Tak konečně! Zlehka jsem zeditoval celý etiopský deník, který se ve finále rozrostl do pěkných 48 stran:-). Ještě časem doplním denní výdaje a bude hotovo. Dalším plánem je ještě vytvoření nějaké samostatné stránky (aby bylo tradici učiněno zadost) a snad nějaký článek, dřív než vše odnese čas, bude to zapomenuto a zase se pojede někam jinam.
Etiopie a Somaliland 2010 zde ke stažení!!!
Sice nemáme moc kam spěchat, ale i tak vstáváme po šesté, balíme věci a jdeme na autobusák. V Bahir Dar už není co dělat, ovšem dny naší dovolené se krátí, takže honem do Gonderu. Konrád má namířeno do Gonderu taky, leč nebere ohled na naše rady a objednal si odvoz od místního manažera, který to s ním zajisté myslí „dobře“. Tipuju, že bude v Gonderu mnohem později jak my a ještě za mnohem víc peněz. Na busáku je v tuto ranní hodinu milión drbanů, kteří bez přestání otravují s busy a nabídkami všeho možného, až jde hlava kolem, naštěstí alespoň v kavárně nám trochu dají pokoj. I když výjimka se najde, ti odvážnější a podnikavější nám podstrkávají letáky i během jídla. Jsme hold potenciální kořist a výdělek a s tím taky musíme operovat. I když vím, že cena má být 55 birrů a chlapík po nás chce birrů 65, tak stejně nakonec podléhám a platím. Chvíli se sice hádám, že peníze mu nedám a platím jenom řidiči, až nakonec stejně vyměkávám. Jak se dalo čekat, tak cena je samozřejmě 55 birrů, ale někde se prostě těm nadháněčům vyhnout nelze. Za 3,5 hodiny jsem ve výšce 2220 m.n.m v královském městě Gonder. Z busáku jdeme přímo do všemi vychvalovaného Belegez pensionu. Hmm, cena 150 birrů by mohla odpovídat něčemu malinko lepšímu, ale není to zde špatný. Hlavně je zde teplá voda, což se po čase docela hodí a potěší. Penzion je ve stylu „dvůr a pokojíky kolem“, což je úplně nejlepší, protože člověk se tak může velmi lehce seznámit s ostatníma. Po ubytování jdeme do města, nejdříve obhlídka, okouknutí suvenýrů a potom máme v plánu královský hrad. Přece jenom je znát, že už jsme relativně vysoko, protože je zde takové svěží teplo. Pro nás je stále na krátký rukáv, pro místní ovšem na zimní bundu a čepici. Z venku nevypadá hrad nijak extra lákavě, zvlášť když vezmu v potaz cenu, která od minulého roku vzrostla o 100 procent na rovných 100 birrů, což je poměrně hodně i na evropské poměry. Aspoň, že Lucka uhrála slevu na prošlý ISIC, takže platila jenom 75 birr. Je to evidentní reakce na „turisty“ v Toyotách, kteří rozhazují peníze ve velkém a v logice místního uvažování proto není divu, že se vše takhle skokově zdražuje. Dáš-li stovku za jakoukoliv blbost, tak zajisté dáš i kilo za vstupné, zvlášť když je v UNESCO a na to my Evropané rádi slyšíme.
[sthumbs=869|863|873,160,3,y,center,]
Máme docela štěstí, jednak je pěkně a potom zde kromě několika návštěvníků je honosná svatba, která tomu všemu dává pěknou atmosféru a je co fotit. Jedná se sice o slavnostní událost, kdy jsou všichni oblečeni v bílém a zase to není žádná pompézní událost, jak je někdy u nás, ale spíše takové tiché až komorní „setkání“. Slavnostní průvod dotváří hrající a zpívající ministranti v bílém. Pokud se někdy budu ženit, tak asi v Etiopii:-D. Areál je překvapivě docela rozsáhlý, bohužel většinu staveb lze obdivovat jenom zvenku, kromě hlavního paláce se dovnitř jít nedá. Nicméně to nakonec snad i za to kilo stálo. Jdeme na jídlo a do banky vyměnit zase nějaký peníze, protože tady na severu penízky nějak rychleji utíkají. Z prosté výměny se stal poměrně složitý byrokratický proces, protože nejdříve u jednoho okýnka dostaneme papírek s důležitým ředitelovým podpisem a teprve posléze u druhého (výdejního) okýnka (snad i) peníze. Potíž je v tom, že u okýnka je už chumel domorodců a nám se chce vše, jen ne tu tvrdnout několik hodin, než si místní vyřídí penízky od Western Union. I když to není pěkné, tak zkouším využít toho, že jsem „faranji“, usmát se a předběhnout ostatní…daří se.J V hospodě máme zase trable jiného stylu, i když si objednáme a máme pocit, že jsme si objednali „něco“, tak výsledkem je „nic“, respektive pivo, které jsme stejně zpočátku ani nechtěli. Jídlo prostě nikde. Nezbývá než jít k číšníkovi, vyloženě ukázat na jídlo a snad už pochopil. To co jsme celou dobu odkládali a do čeho se ani jednomu z nás moc nechtělo, je zde. Suvenýry. Doposud nebylo kde je kupovat nebo jsme se s tím nechtěli tahat, nicméně nyní už musíme. Čím více je člověk v turistické oblasti, tím je to větší boj. Buď je vše drahý, nebo se jedná o příšerný kýče nebo prostě nikde nic použitelnýho nemají. Zde tzv. dust collectors kupodivu mají, takže pár věcí, které se snad budou hodit, kupujeme. Jinak jsme už naprosto podlehli lenošivému tempu cestování a nicnedělání spolu s popíjením ovocných džusů a káviček. Pohoda vládne světem. Večer jde Lucka spát, já sedím na verandě a kecám s párem z Německa, který procestoval půlku Afriky a pozděj i s naším starým známým Konrádem. Německá dvojka velmi doporučuje Ugandu a Rwandu, hodně to vychvalují, tak to možná pojedu prověřitJ. Němci jsou někam na koncert, takže jdeme na jídlo jenom s Konradem, který nám doporučuje restauraci nedaleko, kde by měli dělat nějaké lokální masové specialitky. A taky že ano, ale asi to není úplně to, co jsme čekali a chtěli jíst. De facto jsme dostali zbytky – prostě kosti a semtam nějaké maso nebo co jako maso vypadalo…brrr. Asi největší hnus co jsme za měsíc v Etiopii jedli. Tibs, které jsou normálně v pohodě, byly to samý. A to za to celé chtěl 105 birrů! Této částce jsme se ovšem všichni zvesela zasmáli a požádali, ať nám přinesou účet. Ze 105 birrů bylo naráz jenom birrů 80, které byly rozepsané na kousku papíru, jenž byl vytržený někde ze zápisníku. K smíchu nebo k pláči, nevím, i tak nás obrali, ale co už. Jdeme na čaj a spát.
Lenošivé vstávání, následuje jedno z posledních balení věcí, odhlášení z hotelu a klidným krokem do jedné z místních snídaňových kaváren. Metodou „chci támhle to, co ten pán“ si dáváme vajíčka s jogurtem. Jako vždy uvařené naprosto bez soli, což bude asi úmysl, páč host si potom vše můře dochutit libovolně dle chuti. Docela dobré, zato sambuz (šáteček plněný zeleninovou směsí) byl na vylámání zubů. Celé to završuje několikero čajů a jdeme si po svých. Předtím jsme přirozeně ještě zaplatili cca 30 birrů. Ještě než pojedeme nazpět do Bahir Daru, máme v plánu se jít podívat Haile Berhan Selassie Church, což je kostelík, který nám doporučil německý pár.
Tahle noc byla mnohem bezesnější, než jsme si oba dokázali vůbec na začátku představit. Že pojedeme rychle, s tím se počítá, zvláště když aut moc není a silnice je rovná a kvalitní, ale že to budeme na rovinkách kalit hodně přes 100 km/h, do zatáček najíždět ve stejné rychlosti a stylem brzda-plny je překonávat, to jsme nečekali. Stejně tak bujaré předjížděcí manévry s ostatníma minibusama, přejíždění v zatáčce, kde není vůbec nic vidět apod. Zkátovaní řidiči se hecují a předjíždějí, kde jenom to jde. Mno, člověk si zvykne a únava ho zmůže, i když asi dvakrát jsme se s Luckou už neudrželi a nějak to hlasitě okomentovali, načež to řidiči a jeho pomocníkovi přece jenom docvaklo, že převážejí cenný „faranji“ náklad a trochu zpomalili. Nejdříve to vypadalo, že do Addis přijedeme snad ve 02:00, ovšem po sérii naprosto nesmyslných policejních kontrol (všichni musí vystoupit, nicmoc neprohlíží a zase se jede) a zastávce na jídlo, přijíždíme nakonec do Addis ve 04:30. Prakticky beze spánku přijíždíme kamsi do zástavby, kde je konečná. Pusto a prázdno. Jediným vodítkem je nám, že máme pocit, že jsme blízko Mercata a snad tím pádem musí být i autobusák nedaleko. Je docela zima a my nevíme kam jít a co dělat. S nějakým lidma jdeme bludištěm uliček k Terra autobus station. Docela slušně to zde žije, ovšem my chceme jet se společností Salem bus, takže si bereme sdílené taxi k le gare (vlakové nádraží), kde má Salem bus svůj vlastní autobusák. Vypadá to dobře, jenom škoda, že je dávno vyprodáno. Takže nazpět, zase taxi a hledání busu na divném mega chaotickém autobusáku. K busům nás pustit nechtějí, prý jenom s lístkem! Ale ten nemáme, tak běžte k bráně číslo 5, kde se prodávají. OK. Milión lidí a stejně tak přepážek. Chaos v ranní ještě zešeřelé Addis. Nikdo moc neví, kde se lístky prodávají a už vůbec nikdo neví, kdy pokladny otevřou. Prostě někdy otevřou. Čekáme, kecám s místňákama, z kterých se marně snažím vydolovat nějaké info. Když už to vypadá, že by se mohlo něco dít, tak mi jiný místňák tvrdí, že lístky se prodávají jenom na zítra, a že dneska máme smůlu. To už je na mě trochu moc, tady to nemá cenu! Jdeme ven, pryč a něco sníst a nějak to dál rozmyslet. Nezdá se mi, že by žádný bus nejel anebo, že by nejel aspoň nějaký minibus. Voláme proto do jakýchsi společností, které se zabývají dopravou, ale celkem bez výsledku. Kašlem na to, jdeme jíst. Čajíky, chlebíky a jako hlavní jídlo se podává injera s injerou. Máme takový hlad, že nám to i chutná. Po snídani sedíme na rohu, koukáme na desítky valících se busů a inhalujeme jejich čmoud. Bezva. Autobus nebo cokoliv směr sever zatím nikde. Až jeden z nich zabočuje do boční uličky, kdy se ihned strhne mela přerůstající v úprk a následnou tlačenici, protože tento bus jede do Bahir Dar! I přes ostré lokty a snahu na nás zbyla klasicky pouze místa v poslední řadě. Sice budeme asi hodně cestou nadskakovat, ale co už, jsme rádi, že vůbec sedíme a snad i časem odjedeme. Na místní poměry vyrážíme nečekaně brzy, bohužel naše radost nemá příliš dlouhého trvání, protože po pár metrech stavíme a čekáme, aniž víme na co nebo proč. Zajímavá je poměrně ostrá hádka většiny cestujících s posádkou, čemuž ovšem vůbec nerozumíme, protože tu nikdo neumí ani slovo anglicky. Je to divné. I když zase až tak ne, když se dozvíme, že po nás chtějí za cestu do Bahir Dar neskutečných 250 birr! Jelikož stejnou částku platí i ostatní, tak taky platíme. Je to docela drsný, ale co naděláme. Cesta bude dlouháááááááááá…hoooodně dlouhá, což je nám jasné hned jak vyjedeme, neboť rychlost našeho busu může směle soupeřit tak leda s koňským povozem, a to ani zde by nebylo vítězství jednoznačné a přesvědčivé. Tím pádem my vzadu aspoň tak strašně netrpíme a jedeme prozatím bez výraznějších výskoků a natlučených hlav. Aspoň máme plno času se kochat nádhernou etiopskou krajinou a dalekými výhledy. Naprosto bezkonkurenční je ovšem údolí Modrého Nilu (jeden z pramenů Nilu), které znamená nejdřív poměrně děsivé a klikaté klesání až k samotné řece, následně přejezd moderního mostu a strmé a velmi pomalé stoupání. Těch několik kilometrů jedeme snad 1,5hodiny, ale stojí to za to. Zastávka na oběd je příjemné zpestření, jinak ale cesta probíhá poměrně nudné a monotónně. Lucce není moc dobře a asi docela dost trpí, krom toho je taky dost unavená, ale naštěstí Ibalginy zabírají, takže nemusíme vystupovat někde napůl cesty a do Bahir Daru nakonec po nějakých 13 až 14 hodinách nakonec přijíždíme. Je kolem půl jedenácté, oba jsme hladoví a špinaví, nicméně happy, že jsme konečně v cíli. Bereme první hotel, který je po ruce, bez ohledu jak to zde vypadá a kolik to stojí. Lucka odpadá téměř okamžitě, u mě dočasně vítězí hlad, takže jdu dolů do hospody na injeru s rybkou v rajčatové omáčce a pivko. Dobré zakončení náročného skoro 36ti hodinového přesunu. Kecám při jídle s jedním ze spolucestujících, který mi vysvětluje mimo jiné důvod, proč byl náš bus tak drahý. Byl totiž ilegální a to z důvodu etiopských vánoc, kdy bylo všechno dávno dopředu vyprodané. Hold, vánoční byznys kvete všude.
Jedna noc v nicmoc kobce ve společnosti komárů a výstavního švába nám celkem stačí, takže se jdeme hned z rána podívat po něčem lepším, protože prozatím to vypadá, že zde před závěrečným výletem do Gonderu a cestou do Addis, uděláme delší relaxační pauzu. Město po ránu vypadá docela zajímavě, svěže a pohodově, takže uvidíme co dál, každopádně nejdřív jdeme na snídani. Dáváme klasiku – vajíčka, kafe a čaj a koláč na závěr. Důvodů k omezování sebe sama moc nemáme, zvláště když bohatýrská snídaně stojí bratru kolem 15 korun. Z Lonely Planet máme vytipovaný Bahir Dar Hotel, tak se tam jdeme podívat, jak to tam vypadá a hnedle si to rezervujeme. Pokoj s koupelnou stojí 80 birrů a je zde i relativně čisto, takže není co řešit už kvůli tomu, že pokoje jsou uspořádány kolem dvora, což je velice příjemný. Už s věcma chceme jet do našeho nového působiště drožkou, jenom tak pro info se ptáme na cenu a odpověď nás docela překvapuje:“10-15 birr“. Vzhledem k vzdálenosti bych čekal cenu tak nanejvýš třetinovou, hold je vidět, že už nejsme na jihu, ale na turistickém severu. Kašleme na drožkaře a jdeme pěšky, máme to asi 5 minut a vlastně není důvod proč lenošit. Lucka jde dospat, já pro změnu dopsat deníček, v kterém mám docela skluz. Není to žádná legrace si takhle cestovat a ještě k tomu psát deníčekJ. Ještě, že máme všude místní hotelové manažery, samozvané průvodce a podobné přisluhovače! Co bych si počal bez naprosto nejlepší nabídky výletů a jejich skvělých cen?:-)) Netrvá dlouho a přisedá si ke mně místní přeborník a hned se tasí s nabídkou výletu na lodičce ke klášterům za 125 birr/osoba. Vymlouvám se na Lucku, že spí a bez ní nemůžu dělat žádná rozhodnutí, ale stejně mu to nedá a stále do mě klavíruje. Patrně to vezmeme, ale jenom tak na fleku mu to rozhodně neodkývu. Není tu totiž zase tak moc dělat a výlet po jezeře je jednou z hlavních atrakcí. Kolem poledne vyrážíme na procházku do nedaleké vesnice (1-2 km), kde by se měly vyrábět tradičně loď z papyrusu zvané „tankwa“.
[sthumbs=850|837|856,160,3,y,center,]
Nejdříve jdeme kolem jezera, kde vládne klasická jezerní pohoda, sem tam se někdo z místních koupe nebo si pere šaty (případně obojí), v parku posedávají studenti z nedaleké univerzity nebo lidé jenom tak korzují. Jezero Tana je samo o sobě obrovské (3100 km2), ovšem zdá se, že na koupání to moc nebude. Jak naivní byla naše představa o vesnici, kde se vyrábějí lodě z papyrusu! Jednak máme pocit, že jsme ještě pořád ve městě a potom ty lidi kolem! Klasicky se k nám připojil nechtěný průvodce, kterého se nedaří moc setřást a ten nás vede kamsi mezi domky, kde po nás hned chtějí peníze a vůbec jsou divní. Takže se otáčíme a jdeme pryč, což se ovšem nelíbí našemu „průvodci“, který by rád vyinkasoval svých 10 birrů, k čemuž ale není naprosto žádný důvod, protože nám nic neukázal a ještě dělá uraženého, že jsme ho nepodarovali nějakými penězi. Týpek to po chvilce vzdává, ovšem bohužel ho potkáváme ještě cestou zpět, kdy už je mezi svýma, hned je sebevědomější a začíná na nás pořvávat. Opravdu jsem netušil, že jednak budu muset něco takového zde vůbec reagovat a ještě k tomu použít vztyčený prostředníčekL. Cestou nazpět Lucku zaujalo jedno z kadeřnictví, kde dělají africké copánky. Chvíli zde okouníme, protože Lucka je nějak nerozhodná. Ovšem jenom do té doby, než zjistila, že cena za „africké copánky“ je pouhých 150 birrů. Tím pádem má Luc na další dvě hodinky o zábavu postaráno, stejně jako osazenstvo kadeřnictví, které tvoří převážně místní učnice. Z Lucky se pomalu stává africká krasavice a já tím pádem nemám co dělat.
Přestože, zde ráno je naprosto mrtvo a tudíž šance, že něco pojede nazpět do Hargeisy je mizivá, tak i přesto pokoušíme štěstí. A přesně dle očekávání je to bez šance, protože jsme u taxíků první a rozhodně to nevypadá, že bychom měli v nejbližší hodině odjet. Hážeme tedy bágly do auta a jdeme vedle do stanu se najíst. Moc výběr nemáme, placky už došly, takže dostáváme dvakrát masovou směs, chlebík a čajíky. Opět všude mraky much, zvyknout si není lehký, chce to být dost trpělivý a tolerantní. Nohy mě pálí jak čert (spáleniny zajímavě zrůžovatěly), střídavě sedíme v autě a postáváme okolo. Lidi čumí a čumí. Sem tam si někdo řekne o peníze. Plno much. Jednou už to vypadá nadějně, ale to jsme pouze udělali kolečko po městě a zase se vrátili na původní místo. Zase čekání. Přichází postarší Kanaďan, co cestuje už tři měsíce po Africe a okradli ho v Addis. Má jenom malou cestovní tašku, jinak nic a pořád na něco nadává a je nějak negativní. Konečně! Je nás plný počet a můžeme vyrazit. Nejdříve samozřejmě pro naftu a potom snad už…ne, jedeme zase nazpět, ale tentokrát na policii. Proč, to nikdo nechápe. Musíme vysednout a jít se ukázat místní policejní generalitě. Sedáme a vůbec netušíme, co bude a nebude. Koukají do víz, potom o něčem mudrují, načež si potřeseme rukou s nejvyšším generalissimem a jsme propuštěni. Kluci se patrně nudili a chtěli se trochu rozptýlit. Tak a teď ještě dofouknout kola a konečně vyrážíme! Sedíme ve druhé řadě ve čtyřech lidech, spáleniny bolí, pohodlí se rozhodně definuje jinak. Jedeme sice novou Toyotou s automatem, bohužel pan řidič je úplný amatér, protože i na rovném úseku jedeme maximálně tak 50 km/h. Nemá cenu se rozčilovat, aspoň to máme jako vyhlídkovou kochací jízdu se zvířátky. Vidíme opičky, surikati, somálské vepříky nebo velbloudy. I když check-pointy otravují život, tak se aspoň máme šanci protáhnout. Nikdo nechce žádný úplatky, ale jinak každýmu stačí něco jiného. Na jednom check-pointu chtějí vidět pasy, na jiném je jim to jedno a jinde zase volají do Berbery, zda o nás skutečně ví. Opět si nás nikde nezapisují, nechápu. Po třech hodinách jsem opět v prašné Hargeise. Jdeme rychle na hotel, kde dostáváme ten samý pokoj se stejně ušmudlaným povlečením jako posledně. Sice bude patrně už zavřeno, ale přesto jdeme zkusit štěstí na Immigration office. Zavřeno, přijďte zítra v sedm. Ach joL. Lucka je nějak bez nálady, asi ji chybí EtiopieJ. Žádný další extra program na dnešek už nemáme, tak jdeme dolů na net, který je zde mnohem rychlejší jak v Etiopii, a to jsme připojeni přes Djibouti. Jako restauraci na večer volíme Hadhwanaag restaurant, který je bohužel stejně hogo fogo nic jako restaurace, kde jsme byli při příjezdu. Ani velbloudí maso neměli. Mnohem lepší než tyhle zápaďácky se tvářící restaurace je lepší jít do místňácké jídelny, vaří se levně a dobře. Sice je to kolikrát loterie, kdy člověk ani netuší, co si objednává, ale o to je potom větší legrace.
Pořád nás zde někdo zdraví a ptá se, odkud jsme nebo jak se máme. Je to po čase i docela únavné, nicméně je to nutný brát s úsměvem, jiné volby není, zvláště v případě, že dotyční umí anglicky jen a pouze těchto pár frází. Tím pádem je jich na pořádný pokec málo a musíme si vystačit s klasickou povrchní konverzací. Somálci jsou milí, ale nevím, možná mají respekt z Lucky nebo nejsou prostě na cizince vůbec zvyklí, ale zdají se mně být poměrně uzavření. Celkově potom mám ze Somalilandu trochu smíšené pocity, na jednu je návštěva takovéto země-nezemě fascinující zkušeností, na stranu druhou mám trochu podobný pocit, jako jsem měl třeba v Kambodži – něco je zde divného, hlavně v lidech, kde cítím jakousi apatii a zvláštní pocit pramenící z vykořeněnosti, válečných traumat a evidentní společenské nestability a korupce.
Zase mají v Somalilandu asi nejlepší manga, co jsme kdy jedli a čaj je taky výborný, takže je nám nakonec dobře a těšíme se na další den.
Spát se moc dobře nedá, protože místní muezíni jsou jedni z nejaktivnějších, které jsem v islámských zemích potkal. Kázání začíná už někdy kolem 04:30 a pokračujete bez přestávky až někdy do rozednění, což je kolem půl sedmé. V tuhle dobu je už v Etiopii hodně živo, zde naopak není na ulici ani živáček. Na základě této situace je nám trochu divný, že by na úřadě byli už od sedmi, ale přesto jdeme, protože bychom to dneska rádi všechno vyřídili co nejdřív a mohli tak pokračovat nazpět do Etiopie. Jak jsme očekávali, taková byla i realita na místě, takže v sedm nikde kromě nějakého vrátného ani noha, tak jdeme raděj někam na snídani, čekat nemá cenu. Zpátky na hlavní křižovatce nám zvědavost nedá a nakukujeme do stanu, kde to vypadá, že by se mohlo něco dít a mohlo to souviset se snídaní. I když stan je příliš silné slovo, jedná se totiž spíše o jakýsi přístřešek z igelitu a větví, který nějakým zázrakem drží při sobě a vytváří tak iluzi snídaňového úkrytu. „Paní domácí“ vaří čaj a smaží něco na způsob palačinek, které samy o sobě nemají moc chuť, ale taky se nejí samotné. Ocukrují se a polijí čajem a sní. Docela dobré. Dřepíme na protekčních židličkách (ostatní mají holou zem s kobercem), baštíme palačinky a zapíjíme čím jiným než čajem (v místní řeči „šáh“). Super snídaně. Takto posilněni, vyrážíme na opakovanou steč místní byrokratické mašinérie. Opět čekáme a čekáme, i když nyní je to již nadějnější, protože důležití pánové pomalu přijíždějí. Trpělivost se vyplácí a za chvíli jsme konečně pozváni dovnitř na místní Ministerstvo zahraničí respektive Somaliland Civil Inteligence. Nejdříve papír, ve kterém stojí, že budeme žádat o etiopská víza, potom 2x foto, kopie pasu a nakonec veledůležité razítko s neméně důležitým podpisem.
Na rozdíl od včerejška, dneska by to nemělo být tolik o přesunech, ale spíše o jezerní fauně, hrošíkách a pohodě u jezera Ziway. Vstáváme s rozedněním, bereme motorikšu (bajaj) za 3 birry na starý autobusák, odkud jezdí busy do Ziway. Klasicky řidič jede jinam, takže ještě dobře, že máme mapu v LP a tak ho můžeme navigovat. Minibusík je prázdný, takže jdeme do pojízdné čajovny na čajík a zevlovat na po plácku. Čaj je vždy a všude, stačí k tomu pár kalíšků, nějaký tácek a termoska. A vždy chutná výborně! Silnice do Ziway je v perfektním stavu, s průměrem kolem sta kilometrů v hodině jsme na místě za chvilku. V Ziway bereme první hotel, na který natrefíme – Brothers hotel – 80 birrů za pokoj s koupelnou a dokonce TV a slušným výhledem. Je tu po ránu i docela zima a fouká…zlatý vedro na Jihu…Nějak pořád nevidím, kde je to jezero:-(. Lucka má hlad a nedá mi pokoje, dokud nenajdeme i zde nějakou džusárnu a ona si nedá svůj avokádový džus a ukojí tak abstinenční příznaky. Hledáme, až najdeme – místňácká klasika, dvě místnosti, bar s obřím strojem na kafe, budka na placení, plno stolíků, navíc nějaké muchy a místní štamgasti. Lucka dává svoji mňamku, já volím vajíčkovo-fazolovou baštu s cibulkou, kterou donesou v malé pánvičce až ke stolku a tam to teprve číšník zamíchá a dochutí. Výborný a efektivní. Už jsme asi u muslimů, protože místo injery se standartně podává chlebík. Kafe, čaj, kafe a čaj…a džus…zde asi ani jeden z nás nezhubne:-). Po snídani berem za 4 birry drožku s koníkem směrem k jezeru. Ano, dostavuje se onen velkopanský pocit, i přes neustálé poskakování a kodrcání, nemluvě o nulovém komfortu. Není to daleko, ale svezení je to příjemný. Jenom co sesedneme, jsme odchyceni jednak samozvanými „naháněči“ na hippo výlety a pak taky výběrčím „vstupného“. Ten si říká (přirozeně jenom od cizinců) o 10 birrů (dostáváme na to dokonce stvrzenku), setřást nebo vyhnout se mu nedá. Nadháneči začínají na částce 600 birrů za motorovou loďku a 400 birrů za pramičku. Chvilku se dohaduje, až dojdeme k částce 250 birrů za pramičku. Pramička je v tomhle případě z hrubých prken zbitá loďka, do které teče. Nicméně my jsme přirozeně odvážní a pár cm vody na dně nás nijak nemůže vykolejit. Výlet na jezeře je dokonalá romantika, klidné jezero kolem, kluci se střídají ve veslování a my dva vzadu a koukáme do míst, kde by měli být k vidění nějací hrošíci. Zatím toho moc vidět není, jenom sem tam máme možnost spatřit na pár vteřin horší hlavu a oči. Vše má svůj klid, ale jenom do chvíle, než se jedny oči ponoří, aby se za pár vteřin vynořily o pořádný kus blíže k nám. Hippo nás zmerčil a rozhodl se, že nás trochu prožene, což chválabohu pochopili i kluci a nabrali raketové veslařské tempo. Evidentně měli nahnáno stejně jako my. „Angry hippo is very dangerous“, jak lakonicky shrnul jeden z veslařů. Záhy nám konečně přeje štísko a nedaleko nás se pěkně několikrát vynořil narůžovělý hippo, foťák cvaká, všichni nadšeně hýkáme a zase jedem dál do zátoky, kde uvidíme pro změnu mrtvého hippo. Hm, to už je slabší, ale i tak to byl docela příjemný výlet. Vystupujeme o pořádný kus vedle, než jsme nastoupili, borci zase nemají na rozměnění (evidentně zde lidi po kapsách nosí nanejvýš pár birrů, naše 100 birrovky nejsou asi moc obvyklé), takže musím kamsi do obchodu a teprve tam rozměnit:/. Koupe se tu několik školáků a jsou samozřejmě nazí, jak je zde zvykem. Chudák jeden z nich, byl z Lucky tak v šoku, že dostal erekci jak bič a byl z toho tak zmatený, že ani nevěděl, co má dělat. Kámoši se mu smáli a Lucka se ani nezačervenala s tím, že je to normální:-D. Nazpět v „přístavu“ fotíme hejna pelikánů, marabu, ibisů a dalších. [sthumbs=766|762|760,160,3,y,center,]
Rybáři tu zrovna porcují ryby, takže se slétlo ptactvo ze širokého okolí. Asi jsou na lidi docela zvyklí, protože se moc nebojí. Je to samý pták, jeden jako druhý, takže jsme za chvíli z focení přesycení a jdeme na břeh, kde drahnou dobu jenom tak sedíme, nohy ve vodě, jíme banány a papáju a je nám fajn. Teda až na pocit, že jsem se opět spálil…a opět to nebyl pocit. S vizáží náčelníka rudochů jdeme z hotelu nejdřív na kafe a potom na net, kavárnu jsme našli hnedle, ovšem s Internetem je to horší, ten je až na konci města a ještě neskutečně pomalý. Tak na pár emailů a zase zpátky, tentokrát s cílem najít něco k jídlu. Jsme u vody, tak bude rybka. Restaurací je tu milión, ale jak poznat, která má rybky v nabídce. Daří se v restauraci Langano, kterou nám vlastně poradili kluci od hrošíků. Dáváme dvě porce (á 22 birr), čímž se naprosto přežíráme, k tomu pivko a spokojenost je maximální. Večer mě ještě Lucka vytáhla na čaj, ale stejně i jinde v Etiopii, to zde velmi brzo usíná a tím pádem usínáme i my…
A zase přesuny! Dneska je v plánu se dostat až do Hararu na východě Etiopie, tak snad to vyjde, protože je to pořádná dálka. Hlavně z tohohle důvodu vstáváme ještě za tmy, rychle balíme a vyrážíme před hotel zjistit situaci a ideálně hned chytit nějaký spoj do Nazretu, kde bychom rádi přestoupili na s další bus směr Harar. Hezký plán, nicméně docela náročný. Počet lidí a hlavně typy lidí, kteří zde umí anglicky, mě už několikrát docela překvapil a stejně tak i teďka ráno. Čekáme v hloučku lidí na zastávce, když nás osloví anglicky chlapík, který zde dělá poslíčka a vozí na trakaři zavazadla. Chvíli kecáme, potom nás zve na čajík, přeje nás šťastnou cestu a odchází za svým. U nás by tuhle základní konverzaci nezvládla třetina vysokoškoláků. Minibus přijíždí za chvilku, obsazujeme poslední sedadlo, bágly putují na střechu a můžeme vyrazit…teda vlastně nemůžeme, protože nás je málo. Takže ještě pěknou chvíli popojíždíme bočníma uličkama dokola, až jsme konečně plní (až 19 osob vzadu) a můžeme vyrazit. Cestou tím pádem už nikoho nenabíráme a stavíme až ve velmi moderním a bohatém Nazretu. Žasneme, protože si naráz absolutně nepřipadáme jako v Etiopii, ale spíše někde v Evropě! Obchody, nákupní centra, všude čisto a pořádek. Dokonce i na autobusáku jsou čísla stanovišť a na nich napsané, kam dotyčný bus jede. Nevídané. Začíná pršet, další překvapení dnešního dne. Při přestupu nám tentokrát přeje štěstí, autobus na nás akorát čeká a má právě dvě poslední místa. Sice budeme sedět na místech vedle řidiče, což je dobré na krátkou vzdálenost, ale na dlouhou už moc ne, ale nevadí, protože jedeme! Lucka v rychlosti kupuje snídani – banány, vodu a buchty a může se jet. Místa vedle řidiče respektive v podstatě na motoru mají jednu výhodu a to v nádherném výhledu a taky jednu zásadní nevýhodu, že se nedá moc opřít a tím pádem ani usnout. Řidič si, že mně dělá srandu, že neposlouchám jeho náboženskou hudbu a místo toho pospávám. Cesta totiž ve finále není až zas tak moc zábavná, silnice rovná, aut minimálně (kromě kamiónů z Djibouti) a okolí je sice zajímavé, ale pořád stejné. Po poledni stavíme na oběd, chceme si dát s Luckou klasicky něco bez masa, bohužel domluva je slabší, takže nakonec dostáváme vařenou zeleninu, chleba a příbor.
Powered by WordPress & Theme by Anders Norén