Den třetí, čtvrtek. Dneska se nikam nejede, dneska se bude stoupat na Schafberg. Od jezera to bude převýšení cca 1300 m, takže se máme na co těšit.  Ihned od jezera se jde docela ostře do kopce a nejinak tomu bude po celou cestu. Výjimkou jsou pastviny Vormaueralm, odkud je výhled na cílový vrchol, a kde se hodí dát si nějaký obídek před finálním výstupem. U Monichsee je rozdvojka, přičemž se dá jít kratší a náročnější nebo delší a lehčí cestou. Varování u náročnější cesty je dostatečně výmluvné, tudíž volíme lehčí variantu. Ani ta ale není rozhodně zadarmo, a hlavně závěrečná vertikála na vrchol dá docela zabrat. Málem bych ale zapomněl na to nejlepší z výstupu, ledovou naháčskou koupačku v Mittersee.  Nikde nikdo, hadry dolů a hop (asi na vteřinu) do ledové vody. I ta vteřina osvěžila. Od jezera jsme vyrazili docela pozdě, a tím pádem jsme na vrcholu taky docela pozdě. Z toho plyne, že sice mohl být sestup po vlastně ose fajn, ale už na něj není čas, a navíc nohy bolí a Petřino koleno, to je taky kapitola sama pro sebe.  Pohodlíčko není samozřejmě zadarmo, ale stojí skoro 30€. Právě tolik totiž stojí cesta lanovkou nazpět k jezeru.  Poslední vláček jede po páté, máme tak ještě chvilku na průzkum okolí. Ostře řezaný Spinnerin hnedka vedle Schafbergu budí docela respekt, stejně jako nekonečná propast vedle. Dolů se prostě koukat nechceš.  Čas vyrazit na cestu zpět. Na zubačce je fascinující plno věcí, kromě obligátního „jak to udělali“ se nabízí ještě otázka „jak to tehdy dávno udělali?“ Vláček zde totiž byl již za Františka Josefa.  Kemp, jídlo, chill, večerní pivo a nabít telefony. Fotky z výletu zde.