Štítek: Palestina Page 1 of 3

8. 6. 2014 – poslední den v Jeruzalémě

Poslední celý den v Izraeli a předposlední den výletu celkově. V plánu je dneska pouze Jeruzalém, návštěva muzea holocaustu Yad Vashem a potom nějaké nakupování a potulování se po starém Jeruzalému. Chvilku jsem uvažoval o tom, že bych si dneska udělal jednodenní výlet do Tel Avivu, ale už se mi nějak nechce zase někam jet a utrácet za dopravu. Kromě toho mám za to, že Tel Aviv bude klasické moderní hlavní město, kde toho zase tak moc zajímavého nebude.

Ráno v pohodovém rytmu s nakouknutím do mapy a zjištěním, že pokud půjdu pořád po kolejích, tak to zase tak daleko na horu Har ha-Zikaron  kde se nachází Yad Vashem, není. Budou to tak dva až tři kilometry. Pln ranního elánu vyrážím na cestu, stačí podejít pod futuristickým mostem a potom už pomalu kopíruji trať až na horu skoro ke konečné zastávce.  Jelikož nevím pořádně, kam mám jít a co vlastně čekat, tak nejdřív jdu do rozlehlého Herzl muzea. To je plné studentů a vojáků, kteří zde patrně dostávají povinně nepovinnou lekci z nacionalismu resp. sionismu. (Theodor Herzl byl jedním „z otců“ moderního sionismu). O kousek vedle se nachází moderní budovy Yad Vashem (http://www.yadvashem.org/) – památníku holocaustu. Vstup je zdarma. Musím akorát odevzdat batůžek do šatny a můžu vejít. Musím říct, že i když mám (doufám) trochu přehled a navštívil jsem třeba Osvětim, tak i přesto památník svojí rozlehlostí, detailností a zpracováním rozhodně zaujme. Samozřejmostí jsou davy lidí, ale s tím se tak nějak počítalo. V památníku se dá zajisté strávit mnoho hodin, ovšem zase tolik času nemám a trpělivost na prodírání se davem asi také ne. Za zmínku stojí ještě zajímavý památník dětských obětí holocaustu, který tvoří tmavé bludiště s minimem světla, v kterém jsou čtena jména obětí jedno za druhým. Zatímco vojáci IDF (izraelská armáda) mají návštěvu památníku povinně, já jsem zde byl dobrovolně a nelituji, tyhle věci se mají a musí neustále připomínat. Informací není nikdy dost. Zpátky na konečnou zastávku tramvaje a odjezd směr do centra. Několikrát jsme jeli „šalinou“zadarmo a vždy to prošlo, přece jenom platit 6,9 NIS se nikomu moc nechce. Dneska ale raději platím, cesta bude dlouhá a pokuta by asi byla mastná. Jedu až k Damascus gate na obligátní falafel a kafe z džezvy, abych měl sil na další putování, loudání se a nakupování v bludišti starého města. V Izraeli si evidentně nikdo na velké výstřednosti v oblékání nepotrpí, o to zajímavější je potkat ruské punkáče v tramvaji:-).  Ve starém městě mám nejdříve namířeno do Rakouského hospicu, který nyní slouží jako hotel, ale to je celkem jedno, protože se údajně dá vyjít až na střechu odkud má být famózní výhled na celou oblast. Hotel (hospic) není nijak moc označen, žádná zmínka nikde, natož cedulka vítající zvědavé turisty, ale mám tip od Matana, že není problém se dovnitř dostat, tak proč to nezkusit. U vchodových dveří je nutno zazvonit, ale jinak si už nikdo návštěvníka nevšímá a můžu tak nerušeně vystoupat až na střechu. Lituji, ale opravdu hodně lituji, že nemám foťák. Výhled je prostě maximální, člověk má celé staré město jako na dlani. Navíc je zde málo lidí, dá se tu vydržet docela dlouho a jenom tak se kochat monumentálním výhledem. Zpátky mezi krámky a obchůdky se již spíše věnuji korzování a vymýšlení toho, co si koupit domů. Tričko je nutnost, ale sehnat něco pěkného je jako obvykle potíž. Naštěstí natrefuji na pohodového stánkaře, kde se dá i něco usmlouvat a hlavně si můžu vybrat, jaký chci motiv i barvu trička a on mi motiv hnedka na tričko nažehlí (motivs Palestiny samozřejmě). Jinak je trmácení se mezi stánky spíše úmorná záležitost, pořád na mě někdo láká k nákupu anebo se musím vyhýbat davům. Pomalu se loučím se všemi zákoutími, kostelíky i mešitami starého města a vyrážím ještě na čumendu na velký trh kousek od hostelu, kde utratím zbytek šekelů za chalvu na váhu a můžu pobyt v Jeruzalému, potažmo v celém Izraeli a Palestině prohlásit za ukončený. Zítra mě čeká ranní vstávání, přesun na letiště a odlet domů. Tedy pokud si mě zde nenechají, ale předpokládám, že když nikomu nebudu vykládat o návštěvě Hebronu nebo Nablusu, tak vše dopadne dobře. Už se těším na další výlet…

7. 6.2014 – Ramallah, Nablus

Na dnešek se těším, protože opět vyrážím do Palestiny! Tentokrát do opačné části než byl naposledy Hebron. Rád bych dojel do Nablusu a pokud vyjde čas, si dal pivko v jediném palestinském pivovaru v Taybehu.  A pokud to nevyjde, tak se aspoň projdu po Ramallahu. Opět prázdné město a opět ty dva až tři kilometry do centra města, kupodivu i když to jdu poněkolikáté, tak pořád je to docela příjemná procházka. Mám namířeno k arabským autobusákům u Damascus gate, odkud by měl jet bus do Ramallahu. A do třetice zase jiný nádraží, zmatek musí být i kdyby na falafel nebylo! První nádraží špatně, druhé nádraží zase špatně a samozřejmě až poslední jsem našel to správné, odkud jezdí autobusy severním směrem. Výhoda neexistence jízdních řádů je, že skoro vždy když člověk dojde na nádraží, tak něco jede. Takže přijdu, nasednu, zaplatím a jedeme. Qalandia check point vypadá zatím asi nejvíc ostře, hlavně díky pomalovaným zdem a takové tomu příhraničnímu bordelu. V Ramallahu mě dneska dopoledne čeká pouze přestup na další bus do Nablusu a jako obvykle nemusím vůbec čekat a hnedka se jede. Cesta je na místní poměry o něco delší, asi za hodinu jsme v Nablusu, kde mě po výstupu v centru města ihned odchytává místní průvodce. A jak se dalo čekat, chce mi všemožně pomoct a hlavně něco vydělat.  A to já ovšem nemám v plánu, tak vše odkývám a prchám pryč ke stánku s kávou. Průvodce asi naznal, že nejsem úplně ztracený případ a taky je třeba se posnažit, když dneska už těch turistů moc nepřijede, jestli vůbec někdo. Dostávám kafe gratis spolu s návdavkem povídání o svobodné Palestině a Jeruzalému jako hlavnímu městu. Průvodce opravdu nepotřebuji, tak se po chvilce loučím a vyrážím se toulat a poznávat město.  Mapka v průvodci je poněkud nejasná, ale prozatím mi stačí, že vím, kde je staré město a tak tímto směrem také vyrážím. Celému středu města (Martyr square) vévodí jakési nákupní centrum, což je trochu jako pěst na oko oproti okolí, hold byznys vládne i v Palestině.  Je zde nějaká malá demonstrace ani za propuštění Palestinců z vězení. Ani nevím, kam jdu. Bezcílně se toulám uličkami, nakukuji do obchůdků a užívám si příjemné orientální atmosféry. Prvním záchytným bodem je Clock tower a následné posezení na schodech Al-kabir mešity. Jdu zase někam dál, kamkoliv kam mě nohy ponesou. Strašně me baví jenom tak pozorovat lidi, občas si něco koupit (třeba nějakou úžasně sladkou sladkost), sem tam někoho pozdravit anebo prohodit pár slov. Jelikož nefotím, mám najednou celý souk úplně z jiné perspektivy. Ale je to škoda, protože tento souk je jedním z nejfotogeničtějších a hlavně nikdo na mě, jakožto cizince, nehuláká, neláká do obchodu nebo nějak jinak otravuje. Nazpět v centru města zkouším najít starou továrnu na olivová mýdla, ale je to spíše (i s mapou) hledání jehly v kupce sena. Naštěstí mě oslavuje místní student, že by si chtěl procvičit english, čehož hnedka využívám a nechávám se do továrničky zavést. Je hnedka vedle toho nákupáku. Kupa mýdel v kruhové pyramidě a u toho přičinlivý pidimužík, který se živí tím, že mýdla bleskovou rychlostí balí do papírového obalu. Student mi překládá, že bych rád něco koupil, tak jdeme k šefíkovi. Natvrdlost sama ten šéfík. Nejdřív nechápe, že chci něco koupit a potom zase nechápe, že když koupím více mýdel, tak mám dostat slevu. Nakonec jsem pár šekelů dolů srazil, ale žádná sláva, prostě nejsem dobrý smlouvač. Dost bylo falafelů, dneska si dopřeji prozměnu kebab! Maso v chlebu, k tomu zvláštní jogurt na bázi kefíru, dobrota :-). Po jídle musí následovat co? Sladká tečka. Hned naproti je obchod se sladkostmi, konkrétně mají jednu jedinou, lokální specialitu zvanou kanafeh – nedokážu popsat složení (http://en.wikipedia.org/wiki/Kanafeh), ale bylo to moc dobrý. Ještě kafe a bylo by to dokonalý. Dal jsem si čerstvý ovocný džus, a to bylo taky naprosto dokonalý. Kafe přišlo asi hodinu poté, kdy jsem se vrátil z obhlídky autobusáku a blešáku. A ještě poznámka, když neexistují veřejná WC, tak jak se zachránit uprostřed města?

Read More

6. 6. 2014 – Haifa, Nazareth, Jeruzalém

Večer při psaní pohlednic jsem ještě dumal nad dnešním dnem a vydumal jsem následující plán. Jen co provedu check out v hostelu, tak skočím na poštu poslat pohledy a potom ihned na autobus do Nazarethu, kde hodlám pobýt tak dvě až tři hodiny, spíše míň jak víc, abych si stihl vzít věci z hostelu a dojet na autobusák, u kterého by měla být pláž, kde se hodlám chvilku vykoupat, tak akorát abych stihl poslední před-šábesový bus nazpět do Jeruzaléma. Vypadá to na kvalitní plán.

Budíček! Na dormitory nás chrní asi sedm a jsem nestarší. Klasika. Kafe, chleba, jogurt na snídaní, následuje rychlé balení věci, odhlášení z hostelu a zanechání bagáže na hostelu. Batůžek je překvapivě lehký, když nemusím vláčet foťák. Jdu najít poštu, která se rafinovaně skrývá v zástavbě běžných domů a ničím moc nepřipomíná hlavní poštu v Haifě. Za známku platím o něco víc, než jsem platil v Betlehemu, což mi vsugerovává myšlenku, že jsem možná koupil špatné známky a pohledy nedojdou. (Taky skutečně nedošly…) Autobus do Nazarethu není naštěstí obsluhován společností Egged, takže nemusím nikam daleko, protože zastávka je hned u nádraží. Jak se dalo čekat, tak bus mi ujel doslova před nosem a do mého plánu se začínají vkrádat první pochyby. V nejhorším nějak zaimprovizuji, hlavně abych nezůstal na šábes někde zbytečně trčet.  Rentabilita provozu linky je mi trochu záhadou, poněvadž jedu v autobuse úplně sám. Fajn, že bus zastaví vždy v centru, nemusím tím pádem moc bloudit a mám vše po ruce, což je případ i Nazarethu. První, co mě zaujalo, byla velká Bazilika zvěstování (http://cs.wikipedia.org/wiki/Nazaret), kde jsem se ale moc nezastavoval a spíše se vnořil do starého města. Opět úzké uličky, opět zavřené obchody (dneska je pátek, muslimů svátek) a opět courání se uličkami. Pohoda, pravda je to trochu do kopce, ale jinak je tu příjemně. Kafe! Voní tu kafe a prodává se tu kafe! Jemně namleté s kardamomem. Achhhhh….to prostě musím koupit. Ještě chci koupit malé udělátko na falafel, ale potom si sám sobě položím otázku, kolikrát asi budu doma dělat falafel a udělátko nekupuji. Před bazilikou mají stánek agitující muslimové a nabízejí mi příručku o islámu, což mi přijde docela vtipný. Nazareth jsem zažil, i když docela krátce a je čas pokročit v mém denním plánu a vydat se nazpět do Haify. O moc víc nás nejede ani při cestě nazpět. V Haifě stíhám obligátní falafel, rychlý kafe na hostelu a honem na metrobus na autobusák. Cena je stejná jako vlak, metrobus je možná pomalejší, ale zase jede každých pár minut na rozdíl od vlaku. Ve finále je to stejně jedno, protože zatím vše vychází dobře, tak akorát, abych měl hodinu nebo dvě na pláži a stihl bus někdy po 16h nazpět do Jeruzaléma. Na autobusáku radši ještě kontroluji, zda skutečně bus jede a vyrážím na pláž. Zatímco na autobusáku už bylo lidí minimum, tak na pláži je plno. Vlny hodně slušný, slunce pálí, už abych byl ve vodě! Teď ještě kam dát batoh a další věci. Jiná možnost než vše nechat volně na pláži a doufat, že mi s tím nikdo neuteče, není.

Read More

5. 6. 2014 – Haifa, Akko

Ranní vstávání po pár hodinách spánku. Sbaleno naštěstí mám, tak ani nikoho moc nebudím a potichu opouštím svůj jeruzalémský azyl, abych se sem zítra večer zase vrátil. Dvě hodiny jízdy znamená zaplatit 44 NIS,  cena, na kterou si chtě nechtě člověk prostě zvyknout musí. Chvilka spánku a vystupuji v poněkud pošmourné Haifě. Ubytování a kafe, nic jiného teď nepotřebuji. Kafe bude muset počkat, protože právě jede vlak, který by mě měl hodit do centra a taky se tak asi za 15 minut stalo. Ubytovacích možností je v Haifě žalostně málo, a jelikož couchsurfing opět zklamal, nezbývá než vzít za vděk nejlevnějším hostelem Port Inn, který se nachází doslova pár desítek metrů od vlakáče. Pěkné místo, super zahrada a poněkud zápaďácká cena 90 NIS za dormitory. Ložnice ještě není připravena, což mi docela vyhovuje, protože nastal čas na kafe, které je dispozici v instantní podobě zdarma v kuchyňce. K tomu fejsbůček a vymýšlení, kam se podívat dál. Ve hře je Nazareth a Jeruzalém, to je jasné, dilema je spíše o tom, kde přespat, kolik to bude stát a hlavně, co budu dělat, když bude šábes. Po jedenácté hodině nastal konečně čas check-inu, můžu tedy vyrazit někam do města, nejspíše směr Bahai shrine and gardens – zahrady rozkládající se na kopci nad mořem. Na místo by měl jet bus od nádraží, ale jelikož zastávka nikde a jsem hrdina, tak vyrážím na kopec pěkně po svých.  Vzhledem k tomu, že Bahai shrine za moc nestála, tak jsem nakonec i rád, že jsem zbytečně neutrácel za bus. Vyfotil jsem pár keříků v mlze a rozhodl se, že zkusím vylézt až nahoru k zahradám.  Údajně vstup je jenom pro skupiny, ale když už zde jsem, tak proč to nezkusit, třeba se tam nějak dostanu. Nedostanu. Protože jsem nahoru ani nevyšel.

[shashin type=“photo“ id=“1926,1928,1931″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Nechtělo se mi jít po silnici, tak jsem se rozhodl zkusit zkratku mezi domy, kterou ukončilo rozzuřené psisko na dvorku jedné bytovky. Tak nazpět a znovu a lépe, nebo…? Nebo na to dneska kašlu a radši půjdu na vlak a pojedu se podívat do Akko, kde by mě to mohlo bavit víc. Cestou nazpět zkouším ruský supermarket, kde si připadám, jako kdybych došel do dobře zásobeného Alberta a právě nabrali ruský personál. Měli zde opravdu všechno a já si koupil ruské Eskymo. Prodavačky na mě mluvili rusky a já na ně anglicky. Česky se mně nechtělo. Kousek dál u Arabů jsem si koupil falafel, zaplatil za něj 8 šekelů a opět jsem mluvil anglicky. Jako protřelý falafelář jsem ocenil možnost přidání (a konzumace samozřejmě) libovolného množství papriček a oliv.

[shashin type=“photo“ id=“1934,1936,1932″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Vlak do Akko stojí 18 šekelů a jezdí každou hodinu. Překvapivě jsem přišel tak akorát k odjezdu, abych za půl hodiny mohl vystoupit v Akko. Nevím, zda v Akko je nějaká vojenská základna, ale vlakem jelo plno pěkných vojand. Čím to je, že některý holky ve vojenským působily docela sexy?:-). Ale zpět k Akko, staré město není bohužel hned u vlakáče, tak nezbývá než opět po svých projít město směrem k moři a hradbám, které značí začátek starého města, které je pod ochranou UNESCO.

Read More

4. 6. 2014 – Hebron

Dneska je opět svátek a hlavně dneska vyrážíme do Hebronu, na který jsem opravdu hodně zvědav. Zprvu měl naplánován sólo výlet, ale než jsem se vykopal z bytu, tak se Fabrice probral a pojal stejný úmysl jako já, tak jsme to spojili a vyrazili na cestu. Cestu liduprázdným městem bych si i odpustil, ale není jiné možnosti. Cesta je podobná jako včera, nejdříve bus č. 21 do Bethlehemu a potom by ze stejné křižovatky měl jet bus nebo taxi do Hebronu. Oproti včerejšku jede o poznání více turistů do Betléma, ovšem dál s námi nepokračuje už ani jeden. Na křižovatce si nás hnedle odchytil řidič místního busu, platíme pohodových 6 šekelů a vyrážíme. Možná pomalejší a míň pohodlnější než service taxi, ale o to autentičtější.  Vedle sedí místní student a evidentně se učí francouzštinu, toho hned vyžívá ukecaný Fanbrice, ale narazil. Studentík umí ještě míň francouzštiny jak já. Ale to nevadí, přisedl k nám jeho kamarád, který uměl anglicky, a nakonec jsme celou cestu prokecali. Pohoda.  Když nevíš, kde vystoupit, tak vystup na konečné nebo až kde vystupují všichni. Nelze se splést, jsme v centru Hebronu. Sotva jsme se stihli porozhlídnout a pofotit se s prvníma trhovcema, tak nás odchytává místňák Ayman a slušnou angličtinou na nás chrlí agitačně průvodcovský výklad s tím, že by nám ukázal, jak to v Hebronu chodí, něco nám k tomu pověděl, a když se nám to bude líbit, tak že mu můžeme něco přispět. Přiznám se, že mi není úplně ze začátku jasný, co z toho vyleze, ale borec vypadá v pohodě a v nejhorším nás to bude něco stát, ale zase se aspoň něco dozvíme.  Vím, že situace v Hebronu je poněkud nepřehledná, tak je to asi jenom dobře.  Výklad je rychlý a dost zajímavý, ale nestíhám při tom fotit :(. Jak se pomalu přibližujeme k Ibrahimově mešitě, tak najednou nějak ubývá otevřených obchodů a lidí. Není to proto, že by měli zrovna zavřeno, ale proto, že byli zavřeni.

[shashin type=“photo“ id=“1896,1902,1919″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

A to doslova, většina obchodů byla zavřena armádou, původní obyvatelé vystěhováni. Proč je asi nad úzkou uličkou pletivo? Aby předměty, které sem osadníci hází, někoho nezranili. A tak podobně, čím dál postupujeme, tím je atmosféra hustější a vše bizardnější. Vrcholem je check point před Jeskyní patriarchů (Ibrahimova mešita), kde musíme po jednom projít otočným turnikete a najednou ocitáme se ve městě duchů přímo u mešity, kde už je totální pusto a prázdno. Na prohlídku bude čas později, nyní nás Ayman vede někam do ústředí své organizace, kde nám chce asi pustit nějaké propagačně-agitační video, tak jdeme dál do pustiny přes další checkpointy. Jeden okamžik mě i trochu vyděsil, a to když jsem si chtěl vyfotit liduprázdnou ulici a na jejím začátku se vynořili čtyři ozbrojení ultraortodoxové . Bylo to třeba 50m, ale i tak to vypadalo děsivě, ty jejich automatické zbraně. Radši jsem to rychle bliknul a pelášil dál. Ayman nás vede kamsi za roh, kde má Hebron peace center svoji kancelář. Je to zde krapet improvizované, ale snaha se cení. Pěkně si nás usadil na pohovku a nejdřív nám pustil nějaké uklidňující songy místní výroby, aby v mezičase připravil čaj k hlavnímu chodu, což bylo video pojednávající o historii a současnosti Palestiny. Video skončilo a následovala hra na donátory. Tak kolik pánové dáte? A já se proklínal, že jsem si neprozřetelně nerozměnil na trhu stovku, ach jo. Nakonec dáváme každý 50 šekelů a ještě to stvrzujeme podpisem, což asi nebylo z nejchytřejších rozhodnutí, ale co už. Když vás pohltí revoluční duch, tak jde konspirační realita stranou:-). Nakonec se ještě svorně fotíme u banneru „Free Palestine“, loučíme se a vyrážíme na obhlídku města. Chceme se nejdříve podívat do synagogy v Jeskyni patriarchů, ale vojáci nás posílají nazpět, protože dneska je klasicky kvůli svátku zavřeno. Jdeme tím pádem do muslimské části, tedy do Ibrahimovy mešity, o které nám pro změnu vojáci tvrdí, že je zavřená pro nemuslimy. Moc se mi to nezdá a měl jsem pravdu, vojáci nám asi schválně dávali špatné informace. Do mešity se dá v klidu podívat a rozhodně to stojí za vidění, a to nejen proto, že je jedno z nábožensky nejvýznamnějších míst vůbec, ale hlavně je to vevnitř prostě pěkný a klidný.  Rád se v mešitě jenom tak zastavím, posadím na koberec a relaxuju, koukám po lidech, prostě pohoda. Ze svatyně pokračujeme tam, odkud jsme přišli, tedy na trh, kde Fabrice nakupuje suvenýry. Když jsem viděl ty ceny, tak jsem si říkal, že jsem měl taky něco nakoupit. Bez přehánění o půlku i víc levnější jak třeba v Jeruzalémě. Váhám nad pravou palestinskou kufii, ale asi by dopadla stejně jako ta, kterou jsem si koupil před lety v Damašku – zůstala by nenošena ve skříni. Místo toho si dávám falafel a jen tak se toulám uličkami, zatímco Fabrice nakupuje suvenýry. Je to smutný, když si uvědomím, že tu je plno lidí a ti nemají kam jít, zavřeli jim obchody anebo prakticky znemožnili cokoliv prodávat, protože tu prostě není komu prodávat. Po občerstvení na hlavním „náměstí“ se jdeme podívat na druhou stranu, a to k osadníkům a hlavně na opuštěnou Shuhada street (http://en.wikipedia.org/wiki/Al-Shuhada_Street). Nutno opět projít check-pointem, který je zde vyšperkovaný vysokým plotem, který slouží jako zábrana proti vrhačům kamení.

[shashin type=“photo“ id=“1924,1916,1911″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Není asi nutný dodávat, kdo vrhá kameny kam a proč se tak děje. Když se ptáme, zda můžeme pokračovat po ulici dál, tak se na nás po zuby ozbrojený voják jenom usměje… Otázka je na místě, protože opuštěná ulice působí skutečně zvláštně. Nikde nikdo. Okna a výlohy zavřené. Na každém domě izraelská vlajka..jak symbolické. Jediná osoba kromě nás je zdálky přicházející rabín. Jsme jak v jiném světě, a to doslova, z živé ulice jsme se dostali do ulice, která je izolovaná, respektive násilně vybydlená.  Taková galerie nesnášenlivosti Izraelců pod širým nebem. Radši nedomýšlet a lépe pokračovat dál. A zase checkpoint a zase musíme ukázat pasy. Fabrice se dává do řeči s vojákem, vykládají si o tom, jak se paří v Izraeli. Druhý voják tuhle konverzaci po chvíli utnul jasným syknutím:“shut up“. Když jsme šli nazpět, tak hovorný voják už byl pryč. Jediní koho potkáváme, jsou mladí ultraortodoxní židé (=osadníci) vracející se patrně z výuky a směřující kamsi nahoru na náboženský obřad, který souvisí s dnešním svátkem „shavout“. Já se tvářím příliš neutrálně a jsem zaměstnán focením, takže jsem mimo zájem. Zato Fabrice svoji barvou kůže a hovorností přitahuje pozornost. Dává se s námi do řeči židovský konvertita z hinduismu, který se nám nakonec představil jako doktor Aaaron Abraham (http://goo.gl/nN32mH)  a skoro hodinu nám vykládá pěknou angličtinou svůj životní příběh plný konvertování a stěhování se z místa na místo. Hebron je místo paradoxů, před chvilkou jsme byli u mladíka, který nám emotivně vykládal o křivdách na Palestincích, a nyní si vykládáme s osadníkem, který (samozřejmě ne sám) je součástí křivd a zla, které se zde dějí. Radši jdeme dál, opuštěná ulice pokračuje, nicméně už jsme skoro na konci a zase tolik času zde nemáme, tak jdeme nazpět. I když to už v plánu není, tak se jdeme ze zvědavosti podívat nahoru, kde se bude číst z tóry (dnešní slavnost). Jsme zde krapet jako nazí v trní, ani nevím, zda jsme tu chtění, trpění nebo jak to s náma je.  Radši jdeme nazpět, protože zase tak blízko Jeruzalému nejsme a taky přichází hlad. Dávám kebab, poslední fotky, snaha najít baklavu a odjezd busem do Betlehemu, kde přestupujeme na další bus směr Jeruzalém. Vydařený den.

Read More