Fotky z docela povedeného výletu do Bosna a Hercegoviny, kdy jsme za dva dny navštívili Sarajevo a Mostar. To nejdůležitější je zde, to méně důležité v cestovním deníčku.
Štítek: Sarajevo
Den druhý, den sarajevský
Burek na snídani…co víc si přát, snad ještě ten turecký čaj a je to dokonalé. Pár fotek u fontány sebilj na holubím náměstí a vyrážíme na dopolední památky tour. Střed města Baščaršija nebo turecká čtvrť, takže ztratit se tu rozhodně nedá, i když malinké uličky by k tomu i sváděli. Koukáme nejdřív to ulice, kde nabízejí své zboží kovotepci a jejichž specialitou je evidentně buď válečná tématika – propisky z nábojů nebo kávová tématika – džezvy, tácky, kalíšky apod. Asi je lehké odhadnout, koho zaujal jaký artikl a stejně tak, kdo odjížděl s plnou nůší suvenýrů a kdo měl zase na druhou stranu super lehký batoh… Pokračujeme dál k jediné větší a přiměřeně staré měšitě – Gazi-Husrevbey Mosque, která je ovšem jistým zklamáním. Jednak chtějí vstupné a potom je mešita zavřená, a když už mi po zaplacení otevřou, tak smím chodit jenom kousek po igelitu a dál ani krok. A Ver měla smůlu úplně, páč neměla – hanbářka jedna – předpisově dlouhou sukni. Přes brýle, pohledy a vějíře jdeme okouknout latinský most a udělat povinné foto. Ještě by tu mělo být pár kostelů a tzv. Sarajevská růže (de facto kráter od šrapnelu zalitý rudým cementem, který vytvoří tvar růži a připomíná bombardování). Kostely jsme našli, růži k velkému smutku Veroniky nikoliv. Tím bychom měli hlavní turistické atrakce odbyté a jdeme se mrknout na trh a dále nazdař-alláh zpátky k holubímu náměstí. Můj návrh abychom se vydali do kopce byl schválen a udělali jsme dobře, kromě výhledu na okolní kopce, celé město a množství sněhově bílých náhrobků, jdeme právě skrz jeden takový novodobý hřbitov. Stejné náhrobky a velmi podobné datum umrtí, ufff…je to síla a velmi nepříjemná podívaná. Konec chmurných nálad nám hlasí naše žaludky, jde se na oběd. A když na oběd, tak na oběd pořádný a pěkně romantika u řeky. Co na to, že je to zde krapet dražší, však my na to máme. Ver si dává Bosnian pot, což je taková všehochuť nacpaná do „vázy“, já volím Dolma aneb co lze naplnit, to naplníme aneb od plněné papriky, přes vinné listy až po plněnou cibuli. Místo pivka na konec volím raději kafe a poprvé naplno uspokojuji své kafomilské choutky v džezvovém podání. Veronika kafe nepije, a proto byla unavená a proto si šla lehnout, já kafe piji, unavený jsem nebyl a tak jsem nelenil a vyrazil na další obhlídku. A pro zajímavé zážitky jsem nemusel chodit daleko, protože se blížila jedna hodina odpolední a s ní i začátek hlavní modlitby muslimského týdne.
[shashin type=“photo“ id=“949,946,960″ size=“small“ columns=“3″ order=“user“ caption=“y“ position=“center“]
Než začne samotné kázání, tak lze slušně fotit a potom stačí se zaposlouchat do tajemného muezzinova vyvolání a hned mě to naladí na tu správnou orientální notu. Něco si vyfotím nebo chvíli jenom tak sedím na nádvoří jedné z mešit a pozoruji modlící se davy. Je tu parádně, tohle mě hold vždy dostane:-). V jedné z ulic nedaleko našeho hostelu míjím českou ambasádu a hned vedle je sarajevský pivovar, až si říkám, že ta poloha nemůže být snad ani náhoda. Vůbec česká stopa je zde poměrně silná, páč například tramvaje jsou všechny z ČR. Stihl jsem ještě další tržnici, náměstí plné stánků s knihami (kde mají knihkupectví??), abych akorát stihl sraz s dorůžova odpočinutou Veronikou. Další mini-tour po suvenýrech a jdeme na šalinu směr Ilidža, odkud máme v plánu vydat se směrem k pramenům řeky Bosny. Opravě kolejí tu evidentně moc nedají, ale nevykolejili jsme a za půl hodiny upocenou šalinou jsme vystoupili až na samém okraji Sarajeva.
A zase jsem si jednou něco vymyslel! Nejdřív to měl být výlet ve stylu „vlakem do Kosova“, který se v průběhu v mé mysli různě měnil – od balkánské výletového kolečka, až po „nejedu nikam“ a jedu raděj do Varů – aby se výlet nakonec „vinou“ práce, času, peněz i povinností změnil na „Hop, skok do Sarajeva za 4 dny tam i zpět“. Jestliže se počet výletových dní postupně přetvářel, tak o dopravě a obsazení posádky bylo jasno už mnohem dříve dopředu. Sarajevo je sice kousek, ale pouze vzdušnou čarou, což je pro nás bezkřídlé k ničemu a musím se poohlédnout po pozemních možnostech. Autobus jsem vyloučil rovnou, jednak proto, že to není moc pohodlné a potom také ani rychlé a už vůbec ne levné. Takže vlak? Ano, vlak. Láká mě totiž spojení „vlakem do….“, takže vlakem do Sarajeva. Posádka se zrodila nenápadně, ale o to odhodlaněji, když se z nenápadné poznámky stalo zaujetí, které vyústilo v přihlášku v podání Veroniky. Čest a sláva její odvaze.:-).
Středa, cesty tam třeba a ve čtvrtek by už mohlo být pozdě. Byly tu takové hlasy, že bychom mohli ušetřit za ubytování a jet noční rychlíkem Euronight s odjezdem kolem tří ráno z Brna. Zamítnuto. Nejsme už nejmladší a čeká nás celodenní vlaková štreka. Plus není nic marnějšího než si nechat uletět letadlo a zkazit si tak celou dovo, tak stejně hloupé by bylo si nechat ujet přímý rychlík Budapešť-Sarajevo, páč přece jenom známe ČD a jejich nenadálé události na trati. Výsledkem by byly čtyři krásné dny v kraji čabajkovo-segedínovém, a to se ani jednomu z nás moc nepozdávalo. Racionálně je vše zdůvodněno, protože na hrdinství prostě není čas, takže čas odjezdu bude středa 18:22 EC do Budapešti. Jízdenky máme již koupeny dopředu (Citystar), takže v klídku kvapím vyměnit nějaké € a přitom si uvědomuji, že jsem se zapomněl pojistit. „Raděj to Veronice oznámím, až budeme ve vlaku, co kdyby si to ještě rozmyslela a nejela…“, říkám si, když mířím na sraz. Ver, jakožto vrchní svačinářka, již čeká maskována v kosmických brýlích obtěžkána plnou taškou jídla. Velikost tašky a její obsah je více než potěšitelný…kuskus, jeden salát, druhý salát, víno…hmm, budeme se mít dobře. Vlak plný, slovenští spolucestující vtipní, kuskus výborný, víno vypité, buchta snědena, křížovky vyluštěny a my stále ještě nejsme v Budapešti. Konečně, kolem 23h přijíždíme na známé Keleti-pu a vyrážíme hledat Alice hostel, který máme zabookovaný dopředu a hlavně, který by měl být někde strašně blízko. Popis je jasný, jenom ten směr tak úplně ne. Doptáváme se a zjišťujeme, že je to vážně strašně blízko. Hostel není tak úplně hostelem, ale spíše bytem ve starém činžáku, kdy non-stop recepce spočívá v tom, že je nutné zavolat na číslo uvedené na dveřích baráku a čekat, až dorazí majitel. Na pokoji vedro k zaklnutí a usměvavý Japonec, který jede zítra do Prahy. Dáváme na balkóně cestovního Radlera, doplácíme ubytko a po rozlosování „ty nahoře a já dole“ usínáme za hluku z magistrály a příšerného dusna každý na své patrovce. Jeden by neřekl, kolik jezdí v noci aut a kolikrát se dá v noci probudit a zase usnout. A že jsou k dispozici špunty do uší za Euro jsme zjistili až ráno….ovšem času na rozjímání bude ve vlaku dost, teď máme před sebou jiné úkoly: a) jízdenky b) jídlo c) stihnout vlak. Vše souvisí se vším, takže začínáme lístkem na vlak do Sarajeva. Z netu mám info o zajímavé cenové politice, kdy zpáteční lístek stojí míň jak jednosměrný, tak jsem docela zvědav, jak to bude v reálu. Jak bylo psáno, tak je i dáno. Za 53,6 € nám paní vypisuje zpáteční lístek na minimálně jedenáctihodinovou trasu Budapešť – Sarajevo. Zbývá ještě skočit do potravin pro nějaké jídlo a pití, sehnat lístky na metro (za 320 HUFů) a dostat s včas na stanici Deli-pu.