Štítek: Saudi

Vídeň – Rijád – Tabuk

Jsou dvě hodiny před odletem tak akorát, málo, nebo moc?  Když jedeš autem, tak evidentně akorát, když jedeš autobusem a natrefíš na pár kolon, tak hodně málo.  Výsledkem je, že Ivoš už je dávno na letišti, zatímco já v autobuse nervózně sleduju hodiny na rakouské dálnici a projíždím skyscanner s možnostmi dalších letů. Vše samozřejmě dobře dopadlo, jinak bych ani nepsal tento deníček, ovšem desetiminutový sprint přes vídeňské letiště už si nechci podruhé zopakovat. Nakonec se začátek odbavení posunul, takže po sprintu byl ještě čas na rychlý kafe a vodu do letadla.

Za 5,5 hodiny jsme v Rijádu, víza máme zaplacené online a bez čekání jsme během chvilky oběma nohama v Saudské Arábii. Kupujeme sim kartu od operátora ZAIN za 85 SAR s 25 GB internetu. Let do Tabuku je z domestic terminálu, kam se musíme přesunout shuttle busem a pak už jenom čekání a čekání.

Další dvě hodiny v letadle Flynas do Tabuku. Z letiště bereme taxi přes appku Jeeny za 10 SAR do nedalekého hotelu a hned do postele. Jak se nám o půlnoci hodila hotovost, když jsme zjistili, že hotel jde platit pouze místní MADA kartou…

Z Tabuku do Wadi Disah

„AAhh, já potřebuju redukci“, říkal jsem si po ránu, když jsem zjistil, že mobil v této zásuvce rozhodně nedobiju.  Náš ranní program je jasný: nejdříve redukce, potom snídaně, a nakonec pro auto do autopůjčovny Yelo. Z procesu půjčení jsem měl trochu obavy, ale nakonec to bylo sice zdlouhavý ale jinak v pohodě.  Moc si nejsem jist, jaký máme pojištění, protože smlouva je skoro celá v arabštině, tak snad ty nečitelné detaily nebudeme potřebovat. Na doporučení si vybíráme čínského Changana a vyrážíme.  Nejedeme ale daleko, po pár minutách stavíme u Tabuk fort na prohlídku, nákup proviantu a výměnu peněz. Nic dalšího zábavného v Tabuku asi nebude, roadtrip může začít.

Dnešní cílem je Wadi Disah, podle některých jedno z nejhezčích míst v celé Saudské Arábii. Cestou po dálnici 80 jsme ještě nějaká auta potkali, ale jak jsme odbočili vlevo na menší silnici, tak už jsme všude jenom my, skály a poušť. Wadi Disah je stále velmi neturistické místo, což je dobře, i když teda tak dlouho hledat ubytko jsme určitě nemuseli. V samotné vsi je naprosto mrtvo, všechny kempy zavřené nebo neexistující. Dost dlouho jsme jezdili sem a tam, až jsme nakonec uspěli v Blue eye guesthouse, kde máme chatku za 250 SAR. Víc to usmlouvat nešlo, protože jiná možnost prostě nebyla.

Okolní skály jsou úplně neuvěřitelný! Nevíme, kam se dívat dřív, a to ještě nejsme v samotném kaňonu. Silnice končí, dál už musíme po svých nebo lze využít služeb místních podnikavců s džípy. Nabídek na projížďku je plno, jsme široko daleko jediní turisté. My ale všechny odmítáme a jdeme pěšky. Všude okolo písek, skály a tady najedou potok. Brodíme se nejdříve vodou a potom hlubokým pískem.  Výhledy jsou úžasný. Bohužel nemáme moc čas, tma padne velmi rychle, tak asi po jednom kilometru se musíme otočit nazpět.

Na večeři vyrážíme k jediné místní restauraci, kterou Google označuje jako „kuřecí speciality“.  Opravdu jsme správně, ptali jsme se navzájem, když jsme nakoukli dovnitř a spatřili čtyři holé stěny a koberec. „Vítejte, dáte si kuře?“  Majitel vykoukl z malého okýnka a my si objednali kuře s rýží, protože nic jiného stejně nebylo. Usadili jsme se na koberec a za chvilku jsme měli jídlo na koberci mezi námi.