Podruhé do Indie. Nemám úplně ve zvyku (kromě Turecka) jezdit do jedné země vícekrát, ale Indie má takové zvláštní kouzlo, že více návštěv jednoduše vyžaduje. Ani druhá nebo třetí návštěva nebude stačit, protože Indii se úplně porozumět nedá. Nebo dá, ale chce to čas a ten my zase moc nemáme.
Neděle 25.9 a pondělí 26.9
Sraz s Ivošem máme v Brně na hlaváku kolem jedenácté, tak akorát čas na koupení předstartovní Plzně. Brno prázdný, vlak poloprázdnej, prostě neděle. Druhou Plzeň nemám, ovšem paní s jídelním vozíkem nám pivko vyloženě nutí, tak podruhé „na zdraví“. Plzeň se k obědovému řízku prostě hodí. Na letišti klid a mír, tedy až na Ferka odněkud z východu Slovenska, který se nám neváhá pochlubit, že vyráží za holkama na Bangkoku a diví se, že v Indii nemáme žádný holky dopředu domluvený. Většího exota na letišti prostě nenajdeš. Naštěstí jsme ho rychle setřásli a Ferko tak v letadle otravoval svýma historkama někoho jinýho. Za nějakých 5 hodin přistáváme v saudskoarabské Džiddě, kde už je hluboká noc. Na letišti nuda a zima. Měl jsem si vypůjčit deku z letadla.
Let do Dillí je plný poutníků z Mekky. Kupodivu se mně podařilo usnout, tudíž nakonec se pod dvou letech a noci bez spánku necítím ani moc zničeně. Každé letiště by mělo mít koberce jako na letišti v Dillí, letiště ihned takové útulnější takové útulnější. E-visa máme sice dopředu “granted“, ale stejně je ještě třeba vyplnit další formulář. Je to trochu pomalé, indický úředník samozřejmě nikam nespěchá. Peníze měníme ještě u zavazadlového pásu, kde je kurz kupodivu docela v pohodě. Hnedka u východu míříme ke stánku Airtelu, kde si za 1450 rupií kupujeme obří porci GB denně. Celkově je to docela painless proces, chlapík si nejdříve ofotil naše doklady a potom na kus papíru napsal instrukce, že máme večer v osm zavolat na tohle číslo, vložit údaje a rok narození a budeme online. Čekal jsem nějakou složitou úředničinu, tohle mě příjemně překvapilo. Obdobně v pohodě byl nákup žetonů (60 rupií) na metro. Chceme jet na hlavní nádr, kde si uložíme batohy a vyrazíme na průzkum.
První metry na indické půdě jsou ve znamení dusna, hluku a taky příjemného překvapení, jak nám hnedka někdo pomohl najít úschovnu a ani za to nic nechtěl. Oba batohy necháváme za 70 rupek v úschovně a jdeme trochu naslepo do města. Tady už to je trochu jiná káva. Neutuchající nabídky od tuktukářů, vedro, dusno, troubení, plno lidí všude okolo. Najednou nevíš, kde máš hlavu a kam se dřív podívat. Levostranný provoz taky na začátek úplně na pohodě nepřidá. Touláme se uličkami směrem k Jama Mashid a doufáme, že nás nic a nikdo nesrazí. Úplně jsem zapomněl na dvojí metr indického vstupného. Místní mají vstup zdarma, cizinci za 300 rupií. Dostaneš se ale pouze na nádvoří, na věž je třeba vytáhnout další stovku (místní půlku) a dovnitř už nejde jít vůbec. Za ty prachy jsme si udělali plno selfíček s místníma. Trochu smůla, že fotit se chtějí hlavně mladí kluci a nikoliv holky.
Než se vydáme dál, bude třeba najít něco k snědku. Biryani (120 rupií) jako první indické jídlo není vůbec špatná volba. Po jídle jdeme do jiné uličky vyměnit peníze. Dobrý kurz, plno peněz a taky plno žebrajících dětí. Já starý nelida nasazují kamenný ksicht a nikomu nic nedávám. Ivoš krapet vyměkl a hnedka toho litoval, protože se na něj nalepila skupinka dětí, kterou nešlo nijak a ničím odehnat. Nepomohly výhružky ani ignorace, děcka byly pořád jako stín vedle Ivoše. Psycho situaci nakonec vyřešilo až 200 rupií a děcka daly konečně pokoj. Raději ale utíkáme do metra (původně jsme chtěli k Red fort, ale dneska je pondělí, kdy je zavřeno) a jedeme na stanici SLN Stadion. Z průvodce mám vyčteno, že kousek od stanice by mělo být mausoleum Nizamuddin. Bereme si tuktuka a vyrážíme. Je mi trochu divné, že jedeme jinam, než ukazují mapy, ale říkám si, že asi jedeme oklikou. Oklika to nebyla, protože pán nás vzal na nádraží stejného jména. Takže nazpět a druhý pokus, ovšem již k odlišnému cíli, k Humayun’s Thomb. Vstup pro cizince je 550 rupií, pro místní je to 15x míň. Takový mega rozdíl se mi už moc nezdá, když už jsme tady, tak půjdeme dovnitř, ale jinak tuhle politiku podporovat nechci. Mughálská architektura trochu připomínají (minimálně stylem a významem) slavný Taj Mahal. Pro místní je hrobka velká atrakce, jezdí sem evidentně celé zájezdy. Pro cizince je to především pěkná architektura, i když trochu chladná a bez života. Stmívá se a my bychom měli vyrazit na nádraží. Vlak do Varánasí máme dopředu zakoupený, ale ještě bude třeba povečeřet a nakoupit zásoby do vlaku.
Thali v nádražní restauraci, čaj a hurá do vlaku. Máme luxusní AC2 vagón s klimatizací. Nezbývá než doufat, že spolucestující nechrápou.
HTML galerie 1
