Sobota 8.10. – Varkala

Proč do Varkaly?  Pro někoho oceán, pro někoho pláž, pro někoho odpočinek a nicnedělání, pro někoho zase evropský kafe a věci, na který je z domova zvyklý.

Po několika zdlouhavých cestách autobusem víme, že do Varkaly se nám busem určitě nechce. Vlak jede brzo ráno v 6:35, tuktukem jsme na nádru za pár minut, není co řešit. Ještě včera byl vlak plný, ale potom se uvolnily Tatkal lístky, takže máme pohodlné sezení a nemusíme se mačkat v Unreserved vagónech. Líbí se mi, jak se vše po pár dnech cestování pěkně zaběhne. Ráno vstaneš, vylezeš před GH, chytneš tuktuka a za chvilku jsi na vlakáči. Tady si zajdeš během pár minut na snídani a můžeš jet. Až na to, že vlak má zpoždění, ale stejně není kam spěchat. Za 2,5 hodiny panoramatické jízdy s výhledy na jezera a palmy jsme ve Varkale. Za 120 rupií jedeme tuktukem k zamluvenému ubytování Divine Bliss Beach Resort, které sice není úplně u hlavní pláže, ale nevadí, vypadá to tady dobře. Pokoj ještě není připraven, jdeme tedy k moři na průzkum. Black beach, která je kousek od ubytování není ta wau písečná pláž, ale i tak je to tady nádherný. Celé místo je jeden velký útes, na kterém jsou restaurace, obchody a fotogenické palmy. V jedné z restaurací dáváme omeletu a potom už nazpět. Máme pokoj, terasu a houpací síť na zahradě. Pohoda, teda až na tu muziku za oknama, ale snad brzo přestanou. Zatím to ale moc nevypadá, jdeme raději zase k oceánu. Jídlo s výhledem, ultrapomalá obsluha a už vyšší indické ceny. I když pořád je vlastně 300-400 rupií přepočteno na české koruny docela dobrá cena. Po jídle se jdeme koupat. Tedy koupat asi nebude to pravé slovo, jde spíše o namočení se v oceánu. Vlny jsou bohužel tak velké, že hlavní písečná pláž má červenou vlajku a dá se koupat pouze na menší Black beach. Tady je pozvolnější vstup do vody, ale i tak to na koupání není. Stačí voda někam po pás a už s náma vlny tak smíkají, že se nám do oceánu ani nechce. A na břehu je zase hrozný vedro a neustálý pocit, že se hrozně spálím, když konečně v Indii vylezlo slunce. Na ubytku sice nepraží slunce, ale zase máme neustálou hudební produkci indického elektra. A to se dlouho vydržet nedá! Jdeme opět pryč a opět doufám, že až se vrátíme, tak bude klid.  Na večeři jsem si dal zvláštní rybu, která má v angličtině fádní název Butter fish, přičemž v češtině je to Pestroun zářivý. Dobrota a bez kostí! Po večeři jdeme ještě na fresh juice a kouknout na suvenýry. Je to spíše prodírání se davem lidí, ale co se dá dělat. Jak mají Indové volno, tak je jich všude plno.

Na ubytování je veselo, před reprákama paří partička Indů a údajně bude v deset konec. Nevím, co je to za akci, ale místním to nevadí, takže jediní kverulanti jsme my dva. Bylo trochu dusno, padly nějaké nadávky, ale nakonec je v jedenáct ticho….

Neděle 9.10. – Varkala

Jak bylo večer ticho, tak bylo ráno veselo. V 6:30 týpek pustil hudbu, a to už bylo moc na naše nervy. Tady už to hrozilo násilím. Nejvíc ale bylo fascinující, že s tím hlukem/bordelem (ať si každý pojmenuje dle libosti) nikdo nic nezmohl. My jsme se odstěhovali, hotel  přišel o kšeft, ostatní ubytka o klienty a hudba pořád hrála a hrála. Indům to bylo prostě jedno.

Druhý ubytko je naštěstí dost daleko. Ten klid. A to ticho. Poslední den našeho indického putování. Další dva dny už budou pouze návratové. Je bohužel opět pod mrakem, jdeme se aspoň projít po pláži. U hinduistického chrámu probíhá opět nějaký obřad, věřící házejí květiny do moře, nebo se v moři omývají. Je tady plno lidí a jako u každého obřadu zde panuje moc pěkná atmosféra. I když zamračené nebe moc na koupání dneska neláká, tak oceánu aspoň na chvilku neodoláme.

Po večeři jdeme ještě na suvenýry. Na rozdíl od včerejška tady dneska není ani noha, jsme skoro jediní kupující a smlouvání nám jde skoro samo.

Pondělí 10.10

Odjezdový den. Poslední Masala dosa na snídani. Proč jsme až poslední den objevili ty skvělé kokosové rolky, které se polijí mlíkem a snědí s medem? Kousek vedle nás spadl kokos. Být ve špatný okamžik na špatném místě…Jdeme se raději sbalit a na vlak. Včera se mi podařilo koupit přes appku Ixigo lístky, máme tedy pohodu a nemusíme se mačkat v General třídě. V Kochinu máme docela hodně času, protože letadlo nám letí až večer. Jdeme najít nádražní úschovu a pre-paid tuktukem jedeme do přístavu, odkud se chceme dostat trajektem na Cochin fort. Ale předtím ještě poslední džus z cukrové třtiny a nějaký dobrý oběd. Biryani se prostě asi nepřejím. Ikonické čínské rybářské sítě vypadají pěkně na obálce průvodce, ovšem v reálu je to krapet horší. Přístavní bordel je až moc viditelný a vlastně je to docela nuda. Na obrázku vypadají výrazně zajímavěji. Jedeme nazpět na vlakáč pro batohy a potom na metro. Na netu jsem našel jsem, že se dá jet až na konečnou metra, která je už docela blízko letiště a odtud už letištním busem. Rozhodně je to lepší (a pohodlnější) varianta než jet autobusem nebo taxíkem přímo z města. Letiště je hodně daleko a dopravní zácpa neustálá.

Můj první let Boeingem 787 trvá 3,5 hodiny, Indie je opravdu veliká země. V Dillí máme čas až do šesté ranní, kdy nám letí Saudia Airlines do Vídně. Bude to náročná noc. Za pět hodin jsme v Džiddě, kde již naštěstí dlouho nečekáme a přestupujeme na poslední let do Vídně. Pivko ve Vídni a už jsme skoro doma.

HTML galerie Zonerama
HTML galerie 1