Minulý rok jsem chtěl vyrazit do Gdaňsku vlakem, protože spojení není špatné a při troše dobré vůle se dá jet i přes nos a ráno už si dát kafe u břehu řeky Visly. Nakonec jsem nejel, asi hlavně proto, že se jede přes tu noc, nechtělo se mně a už byla zima…a další kopec výmluv. No a právě proto jsem se letos na jaře rozhodl, že pojedu do Gdaňsku přes noc a to rovnou přímým busem z Brna do Gdaňsku. Impulsem byla hlavně akce od Polskibus, kdy byla jednosměrná jízdenka i za 1 zloté, což ale bylo skoro nemožné pro oba směry koupit, takže jsem nakonec musel vzít zavděk zpátečním lístkem za necelých 500 Kč. Na dvě 14tihodinové cesty je to ale i tak dost dobrá cena. Komfort asi nelze moc čekat, ale snad se po cestě trochu vyspím.

Odjezd je v 18:40 ze Zvonařky, a to je zážitek už samo o sobě. Stačí si zajít na místní wc a požádat o kabinku. K mému překvapení dostávám kliku s číslem kabinky. Prostě si sám otevřeš a hlavně nezapomeň vrátit klidu zpět. Je fajn vědět, že jsou místa, kde se za poslední desítky let vůbec nic nezměnilo. No ale jinak to už je spíše nuda, a to pořádná. Bus totiž nejede a nejede. Není nad nedobrovolnou hodinku strávenou posedáváním a popocházením po autobusáku. Z nudy jsem se pokoušel dovolat na infolinku společnosti, abych si trochu z plných plic postěžoval. Ovšem marně, už bylo po pracovní době nebo se nedá volat ze zahraničí. Po hodině jsme se přece jenom dočkali. Bus je dle očekávání narvaný, vzduch vydýchaný a místa na nohy pomálu, takže perspektiva prospané noci mizerná. Situace se naštěstí lepší už v Krakowě, kde docela dost lidí vystupuje, takže se mně daří ukořistit celé dvousedadlo. Ovšem, aby nebylo toho štěstí přespříliš, tak sedadlo za mnou obsadil postarší obtloustlý polský pár, což by nebylo zase tak hrozné, ale ten tlusťoch chrápal. Ale jak! Slyšel jsem ho i přes sluchátka, takže nezbylo nic jiného než si pustit hudbu, která jakžtakž přehlušila jeho zařezávání a zkusit při tom usnout. Podařilo se, ale žádný velký spánek se stejně nekonal.
V deset jsme konečně v Gdaňsku na autobusáku, který si co do omšelosti může směle konkurovat s brněnskou Zvonařkou. Na vlakáči vybírám z bankomatu polské zloté a vyrážím do města. Přál jsem si pěkný počasí, vyrazil jsem docela nalehko a nakonec to zdá se, dopadne dobře a bude pěkně. Nechval ale dne před snídaní. V supermarketu kupuju vodu, sedám na lavku před obchodem a dobrou chuť. Ještě by bodlo kafe, ale vše má svůj čas. Nejdříve se jdu kouknout do kostela sv. Kateřiny, který před několika lety vyhořel, což je vevnitř vidět na obouchaných stěnách. Má to rozhodně svoji poetiku. Dá se vylézt nahoru na kostelní věž, ale nejdříve to kafe. A samozřejmě, že nutná je čerstvě namletá arabica s vyváženou aciditou. Kupodivu jsem našel docela rychle, sedm zlotek mně sice přijde i docela dost, ale za dobrý kafe…To na věž byl vstup 10 zl a výhled za to rozhodně stál. Stěžuje si někdo na svoje zaměstnání? Má někdo pocit, že jeho práce je nudnější, než práce tady pána strážného na ochozu věže, který hlídá, aby na ochozu nebylo víc jak deset lidí naráz? Ano, zodpovědnost převeliká a většinu času sedíš na židličce a koukáš do zdi. Tuhle práci rozhodně nikdo dělat nechce. Uhrovitý mladík ale vypadá, že moc možností neměl. Další zastávkou již bude samotné historické centrum na ulici Dlouhá. Ulice je opravdu věrna svému názvu a ještě by se mohla jmenovat turistická, protože většina turistů je zde a nikde jinde. Lidí mraky, takže rychle pryč. Historické domy v uvozovkách jsou sice pěkné, ale ty uvozovky jsou na místě, protože město bylo v 2WW vybombardované a celé postavené znovu. Takže jsou to spíše takové pěkné kulisy, ale to zase tolik nevadí. Přes řeku Motlawu se jdu kouknout na ostrov neznámého jména, kde se nachází…a to by opravdu nikdo neuhodl, ruské kolo. Prostě bez ruského kola není historického středu a město není vůbec pro nikoho zajímavé. Ještě, že za chvíli vedle postaví další kopie historických domů, to se potom bude ruské kolo hned lépe vyjímat. Nemá to vyznívat negativně, ale ruské kolo je vážně divnota. Je možné, že pro majitele jachet na druhé straně je to v pořádku a normální. Konec mudrování, pokračuje se dále v prohlídce nábřeží. Chvilku dumám, zda si nedát nějakou rybku na oběd, ale nakonec zvítězí povinnosti a vyrážím se ubytovat do Five Point hostelu.
A hnedka musím napsat, že v pěknějším hotelu v této cenové kategorii jsem asi ještě nebyl. Vkusné, čisté a celkově super. Dormitory bez patrovek, super sprcha a rádio i na záchodě. Navíc kuchyně s možností snídaně a čaje nebo kafe. Ptám se na recepci, zda má cenu jet do Westerplatte, abych dostal odpověď, že určitě ne a mnohem lepší je Muzeum solidarity v bývalých loděnicích. A je to pravda, protože je to blízko a je to super. Muzeum jsem nakonec vynechal, protože mně připadlo, že zase tak nutně nemusím vědět vše o Lechu Walesovi a jeho hnutí. Ovšem o to více času jsem strávil v industriálních prostorech za silnicí. Ikonické lodní jeřáby, rozestavěné lodi, které už nikdy nikdo nedokončí, opuštěné hangáry nebo třeba stylová budova občerstvení. Krásné kulisy pro podvečerní zlatou hodinku. Baví mě, se jenom tak toulat a koukat. Sem tam něco vyfotit a užívat si prostor. Ale jen do té doby, než je mně zima. V tom případě je kochání u konce a jdu se nazpět do města ohřát a něco zakousnout. Volba padla na bigoš (zelí s klobásou) a pivo. Uspokojující konec dnešního dne. Mám ještě roupy, zda nezajít na pivo do hospody hnedka pod hostelem, ale nakonec vítězí šetřivá spolu s kolegyní únavou. Dobrou noc.

PS: malý bod mínus pro hostel je hluk z hospody. Pokud nejsem sám v hospodě, tak se neusíná moc dobře.