Den dvanáctý – výletování u jezera Bunyonyi

Krásné ráno. Slunce začíná pomalu osvětlovat kopce na druhé straně jezera, na obloze sem tam mráček, ale jinak úplně modro. Beru foťák a vyrážím prudce do kopce podobným směrem jako jsem šli včera odpoledne. Není třeba jít dál než k úlům, protože již odtud se otvírají skvělé výhledy na jezero a na vulkanický kráter na horizontu. Společnost po cestě tentokrát nedělají ovíněné ženy, ale školačky, které míří do Rutindy do školy. Na velké popovídání to sice nevypadá, ale selfie dáváme bez problémů. Je zajímavé, že holkám vůbec nerostou vlasy. Každá má na hlavě jenom takový „kobereček“, na které si (ty, které na to mají) naplétají copánky. Holky jsou do školy a já na snídani. Kafe, čaj, omeleta, ovoce a krásný výhled z terasy. Takhle v pohodě bych dokázal snídat dlouho.
Dumáme, co dneska podnikneme. Týpek u brány nám vytrvale nabízí výlet lodí na druhý břeh a další ostrovy. Hmm, to se nám asi dopoledne úplně nechce. Místo toho půjdeme dopoledne podél břehu, někam dojdeme a nazpět si vezmeme loď nebo boda-boda. Zní to sice jako bychom plánovali výlet někam nazdařbůh a nevěděli, kam jít. Moderní cestování, kterému se vyhnout úplně nedá (a je to, přiznejme si, docela pohodlné), nabízí také offline mapy, kde je doslova i poslední silnička, nebo si můžu lehce zjistit, kolik má asi daná trasa kilometrů. Nuda to ale rozhodně není, jenom tolik člověk nebloudí. Naše trasa kopíruje břeh jezera, na první pohled to vypadá na pár kilometrů, ale pokud dojdeme až do Kakooku, tak se docela projdeme. Jak jsme zvyklí, že kamkoliv se hneme, tam jsou lidi, tak tady to neplatí, protože v podstatě celou cestu jdeme sami. U jedné ze zátok se jdeme podívat dolů k vodě na úly, když si náš všimne klučina z protějšího břehu a připlouvá za námi na kánoi. Klučina neovládá ani obvyklé „Hello muzungu“, ovšem je jasné (domluva beze slov), že nám chce nabídnou svezení na druhý břeh. Beny neváhá a skáče na vydlabaného kmene. Já mám jasno, že s foťákem a pasem v báglu půjdu pěkně po svých po břehu. Myslím, že i Beny poté, co zjistil, že kánoe je velmi vrátný vydlabaný kmen, trochu zalitoval, ale jsme hrdinové, ne? Takže mně hodil pas a vše cenné a vyrazil. Nepřeji samozřejmě nikomu nic zlé, ale kdyby se Beny vyklopil, tak by byla aspoň legrace a pěkná historka k dobru. Ne, nevyklopil se, zato já jsem se kvalitně opálil na poledním rovníkovém slunci. Cesta byla delší, než si klučina převozník asi myslel, tak mně šel naproti.Patrně se bál, že se muzungu ztratil. Je to další z „yes kids“, které na cokoliv odpovídají „yes“. Dojde to tak daleko, že si pro sebe polohlasem zanadávám, že je opravdu „vedro jak v ….“ A klučina odpoví „yes“. Jsme v Kakooku, čekali jsme vesnici a nějaké lodičky, které se budou samy nabízet, aby nás odvezli nazpět do Rutindy. Našli jsem pár baráčků roztroušených po stráni a prázdné molo. Nikde ani noha, doslova. Tedy kromě jednoho páru nohou na protějším malém ostrůvku, které za chvilkou skáčou do kánoe a jedou k nám. Hurá, nebudeme muset jít nazpět pěšky. Borec rychle pochopil, že chceme nazpět do Rutindy, kam by nás vzal na kanoi za 10k. Tak nějak si představuji další hodinu na poledním slunci a můj totálně rudý obličej (a pořád nějak nejsem zcela ztotožněn s utopeným pasem a nutností plavat ke břehu v druhém nejhlubším sladkovodním jezeře na světě), takže se pro jistotu ptám, zda není k dispozic loď s motorem. Byla by, stačí zaplatit 25k a můžeme vyrazit. Rutinda je díra, ale rolex (placka s omeletou) tady mají asi zatím nejlepší. Tajemství je v avokádu, které se přidá k omeletě a zaroluje.
Včera jsme potkali izraelský pár, který s námi byl u kráterových jezer, dneska pro změnu Holanďanky, které s námi byly u nosorožců. Z toho plynou dvě věci, jedná dobrá a jedná špatná. Ta dobrá je, že v Ugandě je opravdu málo turistů muzungů a ta špatná je, že všichni jezdíme na ta stejná místa. Po jídle byl mělo následovat kafe, ale to máme v Ugandě, i přes kávovníky všude okolo, prostě smůlu, takže se jdeme místo kafe vykoupat do jezera Bunyonyi.
Nějaká fakta: jezero Bunyonyi je jedno z mála jezer ve východní Africe, které je „billharzia free“. S hloubkou až 900 metrů jde o druhé nejhlubší jezero v Africe a koupeme se v nadmořské výšce 2000 metrů nad mořem.
Voda teplá jak u nás v létě na rybníku, takže ideální koupání. Jsou zde s námi ještě čtyři Izraelci. Jsou celkově spíše sami pro sebe, moc se nebaví s ostatníma. Nejsou to první Izraelci, které jsme potkali a je to prý tím, že v Izraeli je zrovna plno svátků, tak lidé mají volno a cestují. Koupání stíháme jednom dvakrát, potom se najednou zatáhne a během pár minut tady máme opět kvalitní slejvák. Tím pádem z lodního výletu nic nebude. Smutný je určitě týpek u brány, který nás celou dobu trpělivě naháněl, ale i my, protože dneska už budeme jenom na hostelu. Pro velký úspěch jdeme na večeři opět do toho samého „hotelu“ jako včera, ale odcházíme s nepořízenou. Dneska se nám už ani nesnaží nabídnout rýži, prostě nic nemá. Těžko říct, zda je to pravda, nebo po včerejšku už s námi nechce mít nic společného. Ještě, že je možné si na hostelu objednat večeři, jinak by byla hladovka. Dneska to není večer ani na psaní deníku. Jednak vypadává elektřina a potom je taková kosa, že nejlíp zalézt hnedka po osmé do postele.

Lake Bunyonyi - Uganda

Den třináctý – od jezera Bunyonyi do Masaky

Ugandské cestování se nám pomalu chýlí ke konci, takže musíme začít plánovat a počítat s tím, že v pátek dopoledne musíme být na letišti v Entebbe. Rýsují se dvě možnosti, kam nyní pokračovat. První a nejpohodovější je postupný návrat k Entebbe se zastávkou u Viktoriina jezera na Sse Islands. Druhou a trochu dobrodružnější variantou je zůstat tady v oblasti u hranic s Kongem, jet třeba do Kisora, kde by se dal udělat celodenní výlet a potom jet přes noc přímo do Kampaly. Nakonec jedeme na klid směrem k Viktoriinu jezeru. Ani dneska to nevypadá to extra dobré počasí a bylo by to asi zbytečné zde ještě zůstávat. Ráno bágly necháváme na recepci, platíme a jdeme ještě na kopec pokochat se okolí. Vyrážíme směrem Arcadia lodge, po chvilce se k nám připojuje místňák Ben. Evidentně si rád povídá, a navíc se nezdá, že by po nás chtěl nějaké peníze. První zastávkou je vyhlídka u Arcadia lodge. Resort je celý oplocený, ale Ben zná cestu. Zatímco fotíme výhled, tak se k nám přidávají dvě paní, které asi hlídají resort. Chvíli něco vykládají a potom zničehonic zamknou bránu, ať zaplatíme. Tomu se nedá nezasmát, každopádně odhodlání mají. My zase máme nechuť zaplatit, schopnost přelézt plot a navíc místňáka s sebou. Odhodlání dlouho nevydrží a my pokračujeme dál do vesnice Kdoragi, odkud je pěkný výhled dolů do údolí na Kabale. S Benem dáváme ve vsi limču a kecáme o všem možném, třeba i o politice. V Ugandě je totiž veselo, byla bitka v parlamentu a prezident nechce odstoupit, i když by už dávno kvůli věku měl. Prezident je totiž už 30 let u moci a dosáhl poměrně značné moci, takže není lehké ho donutit k odstoupení.

Dal například volební právo migrantům, kteří ho pak rádi volili. Do toho roztříštěná opozice neschopná na čemkoliv se domluvit, což známe moc dobře i od nás. Je fajn, že sranda v politice není jenom u nás ale i v Ugandě. Benymu se nechce šlapat nazpět, bolí ho palec, tak bereme motorku nazpět k ubytku (4 lidi na motorce, náš rekord!), kde se loučíme s Benem, vyměňujeme si kontakty a frčíme dolů do Kabale (7000 šilinků za oba). Pořád jsem trochu čekal, že si náš průvodce nakonec řekne o nějaké peníze, ale nic, prostě pohoda, což mě potěšilo.
V Kabale nás hnedka čeká bus do Masaky (20 000 šilinků), tak neváháme a přestupujeme. Jídlo ani pití sice nemáme, ale hlady v buse určitě nezemřeme. Na každé zastávce se do autobusu nahrnou prodejci oříšků a pití nebo stačí vykouknout z okýnka a koupit si špízy, rolex nebo třeba kukuřici. Bus je jinak docela pohodlný, místo čtyř řad obvyklých u nás je tu pět řad, ale pořád relativně dost místa na nohy i na sezení. Silnice je v této části Ugandy výborná, takže můžete jet jako o závod a co všudypřítomné retardéry dovolí. Někde u Mbarary (lituji těch, kteří tady bydlí a ráčkují) stavíme u benzínky na WC. Jdu na záchod a do obchodu, pořád náš bus periferně kontroluji, ovšem když už jsem u pokladny, tak vidím, že bus odjíždí a já v něm nejsem! Nebýt v buse, kterým jedete, je vždycky blbý. O něco lepší je, že v něm je Beny a ten si snad všimne, že tam nejsem. Nechávám čaje svému osudu a vybíhám ven, bus naštěstí zastavuje a můžeme jet i se mnou dál. Tahle příhoda pomyslně půlí cestu do Masaky, kam přijíždíme pozdě odpoledne. Bus nezajíždí do města, ale staví pouze na křižovatce, takže je nutné být docela ve střehu, protože se na nikoho nečeká a do Kampaly se nám dneska ještě nechce.
Z křižovatky Nyendo bereme boda-boda do města k Vienna guesthouse. Jedná se patrně o naše nejlevnější ubytování (10 USD za oba), sice máme každý velkou postel, ale jinak bída. Zvláště koupelna stojí za to, ale za deset doláčů nemůže chtít víc. Celkově je to vtipný ubytko, dole u recepce je obrovská zásobárna kondomů zadarmo a guesthouse je hodně průchozí, takže celou noc je dost živo. Ale zase vyloženě jako hodinový hotel to nevypadá. Africké kondomy udělaly radost Benymu, který je doslova „vybílil“, tudíž je jasné, co dostanou zaměstnanci IB Met na Vánoce. Humory na téma velikost afrických kondomů neberou konce. Masaka je jinak evidentně město obchodu a taky pěkných holek, jak zjišťujeme při procházce městem a hledání restaurace na večeři. Podává se místní klasika, ale snad poprvé máme oba pocit, že restaurace někoho baví. Paní majitelka za námi přišla popřát dobrou chuť a zajímala se, jak nám chutná. Jídlo bylo dobré, takže jsme neměli důvod nepochválit. Večer jdeme po nákupech (mají tu pěkné věci, ale vše Made in China), potom rychlé pivko na hotelu a spát. Noc byla dlouhá, hluk a rachot ze všech koutů hotelu