4. 6. 2014 – Hebron

Dneska je opět svátek a hlavně dneska vyrážíme do Hebronu, na který jsem opravdu hodně zvědav. Zprvu měl naplánován sólo výlet, ale než jsem se vykopal z bytu, tak se Fabrice probral a pojal stejný úmysl jako já, tak jsme to spojili a vyrazili na cestu. Cestu liduprázdným městem bych si i odpustil, ale není jiné možnosti. Cesta je podobná jako včera, nejdříve bus č. 21 do Bethlehemu a potom by ze stejné křižovatky měl jet bus nebo taxi do Hebronu. Oproti včerejšku jede o poznání více turistů do Betléma, ovšem dál s námi nepokračuje už ani jeden. Na křižovatce si nás hnedle odchytil řidič místního busu, platíme pohodových 6 šekelů a vyrážíme. Možná pomalejší a míň pohodlnější než service taxi, ale o to autentičtější.  Vedle sedí místní student a evidentně se učí francouzštinu, toho hned vyžívá ukecaný Fanbrice, ale narazil. Studentík umí ještě míň francouzštiny jak já. Ale to nevadí, přisedl k nám jeho kamarád, který uměl anglicky, a nakonec jsme celou cestu prokecali. Pohoda.  Když nevíš, kde vystoupit, tak vystup na konečné nebo až kde vystupují všichni. Nelze se splést, jsme v centru Hebronu. Sotva jsme se stihli porozhlídnout a pofotit se s prvníma trhovcema, tak nás odchytává místňák Ayman a slušnou angličtinou na nás chrlí agitačně průvodcovský výklad s tím, že by nám ukázal, jak to v Hebronu chodí, něco nám k tomu pověděl, a když se nám to bude líbit, tak že mu můžeme něco přispět. Přiznám se, že mi není úplně ze začátku jasný, co z toho vyleze, ale borec vypadá v pohodě a v nejhorším nás to bude něco stát, ale zase se aspoň něco dozvíme.  Vím, že situace v Hebronu je poněkud nepřehledná, tak je to asi jenom dobře.  Výklad je rychlý a dost zajímavý, ale nestíhám při tom fotit :(. Jak se pomalu přibližujeme k Ibrahimově mešitě, tak najednou nějak ubývá otevřených obchodů a lidí. Není to proto, že by měli zrovna zavřeno, ale proto, že byli zavřeni.

[shashin type=“photo“ id=“1896,1902,1919″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

A to doslova, většina obchodů byla zavřena armádou, původní obyvatelé vystěhováni. Proč je asi nad úzkou uličkou pletivo? Aby předměty, které sem osadníci hází, někoho nezranili. A tak podobně, čím dál postupujeme, tím je atmosféra hustější a vše bizardnější. Vrcholem je check point před Jeskyní patriarchů (Ibrahimova mešita), kde musíme po jednom projít otočným turnikete a najednou ocitáme se ve městě duchů přímo u mešity, kde už je totální pusto a prázdno. Na prohlídku bude čas později, nyní nás Ayman vede někam do ústředí své organizace, kde nám chce asi pustit nějaké propagačně-agitační video, tak jdeme dál do pustiny přes další checkpointy. Jeden okamžik mě i trochu vyděsil, a to když jsem si chtěl vyfotit liduprázdnou ulici a na jejím začátku se vynořili čtyři ozbrojení ultraortodoxové . Bylo to třeba 50m, ale i tak to vypadalo děsivě, ty jejich automatické zbraně. Radši jsem to rychle bliknul a pelášil dál. Ayman nás vede kamsi za roh, kde má Hebron peace center svoji kancelář. Je to zde krapet improvizované, ale snaha se cení. Pěkně si nás usadil na pohovku a nejdřív nám pustil nějaké uklidňující songy místní výroby, aby v mezičase připravil čaj k hlavnímu chodu, což bylo video pojednávající o historii a současnosti Palestiny. Video skončilo a následovala hra na donátory. Tak kolik pánové dáte? A já se proklínal, že jsem si neprozřetelně nerozměnil na trhu stovku, ach jo. Nakonec dáváme každý 50 šekelů a ještě to stvrzujeme podpisem, což asi nebylo z nejchytřejších rozhodnutí, ale co už. Když vás pohltí revoluční duch, tak jde konspirační realita stranou:-). Nakonec se ještě svorně fotíme u banneru „Free Palestine“, loučíme se a vyrážíme na obhlídku města. Chceme se nejdříve podívat do synagogy v Jeskyni patriarchů, ale vojáci nás posílají nazpět, protože dneska je klasicky kvůli svátku zavřeno. Jdeme tím pádem do muslimské části, tedy do Ibrahimovy mešity, o které nám pro změnu vojáci tvrdí, že je zavřená pro nemuslimy. Moc se mi to nezdá a měl jsem pravdu, vojáci nám asi schválně dávali špatné informace. Do mešity se dá v klidu podívat a rozhodně to stojí za vidění, a to nejen proto, že je jedno z nábožensky nejvýznamnějších míst vůbec, ale hlavně je to vevnitř prostě pěkný a klidný.  Rád se v mešitě jenom tak zastavím, posadím na koberec a relaxuju, koukám po lidech, prostě pohoda. Ze svatyně pokračujeme tam, odkud jsme přišli, tedy na trh, kde Fabrice nakupuje suvenýry. Když jsem viděl ty ceny, tak jsem si říkal, že jsem měl taky něco nakoupit. Bez přehánění o půlku i víc levnější jak třeba v Jeruzalémě. Váhám nad pravou palestinskou kufii, ale asi by dopadla stejně jako ta, kterou jsem si koupil před lety v Damašku – zůstala by nenošena ve skříni. Místo toho si dávám falafel a jen tak se toulám uličkami, zatímco Fabrice nakupuje suvenýry. Je to smutný, když si uvědomím, že tu je plno lidí a ti nemají kam jít, zavřeli jim obchody anebo prakticky znemožnili cokoliv prodávat, protože tu prostě není komu prodávat. Po občerstvení na hlavním „náměstí“ se jdeme podívat na druhou stranu, a to k osadníkům a hlavně na opuštěnou Shuhada street (http://en.wikipedia.org/wiki/Al-Shuhada_Street). Nutno opět projít check-pointem, který je zde vyšperkovaný vysokým plotem, který slouží jako zábrana proti vrhačům kamení.

[shashin type=“photo“ id=“1924,1916,1911″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Není asi nutný dodávat, kdo vrhá kameny kam a proč se tak děje. Když se ptáme, zda můžeme pokračovat po ulici dál, tak se na nás po zuby ozbrojený voják jenom usměje… Otázka je na místě, protože opuštěná ulice působí skutečně zvláštně. Nikde nikdo. Okna a výlohy zavřené. Na každém domě izraelská vlajka..jak symbolické. Jediná osoba kromě nás je zdálky přicházející rabín. Jsme jak v jiném světě, a to doslova, z živé ulice jsme se dostali do ulice, která je izolovaná, respektive násilně vybydlená.  Taková galerie nesnášenlivosti Izraelců pod širým nebem. Radši nedomýšlet a lépe pokračovat dál. A zase checkpoint a zase musíme ukázat pasy. Fabrice se dává do řeči s vojákem, vykládají si o tom, jak se paří v Izraeli. Druhý voják tuhle konverzaci po chvíli utnul jasným syknutím:“shut up“. Když jsme šli nazpět, tak hovorný voják už byl pryč. Jediní koho potkáváme, jsou mladí ultraortodoxní židé (=osadníci) vracející se patrně z výuky a směřující kamsi nahoru na náboženský obřad, který souvisí s dnešním svátkem „shavout“. Já se tvářím příliš neutrálně a jsem zaměstnán focením, takže jsem mimo zájem. Zato Fabrice svoji barvou kůže a hovorností přitahuje pozornost. Dává se s námi do řeči židovský konvertita z hinduismu, který se nám nakonec představil jako doktor Aaaron Abraham (http://goo.gl/nN32mH)  a skoro hodinu nám vykládá pěknou angličtinou svůj životní příběh plný konvertování a stěhování se z místa na místo. Hebron je místo paradoxů, před chvilkou jsme byli u mladíka, který nám emotivně vykládal o křivdách na Palestincích, a nyní si vykládáme s osadníkem, který (samozřejmě ne sám) je součástí křivd a zla, které se zde dějí. Radši jdeme dál, opuštěná ulice pokračuje, nicméně už jsme skoro na konci a zase tolik času zde nemáme, tak jdeme nazpět. I když to už v plánu není, tak se jdeme ze zvědavosti podívat nahoru, kde se bude číst z tóry (dnešní slavnost). Jsme zde krapet jako nazí v trní, ani nevím, zda jsme tu chtění, trpění nebo jak to s náma je.  Radši jdeme nazpět, protože zase tak blízko Jeruzalému nejsme a taky přichází hlad. Dávám kebab, poslední fotky, snaha najít baklavu a odjezd busem do Betlehemu, kde přestupujeme na další bus směr Jeruzalém. Vydařený den.

Večer se nechám překecat Indiama, že půjdem někam ven. Výsledek? Sedíme na hlavní třídě, kde je to nejvíc cool, údajně. Po dlouhé době dostávám pivo za 30 NIS, a jelikož žízeň je značná, tak snad i ten přepočet na koruny nějak přežiji. Chce to ještě jedno. Mladoši jdou tancovat, staroši jdou domů. Je kolem půl třetí, Jeruzalém žije naplno.

Denní výdaje: 2 x 8 NIS bus do Betlehemu, 2 x 5 NIS bus do Hebronu, 6 NIS kebab, 5 NIS falafel, 2 NIS džus, 50 NIS příspěvek Hebron peace center. 70 NIS dvě piva a hranolky Jeruzalém