nevypadá. Africké kondomy udělaly radost Benymu, který je doslova „vybílil“, tudíž je jasné, co dostanou zaměstnanci IB Met na Vánoce. Humory na téma velikost afrických kondomů neberou konce. Masaka je jinak evidentně město obchodu a taky pěkných holek, jak zjišťujeme při procházce městem a hledání restaurace na večeři. Podává se místní klasika, ale snad poprvé máme oba pocit, že restaurace někoho baví. Paní majitelka za námi přišla popřát dobrou chuť a zajímala se, jak nám chutná. Jídlo bylo dobré, takže jsme neměli důvod nepochválit. Večer jdeme po nákupech (mají tu pěkné věci, ale vše Made in China), potom rychlé pivko na hotelu a spát. Noc byla dlouhá, hluk a rachot ze všech koutů hotelu

Cestou Ugandou – Queen Elizabeth National Park

By Hondza

On 16.1.2018

In Cesty do světa, Uganda 2017

Den desátý – z Kilembe do Queen Elizabeth National Park

Trochu mě bolí hlava! Nile Gold je ve větším množství než malém docela silné pivo. Tohle je ta horší zpráva z dnešního rána, ta lepší je, že v ceně ubytování je snídaně, o čemž samozřejmě vůbec nevím. Kdo se nezeptá, tak nic neví, zvlášť v Africe. Stačilo obejít barák, který slouží jako recepce a u borců v kuchyni si objednat. Omeleta, ovoce, kafe a ranní pohoda pod horami. Chvilku ještě kecáme se Stefanem, který ale za chvilku odjíždí. My jedeme patrně stejným směrem, ale nikam nespěcháme a jdeme třeba na…nedělní bohoslužbu. Málo lidí, málo lidí…asi se modlí doma, nebo byla ta pravá ugandská nedělní mše prostě jindy.
Nevadí, jdeme chytnout motorku nazpět do Kasese (celé z kopce za 10 000 šilinků) odkud bychom rádi jeli dolů na jih do Katunguru. Zastávka v Queen Elizabeth parku nebyla původně v plánu, ale když už jsme tady, tak nakonec safari přece jenom vyzkoušíme. Ani jsme se nenadáli a hned v Kasese se opět střetáváme se Stefanem, který už hodinu sedí v matatu a čeká na nějaké další spolucestující. Neděle bude zcela evidentně dnem klidu v Ugandě, protože většina obchodů má zavřeno a taky auto se plní jenom velmi pomalu. Jdeme se v klidu posadit pod střechu, kupujeme nějaký oplatky, ke čtení místní tisk a prostě čekáme. Však jednou to auto nakonec přece jenom pojede. Hodinka a půl pohody, když už to vypadá, že bychom mohli vyrazit, ale ouha. Nic se neděje a místo toho se borci venku začínají o něčem hádat a bude to patrně o penězích. Není moc jasné, kdo tu velí nebo kdo je viníkem, protože u auto oplenduje tolik lidí, že opravdu těžko odhadovat. Určitě půjde jenom o pár tisíc, kdy nesedí prodané lístky a celkovými penězi. Jak to nakonec dopadlo a kdo měl pravdu nevím, důležité ale je, že konečně někam jedem. Tentokrát to není bezinka, ale obchod s mobily, kde si řidič vyzvedl mobil, potom jedeme ještě pro obal na mobil a potom…ano, potom pro benzín. Ale stále ještě nejedeme, protože musíme vyzvednout skutečného řidiče, který se doposud povaloval ve stínu a jedeme. Silnice je v těchto částech Ugandy bezvadná, takže netrvá dlouho a jsme v Katunguru u Kazinga Chanell (spojnice Lake Edward a Lake George), kde se podruhé loučíme se Stefanem a vyrážíme vstříc zvířatům a kupě utracených dolarů.
Nabídka na safari na sebe nechává čekat pouhých pár vteřin po výstupu z matatu. Ve hře je plno věcí: odvoz na ubytko na poloostrově Mweya (už v Queen Elizabeth parku), potom odvoz na game drive (= výlet autem/jeepem na safari, koukání na zvířata z auta), samotné game drive a návrat. Celá legrace za 100 dolarů s ukecáním na 70 dolarů. Vzhledem k nedostatku turistů jsem to měl ukecat ještě více. Další chybou je, že jsem nějak zapomněl na návrat z ubytka do civilizace druhý den ráno. Taky je možnost přespat přímo v Katunguru za pár drobných, vyhnout se tak předraženému spaní v parku a druhý den jet na výlet. No co už, dolary se musí protáčet, takže vyrážíme. Nejprve nás čeká benzinka (jak jinak) a zaplacení poplatku do NP (40 USD/osoba/24 hodin). Je opravdu vhodné a dobré střežit potvrzení o zaplacení jako oko v hlavě, protože se kontroluje úplně všude. Prostě za ty prachy je potřeba zaměstnat úplně každýho, kdo jde kolem. Abych jen nekritizoval, přísné kontroly mohou platit i na pytláky, i když ti mají asi svoje cestičky. Jdeme se ubytovat (82 000 šilinků/osoba), sprcha a na jídlo. V dáli u břehů Kazinga channel jsou vidět stáda buvolů, hrochů a patrně taky slonů. Čím dražší jídlo, tím horší. Tak touhle rovnicí se dozajista řídí v místní hospodě. Vaří se tu jen pro průvodce a turisty, takže jsou nasazeny muzungu ceny a kvalita nicmoc. Dávám si sendvič za 20 000 šilinků a Beny rýžové biryani za stejnou cenu. Konkurence tu není, takže se není třeba moc snažit. Na nástěnce nacházím samolepku „We bus here“ od projektu busny.cz (po návratu jim píšu na FB a zjišťuji, že jsme se minuli o pár dní). Konečně jsou čtyři a můžeme vyrazit na kýžené safari.
Dumám si tak pro sebe, co asi za 70 dolarů za dvě hodiny uvidíme? A doufám, že toho bude víc než cestou k planinám Kasenyi, protože jsme nezahlídli ani blbou myš, natož třeba slona. Prostě mrtvo. Nakonec jsme viděli slony, hrochy, buvoly, nějaké antilopy a ptactvo. Lev tu údajně také je, ale ten se někam schoval. Asi jsme oba čekali o něco více, ale i tak zkušenost dobrá. Nakonec celé safari zachraňuje veliká skupina slonů, na kterou jsme natrefili už skoro za tmy při cestě zpět. Opravdu nádherná a majestátní zvířata. Je sice dost šero, ale i tak bezvadná podívaná. Sloni chtějí přejít cestu a naše auta jim v tom brání. Je zajímavé sledovat, jak se sešikují do „obranného kola“, kde uprostřed jsou mladí sloníci a samci chrání celé kolo zvnějšku a dávají pozor. Vlastně idylka, až na to cvakání fotoaparátů a min. deset aut, která různě popojíždí, aby muzungové měly ty nejlepší záběry.
Do hostelu se nakonec dostáváme už za tmy. U chatek nám kempuje stádo antilop (kob anglicky, česky Voduška kob) a prasat savanovitých (warthog), ale jelikož je už naprostá tma, tak vidíme jenom jejich obrysy a svítící oči. Průvodce nás varuje, ať v noci nikam moc nechodíme, že tu je plno hrochů. Jdeme do stejné hospody něco sníst, zhodnotit den a spát. Safari nebylo špatné, ale čekali jsme víc. Je to v podstatě takové lepší lidská zoo bez mříží a ve volném prostoru. Fajn zažít, ale příště asi dám peníze raději za něco jiného.

Den jedenáctý – z Queen Elizabeth parku k jezeru Bunyonyi

Večer nám u hostelu kempovalo stádo antilop Vodušek a prasat, ale ráno už nikde ani noha. Vstal jsem o něco dřív a jdu se podívat k vyhlídce na Kazinga kanál a dozadu do kempu, kde parkuje několik overland jeepů. Může být docela zajímavé takhle procestovat celou Afriku, protože všechno si vezeš s sebou, stanuješ na střeše auta a můžeš se podívat kam chceš a kdy chceš. Navíc v parcích jako je tento ušetříš nejen za ubytko, ale hlavně za celé safari, protože se můžeš pohybovat po parku ve vlastním autě. Odvoz máme objednán na osmou, takže máme akorát čas na rychlý výlet křovinami až k vodní hladině. Hrochů tu bude plno, potkáme nějakého? Bylo by to super, ale jinak ve skrytu duše pevně doufám, že ne. Zkoušet rychlost hrošího běhu nemám po ránu (ani kdykoliv jindy) chuť.
V osm už na náš čeká náš včerejší průvodce Moses a můžeme vyrazit. Což mně připomíná včerejší byznys příhodu po africku. Když jsme dorazili, tak za náma došla paní z hostelu, že tady pán xy by nás hodil zítra ráno do Katunguru, protože tam prý taky shodou náhod (haha) jede. „A za kolik by to bylo“, ptám se zvědavě. Další náhodička, taky za šedesát tisíc. No jo, ale za šedesát jedeme tady s Mosesem a už jsme mu to slíbili. Ale kdyby tady pán trošku slevil, tak se určitě shodneme, že ten slib nebyl zase tak závazný, že? Ale to milého pána, ani paní z hotelu nenapadlo, takže smůla. Mohly být peníze jejich. Každopádně my jsme rádi, že někam jedem a s kým je už vedlejší. A navíc! Cestou potkáváme velikánské stádo slonů. Jsme tu jenom my a sloni, žádná další safari auta. Sloníci jsou evidentně na cestě k vodě a my jim bráníme. Však oni si poradí a pěkně nás obejdou. Já i Beny jsme happy, že jsme konečně viděli slony a v pěkné světle. Tímto bereme tedy safari trochu na milost.
Nazpět v Katanguru dáváme k snídani placky rolex za 1000 šilinků, tedy v přepočtu asi za 6 korun a jsme spokojeni, že máme zase dobré a levné jídlo. Sice jsme se s Mosesem již rozloučili, ale netrvá dlouho a podnikavý chlapík je opět zde. Tentokrát s nabídkou odvozu do Mbarary, což se nám hodí, takže neváháme a sedáme do luxusní Toyoty (dvě řady širokých kožených sedaček) a vyrážíme před kanál dál na jih. Jak to tak bývá, tak napřímo to nebude a v půlce cesty měníme auto. Silnici se skvělým asfaltem lemují čajové a banánové plantáže. Pryč jsou polorozpadlé baráky a chudoba, tady se evidentně žije na trochu jiné úrovni. Krásné vilky, všude plno aut. Je vidět, že čaj a banány docela nesou. Škoda, že nemáme více času, bylo by ideální mít možnost zastavit právě tam, kde se nám líbí a třeba pokračovat druhý den. Na to ale nemáme čase, takže jedeme přímo do Mbarara, kde na benzince přesedáme do matatu (20k) směr Kabale. Ve městě ale nemáme v plánu se dlouho zdržet, protože cíl dnešního dne je nahoře u jezera Bunyonyi. Jdeme vybrat peníze, poslat zbytek pohledů a najíst se. Bankomat u banky Barclays Benymu „snědl“ kartu (u vybírání nezevlovat!), pohledy poslány (stálo to více jak ve Fort Portal) a oběd nečekaně dobrý (houby s rýží). A nyní hurá do kopců k jezeru. Bereme boda-boda za 10k (za dvě osoby se platí vždy víc) do vesničky Rutinda, kde se dneska ubytujeme. Cestou míjíme vápencové kamenolomy. Kutá se tu bez jakékoliv techniky. Docela drsné. V Rutindě je dneska probíhá dneska trh, takže je tu hodně živo. Ihned po výstupu se na nás vrhá několik „Hello my friend, how are you“ týpků, ale ty lehce setřásáme a jdeme rovnou do Crater Bay Cottages, které mám doporučené z netu. V situaci, kdy nevíš, kam jít a všude je plno pomahačů a opruzů je dobré se tvářit sebejistě, aby bylo jasný, že víš, kam jdeš. Jinak se těchto typů prostě nejde zbavit. Ovšem i přes můj drsný výraz se nás za chvíli lepí další a u vrat do hostelu ještě jeden s nabídkou „activities“ (výlet lodí kamkoliv). Není tu moc turistů, tak se snaží. Papírová cena za ubytko je 45 dolarů za pokoj s koupelnou, což je ale moc, takže není problém to ukecat na 30 dolarů a určitě to mohlo být ještě víc. Je pěkně, jdeme na výlet. Jsme docela vysoko (2000 m.n.m.) a můžeme jít ještě výš, protože tam bude teprve ten boží výhled, který jsem viděl na netu. Společnost nám dělá několik ženských z okolních vesnic. Víceméně jsou všechny ožralé a dost otravné. Vůbec tu je nějak hodně opilých lidí. Asi když je trh, tak se utrácí vydělané peníze za alkohol. Uff, je to hodně krpál, ale ten výhled, ten nemá chybu!
Nazpět jdeme oklikou dolů k vodě. Samé kontrasty, na jedné straně luxusní resorty a vedle toho chudé chaloupky z bláta a mezi tím děti s nafouklými bříšky a v otrhaných šatech. S jedním takový klučinou, který s sebou vláčí kanystr, jdeme až dolů k vodě. Asi je právě čas, kdy se chodí pro vodu, protože za chvilku jsou tu další děti různého věku a každé (i to nejmenší) s nějakým kanystrem. Děcka se koupou a předvádějí se. Rozdáváme nějaké hračky a myslím, že udělaly radost. Největší peklo jsou ale ty kanystry, nebo jsem prostě tak slabej. Chvíli děckám pomáháme nést kanystry plné vody a máme co dělat, a to jdeme po rovině. Náš klučina si hodil těžký kanystr (tak 20-25 kg) na záda a vyrazil kamsi nahoru do toho šíleného krpálu. Naprosto nepochopitelné.
Zpátky ve vesnici se jdeme podívat po něčem na zub. A zase je to akce. Nabídka obvyklá, to už neřešíme, ovšem dovětek, že rýže bude trvat o trochu dýl, jsme si měli lépe zapamatovat. Tahle čekačka bude legendární. Jdeme vedle do hospy na jedno, sedíme s lahváčem na lavce, kecáme a čekáme. Pivo dopito, rýže nikde. Tak ještě do druhé nohy. I druhé dopito, rýže se stále vaří. Beny už je nervózní, tak jde zkontrolovat kuchyni. Byla to hodina a půl, možná dvě, kdy je rýže konečně hotová. Nebo se pan kuchtík, tak lekl Benyho v kuchyni, že to najednou uvařil? Nevíme, rychle jsme to snědli a padáme. Mimochodem, homosexualita je v Ugandě zakázaná (na liberalismus se tu nehraje), přitom tady kuchtík byl gay jak poleno. Tak to snad nebude s tou represí tak drsné.
Nad naším hostelem je několik chatrčí v řadě, kde se uvnitř sedí a něco se pije. Takže jdeme na průzkum. Vevnitř totální tma, jenom svíčka na stole vrhá chabé světlo na okolosedící. Dobrý den, jak se máte? Copak zde máte dobrého? Můžeme ochutnat, ptám se anglicky jako slušně vychovaný mladý muž, když vejde do hospody k místním. Tady je velký džbán, napij se s námi, odpovídá asi jediný anglicky mluvící. Předsudky pryč, nemoci pryč, odmítnout nejde. Chutná to zkvašeně a lehce alkoholově. Takže hospodo, dej nám jeden džbánek! Byla jenom otázka času, kdy si místní řeknou ještě o jeden džbánek pro sebe. Budiž, nestojí ani dolar, ale když se stočí hovor z obecných témat na to, zda jim dáme peníze (z principu ne a opilcům už vůbec ne), tak pomalu dopíjíme a jdeme na kutě.

Cestou Ugandou – od kráterových jezer do podhůří Rwenzori mountains

By Hondza

On 4.1.2018

In Cesty do světa, Uganda 2017

Den devátý – od kráterových jezer do Kilembe

Večer zima, ráno zima. Další den už zůstávat nebudeme. I když je tu krásně a pokud by dneska nepršelo, tak bychom mohli prozkoumávat další jezera, ale musíme jet zase o kousek dál. Již včera večer mě jeden z místních (je dost těžkém rozlišit, kdo tu v kempu pracuje, kdo je členem rodiny a kdo tu jenom tak zevluje) nabídl, že nás hodí do Fort Portal za cenu boda-boda (20 000 šilinků). Cena je fair, takže bereme. Jsme na odlehlejším místě a zase tolik možností dopravy zde není, ale stejně nám nabídne solidní cenu. Tento neturistický přístup se mně docela zamlouvá. Na snídani opět omeleta, ropný margarín a marmeláda. Už se oba těšíme na nějaké normální pouliční jídlo. Klasicky nejdřív pro pohonné hmoty. Kde není benzinka, tak mají benzín v petce. Bereme jednu láhev a vyrážíme z kopců zpátky do Fort Portal. Kluci nás hodili až ke stanovišti matatu, takže se ani výrazně nezdržujeme a pokračujeme dál směr Kasese. Radost je samozřejmě naprosto předčasná, jelikož ne všem pasažérům se zamlouvá, že v matatu pro 14 osob by nás mělo jet třeba 20. Pán vedle mě hlasitě protestuje, prý je to protizákonné a nehumánní. To možná je, ale to nás nezajímá, takže pokud s náma nechceš jet, tak my tě dovezeme nazpět a pojedeme bez tebe. Tak by se asi dala ve zkratce popsat reakce posádky na hádku ohledně míst v dodávce. My ostatní, kterým je to jedno, bez brblání jedeme dál vstříc klasické mačkanici. Naštěstí Kasese není nijak daleko, takže i s koleny zapasovanými napevno v sedačce se to dá vydržet. Beny je vysmátej úplně nejvíc, protože sedí pěkně v komfortu na předtím sedadle. Cílem dnešní cesty je vesnička Kilembe v podhůří Rwenzori mountains, ovšem pauzu na jídlo a výměnu peněz si dáme již v Kasese. Po výstupu z matatu nás hnedka oslovují kluci na motorkách, ale stačí říct „ne“ a nechají nás být. Kdysi a bylo to opravdu asi hodně dávno vedla do Kasese železnice. Muselo to být možná ještě v době post kolonizační, protože sice jsou koleje na mapě, ale v reálu jsou dávno pryč. Nezbyl ani pražec, vůbec nic. Kdybychom neměli mapu, tak se nedá vůbec poznat, že zde kdysi byly koleje. To platí prakticky o celé Ugandě, takže můj skrytý cíl svézt se v každé zemi aspoň jednou vlakem zůstane nesplněn. Najít banku není problém, protože v každém městě je jich několik a většinou je hnedka vedle i bankomat. Komplikovanější je to s výběrem, protože ne všechny bankomaty berou Visa karty. Druhá možnost je výměna peněž v bance, ale naráží na problémy hnedka na začátku. Žádné okénko pro výměnu nehledejme, nejdřív se musí vyplnit formulář, abych po byrokratické anabázi dostal místo 3600 šilinků za dolar pouze 3350 za dolar. Docela rozdíl, ovšem ani kartou to není výhra, protože směnný kurz má do výhodnosti daleko, a ještě se platí malé procento z vybírané částky. Jako obvykle vítězí černý trh, kde vždy dostaneme stejný kurz. Mimochodem, pokud zaplatím za ubytování v dolarech, tak nazpět většinou v šilincích, přičemž směnný kurz je právě neoficiálně oficiální 3600 šilinků za dolar. Peníze vyměníme tedy jindy, hlad je důležitější. Kde se v poledne ve městě najíst? Na trhu, nebo na autobusáku. Temná díra ve zdi, kde se vaří na ohni a okolo pár laviček a jeden stolek. „Copak dámy vaříte dobrého?“, ptám se v kuchyni. „Máme rýži, matoke a fazole nebo hrách“, zní odpověď. Máme na výběr, to je dobré. Já si dám fazole a Beny si dává svůj oblíbený cowpeas. Jídlo se mu zdá asi málo výrazné, takže neváhá a inspirován jídelní scénou z Jáchyme, hoď ho do stroje, katapultuje obsah kořenky přímo do jídla. Radost mám přirozeně nejen já, ale hlavně místní okolo. Sranda musí být, i kdyby na chleba nebylo, a to je v pořádku. S plnými žaludky vyrážíme poohlédnout se po boda-boda do Kilembe. Není to daleko ale je to do kopce, takže pánové, co za 20 000? Ani omylem, bude to maximálně za desítku, a i tak jsme tě určitě přeplatili.
Kdysi dávno bylo Kilembe významné především jako jedna z mála míst v Ugandě s nerostnými surovinami. Těžil se zde kobalt a měď. Nyní je těžba zastavena a Kilembe je hlavně vstupní brána do NP Rwenzori. Staré dobré časy připomínají hlavně domky pro dělníky a zbytky provozních budov podél cesty. Nedávno (patrně 2013) se údolím přehnala zjevně masivní povodeň, protože místy silnice úplně zmizela a budovy dost poničila. Opravy nikdo neřeší, budovy ať si třeba spadnou a po silnici se jezdí vesele dál i bez asfaltu. Ve vesnici je jediné ubytko Rwenzori backpackers, které nabízí dormitory za 12 dolarů. Kromě nás tu je Stefan z Rakouska, který se právě vrátil totálně promočený z dvoudenního treku. V našem případě to na trek nevypadá, tak zajdeme aspoň na odpolední výlet směrem k hranicím národního parku. Kilembe jinak vypadá jako zašlá koloniální díra, která vzpomíná na zašlou slávu, kdy zde ještě fungovaly doly.
Na konci vesnice potkáváme holčičku táhnoucí evidentně těžký kanystr plný bílé hmoty. Beny jakožto rodilý gentleman neváhá a ihned přiskočí s nabídkou, že s kanystrem pomůže. Pár desítek metrů nikoho nezabije, že? To ještě netušil, že se břemeno dosti pronese, a že máme před sebou hodinu a půl nestále do kopce. Já nic nenesu, takže obstarávám konverzaci a směju se, do čeho se Beny zase namočil. Nezdá se to, ale zhruba 15l kanystr plný poša (hustá kaše z prosa) se docela pronese. Ovšem za námi jde starší paní, která nese na hlavě ještě o něco větší kanystr, a i když se snažíme a nejdeme zrovna pomalu, tak paní jde zhruba stejně rychle jako my. Paní nás za chvilku opustila a místo ní se k nám přidal klučina jménem Břetislav. Je docela možné, respektive skoro jisté, že se jmenoval trochu jinak, ale stejně jako mnoho místních mluvil děsně potichu, na vše odpovídal „yes“ a jeho jméno opravdu znělo jako Břetislav. Z holčičky (její složité jméno jsem bohužel vůbec nezachytil) se vyklubala docela milá a snaživá průvodkyně. Má celkem 11 sourozenců a bydlí na kopci u národního parku v hliněné chatrči mezi banánovníky. I když to nebylo původně v plánu, tak nakonec se necháme pozvat domů, kde přítomnost muzungů znamená lehčí pozdvižení. Sejde se celá rodina (skutečně jedená sourozenců), na pokec to není, ale Beny rozdává nějaké hračky a uděláme nějaké společné fotky a pokračujeme zase dál. Paní domů nám dokonce nabízí jídlo (pošo s omáčkou), ale s díky odmítáme. Pevně doufám, že jsme pomocí s kanystrem a hračkami udělali aspoň trochu radost, i když vlastně nevím. Chvílemi mám pocit, že prudíme, a že je to lidská zoo a jindy přesně naopak, přátelskost a pomoc.
Po návštěvě pokračujeme s Jessikou (jak jsme nakonec naši průvodkyni pojmenovali) a Břéťou k hranicím národního parku, kde chvíli sedíme a koukáme na fotky v mobilu. Dál se bohužel jít nedá, protože je třeba průvodce a zaplatit klasicky 40 dolarů na den. Kromě fyzické hranice je krásně vidět i hranice přírodní. Zatímco na straně parku je vidět hustý tropický les, tak strana směr Kilembe je holá nebo s vysázenými banánovníky a kávovníky. Nazpět do vesnice jdeme údolím, kde se proplétáme po mezi políčky s kávovníky a banánovníky. Bohužel k horské řece se úplně sejít nedá. Břéťa si říká o peníze, ale to má smůlu, protože tohle nepodporujeme. Raději děcka pozveme na nějaké jídlo dole ve vesnici. Ale to asi ani jeden úplně nepochopili, protože stejně nenadále, jak se k nám připojili, tak se najednou ve vesnici i odpojili a ani neřekli „ahoj“. Trochu nás to mrzí, protože hlavně Jessica byla milá společnost, ale tak to tady asi chodí. Do jednoho z krámků jdeme koupit banány a zároveň hledáme hospodu, kde si dáme večeři. Za honosným názvem „Snow view restaurant“ se skrývá malá tmavá místnost s kuchyní v přístřešku na dvorku. Vaří se to samé, jako kdekoliv jinde, ale to už nás ani jednoho nepřekvapuje. Při čekání na jídlo nás otravuje trochu úlisně vypadají děda, který tvrdí, že je učitel a chce, abychom koupili nějaké sešity a školní pomůcky. Na to se nedá říct ne, takže jdeme dolů do kšeftu, kde mají skutečně nějaké sešity a tužky. Člověk má bohužel zvyk nevěřit skoro ničemu, ale zase si říkám, že je blbost, aby děda vymýšlel takové šméčko na turisty. Lze doufat, že sešity dětem pomůžou. Po jídle jdeme ještě „na jedno“ na místní disko trysko. Ze dřeva ztlučená budova, uprostřed open air taneční parket a po bocích bar a kóje, kde je dokonce i něco jako kino. Kromě pár bludiček je všude tma tmoucí. V kině se promítá film, a dokonce vybírá vstupné. Dáváme pivko a jdeme si sednou ven. Bohužel, i když není ještě nijak moc hodin, tak hnedka vzbuzujeme pozornost místní ožralé mládeže, která si s náma chce povídat. Škoda, že jim není opět nic rozumět a celkově to není úplně nejvíc komfort situace. Dopíjíme piva a místo multi-kulti výměny jdeme na hostel, kde náhodou potkáváme našeho spolunocležníka Stefana z Vídně. Dáváme další pivka, kecáme o cestách a o životě. Stefan zná Nové město na Moravě, chodí do české hospody ve Vídní a vůbec je to fajn týpek. Tři silná pivka Nile Gold jsou akorát tak dobrá, že jdeme brzo na kutě.

Cestou Ugandou – z Fort Portal ke kráterovým jezerům

By Hondza

On 2.1.2018

In Cesty do světa, Uganda 2017

Den šestý – z Hoimy do Fort Portal

V Hoimě není a nebude moc co dělat, takže se ihned po ránu balíme, potom snídaně a odjezd. Mám skromnou představu snídaně – omeleta a čaj nebo kafe. V hospodě hnedka vedle hotelu ale mají klasicky jedno jídlo, a tím je dneska katoge, což je masová směska (guláš) s plackou. Kromě jednoho pána jsme jediní hosté, personál nás v počtu osob hravě poráží. Nakonec je dobře, že máme vydatnou snídani, protože nás nečeká zrovna krátká a jednoduchá cesta. Máme radost, že vyrážíme brzo a už v osm sedíme v matatu do Fort Portal. Bereme místa vepředu a říkáme si, že jedeme brzy, takže třeba dneska ještě něco stihneme. Jako obvykle vyrážíme nejdříve na benzinku, kde ale k našemu překvapení netankujeme, ale po pouhých dvaceti metrech měníme auto za jiné. This is Africa. Bez reptání přesedáme, čekáme, potom nazpět na bus pak, další cestující, zase na benzinku a tentokrát i s tankováním a zase čekáme. V matatu je nás jako sardinek, motor běží na plno, ale zatím se nikam nejede. Nudu čas od času naruší prodejci pití nebo sušenek, jinak krásná hodinová čekačka.
Konečně vyrážíme! Asfalt nikde, polní cesta nikde, cesta připomíná spíše uježděné cosi. Čas od času potkáváme těžkou mechanizaci, kdy probíhá rozšiřování silnice a dost možná i příprava na asfalt. Ovšem není to rozšiřování o metr nebo dva, inženýři patrně hodlají z úzké hliněné cesty vybudovat širokou dálnici. Jinak si jejich velkorysost při stavbě jinak nejde vysvětlit. Stejně tak nemá vysvětlení postup, kdy se udělá část silnice, po které následuje totální tankodrom, aby se zničehonic zase objevily stroje a pokračovalo se na úpravě silnice. Cesta do Fort Portal sice měla být direct, ale tím bude asi míněno něco jiného než přímá jízda, protože hnedka na první křižovatce v Kagadi měníme auto. V nánosu červeného prachu batohy skoro nepoznáváme, rychle je oprašujeme a sedáme do dalšího matatu. Auto už je skoro plné, tím pádem batohy putují i s námi dovnitř. Beny vyfasoval zadní řadu, kde je naprosté minimum místa, ale zase má pěknou černošku po boku. Já jsem u okna v předposlední, takže budu mít důležitou větrací funkci. Můžu si vybrat, zda mě budou bolet záda, kolena nebo zadek. V podstatě se nemůžu vůbec pohnout, jde jenom lehce nadlehčit nohy, a to je vše. Cesta povýšila z polní vyježděné cesty na správný africký offroad. Neodmítáme žádné další cestující, takže nás je za chvilku v matatu velmi slušných 25 dospělých plus dvě děti. Kloubouk dolů před skladovacími schopnostmi místních. Chce to samozřejmě kompromisy jako sezení na klíně jiné cestujícího, opírání se o další lidi nebo přitisknutí jakéhokoliv stupně. Líbí se mně, že naši evropskou zpohodlněnou intimní zónu tady nikdo neřeší. Komfort ustupuje do pozadí, protože mnohem důležitější je dostat se z místa A do místa B. A tohle bude zrovna úsek, kde nebude nijak frekventovaná doprava, takže se prostě nasedá, i když matatu je zdánlivě plné. Další křižovatka v Kyenjojo konečně přináší vymodlený asfalt. Jízda po asfaltu je už nuda, ale i ta někdy neškodí. Nakonec nás čeká ještě jedna výměna auta v Rugombe, ale to už je v pohodě. Příchod civilizace spolu s lepší silnicí přináší patrně i nějaká pravidla a regule. Už nejedeme tak plní, řidič si dokonce vzal jednou i pásy (opravdu jenom na chvilku před Fort Portal, kde bylo asi stále stanoviště policie) a dokonce jsme před FP vykopli jednoho nadbytečného pasažéra, který tak musel dojet do města na motorce. Jedeme už pěkně rychle, asfalt občas střídá kvalitní cesta již připravená na asfalt. Netřeba hádat, z jaké země pochází stavební firma, protože Ččnská invazní africká politika je dostatečně známá. Radost nám to jako návštěvníkům země rozhodně nedělá, i když je třeba uznat, že tam kde je asfalt městečka a vesnice výrazně ožijí. Zlepšení dopravy určitě přinese rozvoj obchodu a dalších věcí. Na druhou stranu Čína silnice nestaví zadarmo a na oplátku chce nerosty, suroviny a hlavně vliv. Kolem silnice míjíme rozlehlé čajové plantáže, vypadá to zde moc krásně, tedy až na tu zataženou oblohu, ale to se snad později roztáhne.
Fort Portal nás po sedmi hodinách jízdy (necelých 200 km) vítá zimou, zataženou oblohou a lehkým deštíkem. Vyjeli jsme do 1500 m.n.m. a je to znát. Kupujeme trs banánů na posilnění, na tržnici jdeme na WC (všude na záchodech se platí) a honem se ubytovat. Na velké hledání už nemáme ani jeden náladu, takže bereme boda-boda do kopce na městem, kde se ubytováváme v baťůžkářském Yes hostelu. Mají zde pouze dormitory za 25000 šilinků. Jelikož jsme kromě Australanky jediní návštěvníci, tak je to vcelku jedno a máme tak pohodlný pokoj pro sebe. A propos Australanka Linda, protože to je samostatná kapitola a příběh sám pro sebe. Linda je ročník 1945(!!) a je neuvěřitelně ukecaná. Jenom co jsme se zapsali na ubytko, tak už nás zmerčila a už nás málem nepustila. Linda cestuje celý život, v Ugandě byla před 40(!) lety a teď se přijela podívat na to, jak se Uganda změnila. V Kampale si koupila motorku a cestuje. Dokonce byla i v ČR. Velký respekt! My si tady hrajeme na cestovatele a ona jezdí po světě na motorce. Co by dva budeme asi dělat v 72 letech? Pojedeme se taky podívat do Ugandy? Nebo budeme doma koukat z okna a krmit holuby? Radši nedomýšlet. Po půl hodině se musím z vodopádu slov omluvit, protože jinak Lindu nejde zastavit. Lindu jsme ihned překřtili na lípu, ne kvůli stáří, ale kvůli jménu, kdy jsme se přeli, zda je Linda ze španělštiny nebo z němčiny. Když se „Lípa“ nudila, tak hrála stolní tenis s recepčním nebo si jenom tak stoupla před hostel a začala hrát trilky na flétnu. Dělali jsme si z ní legraci, to je pravda, ale to nic nemění na to, že má náš velký respekt.
Přestalo pršet, ale zataženo je pořád. Beny si dává svých dvacet, tak jdu na průzkum do okolí. Připadám si jako v jiné Ugandě, a to nejde ani tak o přírodu, jako o pořádek v okolí a o velké haciendy všude okolo. Tady peníze prostě jsou. Budím lenocha a jedeme na nějaké jídlo dolů do města. První hospoda to jistí a menu jako obvykle to také jistí. Specialita podniku je ovšem servírka, protože takový otrávený a znuděný ksicht jenom tak nenajdeš. Když jsme vešli do hospody, tak jsme si řekli o menu. Koukáme a vybíráme s vyhlídkou toho, že dneska si dáme něco jiného. Dojde servírka, „já bych si dal tohle a tohle“. Odpověď je samozřejmě „nemáme“. Takže co třeba tohle, to máte? Taky ne. A tohle? Taky ne. Takže co vlastně máte? „Fish stew, beef stew, beans, rice, matoke“. Proč nám to slečna neřekla hned, je asi nevysvětlitelné. Na další průzkum dneska již není morálka, tak jdeme koupit pohledy, nějaké suvenýry a nazpět do hostelu. Je fajn, že když se nic moc neděje, tak Beny zase něčím upoutá pozornost a hnedka je plno legrace. Jeden by neřekl, kolik smíchu vyvolal fakt, že si Beny koupil hrášek. Chlapík se řehtá a ptá se, proč proboha má „cowpeas“? Co s tím hodlá dělat? Tady to nikdo nejí, dává se to krávám 😊.

Den sedmý – z Fort Portal ke kráterovým jezerům

Jak byla večer zima, tak dneska ráno je nádherně. Modrá obloha, v dáli hory, někde je lehce mlžný opar. Snídáme na zahradě s výhledem na strom obsypaný avokády a vedle prozměnu mangovník. Snídaně (čaj/kafe, ovocný talíř, toust a vajíčka bez chuti) není z nejlevnějších, ale přidaná hodnota z ranního posezení dorovnává fakt, že 3 dolary za snídani není zase tak málo. Ještě před snídaní odjíždí Linda aka Lípa na motorce do Hoimy. Přejeme jí hodně štěstí, a i když se člověk lehce usměje, tak jí v duchu závidí.
Batohy si necháváme na recepci a vyrážíme na pěší výlet k Lake Saka. Nemělo by to být nijak daleko, podle mapy cca 6 km za město, takže pohoda. Jsem rád, že jdeme na výlet pěšky, protože jinak dost jezdíme a pěšky má člověk mnohem lepší kontakt s místníma a taky se dobře fotí. „Hello, how are you“, zní v podstatě permanentně okolo nás a je doprovázené úsměvy z obou stran. Míjíme fotbalové hřiště (skutečné hřiště, a nikoliv hrbolatý z kopce nakloněný plácek, který jsme míjeli na cestě do Hoimy), univerzitu a až máme na kopci po pravé straně obří rezervoár z dob Idiho Amina, tak odbočujeme vlevo. Pro jistotu se ještě ptám studentů, zda se dá dojít k jezeru a je mně perfektní angličtinou odpovězeno, že samozřejmě. Míjíme různá políčka s kasavou (maniok), brambory, kukuřicí nebo banánové plantáže. Na některých z nich pracují postavičky v sytě žlutých kombinézách, což nejsou studenti – jak jsme si zprvu naivně mysleli – ale trestanci z místní věznice. Jeden z nich na nás volá a něco po nás chce. My mu na to odpověděli, že mu nic nedáme a šli jsme po svých. Předsudky stranou, ale když k vám běží týpek s obří mačetou a víte, že byl trestaný za bůhví co, tak si vzpomenete na plno věcí. Potom se normálně pozdravíte a zjistíte, že to byla veliká blbost myslet si, že by snad mohl „něco“. Afrika je velká škola tolerance.
Jezero samo o sobě není špatné, ale zase ničím extra neohromí. Nazpět jdeme trochu jinou cestou přes univerzitní zahradu, kde se k nám přidávají tři studenti. Chvílemi jim rozumím všechno, ale potom zase skoro nic. Každopádně můžeme se aspoň kromě obligátních frází pozeptat, co vše tady pěstují nebo co se to děje v Kampale a proč současný prezident nechce odejít z úřadu, i když by vzhledem k věkovému limitu v ústavě, už měl být pryč. A jak to, tak bývá, tak půlka společnosti je pro zrušení limitu a druhá je proti. Takže se pomlátili navzájem v parlamentu a v ulicích jsou demonstrace. John Bosco (tak se borec skutečně jmenoval, viz skutečný John Bosco – https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Bosco) zdůraznil, že intelektuálové jako jsou studenti samozřejmě chtějí, aby odešel. Takže v pořádku.
Pokecali jsme, vyfotili jsme se a pokračovali jsme cestou necestou přes banánovníkové plantáže nazpět do města. Je to fajn procházka mezi domečkama a banánovníkama (opravdu nic jiného tu není), sem tam pozdrav, úsměv nebo fotka. I když focení je trošku ošidné. Dospělí se nechtějí fotit vůbec, děti naopak většinou ano nebo na to nemají žádný názor. Nebo někdy je prostě „blbý“ vytahovat foťák a ničit tak okamžik. Fotil jsem skupinku dětí, když se najednou odkudsi vynořil jejich otec a dost naštvaně po mě chtěl prachy. A samozřejmě mačeta v ruce. Úsměv, omluva a šel jsem si po svých. Jak jsme už skoro ve městě, tak se každý druhý dům stává malým obchůdkem s čímkoliv. Výdělky budou patrně často velmi mizivé, ale přijde mně, že to zas až tak moc lidem nevadí. Nám tahle možnost nakoupit si kdekoliv cokoliv vyhovuje a rádi necháme místní nějakou korunu vydělat. V jednom obchodě bereme sušenky a limonádu, jinde banány nebo placku rolex (rolex = rolled eggs = čapátí s omeletou = placka s omeletou). Cesta to byla pěkná, ale docela dlouhá. Jsme rádi, že jsme nazpět ve FP a nemusíme dneska už nikam daleko chodit. Bereme boda-boda za 3000 šilinků k hostelu, kde si akorát vyzvedneme věci a dalším boda-boda pokračujeme ke kráterovým jezerům. Ještě se zastávkou na poště, kde posíláme pohledy (1 pohled = 2000 šilinků) a potom už hurá do kopců. Motorkáře se nám opět podařilo přeplatit, ach jo, 30 000 šilinků je prostě moc. Příště musíme smlouvat.
Naším cílem je kemp Lake Nkuruba Original Nature Reserve. Za honosně znějícím názvem se skrývá několik chatek u menšího vulkanického jezera, které je obklopené tropickým lesem. Cena za ubytování není z levného kraje (75 000 šilinků), ale dá se to přežít. Holt není tu velká konkurence, a navíc je tento kemp vychválen v průvodci. Ale zase máme pěkný výhled a sprcha+wc přímo na pokoji. Vypadá to na krásné pozdní odpoledne, tak neváháme a jdeme na výlet k nejbližšímu vulkanickému jezeru Lake Nyamirima. Krásné měkké odpolední světlo a ty výhledy! Prostě dokonalé. Jen škoda, že se fakt rychle šeří, takže zase to s kocháním nemůže moc přehánět. Je vidět, že jsme ve více turistické oblasti, protože občas po nás děti chtějí peníze. Nemyslí to sice moc vážně, ale chtějí. Masový turismus všechno kazí. Cestou nazpět u je skoro tma, ale přesto potkáváme skupinky školáků vracejících se ze školy domů. Docela pozdě, ale asi šlo o školní odpolední směnu. Zpátky v kempu dáváme večeři (vegetable curry, rýže a matoke za 10 000 šilinků), pivko a spánek za zvuků pralesa.

Den osmý – na výletě okolo Crater lakes

„Dobré ráno, muzungu“, přeje nám ranní slunce a přidává žabí koncert z blízkého jezera Nkuruba. Dneska to vypadá na pěkný den, jednak se nemusíme balit a zase někam, ale hlavně máme zamluvená kola, takže nás čeká pravá ugandská bajkovačka. Na snídani mám klasické menu s toustem bez chuti a džemem z Keni a margarínem z ropy. Beny si objednal palačinku s nutelou a banánem a rozhodně udělal líp. Při snídani nám dělají společnost všudypřítomné opičky, které skáčou ze stromu na strom nebo jenom tak blbou a baví se (aspoň mě to tak připadá). Nejzajímavější opičí představení jsme ovšem měli včera. V hlavní roli opičí rodinka, která se rozhodla skočit z vyšší stromu a menší a vzdálenější strom. Vzdálenost to byla slušná, ale jak se ukázalo, tak pro malé opičky to nebyl žádný problém. První šla matka, která dětem ukázala cestu. Následovaly děti, které si různě dodávaly odvahy, zkoumaly, kde je nejlepší větev a vzájemně se hecovaly. Nádherná podívaná. I když jsme si původně mysleli, že opičí dítka nemají šanci takovou vzdálenost překonat, tak nakonec se všem podařilo. Ale konec opičího snění a honem nazpět do reality pro místní bicykly. Na výběr máme z kola menšího a kola většího. Když píšu, že se jedná o menší kolo, tak to znamená opravdu malé kolo vhodné tak středně vzrostlého Číňana (import kol je očividný) a ne pro nás. Kolo má vyfouklé zadní kolo, sedlo je i na nejvyšší pozici děsivě nízko a moc nebrzdí. Větší bajk je v lepším stavu, a dokonce náznakem i přehazuje. Samozřejmě celkem vůbec nebrzdí a sedátko drží na sedlovce jen silou vůle. To bude krásná projížďka. Pravidlo č.1 je jet hodně pomalu a pravidlo č.2 bude jet ještě pomaleji a hodně brzdit.
Máme na projížďku kolem kráterových jezer celý den, takže není kam spěchat. Začíná se zatahovat. Takže nejenom, že máme takový kraksny, ale ještě bude pršet. Zase jsme na rovníku, takže i v případě deště je pořád teplo, takže pohoda. Hned po startu nasazujeme pomalé vyhlídkové tempo, často zastavujeme a fotíme nebo jenom tak zamáváme na děti a rozdáme hračky. Odměnou nám je naprosto nelíčená radost i z té nejmenší hračky. Jako dva bílí muzungové budíme na malých kolech zaslouženou pozornost, děti na náš křičí „Hello“ nebo „Muzungu, how are you?“ Na další konverzaci to není, ale je to sranda. Zastavujeme u jezera, kde jenom tak odpočívá hroch, místní ženy perou, děcka na náš čumí. O kus dál stavíme pro změnu o čajové plantáže, ochutnáváme čajové lístky a fotíme. Krajina je dosti zvlněná, ale naštěstí bez prudších kopců, takže i na našich mini bajcích se dá vše vyjet, nebo prostě slezeme a jdeme v klídku do kopce po svých. Vypadá to vypadá, že dešti nakonec neutečeme. Hodně se mračí a v dáli je vidět déšť. Tak akorát přijíždíme do malé vesnice Izungu, kdy se najednou skoro setmí, místní začínají balit krámky u cesty, což je bohužel neklamné znamení, že bude pršet. Než jsme se stačili rozhodnout, zda jet dále nebo ne, tak začíná pršet a tím pádem se stává Izungu naším nedobrovolným azylem. Jdeme se schovat pod střechu a posléze do malého obchůdku.
Seznamujeme se s ostatními, kupujeme limonády a sušenky, protože tak nějak doufáme, že to bude jenom přeháňka a brzo pojedeme dál. Ach, jak jsme se mýlili. Malý obchůdek o dvou metrech čtverečních nás bude chránit před deštěm ještě další 3,5 hodiny. Společnost v našem čekání nám dělá paní majitelka s ročním dítětem, 14letá Anyta, na kterou Beny mrká a ona se furt chichotá a ještě jedna paní, která se nám nechce ani představit, takže jí říkáme Monika. Samozřejmě, že neujdeme pozornosti místního kořaly, který se s námi chce enormně bavit a pořád něco vykládá. Sice asi umí malinko anglicky, ale není mu vůbec nic rozumět a po chvíli je už docela otravnej. Nezbývá než ho začít ignorovat, zvlášť když po nás chce prachy na chlast. Alkohol se prodává v malých plastikových sáčcích za 600-1000 šilinků a jelikož je to rozhodně nejlevnější způsob, jak se opít, tak jsou sáčky docela populární. Leje hodně, nebo ještě víc. Začíná být zima a dost nuda, takže začínáme vymýšlet co budeme jít a taky co budeme dělat, když bude lít pořád a pořád? Odpověď na první otázku je jednoduchá, protože i v takové lhotě jako je Izungu musí být někde hospoda, kde se hladový pocestný nají a napojí. Kulinářské hody nečekejme, matoke s gnuts omáčkou si objednejme. Na michelinskou hvězdu to nebude, ale na zasycení naprosto v pořádku. Jako poděkování za společnost objednáváme jídlo i pro Anytu. Peníze kazí, ale darovat jídlo nebo něco pěkného a užitečného má smysl. Naše trpělivost je už u konce, naštěstí to samé dá říct i o dešti, takže hurá na kola vstříc červenému blátíčku.
Jedeme ještě pomaleji než před deštěm, ale i tak máme bláto doslova až za ušima. Zase potkáváme davy dětí, které se vrací ze školy. „Helloo“, dva muzungové na kolech v červeném blátě, ještě větší atrakce než předtím. Cestou kupujeme ještě čapátí a už honem do kempu. Sice jsme doho dneska moc neviděli, ale jinak to byl zase jiný a zase velmi zajímavý den. Čas do večeře si krátíme pozorováním desátek opic, které poskakují po okolí, a právě se krmí listím ze stromů. Sranda je sledovat, jak se krmí a dorozumívají. Večer je dost kosa, takže pivo, deník a spát.