„Do Indie? Kam jinam.“, říkal jsem si po možná posledních 10 let a pořád jsem s tím nic nedělal. Vždy zůstalo jenom u myšlenky a činy byly odloženy s tím, že nemám dostatek času, protože přece do Indie se nedá jet jenom na pár dní, ale potřebuji určitě minimálně měsíc a ideálně aspoň několik měsíců, abych mohl Indii skutečně poznat a zamilovat si ji nebo opačně, nenávidět ji.  Říká se totiž, že Indii musíš buď milovat nebo ji rostě nenávidět, že nic mezi tím neexistuje, tak rozdílná a rozporuplná prý Indie je. A nejen to po mnoho let šponovalo moji zvědavost. Jaká vlastně Indie je? Bude se mně tam líbit nebo budu ten druhý případ, kterému indická špína zaroste za nehty a je mu to značně nepříjemné? Něco mi říkalo, že bych mohl být v té první kategorii, protože něco už nacestováno mám a trochu se znám.

Myslím, že něco podobného jsem si sice na podzim 2014 neříkal, když jsem zahlídl na www.cestujlevne.com upozornění na extra výhodné ceny letenek do Indie, ale to nevadí. Cena kolem 5000 Kč byla tak neodolatelná, že jediným otazníkem bylo:“ kdy?“. Protože „kam“ bylo v podstatě jedno.  Dlouhodobě mě lákal Radžastán a Jaipur (hlavní město tohoto státu) bylo hned v první vlně nabízených levných letenek. Ber nebo nech bejt. Beru, dva týdny není moc, ale více dovo asi stejně nedostanu, respektive jsem doufal, že aspoň tuhle dovo v klidu dostanu. Dostal jsem. Postupem času se v nabídce objevily i další destinace uvnitř Indii včetně lákavých destinací na severu, ale to už bylo pozdě. Jaipur neboli Džajpúr vyhrál a já se mohl začít těšit na květnový výlet.

Ich forma naznačuje, že tento výlet podnikám sólo, a to ze dvou důvodů. Jednak nebyl čas termín a letenky s nikým řešit, protože akce byla během pár hodin zrušená a za druhé, tak namátkou mě nikdo moc nenapadl, kdo by si vzal bágl a vyrazil se mnou do rozpálené Indie. Vadí mi to a nevadí zároveň, život je cesta a real happiness is shared, jak všichni víme, stejně jako „kdo se bojí, nesmí do lesa“, takže střih! na konec dubna a je čas vyrazit…

Čím jsem starší, tím se balím míň a tím je to větší zmatek a stejně nic v podstatě nikdy nezapomenu. Pas a peníze. Víc netřeba. Svět je tak globální, všude je vše a přesto hledáš zážitky, neprobádané světy a životní inspiraci.  Samozřejmě, že mám Lonely Planet. Samozřejmě, že mám načtené info z Internetu a chytrý mobil, který na nejbližší wifině dohledá to, co je ještě nevím.  Dobrá, mám malou pastu, malý šampón a štípatko na nehty. Komfort musí být. A fusak do vlaku, bez toho to nepůjde, protože breberky nemám moc rád. A nakonec fotoaparát, který váží jako zbylé věci. Ufff, jen škoda, že z National Geographic se mně stále nikdo neozval.

Je úterý, tuším 28. dubna a právě končí Hospodský kvíz U Palce. Tentokrát jsme nevyhráli. Nevadí, za hodinu mi jede bus do Prahy, kde přespím, abych ráno vyběhl směr letiště vstříc prvnímu letu do Mnichova. Veze mě K., tímto jí velmi děkuji. V Praze v jednu, kde jsem to trochu neodhadl s dopravou, holt Tišnov není Praha a naopak. Takže na bytě o půl třetí. Na zastávce se bavím pozorováním smažek, dealošů a zákazníků herny na Florenci. To v Tišnově nemáme.

Letadlo letí v půl desáté a já vstávám v půl sedmé, kde je spravedlnost. Venku skoro mrzne, beru si ponožky do sandálů, tak doufám, že mně bude prominuto. Asi jo, ale stejně si je radši v metru už sundávám, jistota je jistota. Popisovat nákup kafe v Bille na letišti je docela nuda, to radši přeskočím k odletu směr Mnichov, kde jsme za 50 minut, abych se přesunul na let do Mumbai. Bágl mám s sebou, letadlo poloprázdný a přede mnou 8 hodin s příletem někdy kolem půlnoci místního času (posun + 3,5hod). Přesunuji se autobusem na ponurý domestic terminal, kde mě čeká zhruba šest hodin čekání do odletu směr Jaipur (nakonec je let posunutý o půl hodiny na 06:15 indického času). Nemám rupie, ale mám tvrdou sedačku a bágl, o který si můžu opřít hlavu a zkusit tak spát. Možná se mě to i na pár minut povedlo.