Štítek: Palestina Page 2 of 3

Izrael & Palestina – Chrámová hora a Betlém

3. června 2014 – Chrámová hora a Bethlehem

Dilema náplně dnešního dne se vyřešilo hnedka po ránu, když se mi potvrdilo, co jsem v polospánku zaslechl už večer od peruánce Fernanda.  Dneska od třetí odpoledne do zítřejšího večera je další náboženský svátek, takže stejně jako o šábesu bude všude zavřeno a doprava nebude fungovat. Tím pádem zůstávám dýl v Jeruzalémě a potom se uvidí, co dál. Vlastně tomu dopomohlo i to, že u Matana (majitel hostelu) je volno, takže můžu zůstat až do čtvrtka, aniž bych se musel kamkoliv stěhovat. Matan’s house se tak stává mým druhým domovem.
Ráno je klasicky pomalejší,  a to nejen proto, že čas na kafe na terase prostě být musí. Ale postupně se lenošivé ráno zrychluje, protože  chci stihnout otevřeno Chrámovou horu a vidět na vlastní oči ikonický „Dome of rock“ se zlatou kopulí. Problémem celého komplexu na Chrámové hoře je,  že  je zde buď zavřeno nebo mají nemuslimové vstup zakázán. Konkrétně dneska by mělo být otevřeno do 11h, takže v rychlosti kupuji v supermarketu jídlo na zítřejší svátek a poklusem vyrážím k Jaffa gate a dále k Western wall. Cestou měním 200 USD na šekely a zase si připadám (bohužel jen připadám…) jako boháč. Ke Zdi nářků přibíhám okolo 10:40 a málem taky spustím nářek, protože to vypadá, že je opět zavřeno a na Chrámovou horu se nedostanu. Naštěstí se nenechám odradit prvotním dojmem, ptám se vojáka a zjišťuju, že musím jít až úplně k pravému vchodu, kde je další vchod na dřevěnou rampu, která vede nad Zdí nářků k mešitě Al-aksá. Nejdříve je nutno samozřejmě projít boudou, kde mi proskenují zavazadlo a teprve potom můžu dál. Panují zde přísná bezpečností opatření, ale i přesto mě přítomnost po zuby ozbrojených vojáků uvnitř rampy překvapuje. Vynaložená námaha stojí za to! Chrámová hora je prostě maximální! Prostranství zrpvu překvapí svojí rozlehlostí, počínaje mešitou Al-Aksá a konče prostranstvím kolem pozlaceného Skalního dómu.

[shashin type=“photo“ id=“1817,1810,1816″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Fotím, fotím a fotím…času mám docela málo, jen asi půlhodinu než mě vypakují, protože muslimové se půjdou modlit. Nebylo to přesně v 11h, ale pár minut potom už nás opravdu ženou ven, kde se tísní dav muslimů a vypadá krapet nervózně. Hlídající vojáci taky. Asi běžný stav zde. Mě to akorát znervózní, tak se radši ztrácím v útrobách súku a starého města. Podvědomě mířím směr Damascus gate a arabský autobusák (ten nejblíže židovské části), odkud jede bus č. 21 (8 NIS) do Betléma. Mám štěstí, bus akorát odjíždí, tak na něj mávnu a za jízdy nastupuji. Je to sice kousek, ale celé se to nějak složitě objíždí, tak jedeme snad hodinu. Občas vznikají zvláštní situace kdy bus zastavuje na křižovatce, Palestinci vystupují, aby přešli kolem červené cedule oznamující, že dál Izraelci nemůžou a je zde riziko smrti, aby po sto metrech již v „palestinské“ části silnice nastoupili na service taxi dál. Konečně jsme v Betlémě! Nestavíme na žádném autobusáku, ale na křižovatce, odkud je to asi dvacet minut chůzí do města (Merkaz square), čehož hbitě využívají taxikáři, kteří se snaží všechny turisty přesvědčit, že je to strašně daleko a musíme jet taxi. Můj nezúčastněný výraz naznačuje velice rychle, že na to jim skočit nehodlám a ani to už radši nezkoušejí.  Od Betléma celkem nic nečekám, spíše se těším na atmosféru města a hlavně na Separation Wall. Navíc  Church of Nativity (Chrám Narození Páně) je pod lešením, a i když je to velmi svaté místo, tak mě to nechává poněkud chladným a radši se vydávám podívat, co zajímavého mají na „Informacích“. Palestinská tématika na knížkách, pohledech nebo samolepkách. Kupuji pohledy, které bohužel nikdy nedošly a balíček samolepek s Banksyho graffiti na zdi. Pohledy z Palestiny mohly potěšit, ale asi je zabavili Izraelci nebo nevím :(. Na náměstí je k dispozici veřejně přístupná Wifi…pokrok v Palestině nezastavíš:-).

[shashin type=“photo“ id=“1879,1877,1873,1869,1871,1880″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

A mají tu také Star (a) Bucks, v Betlémě jsou prostě světoví. Jdu se mrknout na trh, kde to správně blízkovýchodně žije. Dávám si sendvič za 5 NIS a kochám se atmosférou. Za zmínku stojí gril, který bych vyroben s pomocí starého vysavače, který slouží jako jakýsi „ventilátor“. Ještě jdu sepsat pohledy do kavárny na náměstí (espresso za 8 NIS) a vyrážím ke zdi, kam se asi těším z Betléma nejvíc. Úplně blízko to není, ale jinak moc příjemná procházka.  Tedy až na samotnou zeď, protože na první (ale i na druhý) pohled je těch 8 metrů dost děsivých.

Izrael & Palestina – Masada a Ein Gedi

2. 6. 2014 – Masada, Ein Gedi

Že budu mít na dovolené budík na snad ještě dřívější čas, než vstávám do práce, jsem úplně nečekal. Je 7:10, hostel ještě spí, snídám obvyklý chleba s humusem a čaj a vyrážím na blízký autobusák na první ranní bus směr pevnost Masada. Důvod ranní akce je jednoduchý, chci být v Masadě brzo, aby mně nezavřeli stezku na kopec, protože rozhodně 79 NIS za lanovku platit nebudu. Údajně se totiž stezka kvůli žáru kolem desáté dopoledne zavírá.  Máme jet cca hodinu a půl, přičemž míříme v podstatě stejným směrem jako včera, tedy směr Jericho (křižovatka, za níž Izraelci nesmí) a dál k Mrtvému moři. Daleko jsme se ale nedostali, v půlce cesty nám klekl autobus a nezbývá než čekat na další. Čekačka u Mrtvého moře není špatná, pohodu ale kazí pomyšlení na to, že asi budu muset zaplatit za lanovku.  Po asi půlhodině míjíme Ein Gedi, což je veřejná pláž, kde bych se rád na zpáteční cestě zastavil a trochu se prošplouchnul, pokud se tento termín vůbec dá v Mrtvém moři použít. Za dalších dvacet minut stavíme před obřím návštěvnickým centrem u pevnosti Masada. Vypadá to, že „snake path“ je otevřena, tak si kupuji lístek za 29 NIS (já bláhový, nikdo to nekontroloval!), abych si mohl kopec s převýšením 350 m (a 700 schodů) vyšlápnout kopec pěkně po svých. Nevím, zda se jedná o klasický výstup, když se dostanu sotva pár metrů nad 0 m.n.m.

[shashin type=“photo“ id=“1850,1851,1853″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Kdesi jsem četl (ach, ta důvěra v Lonely Planet :-)), že díky tlaku Slunce u Dead sea nespaluje, tak si říkám, proč to nezkusit. Doplňuji si zásobu vody a vyrážím nahoru na kopec. Nutno zpět říct, že to byl docela pohoda výšlap a nahoru se šlo určitě líp jak dolů. Stačilo kolem 40 minut a vcházel jsem na horní rampu lanovky, kde jsem se vmísil mezi nezpocené a navoněné turisty. Obzvlášť americký zájezd by měl v rámci dietního programu Masadu povinně vyběhnout několikrát denně.:-).  Nahoře na kopci asi i díky kapacitě lanovky je docela dost lidí, naštěstí vzhledem k opravdu velké rozloze Masady (http://cs.wikipedia.org/wiki/Masada) se zástupy turistů přirozeně rozprostřou po celém komplexu a mám tak možnost vychutnat si poměrně dost zachovalý komplex Masady v klidu. Není třeba žádná velká představivost, stačí si trochu přivřít oči a představit si jaké to zde bylo za časů krále Herodesa (http://en.wikipedia.org/wiki/Herod_the_Great) ještě před tím, než pevnost dobyli Římané.  Vše muselo být velice důmyslně postaveno včetně například dodávek vody, ale i tak i nejde do hlavy, jak to mohl někdo dobít.  Toulám se nahoře několik hodin, protože pohledů na Mrtvé moře až někam do Jordánska se nedá hned tak nabažit. Při té příležitost vzpomínám, jak jsme před sedmi lety byli přesně na druhé straně moře v Jordánsku.

[shashin type=“photo“ id=“1858,1864,1862″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Kruh se uzavřel, Mrtvé moře mám zmapované z obou stran. Jak jsem zprvu lamentoval, že jsem zbytečně zaplatil 29 šekelů, tak nyní nelituji, prohlídka stojí opravdu za námahu a peníze. Mám dneska i trochu štěstí, na místní poměry je dost příjemné počasí, protože pobíhat zde v 40 a více stupních si dost dobře představit nedokážu (dneska je tak třicet a něco…). Cesta dolů je krapet namáhavější než cesta nahoru, úplně se mi dole třepou kolena. Pár sušenek, které jsem si koupil, mi na oběd moc nestačilo, tak (naivně) zkouším restauraci v návštěvnickém centru a docela mi to vyrazilo dech. I běžné izraelské ceny, které jsou už samy o sobě vysoké, jsou zde ještě až několika násobně vyšponované, takže mě hlad brzo přešel a radši si dávám hladovku. Hned na parkovišti mě odchytává řidič šerutu (sdílené taxi) s tím, že za minutu vyráží a za 20 NIS můžu jet k Ein Gedi. Cena mi připadá klasicky přepálená, ale už se mi zde nechce čekat, tak platím a jede se. 

Izrael & Palestina – Vádí Qelt a Jericho

1. 6. 2014 – den třetí, den trekařský – Vádí Qelt a Jericho

Nerad začínám zápisek z dalšího dne předpovědí počasí, ale udělám výjimku, protože dnešní den má být docela příjemně a když je příjemně, tak je dobré vyrazit tam, kde je normálně vedro jako v pekle. Pokud to trochu přenesu ve významu, tak peklo je pod povrchem zemským, což v případě Izraele a Palestiny, je oblast pod úrovní moře. Dneska je tedy na plánu trek do Vádí Qelt, což by měla být taková docela pohodová procházka do Jericha. By měla být…ale zpět na začátek dne, který začíná jak se stane brzy jeruzalémskou tradicí, skoro 40 minutami chůze směr arabský autobusák u Damascus Gate. Zde se nachází celkem tři autobusáky, každý pro jiný směr cestování na Západní břeh, přičemž dnešní autobusák se nachází u Golden Walls hotelu. Do Jericha se bohužel nedá dostat napřímo a je nutné přestoupit v Azariya.Určitá možnost přímého spojení je, stačí si vzít Egged bus (z Central bus station) ve směru Mrtvé moře a nechat se vyložit na křižovatce dálnice a odbočky na Jericho. Odtud by mělo jít asi dostopovat.  Na křižovatce dálnice a Jericho se nachází „roztomilá“ červená cedule, kde se píše, že vstup izraelským občanům dále po silnici je zakázán. Číslo busu si již nepamatuji, ale cesta stála 8 NIS a trvala asi půl hodiny, možná míň. V Azariya jsme byli rychle a já zapomněl včas vystoupit, tak se vezu až někam na konec města, kde jsem se konečně probral, vystoupil a zase jel v opačném směru nazpět, kde už jsem byl nasměrován do sdíleného taxi směr Jericho. Proč jsem se, já blbec nezeptal dopředu na cenu? Mumlám jen něco o Vádí Qelt a jsem rád, že řidič chápe.

[shashin type=“photo“ id=“1825,1827,1829″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Chápal až moc, protože na zastávce po pár km dál si řekl o 20 šekelů (?!). Chvíli se hádám, ale nemá to cenu. Měl jsem mu to zaplatit v autě a vědět částku dopředu. Hold daň prvotní cestovní nezkušenosti v nové zemi. Mám k dispozici článek o treku v češtině plus průvodce Palestinou, kde je docela přesný popis, kam jít a co vidět. Na začátku mně ještě jako vodítko slouží trojice holek v dáli, ale nějak nemám náladu se družit, tak se schválně courám a přitom po očku kontroluju směr, kudy jsou do údolí. U vstupu do údolí mě vítá osamělý beduín, který zde prodává šátky. Při frekvenci maximálně několika lidí denně to asi na velké prodeje nevypadá a ani se mnou to není lepší. Možná, že zde zastavuji zájezdní busy k výhlídce, jinak opravdu lituji jeho byznys. Pán mě zve aspoň na čaj, což rád přijímám. Popovídat si nemáme o čem (tedy asi máme, ale nemáme jak), tak po chvilce němé konverzace s úsměvem vyrážím do údolí. Nejdříve mě čeká sestup po klikaté docela široké cestě až k několika budovám na samém dně údolí, kde dokonce někdo bydlí a má tu nějaké kozy, sem tam palma a jinak vedro všude kolem. Prý tu kdysi byl mlýn a možná je tu i dodnes, ale moc to nevypadá.  Jsou přede mnou dvě možnosti, a to buď pokračovat dál kaňonem směr Mrtvé moře anebo – ta momentálně příjemnější varianta – jít proti proudu potůčku, kde by měly být nějaká jezírka a vlastně naprostý začátek kaňonu. Ztratit se nejde, protože cesta je dobře značená značkou a v podstatě se jedná o takový skalnatý chodníček. A skutečně na konci na mě čeká několik jezírek, kde se dá i koupat. Koloritem všech piknikových a odpočinkových míst Blízkého východu je neskutečný bordel, prostě odpadky všude a tohle místo není výjimkou.  Kousek dál ve skalách evidentně někdo piknikuje, ale kašlu na ně a skáču se svlažit do jezírka. Ručníku není třeba, během chvilky jsem komplet suchý. Kam teď? Vracím se nazpět k budovám a po cestičce, která se vine podél akvaduktu, si směle vykračuji dál a dál k Mrtvému moři. Kraji kolem je sice jednotvárná, ale stejně nepostrádá na zajímavosti. Začíná být dost vedro, snažím se s vodou šetřit, protože cesta bude ještě dlouhá a jediná možnost doplnění tekutin je klášter ke konci cesty u Jericha. Opět zabloudit nelze, cesta je pěkně značena Klub palestinských turistů. 🙂 Vítané zpestření cesty představuje pasák koz a jeho stádo, které mi aspoň zapózuje a potom skupina tří cizinců, kterou potkávám v kaňonu na jediném stinném místě široko-daleko, pod opuštěným přístřeškem.  Už se raduji, že si odpočinu a povykládám, ale je to trochu předčasná radost. Milí cizinci vzali cestu Vádí Qelt poněkud více nábožensky než by člověk na tomto nehostinném místě čekal a tak si odpočinek „krátí“ hlasitým čtením z bible. Chvilku se to dá vydržet, ale představa společné cesty spojené se čtením z bible mě po chvilce vyhání nazpět do výhně kaňonu. Dle informací z netu by měla celá cesta mít kolem 9 km, což se mi zprvu zdá jako pohoda, aby se v druhé změnilo na dvojnásobek.  První zásadnějším cílem je St. George monastery, kde je dle očekávání zavřeno (mají otevřeno jen dopoledne), takže vodou musí šetřit ještě o něco víc a snad už nějak vydrží až do Jericha. Ovšem Jericho není ještě na dohled ani náznakem. Pozdně odpolední slunce praží, vodu už skoro nemám a sandály mě nepříjemně tlačí. A to nemluvím o pocitu, že jsem rudý jak rak.  Mám docela radost, když vidím první obrysy Jericha, nicméně vyhráno ještě není, protože od výstupu z kaňonu je to ještě tak dobré tři kilometry po silnici než se dostanu někam k silnici a k obchodu v Jerichu.

[shashin type=“photo“ id=“1839,1843,1835″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Právě tyhle poslední dva až tři kilometry mě doprovází klučina na oslíkovi, který mě „baví“ tím, že dokola opakuje „money, money“. Po chvilce už neodpovídám a jen koukám před sebou s přáním, abych už byl někde u cíle a mohl se napít a sednout si. Noha nohu mine až do cíle, což je první obchod, kde na mě udiveně koukají s úsměvem, který prozrazuje, že moje pink barva je docela baví. Ale jsou v pohodě. Kluci mi prodají vodu a limonádu Rani za 5 šekelů. Zaplatil bych i více, jakou jsem měl žízeň. Nejen, že jsem měl žízeň, ale patrně i z toho pramenící úpal s úžehem dohromady, protože jak jinak vysvětlit, že na první zamávání sedám k týpkům do auta a bez řečí se nechám odvést z centra pro turisty, kde mi hodlají prodat co nejvíc suvenýrů? No moje blbost, k tomu není co dodat.

Izrael & Palestina – den jeruzalémský

Sobota rovná se šábes, šábes rovná se sobota a celkově vzato je všude mrtvo a nikde se nic neděje. Nastal konec světa na židovský způsob. Myslím, že Ramla odjela do Betlehemu, ale to není důležitý. Já měl v plánu se dneska courat Jeruzalémem a Fabrice měl podobný nápad, takže jsme to spojili a vyrazili do města.  Tramvaj samozřejmě nejede, takže jdeme liduprázdnou Jaffa street a nestačíme se divit. Tam kde byly včera davy, není dneska ani pověstný chomáč trávy, který by se kutálel ve větru. Ulice mrtvé. Sem tam někdo projde, ale spíše si připadáme jak v městě duchů. Trochu se to lepší jak se blížíme k starému městu, protože zde se přece jenom už objevují nějací turisti a nepřipadáme si zde tak ztraceni. Kde jsou turisti, tak jsou i suvenýry a tam rozhodně nejdeme, protože vyrážíme na Olivovou horu, kde asi už moc oliv neroste, ale zato odtud by pěkný výhled na staré město a v mezičase navštívíme plno důležitých míst jako Church of All Nations& Garden of Getsemane, Tomb of virgin Mary (to je jasné i nám bezvěrcům, že to je důležité) nebo Tomb of Prophets (to už mi jasné méně, zvláště, když je tu pekelná tma a máme k dispozici pouze chatrnou svíčku.

[shashin type=“photo“ id=“1824,1799,1810″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Tak radši jdu, abych se vyhnul povinné donation. Ale to nás čeká až na úpatí Olivové hory, nyní jdeme přes staré město směr Dung gate a King David’s Tomb, odkud je pěkný výhled a kde jsem dostal kázání, že o šábesu se židé rozhodně nechtějí fotit.  Než sejdeme do údolí k hrobkách a půjdeme právě ke Getsemanských zahradám, tam zkouším svoje štěstí, zda dneska není otevřena Chrámová hora, což je jedno z nejsvatějších míst Islámu s jednou z nejfotogeničtějších (samá nej zde…) staveb celého Jeruzaléma – pozlacenou Dome of Rock. Mají zavřeno, protože dneska je svátek. Nevadí, zkusím se sem dostat jindy. Obecně je to zde problematické, dochází zde často k třenicím mezi místními různého vyznání. Je zde zvláštní vchod pro muslimy a nemuslimy a židům je vstup na Chrámovou horu úplně zakázán, aby ne, když poslední výstup izraelského premiéra Šarona v roce 2002 vedle k druhé palestinské intifádě.  Je docela vedro, poněkud dusno, takže ideální kombinace pro strmý výstup na Olivovou horu. Výhled pěkný, turistů hafo a lhal bych, kdybych tvrdil, že přesně vím, proč je Olivová hora tak významná. Vlastně v Jeruzalémě je vše svým způsobem významné a často pro úplně odlišné náboženství. Jsem rád, že jsem nevyrazil sám, protože Fabrice má přehled o náboženství a historii (já jako osel přikyvuji) a je to prostě záživnější, a to nemluvím o pořádném procvičení angličtiny. Jdeme do vesnice (je to spíše East Jerusalem, tedy muslimská část), kde hledáme něco k jídlu. A když něco k jídlu a jste v Izraeli, tak máte určitě na mysli falafel. Můj první falafel stál 10 šekelů a Fabrice tvrdil, že je nicmoc a ještě nás natáhl, protože dole u Damascus gate je za osm a je mnohem lepší, protože do něj přidávají i french fries. Tak jdeme nazpět směr staré město se zastávkou na dalších „religion places“ až nějak doklopýtáme až právě ke zmíněné Damascus Gate.

Izrael & Palestina 2014 – přílet do Tel Avivu

Někdy máš pochyby, někdy to víš jistě, jindy tušíš a pro změnu jsou i situace, kdy nemáš zdání. Výlet do Izraele a Palestiny se zrodil někde na pomezí. Věděl jsem, že se do regionu chci zase podívat a vidět situaci, která mě zajímá na vlastní oči, ale zase jsem si dokázal představit pro mě atraktivnější destinace. Letenky nakoupeny v akci, která vypadala výhodnější, než ve skutečnosti byla aneb je naprostá blbost si kupovat u Wizzair odbavení velkého zavazadla, ale o tom asi až později.

Nyní máme půl čtvrté ráno, je pátek 30. května a já vstávám z gauče u Nely (tímto ještě raz, díky!) a s pocitem, že se mi vážně nechce vstávat, je zima a ranní vstávání mi nedělá dobře, vyrážím na rozjezd směr letiště.  Letěl jsem takhle už 2x a pokaždé mi to zničilo den a pokaždé jsem lamentoval, že někdo (asi dopravní podnik) nezavede nějaké rychlejší spojení. Nestalo se tak a odvoz na letiště autem taky není každý den. Na druhou stranu lepší si přivstat a dostat se do Tel Avivu v nějakou rozumnou dobu, než tam dojet přímo do začínajícího šábesu a mít tak prakticky nulovou šanci se dostat na normální peníze (zpětně asi nějaká možnost šerutem bude, ale kdo to má na začátku vědět?) dál do Tel Avivu. Jak tak koukám na spolucestující, a že je skoro plný letadlo, tak hodně jich pojímá výlet do Izraele jako skutečný lowcost a cestují jenom s malým batůžkem do kabiny. Inspirace pro příště a další trip, třeba na víkend do Gruzie. Vůbec jsem si připadal jako neználek lowcostých pravidel, když jsem se nadšeně vsunul k okýnku, abych za pár minut zjistil, že ty nohy tam opravdu nenapasuju, a že je opravdu lepší sedět u uličky. Nedá se nic dělat, čekají mě 3.5 hodiny ve skrčené poloze v napůl předstíraném spánku. Takže si to shrňme: bez snídaně, nevyspalej a za stejnou cenu jako běžné aerolinky. Tak to bychom měli lowcost a lamentování nad lowcostem, a to je tak akorát čas na přistání v Tel Avivu.

Asi na mě není pěkný pohled, což ovšem nebrání místní security slečně mě hnedka zčerstva vyhmátnout po vystoupení z letadla a procvičit si se mnou základy sekuriťácké angličtiny. Bohužel nešlo o žádný příjemný flirt, jak by možná člověk čekal, ale o ne úplně příjemný rozhovor na téma, co mám v Izraeli v plánu, proč sem jedu, za kým sem jedu a vůbec plno divných otázek, které byly kladeny bez úsměvu a dost stroze. Chvíli jsem se na ni zkoušel křenit alespoň já, ale záhy jsem pochopil, že tudy cesta nepovede. A stejně tak jsem neuspěl u pár minut později u postarší imigrační dámy, která chtěla navíc vědět i kde budu bydlet. Jen shoda náhod způsobila, že jsem měl papír od ubytování v malém batůžku, páč jinak bych ji svoje airbnb ubytko u Matana asi horko těžko vysvětloval. Celá tahle vyslýchací chvilka byla asi zapříčiněna tím, že jsem jel sólo, a to je pro izraelské úředníky známka divnosti a nutnosti mě důkladně prověřit. Nakonec (dokonale prověřen) jsem vyfasoval malou kartičku do pasu a „Welcome to Israel“.
Vlastně jsem to asi čekal a možná jsem dle některých webových stránek čekal i větší a tužší „průklep“. Ale co není teď, může být na zpáteční cestě…

[shashin type=“photo“ id=“1777,1788,1785″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Beru z pásu bágl, z bankomatu něco peněz (200 šekelů, přičemž 1 NIS = 5,7 Kč) a hurá na vlak směr Jeruzalém.  Vše je až nečekaně easy, vlak je v podstatě hned za výstupem z letiště, a kromě pekelného vedra (kolem 35°C) jde zatím vše jako po másle (později bych řekl, že spíše jako po humusu), protože lístek mám koupený (23,5 NIS) a vlak jede za půl hodiny. Mají tu WiFi na peróně a mají tu WiFi i ve vlaku. A co navíc? Skutečně funguje :-). A to nemluvím o tom, že zde je klimatizace a ta funguje taky. No nádhera, k tomu ještě řízek k obědu a dílo je dokonáno.  Za 1,5 hodiny budu v Jeruzalémě. Cesta je to krapet pomalejší a je to spíše taková panoramatická projížďka, ale není kam spěchat. Teda jak se to vezme, přece jenom jsem čekal, že po výstupu na konečné uvidím něco víc, než lidu-prázdné a autobuso-prázdné (až na jednu výjimku) parkoviště u nákupáku, a to bude tak můj první dojem z Jeruzaléma. Vlastně to byl až druhý dojem z celé země, v tom prvním dojmu jsem napůl nevěřícně a napůl zvědavě sledoval vojáky a civily, kterém se pod paží houpala nějaká velmi krutě vypadající automatická zbraň. Nezbývá než si zvyknout.

Page 2 of 3

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén