Z Cartageny do Santa Marty a parku Tayrona

1/3/2016 – [Cartagena s přejezdem do Santa Marta]

Časový posun do plusu se projevuje vtipně. Například, že se oba vzbudíme ve dvě ráno, tedy v osm ráno našeho času. Nedá se nic dělat, musíme to zkusit zaspat, což se nakonec do šesti ráno docela daří. Večer teplo, ráno teplo. Komáři nikde. Ivoš si může oddychnout. Wifi jede, vše je jak má být. Snídaně se podává v sedm třicet na horní terase, žádná gastro pecka to není, ale aspoň se ihned vžijeme do místního snídaňového standardu, což jsou vajíčka a zase vajíčka. Tady byly tuším míchaná, k tomu dva tousty a džus nebo kafe. Obé nešlo. Dobrou chuť.

Sbalit věci a honem na průzkum Cartageny, která by jakožto nejhistoričtější město (a zároveň jednoznačně nejturističtější) mělo hodně co nabídnout.

V noci jsme řešili a vyřešili časový posun. Přes den řešíme pro změnu teplotní posun, ten je taky do plusu, ale ne šest ale rovnou aspoň třicet. Takže se mažeme, i když stejně moc dobře tuším, že zrudnutí a spálení nemám šanci uniknout. Bereme vodu a jdeme směr laguna San Lazaro a hlavně pevnost Castillo de san Felipe de Barajas. Turistický začátek jak se patří, prodejci klobouků a brýlí sem. Já nemám klobouk a Ivoš zase brýle, takže pozornost zaručena. Ještě lepší to má zájezd, který právě přijel. Nebozí turisté vystupují z busu do  uličky vytvořené prodejci. Nemají šanci uniknout. každý dostane klobouk a ti míň obratní i brýle na nos. Nikdo se jich neptá, buď se posnaží a “dar” vrátí nebo holt budou platit. Jak máš jednou klobouk na hlavě, tak už ho přece nemůžeš sundat. Hlava by mě upadla, kdybych si koupil takovou kravinu. I když, vedro teda je. Pevnost ze 17.století nebyla nikdy dobyta a ani dneska to nemá návštěvník úplně jednoduché. Pravda, bodné a střelné zbraně již netřeba, zato peněz je sakra potřeba. Vstupné 17t COP patří k těm nejdražším. Když už tady jsme, tak zaplatíme. Pevnost mi přijde dosti zrekonstruovaná, ale to nevadí, tunely vedoucí skrz naskrz pevností jsou zajímavé a výhledy docela taky. I když tedy na jedné straně jsou mrakodrapy a na druhé opar a městská zástavba. Pevnost dobrý, ale staré “el centro” bude myslím ještě lepší. V parku jsou veverky a asi leguáni nebo varani, těžko říct.Prostě veliká ještěrka. Ještě jsme ani nevstoupili a už to opět začíná, kloboukáři a brýlaři jsou zde. Moje blonďatá hlava je velké lákadlo to uznávám, takže si beru brýle a tvářím se drsně. Ivoš ovšem neodolal a hnedka kupuje pravé brýle Oakley. Ten má ale kliku, originály a ještě tak zalevno! 🙂 A hnedka za vstupní branou je další lákadlo, paní černoška oděná do barevného “kroje”, která prodává ovoce. No kdyby odolal pokušení. Kousek melounu za dva dolary a k tomu fotku. Takhle se vydělává.Je to tady pěkný, barevné domy, úzké uličky. A taky mrak obchodů se suvenýrama a prodejců všeho možného a nemožného. Kupujem pohledy i se známkama s tím, že poslední den sem zajdeme něco nakoupit. Kromě starého města je tu pro nás suchozemce ještě jedno lákadlo, karibské moře. Co na tom, že jsou velké vlny a koupání je zde zakázáno, aspoň kotníky smočit musíme. Jinak se touláme uličkama, fotíme a užíváme si atmosféru místa. A když přijde žízeň, tak jdeme na náš první kolumbijský ovocný džus – klasický začátek malé závislosti a potřeby si dávat ovocné džusy kdykoliv a kdekoliv. Kromě obligátního manga, papayi, ananasu atd jsou v nabídce kolumbijské speciality jako lulo nebo guabana. Nevím, co si vybrat dřív a hlavně netuším, když si něco vyberu, jak to bude chutnat. Mise je jasná, za těch deset dní musím ochutnat všechny druhy kolumbijského ovoce. Druhů je hodně, http://www.seriouseats.com/2010/09/tropical-fruit-in-south-america-guide-colombia-slideshow.html#show-110376 ale myslím, že to zvládnu :-). Posilněni džusem a slaným koláčem pokračujeme dál až rušné křižovatce na druhé straně starého města. Vedro a nedospalost si vybírají své, únava se dostavuje, takže to otáčíme a směřujeme zpátky na hostel. Ještě se stavuji do lékárny pro místní protikomáří přípravek. Dle doporučení webu Colombia fácil beru nokipex (mýdlo) a vodu Citronela. Kdybych věděl, že komáry prakticky nepotkáme, asi bych ušetřené peníze raději utratil za ovocné džusy.

Na hostel pro bágly, platíme (120t za dvě osoby) a bereme taxíka směr Berlinastur terminal odkud by měli jet minibusy do Santa Marty. Žádný pomalý a neklimatizovaný autobus, ale rychlý a klimatizovaný minibus. Cena není lidová (skoro 40t za osobu), ale aspoň šetříme síly a víme, že dojedeme do Santa Marty relativně včas v pohodě. Trochu jsme zapomněli na jídlo, ale co se dá dělat, nějak ty 4 hodiny přežijeme. Zatímco Cartagena je bohaté město, tak vesnice po cestě jsou na tom spíše opačně. Malé baráčky, plno odpadků a prachu, chudoba v té reálné podobě. Na mapě to nevypadalo, ale nakonec opravdu jedeme skoro 5 hodin než jsme konečně v dalším velkém kolumbijské města, v Santa Martě. Náhodně vystupujeme, hodní spolucestující se nám snaží pomoct, ale bariéra angličtina x španělština je poměrně neproniknutelná. Pomůže až jméno konkrétního hostelu z LP, kde je ale plno, tak dusáme kousek vedle do hostelu Jackie, kde už volno je. Huráá, ubytko a honem na jídlo. Střed města, který máme nejblíž je hodně turistickej a hodně drahej. Jídlo kolem 30 000 COP se mi zdá docela drahé. Navíc je to zde samý cool cizinec popíjejí mojito a tvářící se svěťácky, což ke štěstrí úplně nepotřebuju. Mám holt radši hospody pro místňáky. Beny je ale okouzlen uličkou plnou restaurací a má hlad, tak mě zve. Polévka s mořskými plody byla dobrá, pivko bodlo. Jdeme spát.

2/3/2016 [ Santa Marta a Tayrona park]

Noci v rovníkových oblastech jsou často divoké. Jdeš spát a je vedro, vstáváš a je stejný vedro. Buď si pustíš a potom nemůžeš kvůku hluku spát, nebo to riskneš, ale koupeš se ve vlastním potu a ještě si dáš jednu či dvě ochlazující sprchy. Ručník netřeba.  Taky si můžeš připlatit a mít klimatizaci. V tom případě spíš s ovladačem pod polštářem a podřimuješ v rytmu: vedro – zapnout – zima – vypnout – vedro – zapnout…

V hostelu Jackie se navíc někdy k ránu zapnula filtrace od bazénu, takže žádný lenošení. Ale zase aspoň můžeme brzo na Internet. Snídaně je až o půl osmé, takže plno času na fejsbúky. Vajíčka, kousek ovoce, toust (jeden) a kafe. Výživní snídaně až do té míry, že hned jak cestou na bus do Tayrony vidím první pekařství, tak dojídám dvěma sladkými koláči. Autobus jede z Carrera 11/ Calle 11 – kde to je? Co to znamená? Kolumbie má vpravdě geniální systém číslování ulic, kdy horizontální jsou Calle a vertikální Carrera. Stačí vědět, na které ulici jsem a nemůžu se ztratit. Teda skoro, bus měl jet ze zmíněných souřadnic, ale ve skutečnosti jsme se museli na cestu ptát a navíc jel ještě odjinud. V parku je prý vše o dost dražší než jinde, hmm…jsme vataři, jak jinak, takže si bereme jenom vodu. Víc jsme prostě nestihli. Cesta busem stylem nahoru-dolů-zatáčka sem a tam v závodním tempu, skoro lituju, že závodních přesunů nebude více. Vystupujeme v El Zaino (cesta 7000 COP), kde kupujeme vodu za 5000 COP (=40 Kč) a něco malého k snědku. Jak vidno vysokohorská parková přirážka je již zde před bránou do parku. Ještě než si koupíme lístek, máme se podívat na edukativní video co a jak v parku. Nám se ale nechce, takže to obcházíme a jdeme rovnou do fronty k pokladně. Jsme přece ti chytří Češi, kteří vědí vždycky nejlíp co a jak, a nepotřebují nějaké rady. Takže jsme si pěkně vystáli frontu na lístek, aby se nás paní na pokladně s úsměvem optala, zda máme informační lístek. Cha, samozřejmě, že nemáme. Takže nazpět a video si dáme pěkně od začátku. Jelikož právě končil výklad a pán rozdával lístky, tak jsem zkusil nechtěně natáhnout ruku, zda by mě taky jeden nedal. Smůla, žádný podvádění, pěkně se na to gringos podíváte od začátku. Napodruhé se již povedlo, platíme 42 000 COP, dostáváme růžový náramek a můžeme se vydat po asfaltce vstříc karibskému dobrodružství. Ano, po asfaltce, romantická představa o divočině ihned za strážní budkou bere rychle za své. Většina návštěvníků si evidentně vzala na tento první cca 4 km úsek dodávku, my samozřejmě nikoliv. Když už jsme si to zaplatili, tak si to taky užijem. Co zajímavé se udalo po cestě než jsme došli do první zastávky Castilletes?

• Ivoš objevil včelíny (pořád hledá včelíny a včely), kde ovšem nebyly včely, ale mravenci
• Ne každý roztomilý pes, který odpočívá ve stínu, neštěká a nekouše.
• Ivoš viděl tukana.
• Lijány kupodivu nefungují jako guma, prověšují se.
• Odbočka k Los Naranjos nás nikam nedovedla.

A pak jsme došli na první pláž. Palmy, písek, moře a nikde ani noha. Karibská pohoda a plážový kýč, ale boží. Teda kromě toho, že se v moři nedá prakticky vůbec koupat. Vlny mají takovou sílu, že stačí ujít metru do vody, aby tě vlna dva metry vrátila. Odpočíváme pod slunečníkem z listí, ticho a naprostá pohoda. Snažím se něco fotit, i když vím, že je to nepřenositelné a navíc je slunce vysoko, takže žádný světoborné fotky z toho nevytvořím. Jeden by řekl, že shodit kokos kokosem by nemuselo být tak těžké. Je a pořádně, takže nás to brzo přestává bavit. Navíc bysme se měli posunout dál. Takže máme plán!Vracet na silnici se nám nechce, takže půjdem po pobřeží. Odvážný plán, zvlášť když nevíme cestu, je poledne a nemáme moc vody. Hurá. Optimismus v našem plán nesebrala ani tak první skála, kterou hravě překonáváme,ale rybář, který nám jasně naznačil, že tudy cesta rozhodně nevede a nepovede. takže nazpět na silnici a pokračujeme do další zastávky: Caňaveral. Máme hlad, žízeň a energie už moc nezbývá, takže musíme něco sníst. Jediná možnost je velmi honosně se tvářící restaurace patřící do rezortu, jehož hosté bydlí v chatkách na kopci. Já jakožto hamižný lowcosťák bych si zde nic nedal, zatnul zuby a dusal dál, ale Ivoš míní jinak, takže sedáme a něco si dáme. ryba v banánovém listu s kokosovou rýží byla moc dobrá a Ivošova grilovaná ryba taky vypadala skvěle. Nechali jsme zde 100 tisíc a můžeme pokračovat dál do cíle dnešní cesty, do Arecifes. Plán byl jí, ale nakonec jedeme. Jak se to stalo? Přiznám se, že dodnes stále nevím, ale najednou jsem seděl na koni a jelo se. Moje první jízda na koni a když poprvé, tak pořádně i s báglem a foťákem. A když poprvé tak ještě víc, žádná rovná cestička klikatá  a velmi úzká cesta plná obrovských kamenů. Když se koník rozhodne běžet jinam a já nevím, jak ho usměrnit a vrátit, tak se tomu i zasměju. Ale když se koník rozhodne jet zkratkou po okraji srázu a zjistí, že cesta končí a má před sebou 2m sešup, tak to už se nesměju. To už jsem měl docela hrůzu v očích. Docela dost hnus, zvlášť když jsem nevěděl jak koně ovládat a nikdy jsem na něm neseděl. Asi to pochopil i šefík a bere si ode mně bágl, takže zbytek cesty je už přece jenom o něco víc v klidu. Ivoš se mi smál, ale mě to moc vtipný nepřišlo. Koně nebrat. Konečně jsme u cíle dnešního putování v Arecifes. Je zde několik kempů s vybavenýma stanama a i hospoda, kde bude něco k jídlu. Ubytováváme v kempu u místních hipíků, asi v nejhorším kempu, který tu je. To jsme bohužel zjistili ale až druhý den ráno. Borec si řekl o 25 000 COP za osobu ve stanu s matrací. Draho a žádná sláva. Majitelé a jejich kámoši už kalí a pohoda. Chtěl jsem zkusit spaní v houpací síti, ale nakonec jsme zvolili komfortnější stan. na večeři jdeme do asi jediné otevřené restaurace, kde se sešli všichni ubytovaní z celého okolí. Levno tu není ani zdaleka. Dal jsem si rizoto s plody moře a 2x ovocný džus (Guabana a Curuba). Ani zde komáři nelítají.

Před spaním jdu ještě rozjímat k moři, síla moře je impozantní…