Jižní Indie 2022 – vodní kanály v Alleppey

Čtvrtek 6.10. – Kumily -> Allepey

Program dnešního dne bude o přesunu z hor do nížiny k moři, a hlavně k vodním kanálům v Allepey.

Co v Allepey? Backwaters je propojená soustava vodních kanálů a jezer, která tvoří spolu s ostrůvky město ve městě. Kromě obřích hausbótů, které jsou dost populární mezi bohatšími Indy, se na vodě prohání menší loďky nebo trajekty, které slouží jako MHD pro místní. A já se těšil, že si uděláme výlet na lodi, budeme se kochat a pozorovat, jak žijí místní okolo.

Podle informací ze včerejška nejede do Allepey žádný přímý bus a bude třeba jet nejdříve 7:40 do Changanassery, kde přestoupíme na další bus do Allepey. Pan domácí nám ještě říkal, že to asi nebude tak jednoduché, protože silnice do Allepey se opravuje. Tak uvidíme.

O půl osmé jsme na autobusáku. A dokonce jsme stihli ještě snídani v ubytování, kterou nám připravil osobně pan domácí. Hornbill Cottage bylo asi nejlepší ubytko za celou dobu. Na autobusáku jsou pouze dva autobusy, jdu se zeptat do prvního, zda jede do Changanassery? Cestující na můj dotaz odpovídají kroucením hlavy. Ok, tak asi ještě přijede jeden bus. Chvilku čekáme a zase se ptám někoho jiného, kde je náš bus. Pán ukazuje na bus, ze kterého jsem před chvílí vystoupil. A bus už se skoro rozjíždí. Nemá smysl nad tím mudrovat a naskakujeme dovnitř. Teprve až v buse mi došlo, že jsem v ranní rozespalosti nepochopil, že indické kroucení hlavou neznamená „ne“ ale naopak „ano“.

Cesta docela ubíhá, za čtyři hodiny rychlé jízdy jsme v cíli. Ovšem ne v cíli naší cesty, protože musíme přeskočit na další bus do Thiruvalla, kde se chvilku motáme mezi davem lidí, až nakonec s dopomocí ostatních sedáme do napěchovaného busu směr Allepey. Nakonec je z toho šestihodinová cesta, ach jo. Zajímavou možností cesty z Kumily by bylo jet busem do Kottayam a odtud lodí přes kanály do Allepey. To bychom ale museli přes Kottayam jet, tak snad příště. Máme dneska oba přesunů docela dost, a to nás ještě čeká hledání zamluveného ubytka. A hledání nějaké restaurace. Thali servírované na banánovém listu přebilo hladce všechny útrapy dne.  Základem je rýže, okolo které jsou různé omáčky a přílohy. A jak tak člověk jí, tak průběžně chodí pán, který dle přání přidává. Rýži, omáčky, dhal, prostě cokoliv. Strávník se ani nenaděje a je za 80 rupií naprosto přecpaný.

Po jídle se jdeme podívat podél hlavní silnice ke kanálům. Kromě několika nabídek na loď to nevypadá na nějaké extra možnosti výletů. Hausbót si ve dvou asi těžko pronajmeme. Je docela dusno a vedro, k moři rozhodně pěšky nepůjdeme. Tuktuk stojí kolem stovky a už ani nesmlouvám.

Vlny, slunce, písek. Moře je prostě skvělý! U bývalého mola je docela dost lidí, ale klasicky nikdo se nekoupe. Většina zevluje a dělá selfíčka. Plážový psiska pospávají v písku. Pár fotek a jdeme na drink. Z posezení u coly se vyklubal úprk před komáry. Jedeme na ubytko, dneska se asi již nicmoc neuděje. Vlastně ano, večeře a ryba v koření zabalená v banánovém listu. Za 300 rupií úžasný jídlo.

Pátek 7.10. – Allepey backwaters

Nejdříve naplno televize za stěnou z papíru a k ránu kohoutí symfonie. Pěkná noc to byla. Po včerejším zvážení situace jsme se nakonec rozhodli, že dneska půjdeme cestou nejmenšího odporu a objednali jsme si výlet za 1000 rupií na celý den. Odjezd v osm ráno od ubytování a potom trajektem na snídani k domorodcům. Po snídani má být lodička, oběd a někdy ve tři nazpět. Na netu jsem se dočetl docela dobrých hodnocení, tak doufám, že to bude zábavnější jak jeep safari v Kumily.

Po snídani (vynikající egg curry) na nás čeká tuktuk (nebyl v ceně), který nás na zastávku trajektu. Postupně se k výletu přidávají dvě party indických turistů a jedna tříčlenná sestava z Irska. Hnedka ze startu jedna nepříjemnost, protože začalo celkem vydatně pršet a nevypadá to, že by mělo hnedka za pět minut přestat. Po půlhodině jízdy trajektem vystupujeme na jedné ze zastávek, kde si nás přebral pan domácí a za deště dovedl k sobě domů.  I když už jsme jednu snídani měli, tak nášupem rozhodně nepohrdneme. A jelikož furt prší, tak není kam spěchat. Aspoň je čas se seznámit se spoluvýletníky. Už od pohledu je tahle parta trochu něco jiného než běžní Indové, všichni pracují v v IT v Bengaluru a mezi sebou se víceméně pořád baví anglicky. Je to pro ně výlet podobného stylu jak pro nás, kdy je plno věcí nových a fotí si jídla, které neznají. Konečně přestává pršet, můžete vyrazit na výlet na loďičkách. Jsme rozděleni na dvě skupiny a pěkně pomalu bez motoru se šineme mezi kanály. Dneska bude velmi odpočinkový den. Až skoro idylicky uspávající. Nikam nespěchá ani naše lodička, ani lidé bydlící na pevnině. Kluci indičtí si na znamení pohody zapálili cigáro. Je to docela ojedinělé, jinak v Indii nikdo nekouří. Zhruba po hodině a půl zastavujeme u stánku na něco dobrého. Dávám si čerstvý kokos za 50 rupií a jednu samosu jako malý oběd. V cestopisech z minulých let se píše, že kokos byl v ceně.  Asi je v Indii taky inflace, nyní už pěkně za svoje. Na zpáteční cestu jsme se vyměnili a nyní máme pěkně místa na přídi. Akorát je pořád naprosto nefotogenicky zataženo. Po návratu nás čeká oběd ve stylu jihoindické thali na banánovém listu. Zpočátku má člověk strach, že toho je málo, ale jak se pořád přidává a přidává, tak se dá i velmi rychle přejíst. Čaj a jdeme na trajekt nazpět do města. Nejveselejší příhoda se ovšem udála až nyní na závěr výletu. Jak jsme čekali na trajekt s paní domácí, přijel trajekt a jeden z indických mlaďochů na něj naskočil. A samozřejmě, že to nebyl náš trajekt a už nešlo vystoupit. My jsme se všichni smáli až se za plná břicha popadali, zato paní domácí byla úplně v nervech. Co teď? Kam až pojede? Neztratí se? Chlapík měl štěstí, nazpět se dostal bez toho, aby si musel plavat. Druhý trajekt je naštěstí už ten správný.

Za poslední rupie platím druhou půlku výletu a hnedka vyrážím hledat směnárnu. Naštěstí nemusím daleko, hnedka kousek od autobusáku je jedna.  Po výměně ještě na poštu poslat pohled, což je taková milá povinnost na každém výletě. V Indii byl problém už se samotným koupením pohledů, protože nikde nejsou. Ani na turistických místech, prostě nikde. Tři kusy jsem náhodou koupil v Madurai u chrámu, a ještě v Hampi nám taky borec nabízel.  Paní na poště si s pohledy moc neví rady, musí někam volat a po chvilkové debatě nakonec určuje cenu 30 rupií za jeden pohled. Jsem opravdu velmi zvědav, zda pohled se známkou za 10 Kč dojde až ke svému adresátovi v České republice.

Cestou na večeři mám opět pocit, že nás něco srazí. Ulice velmi málo osvětlené (nebo vůbec), motorky nás míjí často opravdu jenom o fous. Restaurace Halais je hnedka vedle mešity a mají tu plno masa, na což nejsme v Indii zrovna moc zvyklýi. Excelentni chicken kadai, nějak doklopýtat domů a spát. Zítra vstáváme na brzký ranní vlak do Varkaly.