Hondzíkova cesta

Poslední den letošního bikepackingového výletu přes Krušné hory. Původním plánem na poslední den byl přejezd do Turnova za kamarádkou na kafe, ovšem z toho z několika důvodů sešlo, takže si hledám pohodlné spojení nazpět do Prahy a rozhoduji se pro objevování  Lužických hor a odpolední odjezd z Nového Boru.  Snídaně v penzionu asi nevyhraje gastro ceny, ale rozhodně dost zasytí. Energie bude potřeba například ve stoupání z Waltersdorfu na hranici. Tempo nicmoc, koupání ve vlastním potu, dneska to bude stát za to.  Když už jsem nahoře na hřebeni, nechce se mně zase sjíždět do údolí a raději jedu směr Chata Luž na limonádu. Původní naplánovanou cestu na Mařenice ruším, budu si už dneska jezdit podle chuti a jediným cílem bude stihnout vlak z Nového Boru do Prahy. Takže lesem dolů do Nové Huti, potom po cyklostezce na stanici Jedlová, kde je bistro a dá se tady v apartmánech přespat. To by mě docela lákalo, tak třeba příště. A pak zase dolů do Kytlice a potom zase nahoru do Svoru.  Finální lesní sjezdík a jsem na konci letošního cyklo putování. Dvě pivka v nádražce na oslavu a odjezd do Prahy.

Resumé: 481 ujetých km a 8238 výškových metrů. Na moje poměry krásná práce a velká spokojenost. Plán vyšel, počasí skoro ideální, jeden defekt je taky v pohodě. Krušné hory mě chvílemi úplně okouzlily svými výhledy, lesy a nádhernými loukami.

Příští rok pokračování z Lužických hor přes Jizerského hory a Krkonoše….

Chutná snídaně a pěkné počasí jsou základem dobrého dne na kole. Nohy jsou po ránu dost ztuhlé, naštěstí mě nejprve čeká docela dlouhá rovinka kolem Labe až do německé Schmilky, kde chci využít přívozu na druhou stranu řeky a dál budu pokračovat po německé straně NP Saské Švýcarsko.  Šotolinky v národním parku jsou docela příjemné svezení stylem nahoru a dolů s jednou pauzou na radler a hlavně víceméně pořád ve stínu. Tedy až na úseky, které jsou lemovány uschlými stromy. Po výjezdu z NP si dávám obědovou pauzu v obci Hinterhermsdorf, protože mě čeká stoupání na hraniční kopec a dneska ale vůbec nemusím nikam spěchat (navíc je docela vedro). Klidového režimu využívám znovu po  přejezdu do Česka na přírodním koupališti v Mikulášovicích. Hodinka povalování příjemně uběhla a pokračuji dál do Šluknovského výběžku. Moje představa velmi chudého regionu se úplně nenaplňuje. Jasně, je to trochu konec světa s opuštěnými kostely, chátrajícím zámkem v Lipové a sem tak divnými lidmi, ovšem jinak příjemný region. Město Šluknov vypadá taky docela pěkně.  Mám stále plno času, takže si už jenom tak vesele šlapu po cyklostezkách až do Rumburka, kde mám v Penzionu U Lišáka zamluvené ubytování.

Odpočinkový den se v dnešním vedru docela hodil. Na zážitky to byl možná o něco chudší den jak předchozí v Krušných horách, ale nijak to nevadilo.

Dnešní etapa byla o něco málo náročnější než jsem původně čekal.  Celou dobu se jelo víceméně dobře a celé se to nakonec pokazilo až defektem 20 km před cílem a finálním blouděním v Děčíně, když už došla voda a měl jsem toho celkově dost.

Z Kalku vyrážím společně s Petrem nejdříve podél potoka, který tvoří hranici a dál po lesní asfaltce do Rudoltic v Horách. Nádherný počasí, lehké tempo, paráda.  Chata na Lesné má sice již otevřeno, ale na oběd je ještě brzo, pokračujeme tak dál po lesních a polních cestách do Mníšku v Krušných horách.  Tady se zastavil čas a jenom pomalu se věci mění. Trhovci s trpaslíky jsou nesmrtelní, stará tržnice jen pomalu ustupuje novějšímu provozu. A vedle čínská restaurace, kde končíme společnou cestu. Petr se vrací do Kalku, já pokračuji dál vstříc táhlým kopcům a rozbitým pohraničním silničkám. Další zastávka bude Moldava v Krušných horách, kde jsem měl původně (varianta bez návštěvy Kalku) zamluvené ubytování. Dřina na pohraničních cestičkách je zapomenuta dost možná nejhezčím úsekem celého výletu kolem zaniklé obce Pastviny.

Po espressu a kofole pokračuji lesem okolo hranice do Cínovce a dál na vyhlídku Komáří Vížka.  Tady končí lesní úseky a začínají otevřené louky a pole. A taky pomalu sjíždím z hor do údolí. Takže větší vedro a tím pádem i moje únava. Docela se dneska těším do cíle, ovšem ještě to nebude jenom tak. Na nenápadné šotolině dostávám defekt, který ani mlíko nezastaví. Měnit duši se mně nechce, zkouším knot a úspěšně. Pán z nedalekého domu má kompresor a já můžu zvesela pokračovat. Mám to cca 20 km po asfaltu do Děčína, nejdříve vleklé stoupání k Děčínskému Sněžníku a potom dlouhý sjezd dolů do Děčína. Bohužel jsem si špatně uložil trasu, která mě dovedla do města, ovšem moje ubytování je o pár kilometrů vedle a do kopce. Už bez vody po 120 km se ploužím Děčínem a vyhlížím zamluvené ubytování, které ale ne a ne najít.  Po lehkém bloudění v cíli, závěr mně nesedl, což ale nic nemění na tom, že trasa byla moc pěkná.

Ubytování v  Penzionu Marion lze doporučit kvůli ceně, ale už ne tolik kvůli lokaci, která je dost daleko od centra a také jakékoliv restaurace.