A zase jsem si jednou něco vymyslel! Nejdřív to měl být výlet ve stylu „vlakem do Kosova“, který se v průběhu v mé mysli různě měnil – od balkánské výletového kolečka, až po „nejedu nikam“ a jedu raděj do Varů – aby se výlet nakonec „vinou“ práce, času, peněz i povinností změnil na „Hop, skok do Sarajeva za 4 dny tam i zpět“.  Jestliže se počet výletových dní postupně přetvářel, tak o dopravě a obsazení posádky bylo jasno už mnohem dříve dopředu. Sarajevo je sice kousek, ale pouze vzdušnou čarou, což je pro nás bezkřídlé k ničemu a musím se poohlédnout po pozemních možnostech. Autobus jsem vyloučil rovnou, jednak proto, že to není moc pohodlné a potom také ani rychlé a už vůbec ne levné. Takže vlak? Ano, vlak. Láká mě totiž spojení „vlakem do….“, takže vlakem do Sarajeva. Posádka se zrodila nenápadně, ale o to odhodlaněji, když se z nenápadné poznámky stalo zaujetí, které vyústilo v přihlášku v podání Veroniky. Čest a sláva její odvaze.:-).

Středa, cesty tam třeba a ve čtvrtek by už mohlo být pozdě. Byly tu takové hlasy, že bychom mohli ušetřit za ubytování a jet noční rychlíkem Euronight s odjezdem kolem tří ráno z Brna. Zamítnuto. Nejsme už nejmladší a čeká nás celodenní vlaková štreka. Plus není nic marnějšího než si nechat uletět letadlo a zkazit si tak celou dovo, tak stejně hloupé by bylo si nechat ujet přímý rychlík Budapešť-Sarajevo, páč přece jenom známe ČD a jejich nenadálé události na trati.  Výsledkem by byly čtyři krásné dny v kraji čabajkovo-segedínovém, a to se ani jednomu z nás moc nepozdávalo. Racionálně je vše zdůvodněno, protože na hrdinství prostě není čas, takže čas odjezdu bude středa 18:22 EC do Budapešti. Jízdenky máme již koupeny dopředu (Citystar), takže v klídku kvapím vyměnit nějaké € a přitom si uvědomuji, že jsem se zapomněl pojistit. „Raděj to Veronice oznámím, až budeme ve vlaku, co kdyby si to ještě rozmyslela a nejela…“, říkám si, když mířím na sraz. Ver, jakožto vrchní svačinářka, již čeká maskována v kosmických brýlích obtěžkána plnou taškou jídla. Velikost tašky a její obsah je více než potěšitelný…kuskus, jeden salát, druhý salát, víno…hmm, budeme se mít dobře.  Vlak plný, slovenští spolucestující vtipní, kuskus výborný, víno vypité, buchta snědena, křížovky vyluštěny a my stále ještě nejsme v Budapešti. Konečně, kolem 23h přijíždíme na známé Keleti-pu a vyrážíme hledat Alice hostel, který máme zabookovaný dopředu a hlavně, který by měl být někde strašně blízko. Popis je jasný, jenom ten směr tak úplně ne. Doptáváme se a zjišťujeme, že je to vážně strašně blízko.  Hostel není tak úplně hostelem, ale spíše bytem ve starém činžáku, kdy non-stop recepce spočívá v tom, že je nutné zavolat na číslo uvedené na dveřích baráku a čekat, až dorazí majitel. Na pokoji vedro k zaklnutí a usměvavý Japonec, který jede zítra do Prahy. Dáváme na balkóně cestovního Radlera, doplácíme ubytko a po rozlosování „ty nahoře a já dole“ usínáme za hluku z magistrály a příšerného dusna každý na své patrovce. Jeden by neřekl, kolik jezdí v noci aut a kolikrát se dá v noci probudit a zase usnout. A že jsou k dispozici špunty do uší za Euro jsme zjistili až ráno….ovšem času na rozjímání bude ve vlaku dost, teď máme před sebou jiné úkoly: a) jízdenky b) jídlo c) stihnout vlak. Vše souvisí se vším, takže začínáme lístkem na vlak do Sarajeva. Z netu mám info o zajímavé cenové politice, kdy zpáteční lístek stojí míň jak jednosměrný, tak jsem docela zvědav, jak to bude v reálu. Jak bylo psáno, tak je i dáno. Za 53,6 € nám paní vypisuje zpáteční lístek na minimálně jedenáctihodinovou trasu Budapešť – Sarajevo.  Zbývá ještě skočit do potravin pro nějaké jídlo a pití, sehnat lístky na metro (za 320 HUFů) a dostat s včas na stanici Deli-pu.

S komfortním pěti minutovým náskokem usedáme do jednoho ze dvou vagónů, které jedou na Sarajevo. Klimatizace, plno jídla a minimum lidí bez ubrečených dětí a ukecaných Maďarů – všeobecná spokojenost vládne v našich myslích. „Kdy už tam budem?“, ptá se Verča po půlhodině a v tu ránu vlak zastavuje. „Jsme v Hároši“, odpovídám, a to obrazně i doslova. Nalevo Hároš, napravo koleje. Přibíhá průvodčí a něco nám maďarsky vykládá, načež Korejka ob dvě sedadla vytřeští oči a Verča – dvousemestrová to Maďarka – je nadále v klidu. Čas plyne, jsme stále v Hároši a znova přichází průvodčí a znovu na nás maďarsky. Korejka opět vytřeštila oči, Verča si čte o motivaci a já o rekviem pro sen. Tak přeci něco anglicky, prý je někde před námi „fire“.  Moc se mi to nezdá, nicméně Ver jednoznačně potvrzuje, že v rychlopalbě maďarštiny jednoznačně zaslechla zmínku o požáru. Po hodině a půl je zdá se uhašeno a můžeme vyrazit, však už taky bylo na čase, přece jenom v uzavřeném vagónu bez oken a bez klimatizace to není teplotně zrovna ideální. Skoro se mi chce říct, že po zbytek cesty do Pécse se nic zajímavého nestalo, a taky je to pravda. Nabrali jsme dvě hodiny zpoždění, vyměnili lokomotivu, absolvovali první dvě pasové kontroly, opět vyměnili lokomotivu a přivítali Chorvatsko. Mno přivítali…jak se to vezme, naše dva vagóny zůstaly osamoceny, klima vypnuta a rychlost snížena na rychlejší běh. Výsledkem se ihned stala pojízdná sauna, puch jak u ropuch a neustále pocení se kdykoliv a kdekoliv. Obzvlášť vtipné je pozorovat spící lidi, kterým se hromadí krůpěje potu na obličeji:-). Jisté řešení jak uniknout saunování je přejít si do prvního vagónu, který má i otevírací okna a nechat se pro změnu vyfénovat horkých chorvatským vzduchem. Tak nějak v letargii přežíváme Chorvatsko, které se zdá být nekonečné a nepomůže tomu moc ani otevřená láhev vína. Naštěstí s další pasovou kontrolou a výměnou dieselu za elektrickou lokomotivu se situace lepší, klima funguje, lidstvo vlakové ožívá a těší se do cíle. Aby ne, když už není co jíst, ani co pít, vtipy došly, historky, taky, křížovky už nebaví, knížky přečtené a v čase příjezdu jsme ještě dost daleko od cíle. S krásným 2h zpoždění najednou zastavujem u šedého perónu bez cedule aneb Welcome to Sarajevo. Pusto, prázdno a několik kořisti lačných taxikářů čekajících na zmatené a unavené turisty. Tramvaj prý už nejede, čemuž by se dalo možná i věřit, vzhledem k mrtvému okolí a taxi prý 10€. Chachaaa, spolu s dvojkou co seděla vedle ve vlaku, berem bágly na záda a vyrážíme vstříc nočnímu centru města. Jak se dalo čekat, tak šaliny samozřejmě jezdí, ale stejně nemáme lokální měnu, tak jdeme až do centra Baščaršija, kde se doptáváme místních a taxikářů na cestu k našemu hostelu. Polorozpadlé schodiště zarostlé kopřivami není nejvíc repre uvítání, ale jinak je hostel v pohodě a jsme zde vřele vítáni.