DEN ČTVRTÝ

Do Teheránu přijíždíme kolem sedmé, mno spíše jsme se pomalu sunuli dopravní zácpou vstříc teheránskému smogu. Po výstupu z busu následuje klasické:
„Mister, taxi?“
„No taxi“
„Mister, hotel?“ Taxi?
„No taxi, No hotel“
„Where do you go my friend“?
„Leave me alone“
Po chvilce se mi daří taxikáře setřást a začínám se zorientovávat kde vlastně jsem a kam mám jít. Že jsem skutečně na Západním nádraží si ověřuju podle gigantického Azadi památníku a televizní věže na straně druhé, otázka ale zní, kam na metro? Chvíli zmateně pobíhám okolo snažíc se zorientovat dle mapy v LP, což se moc nedaří, až se dám do řeči s chlapíkem co zde studuje PhD a umí dobře anglicky. Dáme čaj a jde se na bus. Já chtěl sice na metro, ale to on nějak nebral v potaz. Rozloučili jsme se na neoznačené autobusové zastávce s tím, že odtud co nevidět něco na stanici metra Azadi pojede. Úplně se vidím jak mě bus vyplivne někde in the middle of nowhere, takže jdu raděj po svých k Azadi památníku a odtud, když už se konečně zorientovávám, po hlavní ulici směr metro. Na mapě kousek, ve skutečnosti hodinka chůze v teheránském dusnu a všudypřítomném smogu.

From Iran – Teheran

V metru již pohoda, beru několik lístků do zásoby a jedu na Chomejního náměstí, odkud bych rád na blízký Golestan palace a na bazaru ukrytou Chomejního mešitu. Na náměstí jsou záchodky a i tyhle jsou zdarma, nechápu, ale je to tak…ještě před hranicema mě Rasoul říkal, ať rozhodně nikde na WC v Íránu neplatím, že jsou všechny zdarma a opravdu je to tak.
Vstup na Golestánské paláce je celkem 22 000 IRL, což byla asi trochu zbytečná investice. Platí za totiž za každý palác zvlášť, takže stačí v pohodě zakoupit lístky do poloviny paláců. Nebo neplatit nic a jen se procházet po nádvoří. Podobně worth-seeing je i dobře ukrytá Chomejního mešita. Mno, aspoň jsem se podíval na bazar a ochutnal výborné skořicové taštičky. Kvapím zpět do metra směr bývalá americká ambasáda, na místo nyní zvané US Den of Espionage, což je dneska de facto zeď pomalovaná proti americkou propagandou jako např. Socha svobody s lebkou spolu s protiamerickými výroky místních fousáčů. Vtipné:-).

From Iran – Teheran

Za výměnou peněz jedině na Ferdousi street, tak praví LP a já tak také činím. Ve fast foodu se zataženými roletami (takže nás Alláh nevidí:-) dávám luxusní kuřecí sandwich s zam-zam kolou za cca 25000 IRL. Hned vedle je banka Melli a mně opět přeje štísko, páč zrovna otvírají expozici národního pokladu, jenž je ukryt pod bankou v obrovském sejfu. Platím 30 000 IRL a spolu s ostatníma odevzdávám vše, včetně peněz a dokladů. Na dotaz o bezpečnost mých finanční, se pán pousměje a odpovídá, že jsme přece v bance:-). Tolik zlata, stříbra, diamantů, drahokamů atd. jsem nikdy neviděl a těžko říct, zda ještě někdy uvidím. Úžasný! Jak si dobíral jeden Polák, české korunovační klenoty jsou proti tomu chudý příbuzný. Foto bylo překvapivě zakázáno.
Jelikož nemám v Teheránu již žádný důvod se déle zdržovat a chci být zavčas v dalším bodě své cesty – Kashanu, po ¾ hodině opouštím sejf a metrem jedu na Jižní nádraží, kde během pár vteřin nasedám do busu směr Kashan. Bus je nový, takže vše je pěkně v igelitu, ptám se ukecané studentíka vedle, zda mu to nepřipadá divný. Naopak, je to úplně normální, nechápe můj dotaz. Za 3,5h jsem na místě, resp. na křižovatce odkud za 1000 IRL jedu savari (shared taxi) do centra k vyhlédnutým hotelům. První mosaferhúne (=ubytovna) hlásí full, i když mám spíš pocit, že mě tam nechtějí jako cizince ubytovat. Druhý „hotel“ s hrdým názvem Golestan Inn mně nabízí pokojík za 100 000 IRL, bez smlouvání, buď ber nebo ne. Odevzdávám pas, vyplňuju papíry a už mám de facto klíče v ruce, když přichází jiný týpek, patrně majitel, který po zjištění odkud jsem, zvyšuje cenu na 150 tisíc riálů. Vydírání a dvojí ceny toho typu odmítám akceptovat, tak se chvíli dohadujem, beru bágl a odcházím. I kdybych měl spát někde pod širákem nebo jet jinam, tak u tohodle vydřiducha spát rozhodně nebudu. Klusám do posledního GH Khan-e Ehsan, kde mně přeje štěstí (tzn. jsou zde normální Íránci) a mám nocleh pod hvězdami a zadarmo. Pokoj stojí 200 tisíc rialů před smlouváním, což bych i bral, nicméně se ptám, zda bych nemohl spát venku, tak chlapík souhlasí. Palanda je hodně tvrdá, ale ta romantika u bazénku a pod pomerančovníky a rajskými jablky…
Na závěr dne net, kde jsou blokovaný český stránky jako centrum.cz nebo idnes.cz, do cukrárny na brutálně sladký shake se zmrzlinou a dobrou noc…

DEN PÁTÝ

Úplně do růžova jsme se na palandě pod hvězdami pravda nevyspal, ale bylo to příjemné. Na snídani voda+sušenky a může se vyrazit, v plánu mám jednak historické domy v okolí a pokud vyjde čas i horskou vesničku Abyaneh.

From Iran – Kashan

Historické domy jsou v kashanském podání jsou původní domy bohatých měšťanů a obchodníků z 19. století. Většina jich patrně lehla pod tíhou let, ovšem několik jich vydrželo a dnes jsou krásně opraveny k dispozici návštěvníkům. Domy se tomu vlastně ani moc říkat nedá, jedná se spíše o panská sídla, kterým povětšinou dominuje nádvoří s bazénkem a fontánou kolem kterého je celé sídlo s mnoha místnostmi, jednak pro pány domu, ale také pro služebnictvo, poddané a zvířectvo. Vstupné je symbolické, 3000 IRL do každého z khanů. Jako první k návštěvě si vybírám Khan-e Tabatabei, který se ukázal jako nejzachovalejší, největší a tím pádem i nejlepší.

From Iran – Kashan

Khan-e Abbasian je v trochu jiném stylu, méně okázalý, ale i tak stojí za návštěvu. Na rozdíl od Khan-e Ameriha, jenž se nachází ve stádiu permanentní přestavby a v budoucnu z něj bude předražený turistický hotel. Kousek od khanů jsou zbytky masivních hradeb, nyní spíše tvořící val z bláta a hlíny. Cestou zpět se toulám úzkými uličkami starého města a jen bláhově si myslím, že držím směr a vím kam jdu. Když se na domnělém kruháči rozhlížím a divím se, že večer to zde vypadalo jinak, zastavujemě Abi, mladík z blízké cestovky s dotazem, co zde dělám a zda jsem náhodou nezabloudil. Suverénně jsem mu tvrdil, že ne, že jenom hledám něco na zub. Nedá mu to a zve mě k sobě do kanceláře, kde mě definitivně vyvádí (za pomoci Google Earth) z mé domněnky, že jdu správně, páč jsem přesně na druhé straně města, než kde jsem chtěl být. Docela dobře jsem s Abim pokecal o Íránu, cestování, které nabízí jeho cestovka a hypotetické možnosti přivézt do Íránu nějaké turisty a ještě na tom vydělat…

From Iran – Kashan From Iran – Kashan

Na výlet do vesničky Abyaneh a zároveň ještě odjezd do Esfahánu není čas, tak snad příště. V hotelu pod hvězdami vyzvedávám bágl a přes příjemný bazar, kde mají mimo jiné super kamenný mlýn na kari (dříve na velbloudí pohon, dnes na motor), jdu směr terminál. Od křižovatky, kde je „proslulý“ Golestan Inn si chci si vzít taxi, je to přece jenom ještě tak 2 km, ale nic nejede,tož pěšky. Kolemjdoucí děda na mě gestikuluje, že mě na terminál vezme autem, s díky odmítám. Nicméně dědula to nebral na zřetel, za chvíli mě již v autě dohnal, takže odmítnout nelze. Na nádru mu doslova nutím nějaké peníze, odmítá…nechápu. Bus do Esfahánu jede za půl hodiny, cena 30 000 IRL, opět nová Scania, zatím se mě ty proslulé staré Mercedesy nějak vyhýbají.
Za 3,5 hodiny přijíždíme do perly celé Persie – Esfahánu, na straně jedné, je to údajně jedno z nejhezčích měst celého islámského světa, na straně druhé, se jedná moderní velkoměsta, jež se vyznačuje moderní zástavbou, bulváry a dopravníma zácpama (a také blízkou jadernou elektrárnou, která tak leží v oku USA).
Chybami se člověk učí a jednou z nich bylo si vzít na esfahánském terminálu taxi do města, přesněji do hostelu Amir Kabir. Hned vedle autobusáku je totiž zastávka městské, odkud jezdí busy směr centrum řádově za halíře. Taxikáři mě lapili a nehodlali pustit, cena 20 000 IRL se jim zdála malá, tak se shánějí další cestující. Po deseti minutách jsem chtěl odejít, ale blb jsem si nechal dát bágl do kufru, čímž jsem ze sebe udělal hloupého rukojmího.
Hostel Amir Kabir – travellerská legenda – si mě nachází doslova sám. Beru to co je pro sólo cestovatele nejpříjemnější, postel v dormitory, zde za 50 000 IRL. Na pokoji mám českého kolegu, který cestuje do Indie, dále poameričtělého Rusa a Australana. Z Vítka tahám rozumy co a jak na jeho šestiměsíční cestě a sám pro sebe si říkám, že něco podobného bych měl taky zkusit.
Každý druhý Íránec se tváří jak nenávidí Ameriku a přitom jsou tu samý hamburgery a pizzy, pravda chutná to asi stokrát líp jak u McD apod., ale i tak bych si jako večeři v Esfahánu představoval něco jiného. Večerní prochajda má jedné dva cíle, prvním je Imámovo náměstí – údajně druhé největší náměstí světa s krásně nasvětlenou Chomejního mešitou a fontánou a stovkama piknikujících lidiček. Tím druhým jsou neméně známé mosty, nyní nádherně nasvětlené, plné korzujících lidí. Čekal jsem tu nějaké čajovny a vodní dýmky, ale nikde nic, tak beru zavděk sáčkovým čajem ze stánku v parku. Sedím, fotím, kochám se a nechám se unášet atmosférou.
Minimálně v centru a u mostů panuje příjemné moderně-orientální atmosféra, o kousek dál je to již skoro Evropa, ulice plné obchodů, vše nablýskané, moderní a v podstatě fádní.