Do Moldávie jsem se chtěl vždycky podívat. Kecám, nechtěl. Teda trochu ze zvědavosti chtěl. Zajímalo mě, jak vypadá malinká země mezi Rumunskem a Ukrajinou, o které vlastně vůbec nic nevím, a čerpám především z obecného povědomí, že je to nejchudší země Evropy, která má navíc na svém území velmi nechtěné dítě v podobě nikým neuznaného Podněstří.
Letos jsem s Ivošem nikde nebyl, takže co na prodloužený víkend do Moldávie? Jasný, jedem. Letadlo z Vídně letí velmi příhodně ve čtvrtek a vrací se v neděli. Tři dny budou na zemi, jenž je o něco větší jak Morava, a kde vlastně není nic mimořádně zajímavého, tak akorát.
Odpolední odlet z vídeňského letiště velí vyrazit ve sváteční den již ráno. Nejdříve mě čeká cesta do Znojma, kde mě nabere Ivoš a budeme pokračovat na letiště do Vídně. Kontroly na hranicích (ještě? zatím?) nejsou, problémy jsou tudíž vyloučeny. Ještě tak mít kde zaparkovat. Relativně levné parkoviště „C“ na letiště je „besetzt“ a 160€ za tři na dalším parkovišti je trochu moc. Jedeme tedy nazpět do vesnice Schwechat, kde je „lowcost“ parkoviště Tiger parking (6€ na den). Rezervaci nemáme, volné místo tady je, není co řešit. Nikdo po nás nic nechce, asi nějaký inovativní systém platby, kterému zatím nerozumíme. Za dvě eura jsme vlakem na letišti a můžeme se konečně pustit do řízků! Některé bizarní tradice je třeba držet. Po odbavení dáváme ještě pivečko a tím myslím můžeme prohlásit výlet za zahájený. Pan Ivo zahájení potvrdil rozlitím piva na sedačku a už je opravdu nejvyšší čas odletět do Kišiněva.
Za dvě hodiny jsme na místě, následuje trochu zdlouhavá kontrola pasů a očkování. Další razítko je v pasu a můžeme vyrazit do města. Před letištěm je docela živo, čekáme na trolejbus č.30 do centra města. Lístky kupovat netřeba, protože si je koupíme přímo u paní v trolejbusu. Cena lístku dvě lei se rovná ani ne třem korunám českým. Tady se mně bude líbit. Po půl hodině vystupujeme v centru města a jdeme se ubytovat do Bed&Breakfast Olsi – cena se snídaní je cca 500 kč/osoba. Po řízkových hodech již vytrávilo, bude to chtít vyzkoušet něco místního a dát si moldavské pivko. Paní na recepci nás posílá do „tradiční“ restaurace Vatra asi kilometr daleko. Jídlo dobrý, pivko pouze německý, ceny lehce evropské a byla dokonce i živá hudba.
Pátek v Moldávii
V pokoji bez oken se spí dobře, ale je tu hrozný vedro. Dle zpráv z internetu měl v tuhle dobu Putin přiškrtit Moldávii plyn, tudíž jsem čekal všude zimu. Nakonec to asi nebylo tak dramatický. Kontinentální snídaně je nuda, klasicky jsem se přejedl a můžeme vyrazit na obhlídku. Předpověď na dnešek velela pěkné počasí, leč realita byla šedá, vlezlá a sychravá. To bude chtít něco na zahřátí! Ivoš by chtěl vodku, ale já ho naštěstí přesvědčuji do místního koňaku Kvit. Když ranní opička, tak ve stylu. Jak starý alkáda si naléváme do kelímku trochu životodárné tekutiny, přihneme si a vyrážíme na hřbitov. Co země, to jiný hřbitov. Zde se vyžívají v obřích portrétech zemřelých na náhrobcích. Vtipná je také lavička a stoleček u hrobů. Když si chceš s nebožtíkem posedět, máš možnost. Ze hřbitova pokračujeme do velkého parku u jezera, které je komplet zelené a trénují tady kajakáři (neboť to byly kánoe? Nikdy nevím). Přes park se vracíme do směr centrum. U východu z parku se odehrává ještě jeden dobrý bizár. Pod dohledem kamer zde energicky žvaní obrýlený chlapík. Pár lidí si ho natáčí na mobil, tak jdeme blíž a Ivoš si ho taky natáčí. Když byl řečník v nejlepším, tak se chopil poblíž opřeného velkého kladiva a začal demonstrativně ničit látku zabraňující vstupu do opuštěné restaurace. Velké divadlo. Shodli jsme se, že to byl asi nějaký místní Pitomio.
V parku již prakticky ve středu města si dáváme kafe v pěkné francouzské kavárně. Hipsteřina v centru Kišiněva. A jde se dál, bulvár, vládní budovy, vítězný oblouk nebo spíše oblouček, chrám a další park. A tím asi zajímavosti v centru města končí. Chvíli ještě chodíme sem a tam, ale brzo je nám zima a dostavuje se hlad. Zrovna míjíme pěkně vypadají restauraci La Placinte, jdeme bez váhání dovnitř. Opět kontrola očkovacích certifikátů. Je tady teplo, a hlavně mají jídelní lístek s nádhernými obrázky včetně cen. Dá se platit kartou a Wifi je free. Po dobrém obědě přichází čas rozhodování, co budeme dělat odpoledne. Nechci to úplně nutit, ale já bych jel do Tiraspolu. Není to daleko a není tam zase tak moc co k vidění – ideální půldenní výlet.
Vyrážíme na avtovokzal, kde to konečně vypadá jako v Moldávii. Nádraží jsou vlastně stanoviště kolem velkého trhu, kde se prodává vše možné. Jsou tady části jenom se zeleninou nebo masem. Nás zajímá maršrutka do Tiraspolu, ke které nás směruje místní ožrala, jenž za to kupodivu nic nechce. Kupujeme si lístek a za chvilku vyrážíme. Maršrutky jezdí docela přesně dle jízdního řádu. Cesta trvá skoro dvě hodiny a je to dost nuda. Cesty jsou kvalitní podobně jako ty naše, za okny placka. Jediné vzrušení je hranice mezi Moldávií a Podněstřím. Na to že Podněstří je nikým neuznaný stát, tak hranice je se vším všude. Vojáci, imigrační kontrola, jenom místo razítka dostáváme papír, který nesmíme ztratit. Konečná minibusu je na vlakovém nádraží v Tiraspolu. Tady to má silně ruskou atmosféru, a to nejen proto, že je všude azbuka. Nevalnému dojmu pomáhá celková ošuntělost a minimum lidí všude okolo. Měníme na nádru nějaké peníze na místní rubl a vyrážíme do města. Ve městě vcelku nic není, vlastně jedinou atrakcí je tank na podstavci a potom socha Lenina poblíž. Taky je možné vyrazit lodí po Dněstru nebo si dát něco dobrého. My jsme si dali nejdříve výlet k tanku a potom docela dobré jídlo v první otevřené restauraci. Začíná se stmívat, bude lepší se přesunout nazpět na vlakáč, protože nocovat by se nám tady moc nechtělo. Maršrutka naštěstí jede během chvilky.
Vokzal v Tiraspolu je takhle večer již naprosto pustý a prázdný. Kupuji si ještě něco na jídlo a jdu odpočívat na pokoj. Ivoš nemá dost a vyráží do víru města.
HTML galerie 1
Napsat komentář