Štítek: Kurdistan

Divokým Kurdistánem 2012

Do Iráku, kam jinam?! Na severní část Iráku, tzv. irácký Kurdistán jsem měl spadeno již delší dobu a konečně letos se to dobře hodilo, když se podařilo spojit časové možnosti v práci a zároveň výlet spojit s  již dlouho plánovanou návštěvou mých tureckých kamarádů. Dva týdny není moc dlouhá doba, je to spíše doba velmi krátká, ale i tak se dá ledacos zažít…

Deník:

Divokým Kurdistánem 2012.pdf – komplet zápisky

Fotogalerie:

https://www.zonerama.com/hondza/676867

Hodně moc přesunů, ale jinak příjemný výlet po oblastech, které jsou spíše turisticky neznámé ale o to zajímavější. Myslel jsem, že Turecko mě už ničím nepřekvapí, ale přesto se tak stalo. Růst ceny a hlavně pohonných hmot se nevyhnul ani Turecku, a tak se bohužel Turecko samo vyřadilo z seznamu levných zemí. Nicméně východ Turecka je pořád docela v pohodě, lidé jsou zde příjemní a stále je co vidět a zažít, protože to zde prostě funguje jinak než v Istanbulu. Severní Irák neboli Irácký Kurdistán je podstatně o něčem jiném. Země resp. region na turisty ještě moc připravena není, ale o zajímavější je objevování krajiny, potkávání se s lidmi a cestování zde. O bezpečnost není třeba mít obavy, tedy pokud člověk nemá zrovna namířeno do Bagdádu (kam ho stejně zatím nepustí), i když obezřetnost je rozhodně na místě. Kromě mnoho neobjeveného láká Kurdistán turisty i na cestování bez víz, takže lze hned vyrazit…

Divokým Kurdistánem – část turecko-kurdská

28. 10. 2012 Cizre -> Savur -> Hasankeyf

Kobka za 20 TL – k nezaplacení. Ráno vypadá místnůstka ještě více neutěšeně jak večer, takže se zde nemá cenu zdržovat víc, než je nezbytně nutné a naopak má cenu ihned si sbalit věci, vyrazit ven na snídani a pokračovat dál do Turecka. Na ulici je opět naprosto mrtvo, ale svítí sluníčko, je modro a to věští úspěšný a slunný den. Hotel Basak je hne vedle kanceláře společnosti Cizre Nuh a dokonce zde stojí i autobus, ale než mi sepne, že jedna plus jedna jsou dvě, tak bus odjíždí a já jdu pěšky na autobusák. Směr snad mám správný, natolik jsem se snad domluvil turecky, ovšem dolmuše po ránu nějak nejezdí, tak se aspoň projdu. Nakonec mi přece jenom přeje štěstí a na posledních pár set metrů mě bere dolmuš až na otogar. Na první otázku na autobusáku odpovídám „Mardin“ a už jsem v kanceláři Mardin Seyahat, platím 20 TL a na oplátku dostávám lístek na autobus v osm ráno. Něco mi říká, že se změnil čas, ale jistý si nejsem. Bágl nechávám svému osudu a jdu vedle posnídat koláče a čajík. Klid, pohoda a všeobjímající atmosféra východního Turecka. Cítím se příjemně a je mi tak nějak fajn na duši při uvědomění si, že cestování je prostě úžasná věc. Vyrážíme skoro přesně, ze začátku kecám s jedním Iráčanem a potom už jenom fascinovaně obdivuji krajinu kolem – výhled do okolí je naprosto nepopsatelný. Ty hory a ty výhledy, achh. Sem tam se kolem silnice objevují políčka, ale jinak vlevo i vpravo jsou pouze „kamenná pole“. Větší či menší kameny jsou okolo tak systematicky rozvrstvené, že dost dobře nechápu, jak zde může někdo cokoliv pěstovat. Jedem necelé dvě hodiny, když se konečně v dáli vynoří typická homole, na které se rozkládá Mardin. Zde bych rád přesedl na minibus do městečka Savur, o kterém jsem četl, že je velmi pěkný a LP ho nazývá „malým Mardinem“. To bude asi tradičně značně zavádějící, ale za výlet to doufám stát bude.

[shashin type=“photo“ id=“1054,1052,1053″ size=“small“ columns=“3″ order=“user“ position=“center“]

Štěstí mi docela přeje, protože minibus je už skoro plný a asi během půl hodiny vyjíždíme. Sice se ještě motáme chvíli po Mardinu, tu něco vyložíme, jinde něco naložíme nebo si jde řidič něco vyřídit, ale to patří k místnímu folklóru a je třeba s tím počítat. Tak dlouho na mě ten Turek upřeně zíral, až se osmělil a potom už celou cestu nepřestal vykládat. Dozvěděl jsem se leccos o Savuru, ale také i to, kde pracuje, kde byl apod. Škoda jenom, že musel do práce, jinak mi mohl dělat průvodce. Savur předchází skvělá pověst, tak o to větší jsem měl očekávání, i když už jsem zažil, co všechno jsou v LP schopni napsat i o tom nejnudnějším místě, takže vlastně nicmoc nečekám. Stejně jako Mardin, tak i Savur se nachází na úpatí kopce a stejně jako v Mardinu je i zde centrum naštěstí až na kopci, kde je i konečná minibusu. Takže tak najednou stojím s báglem na minináměsíčku, místní na mě čumí a já dumám kam dál. Batoh končí tentokráte v obchodě s oblečením a vyrážím na obhlídku. Šplhám úzkými uličkami, ztrácím se v labyrintu a užívám si nerušeného klidu této vesnice. V podstatě zde žije pouze jedna ulice, kde je několik čajoven, kde celé dny vysedávají místní, popíjejí čaj a semtam, stejně jako se mnou, pokecají s bláznivými turisty, kteří sem váží cestu. Pozvání k čaji se nikdy neodmítá a ani zde není důvod dělat výjimku. Setkání jsou tu vždy velmi milá, protože zde je pořád ještě na prvním místě zájem o turistu jako takového, nikoliv o jeho peníze, jak se čím dál tím víc stává. Kolem poledne dávám doner s papričkami a citronem a pokračuji dál v objevování. Je zde sice moc krásně, ale klasicky nemám moc času, když se chci ještě dneska dostat do Hasankeyfu a je brzo tma a tím pádem rychle upadá i veřejná doprava. Zajímalo by mě, na co se používají opálené/spálené beraní nohy, které místní žena zpracovávala v jedné zahrádce? Asi nějaká místní delikatesa. Kolem jedné si beru bágl a jdu se podívat na stanoviště minibusů, kde ovšem panuje poněkud zlověstný klid značící nad vší pochybnost, že dlouho nic nepojede. No uvidíme, v nejhorším zajdu na stopa a někdo mě snad vezme. Nakonec tahle varianta není vůbec nutná, po půlhodině se totiž objevuje minibus a vyrážíme. Ovšem tak zhurta jak je zvykem v našich krajích, to nepůjde, kromě obligátního průjezdu městem se totiž po pár km cesty vracíme ještě pro jednoho zapomenutého pasažéra nazpět do Savuru. Opravdu se zde nevyplatí jakkoliv spěchat, i když já tedy zrovna docela spěchám, protože Hasankeyf není za rohem a tvrdnout někde na půl cesty se mi moc nechce. Zajímavá je zastávka u ilegální pumpy. Zastavili jsme u servisu, kde se objevil „pumpař“ a ze sudu nám pomocí trychtýře odlil požadované množství, řidič zaplatil a mohli jsme pokračovat. Nazpět v Mardinu nemarním čas a ihned skáču do busu směr Midyat. Původním plánem bylo stihnout západ slunce nad Hasankeyfem a připomenout si jeden ze zásadních okamžiků mé první návštěvy před šesti lety, ale to se s největší pravděpodobností nepovede, protože se už stmívá a my jsme teprve v Midyatu. Už za tmy přijíždí další minibus, platím 8 lir a noční, lidu i aut prázdnou, krajinou uháníme k řece Tigris, do jednoho z mých vůbec nejoblíbenějších míst – Hasankeyfu. Ubytovávám se motelu Hasankeyf za 20 TL (původně po mě chtěli třicet), chvíli kecám s Číňankou, která se diví, že umím anglicky a vyrážím na obhlídku. Nestačím se divit (pro změnu já), turismus v plné síle dorazil už i sem. Cesta k pevnosti je lemována stánky se suvenýry a zakončena restaurací a hlavně plotem, který jasně říká, že dál k vodě se prostě nedostanu. WTF?! Chci nazpět starý dobrý Hasankeyf. Evidentně i negativní zprávy o konci vesnice a připravované přehradě jsou publicita svého druhu a ta láká další turisty a turismus. Jinak se toho naštěstí tak moc nezměnilo, teda kromě cen a množství kaváren, ale jinak je tu pořád tak nějak mrtvo a ani banka nebo autobusová kancelář zde není. Už pozdě večer sedím v čajárně, kde dopisuju deník, piju čaj a pozoruju okolí. Vedle hraje parta chlapíků karty, pijí čaj a v zápalu boje se hádají…o stůl dál dědové hrají okey…pikolík mi přináší další čaj…na stěně nás pozoruje Ataturk…tohle je Turecko.

Útrata: 750 kurus – dolmuš Cizre, 20 TL – bus Mardin, 2 x 6 TL bus Savur, 3,5 TL doner + ayran, 8 TL – bus Hasankeyf, 20 TL – hotel Hasankeyf, 8 TL – večeře, 1,5 TL – internet.

29. 10. 2012 Hasankeyf -> Tatvan -> Van

Tak dnešní noc se mi rozhodně spacák hodil, protože permanentně otevřené okno na konci října přináší už přece jenom trochu zimu i zde u řeky Tigris. A kdyby mě nevzbudila zima, tak mě vzbudí projíždějící náklaďáky. Na druhou stranu je to dobře, tak aspoň dlouho nevyspávám a hned kolem sedmé můžu vyrazit na obhlídku. Radost z rozmachu turismu nemám, ale i přesto musím říct, že tohle místo má (a vždy mít bude) naprosto neopakovatelné kouzlo. Dravá řeka (vody je zde hodně míň než před lety), minaret mešity, za ní skála, na které ční zbytky mohutné pevnosti a k tomu kolem dokola fantastická krajina – popsat nejde, vyfotit také ne, nutno vidět. Jestli bude jednou tohle místo kvůli přehradě zatopeno, tak to bude velikánská škoda. Prozatím je sice přehrada odložena, ovšem vzadu na kopci jsou již vidět nové domy, které mají patrně tvořit základ nového Hasankeyfu. Negativní publicita má na druhou stranu i pozitiva, když začal někdo konečně opravovat chátrající památky a také pevnost na skále. A to zase přináší oplocení, zákazy, turnikety, vstupné apod. Začarovaný kruh. Jedny takové turnikety jsou i u vstupu do pevnosti, a jelikož je teprve osm ráno a je zavřeno, tak je přeskakuji a jdu bezstarostně dál, když na mě kdosi začne zeshora hulákat. Známe turecké plašany a otravy, takže postupuju nejlíp, jak to jde, a to

[shashin type=“photo“ id=“1043,1030,1029″ size=“small“ columns=“3″ order=“user“ position=“center“]

tak, že je prostě ignoruji. Bohužel po chvíli odkudsi vybíhá i strážný, a toho už tak úplně ignorovat nejde. Jak mi chlapík posléze sděluje, tak areál je zavřený, protože stav jeskyní je údajně špatný a prý se tu nedávno stalo nějaké neštěstí. Zda nešťastník skončil „in bed“ nebo „dead“ jsem pánovi úplně nerozuměl. Je mi aspoň dovoleno udělat pár fotek, což za doprovodu neskutečně otravných děcek činím a jinak mám smůlu a můžu leda do volně přístupného okolí. Je to škoda, ale i údolí se všemi těmi starými příbytky je úplně super. Muselo to být kdysi naprosto fantastické, když zde nebyla žádná vesnice a všichni bydleli jenom takhle primitivně ve skalách. V současnosti je většina jeskynních příbytků prázdná anebo slouží jako skladiště případně chlívky. Pobíhám sem a tam, fotím a prozkoumávám okolí, prostě si to užívám. Zrovna když fotím mešitu, tak se zpoza plotu vynoří vyšňořený a řádně pestrobarevný průvod školáků mávající vlajkami, kterému vévodí velká turecká vlajka a nezbytný portrét tatíčka Atatürka. Rychle fotím a přesunuji se spolu s průvodem na prostranství k poště, kde je již vše připraveno na ceremonii. Vše připraveno znamená, že je tu Jandarma (armáda) v podobě obrněného transportéru a napulírovaných oficírů, všude plno vlajek a na vše opět dohlíží velký Ataturk. Koukám okolo, zkouším něco nenápadně fotit, což se mi evidentně moc nedaří, protože neuplyne ani 5 minut, když se ke mně přimotá chlapík v civilu s jasnými gesty, že focení zakázáno, a že mám vypadnout. Na diskutování to moc nebude, škoda. Na naši republiku si sahat nenecháme, aneb takhle vypadá první máj na turecký způsob. Pochybuju, že děcka tomu rozumí, ale mají volno, vyparádí se, zazpívají si hymnu a přitom se klaní kultu „alkoholika sjednotitele“. Stejně už nemám moc času, protože chci stihnout bus v deset do Vanu, tak jdu zpět k hotelu, kde potkávám Němku Julii, která má plán jet stejným směrem, tak se s radostí přidávám a přijímám plán jet do Tatvanu a potom trajektem do Vanu. Dáváme čaj a čekáme. Dědula z hotelu tvrdí, že vše je ok, a že jakmile přijede bus, tak ho zastaví a dá nám vědět. Bus projel, dědula nikoho nezastavil, natož aby nám dal vědět. Ne že bych přesně něco takového nečekal. Holky, tedy zejména Čínanka Kim se durdí, ale já se spíš směju. A to už jsem se přestal smát jejímu obřímu lodnímu kufru, s kterým se vláčí po Turecku. Přímé spojení nám uteklo, takže nás čeká zdlouhavější varianta minibusy na trase Batman – Tatvan – Van, což je hodně práce na celý den s nejistým výsledkem. Všechny projíždějící minibusy jsou plné, takže nám nezbývá nic jiného než čekat, až pojede busek přímo odtud, což trvá nějakou dobu, další čas nabíráme lidi a tak po krocích postupujeme dál, až do Batmanu. Zde přestupujeme na další minibus do Tatvanu, který je zcela nečekaně úplně plný, takže mě čeká za 25 TL několik hodin na malinkatém sedátku v uličce. Za zády mám horu zavazadel, kterou podezírám, že hodlá při nejbližší příležitosti spadnout a zlomit mi vaz. Zapřít se, kolena k bradě a můžeme vyrazit. Vlevo nádherná horská krajina, vpravo horská krajina a takhle jedeme asi 4 hodiny. Chvíli kecám s Julií, chvíli možná spím a jinak nuda. Na jednom odpočívadle potkáváme Turka, který umí plynně anglicky, což z něj činí až skoro exota, tak aspoň dáváme čaj a taháme z něj nějaké rozumy. Docela pěkně vypadá Bitlis a jinak se všichni těšíme, až budeme konečně v Tatvanu. Zde hnedka bereme dolmuš a jedeme k přístavu. Bohužel pouze „k“, protože už na vrátnici se dozvídáme, že další trajekt jede až někdy v osm, což pro nás znamená čelem vzad a nutnost najít rychle nějaký pěkný bus do Vanu. Míříme pěšky po výpadovce na otogar, který vypadá divně a je nějaký malý. Zde se dozvídáme, že toho moc nejede a co jede, tak je plné. Celkově se mi to moc nezdá, že by na takové velké město byl jenom takový malý dvorek s pár autobusy. Máme všichni hlad a špatnou náladu. Tak zase čelem zad a co centra, kde jsou kanceláře autobusových společností a odkud, jak všichni pevně doufáme, toho pojede víc. První společnost hlásí, že bus jede v pět a je plný. Julie se vzteká a kamsi odbíhá. Kim se jenom veze a čeká v koutě. Na paniku je ještě hodně brzo, tak jdu

[shashin type=“photo“ id=“1027,1037,1034″ size=“small“ columns=“3″ order=“user“ position=“center“]

vedle do společnosti Van gölu, kde to jde vše ráz na ráz. Autobus ještě za pět minut a má několik volných míst, takže neváhám a rychle kupuju tři místa (jedno za 15 TL). Julie je z takové akce a z faktu, že jsem jim ty lístky rovnou i koupil až skoro naměkko a hnedle mě chce po americku obejmout. Kim opět vše pozoruje. Zbývá akorát čas na bleskový nákup lahmacunů a pití a autobus už je tady. Když už jsme nestihli západ slunce nad jezerem Van z lodi, tak si ho můžeme vychutnat v malinko omezenější podobě z autobusu, což je ale i tak super. Za nějaké dvě hodiny jsme ve Vanu na otogaru a už nám poněkud přituhlo. Je pouze pár stupňů nad nulou a poměrně nepříjemně fouká. Tak co teď?

Divokým Kurdistánem – část irácká II.

25.10 2012 Duhok –> Amediya -> Erbil

Druhý den mého irácko-kurdského pobytu začíná přesně opačně jak ten první.  Venku je zataženo, šedo a vypadá to, že každou chvíli začne pršet. Nejvyšší čas hned ráno se sbalit a vypadnout směr Erbíl. Snídaňárnu vedle hotelu dneska vynechávám, beztak bude dost času na stanovišti taxíků „Erbil garaj“. Stanoviště sdílených taxíků, jediných dopravních prostředků, které jsou pro cizince použitelné, se mělo dle LP nacházet pod mostem, ale jak to tak bývá, tak je to jinak. Pod mostem jsou taxíky do Zakha nebo do Mosulu, přičemž taxíky do Erbílu jsou na příčné ulici hned vedle. Místo taxíků do Erbílu potkávám pod mostem konečně taky nějaké cizince, čeká tu Švýcar Roger a Shane z Austrálie. Roger je světák, mluvka a hned se chlubí, kde všude byl a jak dlouho cestuje. Shane vypadá jak lovec Pampaliny a jinak se chová až neustralsky normálně. Borci jedou do Amediya, což je městečko v horách a čekají na dalšího pasažéra, aby mohli vyjet. Váhám jenom chvilku a už sedím v taxíku směr horská vesnice. Jenom co vyjedeme z Duhoku, tak začíná pršet a čím jedeme výš, tím víc prší. Do již tak skvělého počasí se přidává ještě mlha a dotváří tak obrázek dnešního pošmourného iráckého dne. Vyjeli jsme do nadmořské výšky 1400 m.n.m., ovšem na nějaké výhledy nebo procházku po okolí můžeme hnedka zapomenout. Jsme v Amedi a pořád leje a leje. Nejdřív jdeme na snídani do první jídelny a dáváme si, světe div se, opět kebab s nudlovou polívkou. Nikdo tu neumí anglicky, naštěstí naproti v nemocnici pracuje Syřan, který umí anglicky, takže se s ním můžu domluvit na uložení báglu v nemocnici a můžeme do deště vyrazit na obhlídku. Moje výbava na tenhle výlet je vskutku jedinečná: děravé boty, okamžitě promokavé kalhoty a lehká mikina. Nejdříve se jdeme podívat k Banidan gate, bohužel výhled odpovídá okolní mlze. Městečko nebo spíše vesnice je vskutku malé, takže zabloudit nejde. A když náhodou nemůžeme něco najít, tak zastavíme auto a hodní lidé nás na místo dovezou. Tímto stylem navštěvujeme mešitu, trh, hřbitov a můžeme jet pryč. Jsem rozhodně pro, protože jsem úplně durch a v botách mi podezřele čvachtá. Kolem jedné odpoledne a po další sérii Rogerových super historek, jsme konečně zpět v Duhoku. Zde už jde všechno ráz na ráz. Loučíme se, sotva mám čas do sebe hodit jeden falafel a už se Shanem sedíme v taxíku do Erbílu. Je možné jet dvěma trasami, vrchem bezpečněji přes Bardabash a nebo spodem, kdy se jede přes předměstí neklidného Mosulu, a to je evidentně ta druhá, více riskantnější varianta. Myslím, že bych klidně jel i přes Mosul, ale Shane o tom nechce ani slyšet, takže jedeme horem.

[shashin type=“photo“ id=“1074,1077,1081″ size=“small“ columns=“3″ order=“user“ caption=“y“ position=“center“]

Po cestě je několik check-inů, kde musím oba ukazovat pas, ale jinak se o nás nikdo moc nezajímá. Kupodivu mnohem větší zájem budí dvojice válečných uprchlíků ze Sýrie, která jede s námi. V Erbílu stavíme u garáží, což by nemělo být do centra zase tak daleko a můžeme tím pádem pěšky. Po pár stech metrech zjišťujeme, že zase tak blízko to není a bereme na další pár set metrů k bazaru taxi. Všichni nás varovali, že hledání ubytka v Erbílu bude extrémně složité, ale není to ani zdaleka tak hrozný. Pravda pár hotelů je plných a jiné jsou docela drahé, ale jinak se dá něco najít. Shaneovi se ovšem do úplné blešárny nechce, takže to chvíli trvá, až bereme hotel hned na začátku bazaru za 40 000 IQD za pokoj. Za ty peníze je to docela komfortní a i koupelna je slušná. Jeden falafel za na oběd není moc výživa, takže jdeme na jídlo a pokud možno někam, kde je i něco vegetariánskýho a kde bude něco jiného, než obligátní kebap. U jedné prádelny chvíli kecáme s dalšíma cestovatelama (klasický Australan, který i v Iráku má flip-flopy a bermudy…wtf!?), já dávám nějaké maso s rýží, Shane salát a jdeme se mrknout dál do nočního Erbílu. Co s načatým večerem v severním Iráku? Jdeme se podívat do Minaret parku, kde by měly být…ano, je to překvápko…minarety. A kromě minaretů je zde i lanovka a plno dalších věcí.  Park je veliký, nikde ani noha a vchod daleko, takže lezeme akčně přes plot. Kupodivu na nás nikdo nepustil psy, takže máme klid na obhlídku. Prostě další park oddechu, zde netradičně s lanovkou. Přes ulici je další park, kde kromě prodejce granátových jablek s cukrem opět není ani noha (patrně je místním zima nebo dneska není ten správný zevlovací den). Za dolar dostanu misku s granátovými zrníčky a cukřenku na posypání. Jako dobrota to je. Uvnitř parku mají něco jako návštěvnické centrum, kde mají asi jediné „pohledy“ v celém Iráku. Když používám uvozovky u pohledů, tak je to opravdu na místě, protože kdybych ty pohledy tiskl doma na tiskárně, tak patrně vypadají líp. Ptáme se na známky, ale bez šance. No co se dá dělat, tak aspoň kupujeme pár pohledů a jdeme dál. Je tu dokonce i poštovní schránka, což nám bystřejším napovídá, že by přece jenom mělo nějak jít poslat pohled. Otázka je, zda schránka není jenom nějaká historická relikvie nyní sloužící na odpadky a za druhé, kde seženeme nějaké pohledy? Trochu mě bolí nohy a už bych to nasměroval k hotelu, když v tom začalo pršet. Zvažujeme, zda si nevzít taxi, ale stejně jak rychle déšť přišel, tak i odešel a my klopítáme směrem citadela. Jdeme kolem pekárny, tak se jdeme mrknout dovnitř a kromě zajímavých fotek jsme odměněni kupou čerstvých chlebíků. A to je tak všechno pro dnešek v Erbílu…

Útrata: 2 x 8000 IQD taxi do Amediya, 15 000 IQD taxi do Erbil, 1000 falafel, 2000 snídaně, 1000 džus, 4000 večeře, 20 000 ubytko, 1500 taxi, 750 čaj plus voda, 1000 granátové jablko s cukrem

26. 10. 2012 – Erbíl

Dneska je pátek a v pátek se v muslimském světě nepracuje a slaví, modlí a vůbec nic se nedělá. To pro výletníky neplatí, páč dneska máme na plánu se podívat po Erbílu a pozjišťovat, co dál, kam zítra a vůbec, jak dál v Iráku. Situace po ránu v momentě, kdy jsme vyšli před hotel, by se dala charakterizovat jako naprosté mrtvo. Všude zavřeno, nikde nic a nikdo nikde. To sice přináší ticho a klid, ovšem také nutnost se pořádně rozhlédnout a snažit se najít vůbec nějaký stánek se snídaní. Instinktivně jdeme na hlavní náměstí před citadelu, kde se naštěstí jeden stánek s falafelem a zachraňuje nás tak před dlouhým hladověním. Zajímavé, že falafel pořád stojí stejně, i když dneska má v podstatě exkluzivitu a mohl by určitě zdražit a stejně by měl plno kšeftů. Je to pořád dokola, prostě pojetí konkurence je na východě trochu jiné. Na rozdíl od včerejška je dneska krásně modro a slunečno, což dělá v ranním světle citadelu naprosto ideálním fotografickým objektem. A když se k tomu přidají ještě místní Kurdové v tradičních hábitech, tak je to skoro dokonalé.  Erbílské citadele vévodí mohutná a fotogenická socha Saladina (http://en.wikipedia.org/wiki/Saladin) a je odtud i docela pěkný výhled na bazar a přilehlé náměstí. Samotná citadela je v současnosti v rekonstrukci a jak to tak vypadá, tak z poměrně živé a zajímavé citadely, což byl stav v minulosti, se stane sice rekonstruovaná, nicméně o to více sterilní muzeum pod širým nebem bez jakéhokoliv života.

[shashin type=“photo“ id=“1083,1072,1080″ size=“small“ columns=“3″ order=“user“ position=“center“]

Budou tu turistické obchody se suvenýry a o vše se bude svým bedlivým okem starat UNESCO.  Přístupná je v současnosti pouze hlavní ulice, všude jinde je vstup zakázán. Ale není zákaz jako zákaz, zvlášť když ho nikdo nekontroluje, takže se jdeme prostě podívat dál. Aktivní místňáci na nás sice něco pokřikují, ale není lepší reakce než ignorace. I nyní během rekonstrukce, kdy většina polozbořených chatrčí je buď zbořena, nebo provizorně podepřena a opravena, je vidět, že místo kde donedávna žila místní chudina, nebylo v dobrém stavu a něco se s tím udělat muselo. Zda se museli všichni nutně vystěhovat, to si netroufám tvrdit. Mají tu velkou kurdskou vlajku, malou a zavřenou mešitu a potom plánek, jak to zde bude za pár let vypadat. Procházíme skrz a máme hnedle výhled na druhou stranu milionového Erbílu.

Divokým Kurdistánem – část irácká

22.10 2012 Marmaris –> Antalye

Pivka plní svoji funkci dobře. Z cesty si pamatuji pouze výjezd z Marmaris, pak déšť a potom následoval spánek až do šesté ranní, kdy jsme dojeli na otogar v Antalyi. Je ještě docela šero, ve většině autobusových společnosti nikdo není, tak si dávám posilňující čaj, abych byl dostatečně připraven na obíhání autobusových společností a shánění lístku. První společnost hlásí plno, ale hned vedle mi chlapík tvrdí, že „bugün“ má místo do Silopi, aby vzápětí zahlásil problém, odběhl kamsi dozadu a přišel s tím, že je za 110 TL jet do Mardinu. Nemá cenu spekulovat, po pár vteřinách souhlasím, protože je jasné, že moc možností nebude a může to být vše leda horší a dražší. Vše je tedy až překvapivě easy, platím hotově, dostávám lístek a můžu si dát čaj na oslavu úspěšné koupě. Tak a co teď? Jdu se net zjistit, co se dá v Antalyi podnikat a kam se podívat. Moc toho není, ale nějak zde čas strávím, to nebude problém. Balím si malý batůžek, větší dávám do úschovny (3,75 TL) a vyrážím na tramvaj do centra. Po pánovi v pokladně sice žádám jeden lístek, ale asi zná případy mně podobné, tak mi šikovně prodává ihned i zpáteční.

Huráá, jsem ve městě. Žádné otravné čekání v kolonách a hned jsem v centru. Co teď? Mám hlad, což řeší buchta, simit a voda z kšeftu. Na čaj bude čas později. Zatím město působí docela příjemně, je zde málo lidí, moře nadohled. Začínám u clock tower, pokračuji kolem Yivli minaret mosque s výhledem na moře a kolem nezbytné sochy Atatürka jdu pomaličku dolů k marině. Následně bych rád do staré čtvrti Kaleici a parku Karaalioğlu. Když na mě začal první prodejce německy, říkal jsem si, že to bude náhoda, ale když stejně začali i další a podíval jsem se okolo, tak bylo hned jasno – zatímco Marmaris bylo britské, tak Antalye je německá. Ještě štěstí, že jsem se neocitl někde v ruském letovisku…Procházka starou čtvrtí Kaleici a parkem vedle je docela fajn, nemám kam spěchat, tak poposedávám, polehávám a vůbec si užívám příjemného letního počasí. Zajímavé, že i když je zde plno prodejců a nadháněčů, tak na mě všichni kašlou, asi je jim hned na první pohled jasné, že já nebudu ta pravá cílovka. Zpátky v centru dávám döner s papričkami za 3,5 TL (po vzoru týpka vedle si dávám maličké papričky do döneru, ale zvládám pouze jednu a brečím. Pán vedle je přikusuje jenom tak a tváří se, že pohoda) a jako zákusek baklavu s čajem.

 Ze zajímavostí mně zbývá už jenom Hadriánova brána, a jelikož začíná zlehka pršet, všude je milion lidí a sedá na mě festovní únava, tak už jenom chodím a koukám do výloh. Fascinující je počet kšeftů s oblečením, jenom na hlavní třídě jich je několik desítek a vše jednoznačně levnější jak u nás. Nicméně na nákupy oblečení se nechystám, pro teď mi bude stačit zajít pro nějaké jídlo do marketu. Moc jsem toho nekoupil a mezitím ještě začalo pršet. Nemám se kde schovat, tak hledám hospodu, protože „Když prší, tak na jedno“. Bar nedaleko vypadá jako správná turecká špeluňka, tak proč to nezkusit. Objednávám si Efes (mají jen lahváče) a dostávám kromě piva ještě směs oříšků a nakrájenou okurku. Nu proč ne? Píšu deník a říkám si, jak dobře jsem to vymyslel.  Kdybych věděl, že to pivo bude stát 8 TL, tak bych možná zůstal na dešti. Drahý pivko mě trochu rozladilo, maličko mám podezření, že mě odrbali, ale co už, chybami se člověk učí. Přestalo pršet, tak můžu konečně nasednout na tramvaj a jet nazpět na autobusák. Času plno, ale mám docela dost, tak už jenom posedávám u kanceláře, kde jsem koupil lístek a čekám, co se bude dít. A zatím se nic neděje. Můj bus na tabuli odjezdů není, a když se ptám z jakého důvodu, tak mě „po turecku“ uklidňují, že si mám sednout, vše ok a o nic se nestarat. Tuším nějakou kulišárnu, ale nic s tím nenadělám. Kolem jedné hlavní autobusový šéfik z ničeho nic zavelí, je strašně naspěch a táhne nás kamsi dozadu, přesně na opačnou stranu, než odkud odjíždí autobusy. A hned je jasný, že tohle nebude klasický bus. Protože on je to minibus! Čeká nás pěkných 20 hodin v tomhle „pohodlí“. Protestovat nemá cenu, buď jedeš, nebo ne, tvůj problém a jiná možnost není. Borec nám ještě bere lístky, asi abychom si případně nestěžovali, a můžeme vyrazit. Nabíráme ještě několik kurdských maminek s malými dětmi, až je bus úplně zaplněn a kdy děcka spí na zemi a deštivou Antalyii si razíme cestu vstříc východnímu Turecku. Kromě plačících dětí je další vtipnou věcí, že na celou cestu máme pouze jednoho řidiče. Nezbývá než usnout a doufat, že to samé nebude činit po následujících 1200 km náš řidič.

Útrata: 110 TL – Antalya x Mardin, 2x1TL – WC, 3,75 TL úschovna, 8,6 TL nákup, 8 TL – pivo, 3,75 – döner plus ayran, 3 TL – baklava a čaj, 1 TL – čaj, 3 TL – kafe – Tchibo, 0,5 – poznámkový blok

23. 10. 2012 Mardin –> Cizre -> Duhok

Jak cesta začala, tak i pokračuje, což je dobrá zpráva, protože tím pádem řidič neusnul a my se kolem sedmé ráno nacházíme nějakých 200 km od města Şanlıurfa. Krajina se během noci výrazně proměnila, ubylo aut a vše je tak nějak jiné, východní. Poslední jídlo jsem měl v noci v autobusové jídelně a teď už přecházím na sušenkovo-čajovou dietu. Ptám se našeho řidiče, kdy budeme v Mardinu, na co mi odpovídá, že tak v deset.

Iracky Kurdistan

Po 20h ceste minibusem z pobrezi na vychod konecne zaznelo „Welcome to Kurdistan!“ Bylo to unavne, ale stalo to za to…den v Dohuku, den v lijaku v horskem meste Amediya a pokracovani v Erbilu. Muslimove podrezavaji ovce a maji 4denni volno, takze vse zavreli a zvojnasobili ceny ubytovani…na cestovani naprosto idealni:] (zvlast kdyz nemaji bankomaty a dochazeji penize). Plany jsou jedna vec a okamzita rozhodnuti vec druha – kurdsky pamatnik Amna Suraka a Halabja, kde sveho casu Saddam zplynoval sve poddane, se musi bez me pritomnosti obejit…snad jindy, treba cestou na Bagdad:] Takze dneska dalsi anabaze smerem opacnym, vecere v Kurdistanu – tentokrate uz tureckem a pred sebou jeste tri dny…zitra Hasankeyf a potom se budu snazit nezmrznout v Vanu a okoli…

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén