Rubrika: Eurovýlety Page 2 of 17

Sobota v Moldávii

Dneska máme v plánu výlet na venkov. Snídaně, check-out a návrat na ten samý autobusák jak včera. Každá část vokzalu má svoji vlastní kasu, tudíž je třeba nejdříve najít, odkud jezdí minibusy do Trebujeni a potom teprve koupit lístky. K mému překvapení jezdí minibusy opravdu na čas. Náš spoj ale jede až za dvě hodiny a nám se čekat nechce, proto bereme spoj do Orhei, odkud snad něco do Trebujeni pojede. Autobusák v Orhei je v podzimním sychravém počasí poněkud depresivní místo. Naštěstí zde nemusíme dlouho čekat, protože minibus do Trebujeni jede v 12:45.  Většina cestujících čeká schovaných v teple auta, ve třičtvrtě se odněkud najednou zjevil řidič a vyrážíme.  Za půl hodiny jsme na místě, zastávka je příhodně hnedka vedle vyhlídnutého ubytování Valea Stancii. Nejlevnější to není, ale moc jiných možností zde na vsi taky není.  Bágly si necháváme na pokoji a hurá na výlet. Mapy.cz nabízejí pěknou cestu podél řeky Raut až ke klášteru Orheiul Vechi.  Konečně se udělalo pěkně a hnedka je vše veselejší.  Nejdřív prozkoumáme vesnici a potom budeme pokračovat údolím podél řeky ke klášteru. Zajímavý je systém vodovodních pump, které jsou různě rozesety po vesnici. Patrně vždy sloužily pro více domů, ovšem nyní je mnoho z nich jich nefunkčních. Pokrok nezastavíš a studny nahradil vodovod.

Klášter má úžasnou polohu na hřebeni, je odtud vidět do daleka. Část původního kláštera je přímo ve skále, fakt pěkný místo. A taky oblíbený. Zatímco cestu podél řeky jsme absolvovali sami, tak nyní je to již jeden rusky mluvící turista za druhým. Vyfotili jsme se u kříže, nějaký selfíčka a jdeme dolů k parkovišti sehnat něco k jídlu? Ač je tu docela dost lidí, tak možností k jídlu je málo. U cesty nikdo nic neprodává. Hlídač parkoviště nás posílá do vesnice, kde je restaurant.  Úplně se nám jeho informace nezdá, ale máme hlad a na další možnosti jídla to jinde nevypadá. Jdeme asi kilometr nazpět do vesnice Butuceni, kde je skutečně restaurace, a dokonce i otevřená. Eco resort Butuceni. Jídlo je výborné, víno taky, ceny nejsou úplně lidovka na místní poměry, ani na naše poměry. Hospoda byla evidentně oblíbená nejen mezi turisty, ale i mezi místní mafií. Jak jinak taky nazvat partičku v teplákách a mokasínech, která hodovala vedle a potom odjela obřím zatemněným mercedesem? Někdo si jezdí autem, jiný pěkně po svých. Začíná se smrákat a před námi je ještě pár km po silnici nazpět do Trebujeni. Po vínu se jde tak nějak svižněji a lehčeji.  Stíháme cestu akorát, abychom ještě trefili do vesnice a nespadli cestou ze srázu dolů. V magazinu ještě kupujeme něco dobrého, pivko a jde se na kutě.

Neděle v Moldávii

Ráno je dost kosa, patrně trochu mrzne, ale hlavně je úplně modro! Dneska máme v plánu podívat se ještě k dalším klášterům Curchi a vrátit se zavčas nazpět do Kišiněva, protože v osm večer máme let do Vídně. Po snídani jdeme ještě na malý špacír do vesnice, protože minibus do Orhei jede až v deset třicet. Cestou potkáváme veselou posádku traktůrku, která slaví dnešní pěkné počasí již od brzkého rána. Oslavencem je dědula jak vystřižený z představy o ruském násoskovi, který si s nám chce hnedka připít. Úplně se nám ani jednomu nechce, společná láhev není úplně lákává, ale dědula je neodbytný. Zatímco za náma běžel s lahví, tak jeho parťáci na traktůrku odjíždí někam pryč. Ivoš se vytrvale brání, já tak pevnou vůli nemám. Zdvořilostní panák se dá vypít bez doteku láhve. Dědula byl spokojen, vydal se za kámošema a my pokračujeme dál. Veselo musí být. Platíme a jdeme počkat na minibus. Ten přijíždí o něco dřív, Ivoš je v obchodě, já nastupuji a jdu za Ivošem. Minibusek mezitím odjíždí. Jestli jsem správně pochopil, tak o pár set metrů dál na zastávku. V buse mám totiž všechny věci. Ok, porozuměl jsem správně, bus na nás čeká a vše je na svém místě. Jedeme nazpět do Orhei, ale nebudeme zajíždět až na vokzal, ale necháme se vysadit na křižovatce směr Curchi. Odtud nás snad někdo dál vezme. Místní takhle cestují normálně, tak proč ne my? Prvních pár minibusů jede sice naším směrem, ale jinam. Kam? To nevím, zase tak moc si nerozumíme.  Patrně bude lepší se nespoléhat jenom na minibusy a prostě stopovat. Vyplatilo se. Zastavil nám bývalý mnich, který nás povozil po okolních dědinách, kde nám ukázal i další kláštery, a přitom povykládal o historii regionu a klášterů. I s pouhými několika anglickými slovíčky se dá vést hodnotná konverzace.

Původně jsem myslel, že by se dal kolem Curchi udělat nějaký výlet, ale zase nemáme tolik času a dost fouká. Takže jenom krátká prohlídka, dopití lahváče, snězení makovce (přece ho nepovezu nazpět) před klášterem a zase nazpět hlavní chytit nějaký auto do Orhei. Nedělní provoz je velice sporadický, ale máme štěstí. Za pár minut nám staví chlapík v mercedesu. Paní, která s námi jede, platí za stop asi 20 lei, tak my také. Stopování zde bude často asi bráno jako placená služba. V Orhei bereme první minibus, shodou okolností máme stejného řidiče jako při cestě sem, a za 1,5 hod jsme v Kišiněvě. Co teď? Máme pořád hodně času.  Nejdříve pořádné jídlo v Placentě a potom nějaké nákupy. Se suvenýry je to tady dost těžké. Žádné totiž nejsou, nepočítám-li církevní předměty a pár magnetů v obchodě u kláštera. Určité možnosti jsou na velkém trhu, koupil jsem granátové jablka a sladkosti na váhu. Nějaká paní nám začala nadávat, že neumíme rusky, když jsme v Moldávii. Ještě, že mám na výletě zásadu, že se nebudu rozčilovat. Nakonec i na suvenýry došlo, v jedné boční ulici cestou k Placentě jsem zahlídl obchůdek s lokálními předměty, hrníčky, tričky a další turistickými blbinami.  Ivoš nakoupil a můžeme jet na letiště.

Trolejbus na letiště jede z hlavní silnice, cesta trvá více jak půlhodiny a stojí jenom dvě lei. Již cestou mně přišla sms, že náš let má zpoždění. Na letišti po odbavení (přes mobil check-in možný nebyl) se zpoždění zvětšuje o další hodinu. Radost. Místo v osm poletíme v deset a ve Vídni budeme v 11. Naštěstí je zde hospoda, kde mají pivko za docela slušnou cenu. Dvouhodinové zpoždění tak docela rychle uběhne a my jsme kolem 23 hodiny nazpět ve Vídni.

Určitě by se v Moldávii dalo strávit více času, udělat další výlety a tolik nespěchat.  Ovšem i prodloužený víkend má svoji hodnotu a na letmé seznámení s zemí naprosto stačí.  Moldávie nás oba  mile překvapila, za pozornost stojí hlavně venkov a dobré jídlo.  Jestliže Moldávie přežije současnou napjatou situaci a nestane součásti rozpínavého Ruska, tak jen doporučuji.

Do Moldávie jsem se chtěl vždycky podívat. Kecám, nechtěl. Teda trochu ze zvědavosti chtěl. Zajímalo mě, jak vypadá malinká země mezi Rumunskem a Ukrajinou, o které vlastně vůbec nic nevím, a čerpám především z obecného povědomí, že je to nejchudší země Evropy, která má navíc na svém území velmi nechtěné dítě v podobě nikým neuznaného Podněstří.

Letos jsem s Ivošem nikde nebyl, takže co na prodloužený víkend do Moldávie? Jasný, jedem.  Letadlo z Vídně letí velmi příhodně ve čtvrtek a vrací se v neděli. Tři dny budou na zemi, jenž je o něco větší jak Morava, a kde vlastně není nic mimořádně zajímavého, tak akorát.

Odpolední odlet z vídeňského letiště velí vyrazit ve sváteční den již ráno. Nejdříve mě čeká cesta do Znojma, kde mě nabere Ivoš a budeme pokračovat na letiště do Vídně. Kontroly na hranicích (ještě? zatím?) nejsou, problémy jsou tudíž vyloučeny.  Ještě tak mít kde zaparkovat.  Relativně levné parkoviště „C“ na letiště je „besetzt“ a 160€ za tři na dalším parkovišti je trochu moc.  Jedeme tedy nazpět do vesnice Schwechat, kde je „lowcost“ parkoviště Tiger parking (6€ na den).  Rezervaci nemáme, volné místo tady je, není co řešit. Nikdo po nás nic nechce, asi nějaký inovativní systém platby, kterému zatím nerozumíme. Za dvě eura jsme vlakem na letišti a můžeme se konečně pustit do řízků! Některé bizarní tradice je třeba držet. Po odbavení dáváme ještě pivečko a tím myslím můžeme prohlásit výlet za zahájený. Pan Ivo zahájení potvrdil rozlitím piva na sedačku a už je opravdu nejvyšší čas odletět do Kišiněva.

Za dvě hodiny jsme na místě, následuje trochu zdlouhavá kontrola pasů a očkování. Další razítko je v pasu a můžeme vyrazit do města. Před letištěm je docela živo, čekáme na trolejbus č.30 do centra města. Lístky kupovat netřeba, protože si je koupíme přímo u paní v trolejbusu. Cena lístku dvě lei se rovná ani ne třem korunám českým. Tady se mně bude líbit. Po půl hodině vystupujeme v centru města a jdeme se ubytovat do Bed&Breakfast Olsi – cena se snídaní je cca 500 kč/osoba.  Po řízkových hodech již vytrávilo, bude to chtít vyzkoušet něco místního a dát si moldavské pivko. Paní na recepci nás posílá do „tradiční“ restaurace Vatra asi kilometr daleko. Jídlo dobrý, pivko pouze německý, ceny lehce evropské a byla dokonce i živá hudba.

Pátek v Moldávii

V pokoji bez oken se spí dobře, ale je tu hrozný vedro. Dle zpráv z internetu měl v tuhle dobu Putin přiškrtit Moldávii plyn, tudíž jsem čekal všude zimu. Nakonec to asi nebylo tak dramatický. Kontinentální snídaně je nuda, klasicky jsem se přejedl a můžeme vyrazit na obhlídku. Předpověď na dnešek velela pěkné počasí, leč realita byla šedá, vlezlá a sychravá. To bude chtít něco na zahřátí! Ivoš by chtěl vodku, ale já ho naštěstí přesvědčuji do místního koňaku Kvit. Když ranní opička, tak ve stylu. Jak starý alkáda si naléváme do kelímku trochu životodárné tekutiny, přihneme si a vyrážíme na hřbitov. Co země, to jiný hřbitov. Zde se vyžívají v obřích portrétech zemřelých na náhrobcích. Vtipná je také lavička a stoleček u hrobů. Když si chceš s nebožtíkem posedět, máš možnost. Ze hřbitova pokračujeme do velkého parku u jezera, které je komplet zelené a trénují tady kajakáři (neboť to byly kánoe? Nikdy nevím). Přes park se vracíme do směr centrum. U východu z parku se odehrává ještě jeden dobrý bizár. Pod dohledem kamer zde energicky žvaní obrýlený chlapík. Pár lidí si ho natáčí na mobil, tak jdeme blíž a Ivoš si ho taky natáčí. Když byl řečník v nejlepším, tak se chopil poblíž opřeného velkého kladiva a začal demonstrativně ničit látku zabraňující vstupu do opuštěné restaurace. Velké divadlo. Shodli jsme se, že to byl asi nějaký místní Pitomio.

V parku již prakticky ve středu města si dáváme kafe v pěkné francouzské kavárně. Hipsteřina v centru Kišiněva. A jde se dál, bulvár, vládní budovy, vítězný oblouk nebo spíše oblouček, chrám a další park. A tím asi zajímavosti v centru města končí. Chvíli ještě chodíme sem a tam, ale brzo je nám zima a dostavuje se hlad. Zrovna míjíme pěkně vypadají restauraci La Placinte, jdeme bez váhání dovnitř.  Opět kontrola očkovacích certifikátů. Je tady teplo, a hlavně mají jídelní lístek s nádhernými obrázky včetně cen. Dá se platit kartou a Wifi je free. Po dobrém obědě přichází čas rozhodování, co budeme dělat odpoledne. Nechci to úplně nutit, ale já bych jel do Tiraspolu. Není to daleko a není tam zase tak moc co k vidění – ideální půldenní výlet.

Vyrážíme na avtovokzal, kde to konečně vypadá jako v Moldávii.  Nádraží jsou vlastně stanoviště kolem velkého trhu, kde se prodává vše možné. Jsou tady části jenom se zeleninou nebo masem.  Nás zajímá maršrutka do Tiraspolu, ke které nás směruje místní ožrala, jenž za to kupodivu nic nechce. Kupujeme si lístek a za chvilku vyrážíme. Maršrutky jezdí docela přesně dle jízdního řádu. Cesta trvá skoro dvě hodiny a je to dost nuda. Cesty jsou kvalitní podobně jako ty naše, za okny placka. Jediné vzrušení je hranice mezi Moldávií a Podněstřím. Na to že Podněstří je nikým neuznaný stát, tak hranice je se vším všude. Vojáci, imigrační kontrola, jenom místo razítka dostáváme papír, který nesmíme ztratit. Konečná minibusu je na vlakovém nádraží v Tiraspolu. Tady to má silně ruskou atmosféru, a to nejen proto, že je všude azbuka. Nevalnému dojmu pomáhá celková ošuntělost a minimum lidí všude okolo. Měníme na nádru nějaké peníze na místní rubl a vyrážíme do města. Ve městě vcelku nic není, vlastně jedinou atrakcí je tank na podstavci a potom socha Lenina poblíž. Taky je možné vyrazit lodí po Dněstru nebo si dát něco dobrého. My jsme si dali nejdříve výlet k tanku a potom docela dobré jídlo v první otevřené restauraci. Začíná se stmívat, bude lepší se přesunout nazpět na vlakáč, protože nocovat by se nám tady moc nechtělo. Maršrutka naštěstí jede během chvilky.

Vokzal v Tiraspolu je takhle večer již naprosto pustý a prázdný. Kupuji si ještě něco na jídlo a jdu odpočívat na pokoj. Ivoš nemá dost a vyráží do víru města.