Dobré ráno, dneska je v plánu vyrazit do kopců a lesů v Českém lese. V plánu je opět kolem stovky kilometrů v klidném tempu, protože zítra čeká mnohem náročnější etapa. Jsem zvědav na lesy a louky podél hranic. S počasím je to dneska trochu nejisté, takže hlavně ať moc neprší.
Sbalit podsedlovou brašnu, aby na kole pěkně držela a moc se nehoupala není jenom tak. Včera se mi to moc povedlo, hodně jsme zavazadlo cítil. Patrně to bylo tím, že těžší věci byly až na brašny a ne na začátku, jak by asi měly správně být. Pečlivé balení je tedy základ dobrého dne na kole. A potom taky kvalitní snídaně a hlavně kafe! Bohužel restaurace v areálu nemá takhle brzo ráno ještě otevřeno, tudíž si udělám výlet do Mariánských Lázní, kde snad na něco dobrého natrefím. Už jsme si chtěl poněkud zoufat, po osmé ranní se zdá město dost mrtvé. Situaci naštěstí zachraňuje místní trh s výbornými koláči a kafe nakonec taky najdu, i když kvalita je slabší. Obsah (kofein) převyšuje formu, ale to se nedá nic dělat.
Nejdříve mě čeká táhle stoupání směrem k státní hranici, kde se napojím na Stezku Českem, po které budu pokračovat až do dnešního cíle. Lesy, samé lesy. Občas vyjedu z lesa, abych se za chvíli opět ztratil v lese. Jak se blíží obědová hodina, zjišťuji, že žádná vesnice s hospodou v dohledu a navíc se nějak kazí počasí. Nezbývá nic jiného, než zajet na benzinku na bagetu a rychle pokračovat dál, než přijde déšť. Cesta moc neubíhá, cesty jsou občas docela kamenité a poslední, co bych tady chtěl řešit, je defekt., Taky dělám plno zastávek u cedulí zaniklých vesnic, kterých míjím opravdu hodně. O existenci takového množství zaniklých vesnic jsem neměl moc tušení. Co odsun Němců začal, to komunisti dokonali. Smutný příběhy na všech frontách.
V Rozvadově mám zhruba dvě třetiny plánované cesty za sebou, mezičas je v pohodě, čeká mě ještě závěrečný výšlap, takže je třeba se posilnit. Špagety s boloňskou omáčkou jsem v hospodě už dlouho neměl a zase myslím dlouho mít nebudu. Táhlá rovná stoupání, žádná zatáčka, prostě přímo hleď a dupej. Tento způsob stoupání mě ale vůbec nevyhovuje. Tempo poněkud upadá, nohy začínají být unavené a hlava se už vidí v cíli. U zaniklé obce Pleš odbočuji z hlavní cesty k nádhernému hřbitovu, který jediný zůstal. Má to tady až mystickou atmosféru. Kousek dál na hlavní cestě je penzion Pleš, kde jsem se chtěl původně ubytovat. Zvažuji zastávku na jídlo, protože v Rybníku moc možností nebude. Nakonec ale pokračuji, už to není daleko. Původní plán, že bych si do Pleše zajel na večeři, bere při sjezdu o cca 200 výškových metrů za své. V RS Rybník na mě čeká pokojík a zasloužená Plzeň. S jídlem je to tady horší, v provozu je pouze bufet u hřiště, který je asi 300m od ubytka. Nejsou lidi, nevyplatí se vařit. V celém velkém objektu je obsazeno pouze pár pokojů.
Nakonec dneska „kilo“ ve vyhlídkovém a objevitelském tempu. Teď dobře zregenerovat na zítřejší nášup.
