Štítek: Senegal

Ze Senegalu do Mauritánie – Západní Afrika 2019

Chtěli jsme vstát brzo, ale samozřejmě, že se to zcela nepodařilo. Brzký odjezd by se nám dneska hodil, protože je vhodné dorazit na hranici v Rosso před polednem, kdy začíná pauza trvající až do 14:30. Po snídani platíme a jdeme ještě na poštu poslat zbylé pohledy. Dneska je tu výrazně víc živo a taky vše nějak dýl trvá. Hlavně ale žádný stresy.  Bereme taxi na autobusák právě tak akorát, abychom plný auto nechali odjet a tím nezbývá, než čekat až se naplní další „sept place“- prastarý Peugot (3500 CFA). V Africe se nedá spěchat. Však auto se někdy naplní a stejně dál, než do Nuakšottu se stejně dneska nedostaneme. Nakonec se auto plní docela brzy, takže bychom tu dvanáctou teoreticky mohli stihnout. Silnice jsou v Senegalu jsou v dobrém stavu, mimo vesnice se dá jet pěkně svižně, ale ve vesnicích je to horší, protože nějaký forma retardéru je doslova na každém rohu. Naštěstí po cestě mnoho vesnic nemáme, jedeme rychle a těsně před dvanáctou jsme na hranicích.

Rosso je nechvalně proslulý přechod, kde působí větší než malé množství podvodníků, veksláků a pomocníků všeho druhu. Na autobusáku ihned sedáme na motorku a frčíme až k senegalské výstupní celnici. Uff, stihli jsme to. Dostáváme výstupní razítka a skrz hlouček veksláků si razíme cestu na trajekt přes řeku Senegal do Mauritánie. Máme štěstí, zrovna jeden přijíždí, takže jsme ihned na palubě a jedeme. Chaos panuje přiměřený, takže zatím pohoda.

A vida, už máme jednoho pomocníka. Borec nám i před naši ignoraci pořád něco vykládá a vykládá. Je jasné, že otrapy se jenom tak nezbavíme.  Při výstupu platíme nějaké drobné za trajekt a s dopomocí našich nových „kámošů“ jdeme na druhou celnici.  Jeden z pomocníků mává jakousi turistickou kartičkou a tváří se děsně proaktivně. Na hranicích nikdy nikomu nevěř, protože všichni jsou podvodníci a šejdíři. Ale to to zjistíme, až za chvíli. Nyní čekáme na úředníka, který od nás vybere 55€ za vízum a vyrobí samolepku do pasu. Jak tak pozoruji lidi kolem, tak ty naše Eura slouží jen a pouze k tomu, aby se celníci měli dobře. Turistů tudy zajisté moc neprojede, ale 55 euro je slušná částka na nakrmení úředního šimla. Po zaplacení putujeme k oknu venku, kde dostaneme razítko a můžeme jít. Naši pomahači jsou nám stále v patách. U brány první kontrola, kde musíme odevzdat fotokopii pasu. Ivoš jich má několik, já pouze jednu. Takže jdeme s našimi pomocníky kamsi do hloubi tržnice pro fotokopie. Už nevím, kolik za to chtěli, ale určitě to byly nejdražší kopie v životě.  Jsme v Mauritánii! Hurá. Máme hlad, ale nemám místní měnu zvanou ouguiya neboli ukíjá. Jdeme něka vyměnit senegalské franky a tady na nás borci sehráli divadlo, že je mně skoro stydno ho popisovat. V prvním obchodě sehraná scénka ve stylu, že tady nabízí špatný kurz, a proto jdeme jinam. V druhém obchodě je prý lepší kurz, tak ok. Byl sice lepší, ale i tak totální „rip-off“ a jsme za blbce. Neznáme ofiko kurz, tudíž dobře nám tak.  Divný kurz řešíme až z jídla, ale to už je pozdě. Borci mezitím stihli varovat týpka z krámu, jenž obchod preventivně zavřel a bylo po srandě. Po obědě chvíli nasupeně stepujeme u obchodu, kde nás ošidili, ale je více než jasné, že peníze nazpět, i přes ujišťování našich pomocníků, nedostaneme. Navíc je páteční modlitba, všichni všechno zavřeli a šli se modlit.  Čekáme u obchodu jak trdla. Naštěstí nás to nebaví moc dlouho a jdeme na taxi do Nuakšottu. Cena je 300 ukíjá. Jeden z pomocníků se nečekaně objevuje a chce po mě prachy za „údajnou“ pomoc. To už nevydržím a posílám ho někam, resp. do toho obchodu, kde nás odrbali. Kupodivu to chápe a ani se nerozčiluje (můj nasupený výraz ho taky určitě přesvědčil). Za blbost se platí, holt člověk si může dát sebevětší pozor a stejně ho někdy nachytají. No nic, čekáme u auta na další pasažéry, kupujeme nějaké pití a konečně kolem třetí vyrážíme do hlavního města. Cesta byla dlouhá, hlučná, a ne zrovna pohodlná.  Hlavně první část silnice je samá díra, nebo rovnou asfalt zmizí pod nánosy písku, který je všude okolo. Hlučná je cesta proto, že řidič si náramně rozumí se dvěma ukecanými spolucestujícími, a ty prostě melou a melou. Flirtuje ta paní s řidičem nebo ne? Skoro bych řekl, že jo. Ale zase jsme v docela konzervativní islámské zemi. Každopádně mě z toho brní dost hlava. V půlce cesty dáváme pauzu a kupujeme ovoce a sušenky. Už se skoro stmívá, když jsme konečně v Nuakšottu. Na předměstí vyhazujeme naše spolucestující. Výhoda toho typu dopravy je, že tě taxi doveze až domů ke dveřím. Nuakšott zatím vypadá jako velká vesnice, která se nějakým omylem rozrostla a stala hlavním městem.  Už je tma, když jsme v taxíku sami a snažíme se řidiči naznačit, že nevíme, kde budeme bydlet a měl by nás dovést někam do levného hotelu. Pořád opakuji „auberge, auberge“ a doufám, že řidič je natolik důvtipný a nevyhodí nás někde na ulici. Parkujeme u hotelu Ikram, loučíme se a doufáme, že to tady nebude moc drahý. Týpek na recepci je ukázkový příklad naprosté neschopnosti cokoliv pochopit, ale nakonec jsme se nějak domluvili. Pochopil, že chceme přespat a my snad dobře porozuměli, že pokoj stojí 1000 ukíjá. Máme malou cimru s open space koupelnou. Vzhledem k nedobře bublajícímu žaludku mám z koupelny bez dveří opravdu velikou „radost“.  Na pokoji snad nic pořádně nefunguje, záchod nejde pořádně spláchnout, klima nevalí, lampička nesvítí. Všechno se dá zvládnout, ale je tu tak pekelný vedro, že bez klimy to prostě nepůjde. Borec nám ji nakonec zprovozní, ale hučí jak výkonný generátor, takže na spaní to moc nebude.  Jdeme na jídlo, venku už tma a samozřejmě minimum pouliční osvětlení a hospoda nikde v dohledu. Chvilka ptaní a bloudění, ale nakonec se daří a jsme v docela slušným bistru. Výběr mají určitě větší jak v Senegalu, teď ještě otázka, co z toho skutečně mají k dispozici. Dáváme nakonec kuskus s kuřetem, k tomu cola a jdeme na kutě.

 

27.září Nuakšott -> Atar

Vedro, dusno a hučící klima. Open space záchod v noci je čirá radost, zvlášť když nefunguje splachování a tvůj žaludek vyhlašuje povstání.  Konečně je ráno, balíme věci a jdeme ven najít něco na snídani.  Vědom si dnešní delší cesty, rozhoduji se nic neriskovat a mířím rovnou do nejbližší lékárny. Mám štěstí, protože je právě osm a lékárna zrovna otevírá. Podle slovníku mám nastudováno, že potřebuji něco na „la dioré“. Lékárna vypadá docela v pohodě, lékárník naštěstí ihned chápe, kde je problém a přináší Smektu.  Platím asi dvě eura a s úsměvem, že tu cestu do Ataru nějak dám, zapíjím smektový nápoj colou z obchodu a zajídám výbornou bagetou. V obchodě se prodávají čerstvé bagety, které na požádání namažou máslem nebo nutelou. Praktický snídaňový servis.  Půl deváté a už je pekelný vedro. Máváme na taxíka s požadavkem, že potřebujeme do Atar garáže. Jedeme prakticky až na druhý konec města (300 ouguiya = 7€), kde nám ujíždí dodávka doslova před nosem. Nemáme totiž žádné peníze, takže já hlídám bágly a Ivoš se vydal najít funkční bankomat. Klasicky to není úplně jednoduché, protože jeden bankomat vůbec nefunguje a druhý zase nebere naše evropské karty.  Platíme 500 ugíja na osobu, což je asi 12€. Není to úplně málo, ale jedeme v pěkné klimatizované dodávce, každý máme svoje sedadlo a cesta trvá celkem 5 hodin. Co napsat k naší pětihodinové cestě? Jedeme totální pustinou, kde převládá písek a kamení. Venkovní žár je cítit dovnitř i pře silnou klimatizaci. Občas je pauza, někdy na jenom tak na protáhnutí, jindy je pauza na modlení u jedné z mnoha malých mešit podél silnice.  U mešity je zároveň studna, kde je překvapivě chladná a dobrá voda. Vjíždíme do oblasti, kde se bez šátku na hlavě nedá prakticky vydržet. Kolem půl třetí jsme přijíždíme do cíle naší dnešní cesty. Atar je menší město doslova uprostřed ničeho, kde se zdržíme na jednu noc a budeme druhý den pokračovat do Chinguetti.  Nyní v brzkém odpoledni je město doslova a do písmene naprosto mrtvé. Na ulici není ani noha, trhy zavřené a všichni jsou schovaní někde ve stínu.  Podle předpovědi bude kolem 46 stupňů. Teplotní facka je vážně brutální, 800 metrů ubytování Auberge Bab Sahara dáváme s vypětím sil a několika pauzama ve stínu a na občerstvení. V Bab Sahara nikde nikdo, nicméně paní odnaproti hlásí, že brzo někdo dojde. Ivoš má viditelně dost. Naštěstí nemusíme dlouho čekat a docela milý chlapík (škoda, že to nebyl pan majitel, protože ten je údajně z Holandska a mluví česky) nám ukazuje možnosti. Ubytko v přívěsu odmítáme a raději si připlatíme za bungalov se sprchou a klimou za 1300 ugíja (30€). Ležíme, odpočíváme a sbíráme síly až skoro do šesti, kdy už je docela snesitelně a jdeme se kouknout do centra, a hlavně najít něco k jídlu. Prach a vedro. Atar nebude místo, kde bych chtěl bydlet.  Místní sedí před domem, kluci hrají fotbal a na trhu panuje čilý ruch.  Rozhodně si chci koupit šátek (120 ugíja), do kterého si zahalím celou hlavu, tak jak to má většina místních. Potom se budou určitě hodit žabky. Opět po vzoru místních, protože pevný body plný písku a smrdutých ponožek nejsou úplně optimální. Ještě před večeří nás odchytává poměrně nesympatický týpek s nabídkou dvoudenního výletu jeepem do Chinguetti a dál do pouště. První nabídka zní 20 tisíc ugíja, potom slevuje na 10 tisíc, ale ani s tím nesouhlasíme a raději si objednáváme jídlo a ignorujeme ho. Kuře s hranolkama (70 ugíja) zní dobře a taky dobře chutná.  Na pití obvyklá kola. Jeden by nevěřil, jak v těchto končinách může coca cola chutnat dobře. Nakonec týpka odmítáme a jdeme si po svých. Borec se ale nedá jenom tak lehce setřást, takže nás o kus dál odchytává znovu, že nyní to bude 10 tisíc za oba. Ani tahle nabídka nás nepřesvědčila a jdeme nazpět k našemu ubytování. Ivoš někde vytratil klíče, ale naštěstí pan správce je naprosto v pohodě a vůbec to neřeší. Vzhledem k tomu, že Bab Sahara je jediné ubytování široko daleko, tak nás borec navštěvuje ještě tam, ale to už jsme více chráněni, na soukromé území si netroufne, a definitivně ho odmítáme.  U těchto nabídek je třeba dát hodně na osobní pocit a ten jsme ani jeden neměli moc dobrý.  Nejde elektřina a tím pádem ani klimatizace a nás čeká další propocená noc. Naštěstí ještě před usnutím se klima rozbíhá….

Saint Louis

Koloniální perla Saint Louis – Západní Afrika 2019

Zaplaceno za pobyt a výlet již máme ze včerejška, tudíž už jenom v rychlosti balíme, jdeme na snídani a můžeme vyrazit zase o kus dál resp. zpět. Dál do Gambie bohužel z časových důvodů nejedeme, ale vracím nazpět do Kaolacku, kde vyměníme auto za další spoj do St. Louis.  Žádný velký provoz na silnici nepanuje, jsem docela zvědav, jak dlouho budeme muset čekat. Nakonec to bylo rychlé, během půlhodinky přijelo auto, kde byla akorát dvě volná místa a vyrážíme. V Kaolacku chceme vybrat peníze, ale jinak se zdržovat nebudeme a jedeme na druhý autobusák (garáž Dakar), odkud určitě pojede taxi naším směrem. Drobné přejezdy v rámci města jsou většinou velmi jednoduché, protože stačí mávnout na taxi a pokud je cena „v normě“, tak hnedka jedeme. Z Kaolacku jedeme přes Dourbel, Toubu a Lougu do St. Louis, kde cesta končí na Gare routiére na začátku města.  Odtud se dá do města jet taxíkem nebo hromadnou dopravou, ale neznáme čísla busů, které jedou naším směrem, tak volíme taxi za 1500 COF. Vysedáme na náměstí v koloniální části města a jdeme sehnat nějaké ubytování. Rádi bychom se rychle ubytovali, protože se chceme ještě podívat po městě a dát si něco k jídlu. Ubytováváme se jižní části ostrova v Auberge de Jeunesse du Sud (cena podle ceníku, bez smlouvání), ubytko je čisté, internet docela slušný a snídaně v ceně.  St. Louis má docela zvláštní strukturu, hlavní část je ve vnitrozemí, které je spojené krásným mostem přes řeku Senegal s ostrovem, který vyniká hlavně starými koloniálními budovami a kam míří patrně většina turistů. Za tímto ostrovem je další most, který vede na polostrov, kde to vypadá spíše na chudší část města. A dál je už jenom Atlantik. A právě k oceánu se chceme podívat ještě před jídlem. Na mostě je docela živo, protože všichni sledují závody lodí na řece. Nevím kolikativeslice to jsou, ale je lidí je na lodi skutečně hodně. Cíl závodu je patrně někde za mostem a startuje se na severní straně, ale těžko říct. Je to trochu chaos. Po dojezdu většina posádky vyskáče do kalné vody a plave na břeh.  Všude je plno lidí, lodí, bahna a odpadků. Nad řekou se vznáší zvláštní mléčný opar, no celkově to má opravdu specifickou atmošku. Pokračujeme dál přes polostrov až k oceánu.  Vlny jsou docela silné a jedna mě solidně nahodí. Už se docela šeří, tak jdeme nazpět najít něco k jídlu.  Míjíme turisticky vypadají restaurace, kde je úplně prázdno, až skončíme v něčem, co by mohl být senegalský fastfood.  Vybíráme si podle názvu, kterému nerozumíme, proto jsem docela překvapen, když mně na stole přistane grilované jehněčí.  Část se sníst dá, ale jinak je to tuhý a plno kostí. Aspoň, že mají sladké francouzské pečivo, kterým se dojím. Cestou nazpět kupujeme pohledy a ve stánku s ovocem pěkně zralá manga. Mňam. Na pokoji zjistím, že mně navlhnul mobil a nyní nejde nabít. Tak snad do zítra uschne…


 

25. září St. Louis

Aby bylo jasno, St. Louis se nevyslovuje „sent lujz“, protože to vám nikdo nebude rozumět, ale samozřejmě správně po francouzsku „sán lujíí“. Mobil je ráno stále navlhlý a to se mně teda vůbec nelíbí. Zkouším dát mobil konektorem směrem k větráku, ale sám tak nějak tuším, že tohle zrovna nepomůže. Čím vymakanější technika, vím více trablů. V Samsungu zjevně nepočítali s vlhkým africkým podnebím. 

Snídaně je opět prakticky to samé jako naposledy. Bageta, máslo, marmeláda a čaj nebo kafe.  Suším mobil a plánujeme, co budeme dneska dělat.  Dopoledne věnujeme prohlídce ostrova a odpoledne půjdeme na pláž prozkoumat tzv. hydrobase. Nejdřív ale na poštu, která je příhodně po cestě do severní části ostrova. Na poště vládne řád, pořádek a pan hlídač, který určuje, kdo kam půjde a kde bude sedět. Nalepit známky, hodit venku do schránky a můžeme pokračovat dál. Kromě koloniální architektury někde v docela dobrém, jinde v rozpadlejším stavu, stojí za zmínku ještě stará výletní loď Bou El Mogdad kotvící na levém břehu, a o kus dál starý námořní mechanický jeřáb.  Průvodce praví, že Bou El Mogdad je stále v provozu a dá se podniknout cesta po řece Senegal. Zní to docela dobře, jen škoda ceny, která je dost mimo realitu. Lidi se tady vůbec nedají fotit, jak někam namířím foťák, hnedka je zle. Korzujeme uličkama a směřujeme nazpět do hotelu. Ale předtím ještě suvenýry. Turistů je ve městě nula nic, takže máme nákupní třídu celou pro sebe.  Smlouváme a kupujeme. Na půlku první ceny to jde srazit nějak moc lehce, asi bychom měli být drsnější. Ivoš si kupuje dřevěnou masku, která není tak docela dřevěná, ale to zjistí až o pár stovek km dál. Dále bereme šátky, trička a klasické cetky. Mám pocit, že ty suvenýry jsou pořád dokola ty samý. S úlovkem jdeme nakouknout ještě do jižní části, kde taky dáváme oběd. Každý pěkně dvě plněný bagety, který dlabeme na patníku hnedka vedle budky paní bagetářky.  Stojí to pár korun a je to autentický. Nezačíná být vedro, protože už vedro je. Po jídle máme chvilku chill na hotelu a vyrážíme na pláž. Opalovací krém a plavky s sebou. Ivoše láká koňská drožka, ale borec chce snad 5000 CFA, což je poněkud úlet, i když je to docela daleko. Nakonec jedeme za stovku busem až na konečnou, odkud již jdeme v pořádné výhni po svých.  I tady je na pláži děsnej bordel.  Není nad to se takhle po poledni projít v žáru slunce někam do daleka. Šátek na hlavu, zpocenej až za ušima a vodu s sebou. Chceme se dostat až do parku úplně jižním konci hydrobase, ale když tam dojdeme, tak máme jednak dost a druhák je tady strašně dlouhá pláž, nulový stín (bosky se nedá po písku vůbec chodit) a z toho plynoucí vysoká pravděpodobnost totálního sesmažení. Chvíli odpočíváme a zase jdeme nazpět. Určitě nebude špatný se koupat někde mezi lidma, protože velké vlny vážně budí dost respekt. Jdeme se koupat. No teda koupat, tak se tomu cachtání ve vodě někam po pás nedá snad ani moc říkat.  Vlny jsou tak silné, že dál se jít nedá a člověk čeká na vlnu, aby do ní skočil nebo ho vlna smetla o kousek dál. Moře je božsky teplý, ale i tak skvěle osvěží. Zatímco Ivoš je nadšen a nejraděj by vodě zůstal celý den, já spíše vegetím na pláži a pozoruji lidský cvrkot okolo.  Postupně na pláž přichází další a další lidi a objevují se dokonce stánky s pitím a něčím malým na zub. Dost fouká, ale stejně budu zase beztak spálenej. Ivoš je zase s místní omladinou ve vodě, já si vykládám se snad úplně prvním Senegalcem, který umí anglicky.  Ve škole to bude asi s výukou angličtiny dost bídný, takže borec se musel naučit anglicky komplet sám. A docela mu to šlo. Je po páté hodině a v moři už skoro nikdo není. Není divu, vlny se najednou ještě o dost zvětšily a už je to asi dost risk. Borec nám říká, že je tady plavčík a nyní už je zákaz koupání, protože se tu již několik lidí takhle navečer utopilo. Čas pokročil, téma hovoru došla, jdeme nazpět na točnu, kde čeká plno autobusů a frčíme nazpět do města. Odpočinek, večeře na stejném místě jako včera, psaní deníčku, dalších pohledů a spát.  Zítra brzo vstáváme a vyrážíme vstříc Mauritánii.

Saloum

Delta řeky Saloum – Západní Afrika 2019

Noční boj s větrákem a vedrem. Buď je ticho a vedro nebo je hluk z větráku a příjemně. Kdo vyhrál? Nevím, asi remíza. K ránu spustí ještě ptáci a konečně svítá. Tma, naprostá tma a najednou je během chvilky světlo. Je sedm hodin a venku docela příjemně, i když je zataženo a vypadá to, že bude pršet. Není vlastně divu, protože jsme v Senegalu v takzvaném období dešťů, takže by nás nějaký déšť neměl překvapit. Ale stejně s pesimismem sobě vlastním vymýšlíme, co budeme dělat, když bude pršet.  Zbytečné mudrování, je teplo a déšť za chvilku přestal a my se vydali na snídani. Snídaně je podobná té včerejší, bageta, marmeláda, máslo a kafe (Nescafe) nebo čaj.

Po snídani oznamujeme Mussovi (takový pomocník pro všechno, který spravuje ubytko), že bychom si půjčili kola. „Počkejte 10 minut a kola tu jsou“, odpovídá Mussa. Víme svoje, takže za půl hodinky se jdu dotázat, jak to vypadá a za chvíli konečně dorazí rasta s dvěma čínsko-africkýma kolama. Následuje velmi oblíbená část procesu půjčování, a to je zkoušení kola a následné opravy. Sedlo nízko a nejde dát výš, brzda padá pryč, nelze přehazovat nebo šlapat. Prostě cokoliv, na co se dá vzpomenout, se dozajista u takových kol vyskytuje. Jsou to hrozný plečky, ale furt lepší, jak kola v Ugandě. Kvalita kol se samozřejmě vůbec neodráží v ceně, která je 3500 CFA za půl dne, takže to jsou skoro tři stovky korun českých za celý den. A to není ani cena toho kola. Kola jsou nám oběma dost malý, jdeme proto s rastou do jeho kšeftu, kde má další kola, ale ani jedním z nich si moc nepomůžeme.

Kolem desáté je nejvyšší čas vyrazit na výlet, ale ještě předtím potřebujeme nakoupit vodu a sušenky na cestu. Celý nákup nás stojí 1600 franků, majitel ale nemá na vrácení na pětitisícovku. Tak co teď? „Dáte mně peníze až odpoledne“, říká prodavač. Pohoda.  Vyrážíme k silnici, ale daleko na první pokus nedojedeme. Ivošovi nějak drhne kolo a prakticky nemůže jet. Takže otočka nazpět k rastovi, kde si Ivoš bere jiné kolo s legračními šlapátky ve tvaru paciček. Kolo dělá zvláštní pazvuky, ale jede. Senegal je rovina, sem tam menší kaluž nebo větší kaluž, což je už takový rybník neurčité hloubky. Hrdinové na našich strojích nejsme, tak je pěkně objíždíme. Občas míjíme auto, ale jinak si jedeme mezi vesničkami a políčky pěkně na pohodu. Vedro ještě není, ale bude, to je jasný. Oproti Ugandě, kde jsme v každé vesnici vzbudili rozruch, tady nikoho nezajímáme a projíždíme bez povšimnutí.

Missarah je jako všechny vesnice, kde končí silnice, divný místo. Od začátku je tu taková zvláštní atmosféra. Jdeme se kouknout k řece na molo, které je překvapivě větší a živější než v Toubacoutě. Měli jsme představu, že se tady vykoupeme, ale u mola je akorát bahno a taky plno lidí. Nalepil se na nás místní samozvaný průvodce a pořád do nás něco hustí. Jdeme se kouknout k jediné místo zajímavosti, kterou je obří strom „Fromager“. Strom je opravdu gigantický, tak si ho chci aspoň vyfotit, to se ale nelíbí našemu průvodci, který mně v tom všemožně brání a chce za to peníze. Odmítám mu cokoliv dát, tak se chvíli hádáme a s fuck off na jazyku odcházíme. Začíná být hodně vedro a máme hlad.  Bude to chtít jídlo a stín.  Nikde se nic nevaří, chodíme sem a tam, až se nám konečně podařilo najít paní, která dělá klasické plněné bagety.  K tomu si dáváme colu a čaj. Dohromady naprostá spokojenost.  Vesnice se pomalu vylidňuje a také naše paní s bagetama to dneska už balí. Děti jí pomáhají všechno poklidit a jde se na siestu. Pro nás to znamená, že je čas vyrazit nazpět. Ale předtím ještě odpočinek. Jdeme opodál do stínu a po vzoru místních uleháme a nic neděláme. Dost možná by nám nicnedělání vydrželo až do večera, ale budeme se muset (nyní již opravdu) odebrat nazpět, protože kolem páté máme odjezd na výlet po řece Saloum.  Nebyla to zrovna zábavná cesta zpět. Vedro k zalknutí, koupačka ve vlastním potu a neodbytný pocit, že jsem se zase slušně spálil. Využíváme každého stínu k odpočinku a načerpání sil. V jedné z vesnic zastavujeme, kupujeme vodu v sáčku (malý sáček za 100 franků) a rozdáváme dětem drobnosti. Nazpět v kempu máme hodinu na nabrání energie, než vyrazíme na výlet.  Vzhledem ke klasické jazykové bariéře nevím, kam jedeme a co budeme dělat, i když samozřejmě víme, kolik za to zaplatíme. Vyzvedl si nás přímo pan šéf ve svém Roveru. Kromě ubytování má ve vsi ještě obchod, asi si nežije na místní poměry špatně.  Nejdříve se jedeme podívat na mangrovy, potom pokračujeme na ostrov mušlí (opravdu je celý z mušlí), kde vylezeme na břeh a jdeme se podívat na vyhlídku.  Jsou tu s námi ještě další dvě lodě, a to je low season. Při podvečeru dáváme koupačku a už skoro za tmy se jedeme podívat ještě na nocoviště ptáků. Ptákolog Ivoš je ve svém živlu.  Nazpět ve vsi jsme již za tmy, děkujeme za výlet a jdeme opět do Chez Boum na jídlo. Dneska je tu krapet živěji díky hlučné skupiny Američanů. Docela dlouho čekáme, tak dáváme pivka a rekapitulujeme dnešní vydařený den. Ryba bylo výborná, pivko taky. Jdeme spát. Zítra zase sbalit batohy a jedeme dál.

Mbour

Ostrov Île de Gorée a rybí trh v M’bour – Západní Afrika 2019

22.září Dakar a Île de Gorée

Konečně Afrika! Přistáváme kolem půl jedné místního času (+2 hod.) na novém dakarském letišti, z bankomatu vybíráme a ve směnárně měníme něco málo západoafrických franků (CFA, 1000 CFA = 40 Kč) a jdeme se zvědavě podívat, zda skutečně jede v noci autobus do města, jak mně slibovala dakarská internetová fóra. Upřímně řečeno doufám, že něco pojede, protože se mě po příletu nechce rozhodně podstupovat smlouvací boj s vydřidušskými taxikáři. Bojovat nebude třeba, protože autobus tady skutečně je! Platíme 6000 CFA (240 Kč) a v mžiku sedíme v buse, který na nic nečeká a hnedka se jede. Taxi by stálo cca 28000 CFA, takže jsme docela ušetřili. Navíc konečná letištního busu je necelý kilometr od našeho zamluveného ubytování, tím pádem nemusíme brát taxi a podle GPS si to mašírujeme nočními ulicemi k našemu ubytku Dakar International House. Pokojík máme skromný a pekelně vyhřátý. Trochu bláhově sháním na recepci nějakou deku a poprvé si tak zkouším, jaké to je komunikovat ve frankofonní zemi bez znalosti francouzštiny. Není se co divit, že jsem místo deky dostal ručník, protože celkem nic nerozumím. Další komunikační snahy pro tuhle noc vzdávám, Ivoš si nějak poradí a já mám deku z letadla. Nakonec je stejně takový vedro, že se nemá smysl čímkoliv přikrývat.

Moc jsme se nevyspali, ale stejně „Dobré ráno, Dakare!“ Snídani máme ceně, tak jsme si sedli na lavičku před hostel, koupili vodu a zahájili čekání. Chlapík z hostelu říká, že snídaně bude, tak snad má pravdu. Neuplynula ani hodina a přistála nám na stole docela dobrá omeleta s čerstvou francouzskou bagetou. Taková snídaně by se nám líbila, i když každý den jako v Ugandě by taky vajíčka být nemusela. Ještě si budeme vymýšlet, jako bychom zapomněli, že jsme v Africe. Po snídani balíme, platíme za ubytko (nakonec naše nejlevnější ubytko za celou cestu – 10800 CFA) a jdeme na taxi do města.  Podle informací z hostelu by mělo taxi stát zhruba 2500 CFA, no tak uvidíme, s mojí znalostí francouzštiny bude každý smlouvání sranda a boj zároveň. Kupodivu se daří na první pokus a hnedka jedeme do přístavu v centru města. Dakar samotný bude asi dost nuda a šeď, takže nemá smysl se příliš zdržovat a jdeme rovnou na trajekt mířící ostrov Gorée. Pro místní jsou lístky na loď za pár stovek, ale pro nás je to s pěknou cizineckou přirážku (5200 CFA). U vstupu chvíli mudrujeme s neodbytným průvodcem, ale za 10 tisíc franků, a vlastně ani za míň, průvodce nechceme. Francouzsky sice vládneme asi tak pět slov, ale vždycky je lepší si vše organizovat tak nějak podle sebe, a nebýt závislý na průvodci. Chvíle čekání, okukování místních krasavic a vyrážíme. Půlhodinka plavby a jsme na místě. Ideálně načas, abychom ještě stihli asi nejznámější „atrakci“ ostrova, kterou je Dům otroků. Místo, odkud nebylo návratu a odkud putovali otroci dál do neznáma. Čím temnější minulost, tím více lidí místo přiláká. Zatímco tady v Domě otroků jsou davy, zbytkem ostrova se touláme již víceméně sami. Celkově je ostroj docela bizarní, protože se skládá z několika rozdílných a poměrně svébytných částí. První část, ta výstavnější, je okolo Domu otroků a skládá se hlavně z krásně nabarvených koloniálních domů a úzkých uliček. Stačí ale vystoupat na vrcholek ostrova, kde v opuštěných vojenských bunkrech kempují místní hipící a jsme ihned úplně někde jinde. Rastové prodávají nejen bižu a různé umčo, ale i sazeničky baobabu. Docela by mě zajímalo, kolik jich tak borec může prodat? Jednu sazeničku za měsíc? Navíc sazenička stěží vydrží převoz a doma stejně ihned zahyne. Hlavní atrakcí této části je obří dělo, kam se dá vylézt nebo si udělat aspoň selfie.

Další část ostrova je zase úplně jiná. Najednou se ocitáme uprostřed koloniálních rozvalin bývalé nemocnice a asi nějakého úřadu. Vybydleno a zároveň obydleno. Na hrbolatém placku, kterému vévodí obří baobab se hraje regulérní fotbalový mač s dresy a rozhodčím. Kousek vedle jsou obchody se suvenýry, potom další muzeum a u přístavu pláž, kde se cachtají děcka.

U místních dáváme předobědovou plněnou bagetu za 200 CFA a jdeme na pláž. I když jsem propotil i trenky a určitě se kvalitně spálil (bylo pod mrakem, ale když vykouklo slunce, tak to stálo za to…), tak do vody se mně nechce, zato Ivoš ten neváhá a ihned mizí do vln mezi děcka. Vtipný, že nikdo neplave a všichni se jenom tak „omývají“. Po koupačce jdeme na jídlo do jedné z hospod u mola. Zhruba jsem vytušil, co z nabídky by mohla být ryba a skutečně jsem rybu i dostal. Ivoš si objednal podle obrázku, asi chtěl maso, ale to překvapivě nedostal. Dobrý bylo oboje. Cena kolem 3000 CFA, což bude asi takový standard za jídlo v senegalské hospodě. Když přijíždí loď, kterou by bylo docela dobré jet, jestliže se chceme dneska ještě někam posunout, tak stále ještě vesele hodujeme. Pár vteřin dumáme, zda nejet další lodí, ale co bychom dál v Dakaru dělali?  Hltáme, platíme a stíháme.

Nazpět na pevnině se jdeme podívat na hlavní náměstí, kde ale není vůbec nic a vybrat peníze z bankomatu. Tímto bych považoval návštěvu Dakaru za ukončenou a je čas se vydat zase někam dál. Máme namířeno po pobřežního města M’bour. Takže nejdříve sehnat taxi, najít podle navigace hostel (ano, navigujeme taxikáře), vzít si batohy a najít místo, odkud jezdí sdílené taxi nebo minibusy do M’bour. Ptám se na tohle téma v hostelu, kde ale vůbec nechápou, kam chceme jet a já zase nechápu jejich vysvětlování. Holt to budeme muset najít nějak sami. Prasklá kanalizace u křižovatky, kterou jsme míjeli v noci, tu je stále a s ní také neodbytný smrad. Pohoda, tady se to nehrotí. Intuitivně směřujeme ke stanovišti taxíků u velkého stadionu, odkud ale náš spoj nejede. Trochu zmatky a chaos, naštěstí jeden vnímavější šikula se nabídl, že nás na místo odveze svým vrakem pardon autem. Auto mele z posledního ale jede. Peugoty (jiná značka tu prakticky není) jezdí až do úplného konce svého motorizovaného života, i když u některých aut mám pocit, že jedou dávno za hranou jakékoliv životnosti.

Silnice budou v Senegalu asi na velmi slušné úrovni. Netrvalo to nijak dlouho, jeli jsme po dálnici, kde se dokonce platilo mýtné a jsme na křižovatce před M’bour. Centrum města je daleko, takže si musíme vzít další taxík, který nás, doufejme, doveze k našemu vyhlédnutému hostelu.  Ve městě je nějaká oslava, objíždíme hlavní cestu kudy se dá a hledáme naše ubytko. Řidič moc neví a ani mapy.cz nám tentokrát moc nepomáhají, protože náš hotel je umístěn dost nepřesně. Taxikář by zasloužil za hledání za uši, a ne o tisícovku víc, kterou jsme mu byli nuceni nechat, protože neměl (nebo nechtěl mít) drobné na vrácení. Chvíli jsem se s ním hádal a zkoušel ho nahnat do hotelu, aby si rozměnil, ale nakonec nad tím mávl rukou. Hotel La Kora vypadá pěkně, ale je docela drahý (26 000 COF). Dál se nám zcela určitě vláčet nechce, tak zůstáváme. Tečkou za dnešním dnem je cesta neosvětleným městem ve snaze najít něco k jídlu, přičemž je vhodné nikam nespadnout a nenechat se srazit čímkoliv projíždějícím. Z jednoho dvorku se line zajímavá místní hudba, nesměle nakoukneme, nikdo nás nevyhazuje, tak jdeme na koncert. Dobrý nářez. Hlad je ale přednější. Bohužel je už všude zavřeno, vypadá to buď na ovocnou večeři nebo na hladovku. Nakonec v jedné boční ulici narážíme na hospodu, kde mají pivo a k jídlo pečené maso.  Pivo lepší masa, jenž bylo tuhé, a nakonec snad dobře, že tam byla taková tma, takže jsem neviděl, co jím. Chvíli koukáme na fotbal, dopijeme pivo a jdeme spát.

23. září M’bour

Ubytko máme dneska pěkné, spí se tak krásně, že ani hučící klimatizace pod okny nebo ventilátor v pokoji nevadí. Ivoš šel ráno pozorovat ptáky na pláž a hlásí, že na pláži je bordel a ptáků moc neviděl. Jdu se taky podívat a ani mě to na ranní koupačku neláká. Krom toho, že je zataženo, tak ten borčus…ehm. Pláž přitom není rozhodně liduprázdná, lidi tu okouní, běhají nebo trénují, ale asi ty odpadky nikomu nevadí. Jsou zvyklý. My si beztak za chvíli taky zvykneme.

Na snídani máme taveňák! Koho, proboha, napadlo, dávat na snídani k francouzské bagetě tavený sýr? Zachraňuje to marmeláda a rozpustný kafe. Nějaká omeletka by docela bodla, škoda. Po snídani balíme, batohy necháváme na recepci a jdeme po pláži směrem na rybí trh. Na pláži to žije: rybáři a jejich pestrobarevně pomalované pirogy, mladí fotbalisti trénující v písku a zevlové, kteří jenom tak koukají.  Škoda, že je docela zataženo, jinak by se tak krásně fotilo. Pirogy se fotí dobře, ale jak namířím foťák na lidi, tak se většinou se zlou potážu. Čím blíže jsme městu a trhu, vím více vůní, smradů a také odpadků. Rybí trh je velká podívaná a zážitek pro všechny smysly. Je tu děsný šrumec, plno lidí na moři i na souši. Fotit se moc nedá, tak doslova nasáváme pravou africkou atmosféru. Trh s rybami přechází v klasický trh se vším možným i nemožným. Odchytává si nás týpek v turbanu, který umí překvapivě a začíná nás „provázet“. Jde samozřejmě o kšeft, konkrétně je cílem něco prodat v obchůdcích se „suvenýry“. Samozřejmě, že doprovod pomůže při jednání o ceně, ale zase je třeba počítat s tím, že v ceně platíme ještě tady přirážku tady chlapíkovi. Ale tak to prostě chodí, každý chce svůj malý díl, každý si chce něco vydělat.  Zatím nemáme moc ponětí o místních cenách, takže těžko říct, jak moc jsme byli úspěšní ve smlouvání. Taktika je jasná. První cena se podělí dvěma, čímž se přiblížíme reálné ceně a pokud chceme z obchodu více věcí, tak další drobnosti přidáme do naší půlené ceny s tím, že všechno vezmeme za tady tu cenu, jinak jdeme dál. No samozřejmě, že tento postup málokdy vyjde, takže kupuji předražené magnetky na ledničku a Ivošovo triko s místním motivem mohlo být taky jistě levnější. Konec nakupování znamená konec provázení, takže čas se průvodce zbavit. Drží se nás jako klíště, ale jak vypadneme z trhu, tak už ztrácí zájem a my pokračujeme dál směrem k našemu ubytování. Máme oba docela hlad, tak hledáme místo, kde něco vaří a opět nikde nic. Situace je stejná jako včera večer. Nakonec nás zachraňuje stánek až skoro u našeho ubytování, i když celý proces sehnání majitele stánku, objednávky a konzumace byl prostě „african style“.  Ale popořadě, stánek nás zaujal cedulí, kde bylo plno zajímavých jídel. „Vypadá to, že bychom se mohli konečně najíst“, ale kde je majitel, kde je někdo, kdo nám to ukuchtí? Vypadá to, že něco podniká paní z vedlejšího stánku, tak si sedáme a čekáme, až se někdo ozve.  Hurá, nejsme tu sami. „Takže, co si dáte pánové?“, se patrně ptala paní a my natěšeni nabídkou, objednáváme. To nemáme a tohle taky ne. Co máte? Špagety a omeletu. Ivoš dává špagety a já omeletu, nebo si to aspoň myslíme, při naší chabé francouzštině. Naštěstí coca cole rozumí celý svět, tak dáváme kolu (z vedlejšího stánku) a čekáme, co se bude dít. Neděje se nic, prostě čekáme a koukáme.  Koukáme a čekáme, však my se dočkáme. A taky že ano, na stůl nám přistály špagety s omeletou. Voilá! Jídlo je prostě vždy zábava a překvapení. Je to vlastně docela dobré, zvlášť když jídlo dochutíme kečupem a majolkou.  Po jídle jdeme pro batohy na recepci a nazpět na hlavní ulici chytnou taxi na gare routirére.  Nádraží je vždy daleko a taxíky jsou nejběžnějším způsobem dopravy.  Jakmile nám někdo zastaví, tak se ptám na cenu, i když týpek většinou něco zamumlá a já řeknu bez remcání „jo“ a jedeme. Samozřejmě, že pokud zhruba vytuším, kolik by to mohlo stát, tak je to úplně nej. Naštěstí místní taxikáři nemají školu českých kolegů, takže i když nic nerozumíme, tak nás vyloženě obrat nechtějí a platíme plus mínus stejnou cenu jako místní (nebo si to aspoň myslíme). Na autobusáku si nás hnedka naháněči rozeberou a za pár minut již sedíme v „sept-place“, což je sedmimístný prastarý (za hranicí jakékoliv životnosti) Peugot, kam se vejde právě sedm lidí. Ivoš dostal „like a boss“ přední sedadlo, zato já se potím ve vlastní šťávě na zadní sedačce. Je fajn, že se jede, jakmile je sedm pasažérů a není tu zavedený styl jako v Ugandě, kdy se do auto vmáčklo klidně 2x více lidí, než byla kapacita. Cena byla 2700 COF včetně batohů (za zavazadla se platí zvlášť). Silnice jsou sice plné retardérů, ale jinak krásný asfalt a žádná udusaná polňačka jako ve zmíněné Ugandě. 

V Kaolacku bereme další taxi do garage Nioro, odkud jezdí auta naším směrem. Tento autobusák je totál chaos a bordel, ale naštěstí je auto brzo plné a vyrážíme do Toubacouty, cílové destinace dnešního putování. Cena byla tentokrát trochu vyšší, protože když vysedáme po cestě, tak se platí cena do cílové destinace, což je v tomto případě hranice s Gambií. Bylo by docela lákavé si výlet protáhnout až do Gambie, ale nemáme bohužel tolik času, snad příště. Vystupujeme v Toubacoutě, což je větší vesnice a jdeme najít ubytko. Pro jistotu jsem udělal rezervaci přes Booking, ale bylo to naprosto zbytečné, protože není sezóna a je tu naprosto liduprázdno. Vyloženě levný ubytko v Toubacoutě není, takže jsme museli vzít za vděk ubytkem za 23 000 COF v La Kora. Bydlíme a co teď? Jsme tu patrně jedni mála turistů, proto si nás určitě příležitost brzy sama najde. Jdeme se kouknout za západ slunce k řece Saloum a potom něco sníst v jediné otevřené hospodě Chez Boum. Pan majitel je sympo, jídlo bylo docela rychle. Dali jsme si špagety s kalamárama (nic jiného nebylo) za 3000 COF. Všude tma, ticho a klid. Po jídle se jde na kutě.

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén