Indie – den první – Jaipur
V Indii jsem se rozhodl konečně vyzkoušet couchsurfing. Podal jsem request s tím, že budu v Jaipuru dvě noci, a že bych rád poznal někoho místního a vůbec měl good time. Ozvalo se docela dost lidí, většina bez referencí s prachbídnou english nebo s dobrou angličtinou, ale to se pak jednalo o skryté průvodce, prodavače cetek nebo nabídky hostelů. Nakonec jsem se domluvil s Himanshu Sharma, který sice dle fotky moc sympatií nevzbuzoval, ale psal dobře anglicky, tak to vypadalo, že by s ním mohly být příjemně strávené dva dny v Jaipuru. Byli jsme domluveni na vyzvednutí na letišti, ale jak se dalo čekat, tak když jsem přiletěl, tak na mě nikdo nečekal. Píšu sms, jdu vyzvednout peníze z bankomatu a čekám, zda se někdo ozve nebo si půjdu koupit „pre-paid taxi“ a odjedu do města. Už si říkám, že bude lepší se na couchsurfing vykašlat a pojedu do centra najít bydlení, když konečně přijíždí objednaný taxík. Výhodou bydlení v guesthousu je většinou poloha v centru, nevýhodou couchsurfingu může být, že budete bydlet někde úplně mimo centrum. Prostě daleko předaleko jako v tomto případě, kdy ani taxikář nevěděl, jak se tam jede. Moc se mi to nezamlouvá, ale co nadělám. Himanshu mě vítá, má dvoupatrový byt a evidentně si žije dobře. Však o tom hned taky vykládá a v podstatě nepřestane celou dobu. Známe se pár minut, když mi nabízí, ať jedu s ním a jeho ženou příští
[shashin type=“photo“ id=“2139,2141,2142,2169,2167,2164″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]
pátek do Chandigaru na rodinnou oslavu a potom někam na chatu do hor k městu Shimla. Souhlasím, i když ani moc nevím proč. Asi proto, že nechci pořád cestovat sám? Nebo proto, že bych chtěl poznat život Indů i z jiné strany než té turistické? Souhlas znamená, že jeho žena hnedka kupuje lístky na vlak a není tak už co řešit. Jdu si lehnout, pekelné vedro a únava dělají svoje. Himanshu slibuje, že mi potom objedná taxíka, abych mohl do města. Místo toho spí další dvě hodiny a potom už to nemá cenu. Má sice pravdu, že než bych někam dojel, tak bych mohl zase jet zpátky, ale trochu mě ten ztracený den mrzí. Himanshu vykládá buď o sobě jak je dobrej nebo o penězích nebo o sexu. Hodně si o sobě myslí a asi má pocit, že tímto mi bude imponovat. Přijde mi jako mluvka a kecálista, klasicky jak to u těchto typů bývá, bude pravda tak třetina, a to ještě přidávám. Naštěstí se dějí i jiné věci jako večeře s mojí indickou premiérovou v podobě odhození příborů a použití rukou. Kupodivu to docela jde, i když riziko toho, že se člověk moc nenají a půlka zůstane na oblečení, je značné. Několikrát vypadne elektřina, chvíli kecáme ještě s jeho manželkou Nindhi, ale jelikož se zítra vstává do práce, tak se to moc neprotahuje a jde se na kutě. Klima, větrák, strašný vedro, ale spím.
Indie – den druhý – Jaipur
Moji hostitelé bydlí na úplném okraji Jaipuru v bytovce s vlastním vrátným, restaurací, bazénem, posilovnou, což v nich nepochybně vyvolává pocit luxusu bez ohledu na to, že okolo je pole a jediná možnost jak se dostat někam do města, je objednat si taxi. Ale jak je mnohokrát zmíněno, tak oni na to mají, takže je to vlastně super a lepší bydlení nenajdeš. Tento problém mají i taxikáři, kteří obvykle netuší, kam mají jet a musí se pořád donavigovávat. Tak je tomu i ráno, kdy Nindhi odjíždí do práce, takže jedu s ní až k paláci Jal Mahal, který se nachází na druhém okraji města ve směru Amber fort. Platím 313 rupíí (120 Kč), což na jednu stranu není moc, ovšem taky můžu mít za stejnou částku noc v solidním guesthouse. Palác Jal Mahal není přístupný veřejnosti, jezero čistotou nehýří a ještě k tomu je dost opar, takže se dlouho nezdržuju a beru rikšu za 80 rupií na nedaleký Amber fort (http://en.wikipedia.org/wiki/Amer_Fort)
[shashin type=“photo“ id=“2149,2147,2145″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ caption=“y“ position=“center“]
První dojem nemá chybu: pevnost na skále působí velkolepým dojmem, dole jezero, zahrady a nějaké menší budovy. Paráda. Koukám, fotím a taky jsem poprvé focen. Nejprve nechápu, co po mě chlapík chce, ale potom mi dojde, že se chce se mnou vyfotit. Moje první indické selfie, jupíííJ. Jdu se mrknout po silnici dál k zahradám, kde právě probíhá ustájení slonů, kteří za 900 rupií vozí sádelnaté turisty k pevnosti. Cvakám a cvakám, protože takovou kolonu slonů v běžném provozu jenom tak nepotkám. Moc se mi to nelíbí, že takhle chudáky slony využívají, ale naštěstí pracují jenom do půl jedenácté a potom mají odpočinek až do podvečera, kdy jim začíná odpolední směna. Je půl jedenácté a už bude opět k 40°C, což je ideální čas k výstupu na pevnost a smažení sebe sama na přímém slunci. Platí se vstupné 200 rupíí (asi 80 Kč) a rozhodně to stojí za to. Fotím, koukám, obdivuji a představuji si, jaké to zde muselo být v dobách mughálské říše. Třeba takový Jaleb Chowk nebo hlavní nádvoří, kde se navracející se armáda ukázala lidu. Ve sloupovité Diwan-i-Am zase přijímal maháradža návštěvy. Vydržel bych se kochat rozpálenou pevností dýl, ale bohužel není tolik času, takže po nějakých dvou hodinách směřuji k východu. Dle rady od Himanshu bych chtěl využít aplikaci Ola taxi a zavolat si tak pomocí mobilu taxi. Ovšem žádné taxi není v dohledu, což je možná dobře, protože zrovna kolem jede bus hromadné dopravy, tak naskakuji a za nějakých 15 rupií se vezu do města k Hawa Mahal neboli Palác větrů. Palác bývala jakási pozorovatelna pro urozené dámy z paláce, které tak mohly sledovat malými okénky ruch na ulici. Dneska je to hlavní džajpúrská atrakce obklopená obchody se suvenýry, látkami a různorodou veteší. „Když půjdete naproti přes ulici do prvního patra, budete mít super výhled na focení“, vykládá mi neznámý ochotný chlapík s tím, že to nic nestojí, tak ať neváhám. Poslušně klusám přes rušnou ulici a dál úzkým průchodem do prvního patra, kde je opravdu docela pěkný výhled a taky čirou náhod obchod se starožitnostmi. A majitelem je samozřejmě ochotný pán, který mě ihned zve k prohlídce. Musím ho zklamat, nemám zájem. Asi to trochu tušil, takže mě nechává v podstatě bez boje jít pryč. Asi tuší, že přicházející asijští turisté budou větší terno. Dle průvodce by mělo být možné do Hawa Mahal se podívat a to odněkud z druhé strany. Nějak nemám odhad na vzdálenosti, ten kousek na mapě není zrovna sto metrů, ale nakonec vchod úspěšně nacházím. Vstup je slušných 50 rupií a i když Hawa Mahal nedosahuje monstr rozměrů pevnosti, tak je to zde dosti pěkný a je odtud super výhled na celý Jaipur a na observatoř Jantar Mantar, kam se vydám za chvilku. Jen by nemuselo být takový pekelný vedro, jinak maximální spokojenost.
[shashin type=“photo“ id=“2163,2158,2153″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ caption=“y“ position=“center“]
City Palace nejen kvůli poměrně nehoráznému vstupu (400 rupií) vynechávám a ani bych na palác neměl čas, protože vše se zavírá docela brzo. Před observatoří ještě zabloudím do menšího hindu templu, kde ovšem vládně silné tržní prostředí, páč hnedka po příchodu jsem odchycen k čtení z ruky a samoskou i donation. Omlouvám se, že nic nedostanou, načež pán balí „vybavení“ a nezájem. Do observatoře Jantar Mantar je vstupné 200 rupií, což se mi moc nepozdává, zvlášť když plus minus vím, co mě čeká, ale když už jsem zde, tak nakonec jdu dovnitř. Vůbec vlezné podléhá asi specifické inflaci, zatímco ostatní ceny plus minus souhlasí s průvodcem, tak vstupy docela poskočily. Jantar Mantar je v podstatě obří observatoř pod širým nebem, kterou si nechal postavit maháradža Jai Singh v 18. Století. Byl to krapet megaloman, jednotlivé nástroje jsou až gigantických rozměrů. Na podívání dobré, ale pokud není člověk fanoušek astronomie, tak po chvíli krapet nuda. Davy lidí a velké vedro tomu taky moc nepomáhají. Pryč odtud a hurá do víru města, uliček a obchůdků. Padá na mě únava, takže už jen tak courám směr zahrady Ram Niwas a ideálně nějaká restaurace, kde bych si dal něco pořádně indického k jídlu. To ale není tak jednoduché, povětšinou míjím pouze stánky se smaženými věcmi a na to zrovna teďka chuť nemám. U Ajmer Gate má být stará indická kavárna, kterou se mně samozřejmě najít nedaří, tak si holt nechám na kafe zajít chuť a místo toho jdu Paneer Masalu s plackou a lassí. Jakožto indický greenhorn si objednám něco, co aspoň tuším co je. Hodně dobré, nijak zvlášt pálivé a celé asi za 200 rupií. Velká spokojenost. Teďka ještě pomocí mobilní appky chytnout taxíka a hurá domů. Aplikace zdá se funguje, co ale funguje míň je následné volání od řidiče, který mi samozřejmě nerozumí ani slovo, takže moji objednávku prostě stornuje. Napoprvé jsem se tomu zasmál, ale když se to opakovalo třikrát, tak už mě to tak nebavilo. Zkouším jiného řidiče a výsledek podobný. Doprava značně zhoustla a já trčím už hodinu na tom samém místě. Nakonec píšu přes Whatsapp (mám půjčenou indickou simku) Himanshu, že se mi nedaří sehnat taxi, tak ať mi pomůže. Ne že by taxi dojelo hned, ale za další cca půlhodinku konečně přijíždí drožka a já s úlevou nasedám. Mám toho dneska docela dost. Řidič opět moc neví kam jet. Začínám být trochu na pochybách o finanční výhodnosti toho couchsurfingu, když nyní platím za taxi 260 rupií, ale co už, každá zkušenost je dobrá. Večeře, pivko a spát, páč zítra vstávám někdy v půl šesté…
