Hondzíkova cesta

Saudská Arábie 2024 – z Wadi Disah do Al-Ula (Hegra)

By

On 16.1.2025

In Saudská Arábie 2024

Wadi Disah -> Al Ula

Ranní běh musí být i v Saudské Arábii. Jsme tady dost za exoty, ale výklus to byl moc pěkný.  Následuje rychlá snídaně v supermarketu a vyrážíme na výlet do druhého místního Wádí. Včera jsme aspoň někoho potkali, ovšem tady už není vůbec nikdo, když nepočítám tři zbloudilé velbloudy. Opět velká nádhera s naprosto neuvěřitelnými scenériemi. Jednoho dne bude Wadi Disah turistické místo, kde se bude platit vstupné a do Wádí povede pohodlná pěšinka. Jsme rádi, že zatím máme místo jen a pouze pro sebe.

Dost bylo kochání, je třeba se posunout dál do Al Uly. Cesta je to dlouhá a nepříliš zábavná. Minimum aut a skoro žádné osídlení. Za Al Faraah nás navigace Google vede přes Abu Rakah, a to nebyla dobrá volba. Doposud pohodlná silnice se změnila na kvalitu třetí až čtvrté třídy, okolní krajina se přešla z „zajímavá poušť“ do měsíční krajiny bez života, a navíc zde ani nebyl dlouhou dobu žádný signál. Samozřejmě, že jsem zrovna řídil já a Ivoš si dával šlofíka. Během neustálého kličkování mezi výmoly jsem si představoval, že budeme mít defekt a nedovoláme se žádné pomoci. Místní asi věděli, že tahle silnice nestojí za nic, tudíž jsme nepotkali jediné auto. Naštěstí náš Changan je kvalitní stroj a zvládl i tuhle výzvu. Nedaleko Al Uly se krajina zase změnila, tentokrát ovšem pozitivně. Všude okolo nás jsou neskutečně skalní útvary v písečné poušti.  Jedeme se ubytovat do vesničky asi 10 km od Winter parku. Docela pěkné ubytko s bazénem máme za 200 SAR. Do Al Uly je to čtvrt hodinka autem, zato k Elephant’s rock pouze pár minut, takže toho ještě před západem slunce využíváme. Nádherné místo, které je perfektně připravené na turisty. Posezení s prémiovou kávičkou, chill hudbou a posezením. Taková saudskoarabská romantika.

Moc se ale nezdržujeme, protože máme oba velký hlad. V Al Ule zastavujeme u první jídelny pro místní pracanty.  Mix pákistánské a bangladéšské kuchyně nemůže zklamat.  Po jídle ještě procházka po městě, většina provozů je zrovna zavřená, protože je čas modlitby. Na závěr dne jsem dostal v cukrárně zadarmo baklavu a měl radost jak malý děcko 😊.

Al Ula – Hegra

Včera padlo rozhodnutí ještě dneska zůstal v oblasti Al Ula a rozhodně jsme udělali dobře. Třeba proto, že jsem si mohl jít ráno zaběhat do pouště mezi skály. A byl to naprosto epický výběh. Po výběhu jsme zajeli pro proviant na benzínku a potom na snídaňový piknik do pouště.  Changan po uježděné pistě jede bez problémů a my se kocháme. Opět všude kolem nás neuvěřitelný scenérie. Na uježděném povrchu jede auto bez problémů, ovšem v jemném písku už by to asi taková pohoda nebyla, takže raději auto otáčíme zpět k silnici.

Návštěva starého města v Al Ule je pěkným příklad saudskoarabského pojetí turismu. Parkovat se dá pouze na dvou místech, odkud se musí dodávkou asi půl minuty do města. Pěšky nám jít nedovolili. Staré město je skanzen, kdo by čekal něco extra původního, bude docela zklamán. Ve většině domů jsou různé obchůdky, které ale mají přes poledne zavřeno. Jinam jít nejde. Po chvilce jsme se shodli, že nás to moc nebaví a jedeme pryč.  Třeba na oběd do místní vývařovny, kde je nám oběma líp než v turistické vesničce.

Jelikož máme další program až o půl třetí a Ivoš by rád odpoledního šlofíka, tak jedeme zpět na ubytko. Čeká nás Hegra tour (95 SAR) s odjezdem z Winter parku. Docela by mě zajímalo, proč se tomuhle parkovišti uprostřed pouště říká „zimní“? Ještě nedávno bylo možné k nabatejským hrobkám zajet jen tak sólo. Tohle ale bohužel není styl turismu, který mají Saudové rádi. Je to moc nezávislé a levné, a to tady nemají rádi. Takže nejdřív je  třeba si na webu zaplatit exkurzi na přesný čas, potom dojet do Winterparku, odkud pojedeme busem na parkoviště u Hegry. Zde se projdeme asi 100 metrů do návštěvnického centra, kde na nás čeká další bus. Během cca 2 hodin stihneme čtyři zastávky u nejvýznamnějších hrobek. Je to nádherný, informace od průvodce velice zajímavé, ale přece jenom na můj vkus trochu moc organizované. Ale nedá se nic dělat, jiná možnost návštěvy stejně není. Poněkud nám nepřeje počasí, většinu exkurze je zataženo a ke konci i na chvilku zaprší. Déšť v Saudské Arábii! A dokonce byla bouřka!

HTML galerie Zonerama
HTML galerie 1

Saudská Arábie 2024 – Z Vídně přes Rijád a Tabuk do Wadi Disah

By

On 16.1.2025

In Saudská Arábie 2024

Vídeň – Rijád – Tabuk

Jsou dvě hodiny před odletem tak akorát, málo, nebo moc?  Když jedeš autem, tak evidentně akorát, když jedeš autobusem a natrefíš na pár kolon, tak hodně málo.  Výsledkem je, že Ivoš už je dávno na letišti, zatímco já v autobuse nervózně sleduju hodiny na rakouské dálnici a projíždím skyscanner s možnostmi dalších letů. Vše samozřejmě dobře dopadlo, jinak bych ani nepsal tento deníček, ovšem desetiminutový sprint přes vídeňské letiště už si nechci podruhé zopakovat. Nakonec se začátek odbavení posunul, takže po sprintu byl ještě čas na rychlý kafe a vodu do letadla.

Za 5,5 hodiny jsme v Rijádu, víza máme zaplacené online a bez čekání jsme během chvilky oběma nohama v Saudské Arábii. Kupujeme sim kartu od operátora ZAIN za 85 SAR s 25 GB internetu. Let do Tabuku je z domestic terminálu, kam se musíme přesunout shuttle busem a pak už jenom čekání a čekání.

Další dvě hodiny v letadle Flynas do Tabuku. Z letiště bereme taxi přes appku Jeeny za 10 SAR do nedalekého hotelu a hned do postele. Jak se nám o půlnoci hodila hotovost, když jsme zjistili, že hotel jde platit pouze místní MADA kartou…

Z Tabuku do Wadi Disah

„AAhh, já potřebuju redukci“, říkal jsem si po ránu, když jsem zjistil, že mobil v této zásuvce rozhodně nedobiju.  Náš ranní program je jasný: nejdříve redukce, potom snídaně, a nakonec pro auto do autopůjčovny Yelo. Z procesu půjčení jsem měl trochu obavy, ale nakonec to bylo sice zdlouhavý ale jinak v pohodě.  Moc si nejsem jist, jaký máme pojištění, protože smlouva je skoro celá v arabštině, tak snad ty nečitelné detaily nebudeme potřebovat. Na doporučení si vybíráme čínského Changana a vyrážíme.  Nejedeme ale daleko, po pár minutách stavíme u Tabuk fort na prohlídku, nákup proviantu a výměnu peněz. Nic dalšího zábavného v Tabuku asi nebude, roadtrip může začít.

Dnešní cílem je Wadi Disah, podle některých jedno z nejhezčích míst v celé Saudské Arábii. Cestou po dálnici 80 jsme ještě nějaká auta potkali, ale jak jsme odbočili vlevo na menší silnici, tak už jsme všude jenom my, skály a poušť. Wadi Disah je stále velmi neturistické místo, což je dobře, i když teda tak dlouho hledat ubytko jsme určitě nemuseli. V samotné vsi je naprosto mrtvo, všechny kempy zavřené nebo neexistující. Dost dlouho jsme jezdili sem a tam, až jsme nakonec uspěli v Blue eye guesthouse, kde máme chatku za 250 SAR. Víc to usmlouvat nešlo, protože jiná možnost prostě nebyla.

Okolní skály jsou úplně neuvěřitelný! Nevíme, kam se dívat dřív, a to ještě nejsme v samotném kaňonu. Silnice končí, dál už musíme po svých nebo lze využít služeb místních podnikavců s džípy. Nabídek na projížďku je plno, jsme široko daleko jediní turisté. My ale všechny odmítáme a jdeme pěšky. Všude okolo písek, skály a tady najedou potok. Brodíme se nejdříve vodou a potom hlubokým pískem.  Výhledy jsou úžasný. Bohužel nemáme moc čas, tma padne velmi rychle, tak asi po jednom kilometru se musíme otočit nazpět.

Na večeři vyrážíme k jediné místní restauraci, kterou Google označuje jako „kuřecí speciality“.  Opravdu jsme správně, ptali jsme se navzájem, když jsme nakoukli dovnitř a spatřili čtyři holé stěny a koberec. „Vítejte, dáte si kuře?“  Majitel vykoukl z malého okýnka a my si objednali kuře s rýží, protože nic jiného stejně nebylo. Usadili jsme se na koberec a za chvilku jsme měli jídlo na koberci mezi námi.

HTML galerie Zonerama
HTML galerie 1

Taiwan 2024: Deset hodin v Pekingu

By

On 14.9.2024

In Cesty do světa, Taiwan 2024

Poslední den a odlet z Taipei do Pekingu. A já se konečně dostávám k běhu v další navštívené zemi. Ranní pětikilometrové kolečko přes Peace park k Čankajškovu památníku mně dává v ranním dusnu dost zabrat. Po běhu už jenom rychlá snídaně v přilehlých ulicích, kafe a odchod na metro na letiště. I nyní na cestě zpět jsme oba fascinovaní zelení okolo. Poprvé odjíždím z cizí země mimo EU bez výstupního razítka v pase. Stačilo projít rentgenem, který mě česky(!) pozdravil a bylo. Samotný let byl klasicky nuda. Vše zajímavé se událo až za 3,5 hodiny během desetihodinové pauzy v Pekingu.

Deset hodin v Pekingu zní jako super příležitost k návštěvě Číny, no realita je lehce jiná. Ještě z domova jsem měl zažádáno o transitní hotel, který jsme nakonec vůbec nevyužili. Spíše to byla taková pojistka, kdyby nám úředník nechtěl dát permit na dočasný bezplatný vstup do Číny.  Ten jsme nakonec po vyplnění formuláře a půlhodinové frontě dostali bez problémů. Když už jsem se radovali, že to půjde hladce, tak jsme spatřili obří imigrační frontu a bylo po legraci. Následující 2,5 hodiny jsme strávili pomalým posunem kupředu, aby nás do Číny už konečně pustili. Pan úředník se díval na moje tchajwanské razítko divně a někam volal, nicméně nakonec jsem byl vpuštěn. Je kolem osmé večer, jsme v Číně, máme hlad a za pár hodin nám letí letadlo do Evropy. Pojedeme se najíst do města a zase se vrátíme, zní náš plán. Nejdříve bude třeba vyměnit peníze. Je 1000 juanů moc nebo málo? Potom lístek na metro, automat nebere větší bankovky. Opravdu velmi přátelský přístup k turistům, kteří dostanou k bankomatu právě jen a pouze velké bankovky. Situaci naštěstí řeší hodná paní dozorující turnikety. Jsme na přestupní stanici, kde si musíme koupit další lístky. Automat je jenom pro domácí, my musíme k okýnku. Náměstí Tianmen nemá nyní večer smysl, jedeme ne hlavní nádraží, kde si snad dáme něco k jídlu. Moje představa množství stánků a restaurací u hlavního nádraží byla velmi naivní, naštěstí jeden fast food s nudlemi tady je. Opět v akci překladač. Nudle s hovězím byly opravdu moc dobrý. A zase nazpět na letiště. Prostor před nádražím je takhle navečer poměrně nehostinný, všude policie a blikačky. Lístek až na letiště si nejde koupit, takže zase lístek na přestupní stanici, kde musíme ukázat pas a je nám dovoleno koupit si lístek a pokračovat na letiště. Zde nás další strážník nejprve seřadil do dvoustupu a teprve potom můžeme na pasovou kontrolu. Tentokrát je již čekání pouze pár minut. Následuje ještě nepříjemná kontrola zavazadel a jsme zase z Číny venku.

Dojmy z několikahodinové návštěvy jsou přirozeně dost povrchní, každopádně na první dojem by Čína oproti Tchaj-wanu dost vysoko prohrála. Odlet máme ve 02:20 místního času, v Mnichově jsme v 7:00 našeho času. Před námi je již „jenom“ trasa: Freising-Domažlice-Plzeň-Praha-Křižanov-Tišnov. Tuhle zdánlivě krátkou trasu zdolám za krásných 12 hodin. Náladu spravil trh s výbornými koláči ve Freisingu nebo plzeň  přímo v pivovaru.

Cesta na Taiwan je za námi. Rychlé zhodnocení? Velké překvapení. A to nemám na mysli zemětřesení v Hualienu. V podstatě každý den výletu byl něčím jiný a zajímavý. Střídaly se města, vesnice, hory a příroda. Fascinující je úroveň ostrova v některých oblastech života, stejně jako množství rad, pokynů a zákazů, které jsou všude kolem.  Taiwan byl pro mě mix Číny a Japonska a jako turista jsem se zde cítil velmi příjemně vítaně a bezpečně.  Dva týdny jsou na návštěvu země o velikosti Moravy tak akorát, i když ještě minimálně týden bych určitě využil. Třeba bych si půjčil kolo a udělal si výlet přes hory nebo podél východního pobřeží…

 

Taiwan 2024: Čaj, bambus a mlha v NP Alishan

By

On 14.9.2024

In Taiwan 2024

Fenqihu

Vstávačka skoro jako do práce, rychlá snídaně ve společenské místnosti a už sedíme ve vlaku. Opět jak zkušení harcovníci bez lístku jen s Easy card. I zkušení harcovníci mají právo na chyby. Na Easy card se dá jet skoro na vše kromě rychlovlaků a několika lepších vlaků, no a v jednom z nich právě sedíme. A že se nedá na kartu jet zjišťujeme, až když je vlaku v pohybu. Jedeme jenom jednu zastávku, tak snad to projde. Neprošlo. Teda, prošlo. Pan průvodčí si nás v povinně místenkovém vlaku lehce našel, naštěstí se vše vyřešilo domluvou a nemuseli jsme si kupovat další lístek nebo platit pokutu. V Chiayi vystupujeme a hnedka míříme na autobus do parku Alishan, který má zastávku hnedka před nádražím. Aktivní důchodkyně, které zde asistuje, nás nasměrovala do fronty na autobus. Pořádek musí být. Cesta do hor je dlouhá, serpentiny jsou příkré a zpoždění čím dále větší, takže je už brzo jasné, že přípoj v Shizhuo nestíháme.  Nevadí, máme hodinu do dalšího autobusu, který už jede přímo do Fenqihu, což je akorát čas na snídaňovou polívku a dobroty z 7eleven. Fenqihu je příjemná vesnice v horském údolí, všude lesy, bambus a mlha. Teplota o dost nižší než včera v Tainanu. A taky zde má zastávku horská úzkorozchodná železnice. Malý vláček vyjíždějící z Chiayi nyní končí svoji cestu kousek za Fenquihu, ale brzo by měl jet až nahoru do Alishanu. Nabídek ubytování ve Fenqihu není mnoho a ceny nejsou zrovna nízké, my jsme nakonec vzali zavděk Yeashow vilou. Máme obří pokoj v rekreačním středisku pro zasloužilé funkcionáře, jak řekla Petra.  Vesnice je sice docela turistická, ale tak nějak mile a okolí je prostě nádherný. Strašně zelený, všude bambusový lesíky, mech a mlha. Kolem vesnice jsou vybodovaný traily resp. dřevěné chodníky s mnoha schody nahoru a dolů. Jeden takový krátký okruh jsme si dali hnedka po příjezdu. Po ubytování jdeme na druhý výlet po historické japonské cestě Fenqihu Rueli trailu. Tohle už není takový opravený chodník, ale docela zarostlá cestička pořád pěkně do kopce. Úplně nejlepší by bylo jít až do Rueli a odtud se nějak dostat nazpět, ovšem na to je potřeba celý den. My máme sotva pár hodin, takže se v půlce stáčíme nazpět k silnici, po které se dostaneme nazpět do Fenqihu. V šest večer je jediná ulice s obchody a restauracemi úplně mrtvá. Většina obchodů a restaurací má zavřeno. Bohužel mezi zavřenými je i kavárna, kde jsme byli odpoledne, tudíž kafe z tchajwanské pražírny jako dárek nebude. Zato ale bude čaj, v jednom čajovém obchodě jsme dostali pěkný výklad a ochutnávku oolongu. A výsledkem byly dva zakoupené balíčky lokálního oolongu a sklenice wasabi. Na konci nákupu nás paní mile upozornila, že už bude sedm a poslední restaurace bude zavírat. Chvátáme ihned pro poslední bento krabičku (=japonská obědová krabička, maso, rýže a přísady), ještě v 7eleven pro pivo a luxusní večeře na zemi hotelového pokoje je na světě.

Celé včerejší odpoledne jsme spekulovali, zda druhý den zůstat zde v oblasti čajových plantáží, nebo se na poslední dny výletu přesunout do Taipei. A když zůstat, tak zde ve Fenqihu nebo se posunout do Sizhuo? Jako obvykle nakonec zvítězil kompromis, den začneme na čajových plantážích nad Sizhuo a potom přejedeme o kousek níž do Longtou, kde jsem našel levné ubytování. Zde bude další výlet a do Taipei pojedeme až o den později ráno.

Náklady 9/4: 160 vlak Tainan – Chiayi, 360 cca bus do Sizhuo z Chiayi, 40 bus Sizhuo – Fenqiuho, 90 svačina/os, 140 oběd Fenquiho, 150 překapávané kafe/os, 380 bento box, 1200 2xčaj+wasabi, 60 pivo/ks 7eleven, 60 koblihy

Ráno ve Fenqihu je opět zamračené a trochu zamlžené, ovšem i tak nádherné. Tohle místo má atmosféru. Rychlá snídaně v 7eleven a už čekáme na zastávce na první bus, který nás popoveze jenom malinký kousek na rozcestí, odkud půjdeme k čajovým plantážím nad vesnicí Sizhuo. Nebe zatažené a v údolí mlha. Jeden z trailů se jmenuje Sakura trail, bohužel ale už asi všechny sakury odkvetly, takže žádná romantika a místo toho dupeme s batohy podél čajových plantáží s cílem se postupně dostat až dolů do vesnice. V jednom z samo obslužných stánků u cesty kupujeme (asi) sáček maracují. Když píšu asi, tak je to opravdu s otazníkem. Cedulku Google přeložil divně a vyhledávání dle obrázku taky nebylo úplně průkazné. Co je jisté, že ovoce velmi silně rudě barvilo a bylo kyselo-sladké a moc dobré. U malinkého chrámu u cesty jsme celý sáček snědli na posezení. Když jsme konečně došli do Sizhuo, padla n v několika minutách taková mlha, že nebylo vidět skoro na krok. Nejvyšší čas odjet o kus dál, v Longtou bude třeba situace lepší, nebo taky nebude. A nebyla. Ubytovali jsme se a hnedka vyrazili nazpět na zastávku a svezli se kousek dolů k Eryanping trailu. Mlha stále totální, což na trailu, který slibuje plno výhledů, není úplně ideální. Nedá se nic dělat, i mlha má svoje kouzlo. Pokud teda není celou dobu, to už se kouzlo trochu ztrácí. Statečně jsme vyšli až na kopec Eryanpingshan, kde jsme naznali, že nádherných mlžných výhledů už bylo tak akorát a bude nejlíp se vydat na cestu k ubytování. Sešli jsme na silnici a přes Xiding jsme se dostali až nazpět do Longtou. Trochu je tady potíž s jídlem, restaurace nikde v dosahu, jedinou možností jsou ohřívaná jídla v 7eleven.

Náklady 10/4: 180 dvě polévky na oběd, 60 snídaně, 40 banány 3ks, 40 jízdné  Sizhuo, 170 svačina HiLife, 200 večeře 7eleven

Předposlední ubytování na našem výletu a konečně máme také snídani. Místní mají hodně v oblibě na snídani polévku nebo kaši, v mističkách jsou nějaká dochucovadla, nebo další jídla, opravdu dost těžko říct. Nejlepší je ochutnávat a přinejhorším se vždy dá dojít evropskými vajíčky nebo toasty s burákovou pomazánkou. Prvním autobusem plným hovorných vesničanů se přesunujeme nazpět do Chiayi, odkud pojedeme vlakem obyčejným rychlíkem do Taipei. Šlo by jet ještě neobyčejným rychlovlakem, ale za dvounásobnou cenu, což se ani jednomu z nás nechce. Cesta vlakem není moc zajímavá, v podstatě celou cestu máme za okny aglomeraci, výjimečně trochu přírody nebo nějaké pole.

Když nám dneska doprava tak pěkně jde a jsme v Taipei docela brzo, můžeme ještě dnešní poslední den využít k návštěvě něčeho zajímavého. Půjdeme na pandu do ZOO! Bude to sice rychlo návštěva, ale to vůbec nevadí. Batohy necháme ve skříňkách na nádraží (platí se jako obvykle Easycard) a přesunujeme se nejdříve podzemkou a potom nadzemkou na okraj Taipei k ZOO. Máme necelé dvě hodiny, protože v pět se zavírá. Hlavně chci vidět pandu a moji oblíbenou kapybaru, když už nevyšly kapybary na jihu, a zbytek prohlídky je mně jedno. A ještě Tapír je skvělý zvíře. Dvě hodinky v ZOO hodně rychle utekly, jedeme zpátky na vlakové nádraží a ubytovat se v hotelu (xxx), který je v sedmém patře mrakodrapu. Přes počáteční skepsi se jedná o docela slušné ubytko úplně v centru za rozumnou cenu. Na programu dnešního posledního večera v Taipei máme večeři na nightmarketu a nákup drobností domů. Petra ještě nákupy v  Uniqlo.

Náklady 11/4: 150 bus Longtou do Chiayi, 120 známky (1 známka 20), cca 1200 vlak Chiayi – Taipei, 160 svačina vlak, 200 vstup ZOO Taipei, 110 hranolky v ZOO, 170 grilovaná chobotnice, 70 avocado shake, 80 plněný koláč, 100 tři závitky, 60 zmrzlina, 50 pivo, 80 plněný knedlík

HTML galerie Zonerama
HTML galerie 1

Taiwan 2024: Želví ostrov a městská turistika v Tainanu a Kaohsiongu

By

On 14.9.2024

In Cesty do světa, Taiwan 2024

Donggang a ostrov Xiaoliqiu (Želví ostrov)

Dneska máme našlapaný program. Nejdříve vlakem a potom busem do Donggangu, kde naskočíme na loď na Želví ostrov. Na ostrově budeme celé odpoledne a večer nazpět na pevninu na hotel.

Ještě není ani sedm hodin ráno a už jsme na vlakovém nádraží, kde vracíme dle pokynů motorku, rychle si kupujeme snídani a honem do vlaku směr Chaozhou. Cesta trvá dvě hodiny, jedeme krásnou krajinou podél pobřeží, potom tunelem podjedeme hory a jsme prakticky v cíli. Zde přesedáme na autobus a za dalších 40 minut jsme v Donggangu. Necháváme na ubytování batohy, a tak akorát stíháme trajekt v jedenáct hodin. Lístky máme dopředu koupené přes Klook, ale asi to nebylo nutný, není úplně nejvíc sezóna. Za 20 minut jsme na ostrově, kde je ovšem trochu víc živo, než jsme předpokládali. Asi je přece jenom bude trochu sezóna. Chceme si půjčit kola, ale nikdo je nenabízí, tudíž musíme vzít za vděk e-skútrem za 400 TWD a vyrážíme. Nejdříve ale klasicky pro zásoby do 7eleven a potom už konečně odbočujeme z hlavní silnice. Ihned je menší provoz a my jedeme k první atrakci nazvané Vase rock. Je tady hrozně moc lidí, pojeďme rychle někam pryč.  Asi nebude úplně kam, protože ostrov je malinkatý a lidi jsou úplně všude. Na Venice beach je to o něco lepší. Kdyby nebyly takový vlny a všude ježci, dalo by se i koupat. Takhle je z koupání čvachtání po kolena a brzký odjezd zase někam dál.   Pokračujeme dál okolo ostrova, kde se na Secret beach dá jakžtakž vykoupat a celkově je to tady klidnější.  Po koupačce se ještě jedeme podívat k majáku do vnitrozemí a vyzkoušet, zda náš skútr zvládne i tento malý kopeček. Zvládl, ale museli jsme ho dost povzbuzovat. Poslední trajekt nazpět na pevninu jedem kolem páté, cestou nazpět stíháme ještě jedno výběrový kafe a potom už honem na trajekt. Nazpět v Donggangu už máme pouze jediný úkol pro tento den – najít nějakou dobrou (nejlépe seafood) večeři. Ale není to ještě tak lehký. Restauraci máme sice hnedka u hotelu, ovšem ještě před jídlem se jdeme podívat k nedalekému chrámu Donglong. A tady jsme se dlouho zdrželi. Jak popsat ceremonii, na kterou jsme dobře hodinu fascinovaně koukali? Rituál odpuštění? Vůbec nevím. Bubny, rachejtle, sebezraňování a tance vedoucí až do extatického stavu. Nádherný divadlo, ale my už máme hlad. Jdeme nazpět do naší restaurace. Dáváme grilovanou makrelu a nějaké mořské potvory jako sépie, kraby apod. Bylo to sice dražší, ovšem hodně dobrý.

Náklady: 728 vlak Chaozhou, 835 trajekt, 400 motorka, 720 večeře, 80 bus do Donggang, 171 snídaně, 180 kafe ostrov, 146 oběd 7eleven

Tainan

Dneska máme v plánu přesun na sever do nejstaršího tchajwanského města, a také bývalého hlavního města, do Tainanu.  Kolem osmé spěcháme ranním velice klidným Dongangem na autobusovou zastávku, cestou míjíme mnoho snídaňových „fastfoodů“, kde si kupuji sladkou buchtu a něco jako kakao. Autobus do Chaozhou, kde budeme přestupovat na vlak do Tainanu jede za pár minut. Půlhodina čekání je tak akorát na kafe, abychom za další hodinu byli v cíli dnešního dne. V Tainanu máme asi nejvtipnější ubytko za celou cestu, bydlíme totiž přímo na vlakovém nádraží a do hostelu se vchází přes Family Mart. Takhle brzo dopoledne ještě nejsou palandy připraveny, necháváme proto věci ve společenské místnosti na hostelu a vyrážíme do ulic. První zastávkou (když nepočítám pauzu na ledový čaj) je Chikan Tower (70 TWD) – krásně zrekonstruovaná pevnost z holandského období známá také jako Fort Providentia. Dneska je Chikan Tower spíše chrám s výhledem z druhého patra a přilehlou prodejnou suvenýrů.  Pokračujeme přes ulici k velkému chrámu Mazu. Je super, že se jako turisté můžeme místními chrámy pohybovat bez jakéhokoliv omezení. Nikdo se na nás škaredě nedívá a nic nám nezakazuje. Ovšem bez znalosti náboženství, tradic a rituálů jsou návštěvy chrámů jen tak na koukání. Většinou vůbec nevíme, co se bude dít, na co která místnost nebo předměty slouží. Z chrámu Mazu pokračujeme dál po trase vyznačené v průvodci a na malých cedulkách po městě. Míjíme zvláštní průvod s maskami a alegorickými vozy. Trochu jak na prvního máje u nás. Kam půjdeme dál? Mám hlad, Petra taky, ovšem možností jídla je v neděli nějak míň. V jedné z bočních uliček u Konfuciova chrámu jsme konečně našli malý stánek, kde jsme si dali různé dobroty (zelenina, maso, divnoty) na špejli. Vtipný, že jsme opět potkali Čechy, s kterými jsme se bavili v Hualienu. Konfuciův chrám je moc pěkné místo. Červené zdi jsou krásně fotogenické a panuje zde až nečekaný klid a pohoda. Trochu nám začíná v pozdním odpoledni docházet energie, zastavujeme se proto v jednom z mnoha malých bister s ledovým cold brew čajem. Je naprosto fascinující kolik malých stánků a obchůdků, často velmi designovaných, tady je.  Poslední zastávkou dnešní city tour je Blueprint Culture & Creative park. Zase další designové obchůdky s nádhernými (a taky velmi drahými) věcmi. V jednom knihkupectví jsem našel pěknou nástěnnou mapu, kterou prohlašuji svým hlavním suvenýrem z Taiwanu. Zpátky na hostelu si kupujeme čerstvé sushi na večeři a tím dnešní den končí.

Náklady: 230 večeře sushi, 380 vlak Tainan, 1580 ubytko na 2dny, 110 dva různé vstupy pp, 80 snídaně

HTML galerie Zonerama
HTML galerie 1

Kaohsiung

Včera jsme byli v nejstarším tchajwanském městě, dneska máme v plánu pro změnu město, které je označované jako nejmodernější a nejvíc cool – Kaohsiung. Nejedeme hnedka přímo do města, ale vystupujeme v Xin Zuyoing, odkud je to kousek k Lotus pond, u kterého jsou nádherné Dragon and Tiger Pagodas (bohužel toho času pod lešením). Náhradou jsou chrámy Yuyoing Yuandi Temple a hlavně veselý Spring and Autumn Pavillon.  Procházka tygrem nebo drakem je fakt vtipná. Méně vtipné jsou stovky uvařených želv v jednom z jezírek. My jsme taky dost uvaření, ale na rozdíl od želv si můžeme zajít na ledový čaj a jsme zase v pohodě. Na druhé straně jezera si půjčujeme Youbike kola a vyrážíme po cyklostezkách do přístavu k nádherné budově Kaohsiung Music Centre. Kdyby nebylo fakt velký vedro, byla by to ještě hezčí projížďka. Nikde žádný auta, ani lidi, prostě liduprázdná neděle.  Kola vracíme u bílé budovy, která složena z velkých pláství a jako celek tvoří asi nejzajímavější budovu z celého přístavu. Kousek vedle jsou další moderní budovy a mrakodrapy. Na rozdíl od včerejšího dne, kdy jsme hlady bloudili po městě a nemohli pořád nic najít, máme dneska štěstí a během chvilky sedíme v jídelně nad nudlemi a pochutnáváme se. Celý přístav je dost rozsáhlý, takže na další průzkum bereme opět kola a pomalým tempem jedeme až k Exhibition Centre, kde nasedáme na metro ve směru hlavní nádraží. Lístky na vlak neřešíme, protože vše za nás vyřeší Easy karta. Jediné, co za nás karta nevyřeší je nákup občerstvení a zmrzliny. Po nezbytném odpočinku v hostelu jdeme prozkoumat tainanský night market. Plán byl aspoň jedna cesta pěšky, nakonec díky tomu, že všechny spoje jde krásně najít přes Google mapy, jedeme obě trasy pohodlně autobusem. Před spaním ještě zlehka balíme, protože zítra ráno se posuneme dál na sever do oblasti čajových plantáží.

Náklady 8/4: 230 ryba/ks nightmarket, 30/ks sladké brambory, 60/ks omeleta, 50/ks rybí špízy, 60/ks čaj, 40 bus na nightmarket, 120 vlak Kaohsiung, 240+100 oběd Kaohsiung, 80 svačina 7eleven, 70 kafe

HTML galerie Zonerama
HTML galerie 1

Page 3 of 67

Previous

Next

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén