Den třetí – 27.10. 2014
Na snídani se podávají míchaná vajíčka, ale ne v hotelu, ale ve vedlejším bistru. Dneska máme na plánu návštěvu skalního města Vardzia a přesun do Tbilisi. “Mám zapnout navigaci?”, ptám se Ivoše. Nee, víme, kam jedeme, prostě po hlavní pořád dál. Projíždíme městem Vale, když míjíme cedule oznamující, že za pár kilometrů jsme v Turecku. To nezní špatně, bohužel s autem tam nemůžeme a ani nechceme. Nezbývá se než se vrátit a najít tu správnou křižovatku směr Akhalkalaki. Ovšem přímo sem ještě nejedeme, v půlce cesty (v Khetvisi) sjedeme z hlavní cesty do skalního města Vardzia. Průvodce (rok vydání 2011) upozorňuje na špatnou kvalitu silnice, ovšem realita v podobě úplně nového asfaltu je jiná. Příjemná cesta, sem tam stavíme kvůli focení, snad jenom sluníčko by mohlo vykouknout. Vardzia je kromě Tbilisi asi největší turistický magnet, ale je vidět, že je po sezóně, prakticky nikdo zde není. Platíme vstupné 3 lari a vyrážíme na průzkum skalních domečků, jejíchž vznik se datuje do 12. století. Baví mě si představit, jak to zde asi přes dávnými dobami vypadalo, jací zde žili lidé, co přes den dělali a jak se zde měli. Průzkum je docela náročný, za chvíli oba docela cítíme nohy, ale i tak jsme zde vydrželi nějaké dvě hodiny. Opět škoda, že je zataženo, protože výhledy z jeskynní do údolí, kde se vine řeka, jsou nádherné. Využíváme toho, že máme auto a jedeme se ještě podívat do “Upper Vardzia”, kde by měly být řádové sestry. Nacházíme kostel a několik velmi pěkně udržovaných stavení se zahrádkou a dýněmi, jako by se řádové sestry chystaly na Halloween. Trochu škoda, že nám ubytování nevyšlo až přímo do Vardzie, protože ubytování v guesthousech u místních by muselo být nezapomenutelnou zkušeností. Kdyby měl náš Hyundai pohon 4×4 a hlavně kdyby byl Hyundai třeba jeep, tak bychom mohli do Akhalkalaki zkratkou přes kopce. Takhle se musíme vrátit na hlavní silnici, ale zase se můžeme zastavit u mohutné pevnosti na křižovatce cest v Khertvisi.
[shashin type=“photo“ id=“1989,1997,1981″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]
Mohutná a dosti zachovalá pevnost dává tušit velikost a slávu této usedlosti před několika staletími. Plus strategická poloha na skále s viditelností snad až do dnešního Turecka. Působivé. Dneska se tu pasou krávy a přístup po strmé kamenité cestě taky není z nejlehčích, ovšem za pár let, až se vše opraví, tak sem budou jezdit davy turistů. Prozatím jsme tu jenom my, párek toulavých psů a kravky, které mají v areálu rovnou i improvizovaný kravín. Pokračujeme dále směr Akhalkalaki, kde největší pozornost poutá nově budovaná trať z tureckého Karsu přes Tbilisi až ke Kaspickému moři do Baku. V duchu si říkám, že až bude dílo dokončeno, tak by trasu moje romantická železniční duše ráda vyzkoušela, ale to nebude dřív, než za několik let (i tak má vše už mnoho let zpoždění). Silnice rovné, občas trochu skákavé doplněné o nečekané díry, kolem dokola holá krajina se stády krav nebo ovcí. Už přesně nevím, zda přes Akhalkalaki nebo až někdy poté jsme si švihali po rovné silnici, užívali si krajiny, když nás (a hlavně naše auto) překvapila jedna ze zbloudilých a hodně nečekaných (a dosti hlubokých) děr na silnici. Auto nadskočila, poskočilo, ozvala se rána a nic se nestalo, auto jelo dál. Moje představa o zničeném nebo komplet urvaném kolem se naštěstí nenaplnila. Uff, odnesl to ráfek, kolo asi trošku uchází a volant má značné cukací tendence, ale jedeme dál. Před několika hodinami jsme byli kousek do tureckých hranic, nyní jsme pár kilometrů od těch arménských, ale bohužel ani do Arménie se nepodíváme. V Ninotsmindě, která je už z většiny arménských městem (je to dobře vidět na odlišné architektuře domů), tankujeme plnou nádrž a odbočujeme doleva do hor směr Tbilisi. Čeká nás několik jezer a také přejezd hor ve výšce dost přes dva tisíce metrů nad mořem. Jsme oba napjatí, jak to bude vypadat, zda bude sníh a půjde projet. Naštěstí silnici je dobrá, teplota sice klesla hodně k nule a k tomu se přidala hustá mlha, ale jet se dá docela dobře.
[shashin type=“photo“ id=“1980,2002,2003″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]
Míjíme menší Saghamo lake a pokračujeme k největšímu Paravani lake. I když je poměrně pošmourno, tak výhledy jsou úchvatné. V dáli se rýsující zasněžené kopule třítisícovek, kolem dokola planiny bez jediného stromu s ojedinělými tečkami, které značí stáda ovcí nebo krav. Čas od časů musíme zastavit, když se nám do cesty připlete stádo skotu, jako třeba za Tsalkou, kde jsme v jednu chvíli byli obklopení stovkami ovcí, které se rozhodly přejít silnici. Všichni jsou v pohodě, je to běžná situace, nikdo se nerozčiluje. Jen turisti jsou jak u vytržení a fotí a fotí. Hory jsme zdárně přejeli a už klesáme do Tbilisi. Sníh byl naštěstí jenom jako poprašek po okolí a mlha po čase opadla, hory vystřídaly listnaté podzimem zbarvené lesy s paneláky hlavního města na dohled. Čím víc se blížím Tbilisi, tím sílí proud a taky náš chaos, kde vlastně jsme a jak se dostaneme do centra. Zatímco Ivoš má co dělat, aby se vešel do všech pruhů s ostatními (důležité je se na silnici vecpat), já se snažím přijít na to, kde jsme a jak dojet někam do centra. Je dost chaos všeobecně, auta valící se kupředu v několika pruzích a my mezi nimi. Párkrát se snažíme někam odbočit, ale vinou nadjezdů, podjezdů, jednosměrek se nedaří. Víme jedno, jakmile dojedeme do centra, tak bereme první hotel, který bude po ruce. Zkoušíme hotel Cristal a Margo, v obou chtějí 120 peněz, v jednom místních lari a v druhém nečekaně v dolarech. Za ty prachy to není žádná světovka, ale bereme. Wifi, šílené vedro a hluk z rušné ulice, no už se stěhovat nebudeme. Ivoš jde spát, já vyrážám na průzkum. Ach jo, dvě stě metrů od nás je hostel, mohli jsme ušetřit. Ale jinak se sousedství v pořádku, plno hospod, rock bar a dokonce strip klub tu máme. Kolem osmé vyrážíme na večeři, ovšem najít normální restauraci, kde se vaří je docela problém. Po půl hodině hledání se konečně daří, dáváme pivka a k jídlu pstruha plněného ořechy a Ivoš má šašliky. Žádná levnota a přitom docela průměr, no jo, ty restaurace pro turisty. Na cestě k hotelu dáváme ještě pivko v irské hospodě, abychom se naladili, ach ano, musíme do strip klubu. Tušil jsem buďto průser ve stylu, že dostaneme do držky nebo srandu a zdroj veselých historek v budoucnu. Potvrdilo se to druhé, platíme vstupem 30 lari s tím, že v ceně je “welcome drink” (vodka samohonka dle bolehlavu v noci). Klub je prázdný, nikde ani noha, kromě pingl a několika znuděných tanečnic. S aurou svěťáků sedáme do sedačky a koukáme, co se bude dít. Jedno děvče se ujalo tance u tyče, zatímco její kolegyně si přisedly a začala konverzace. Já to sázel anglicky a Ivoš česky nebo mlčky. Na stůl přistála vodka a dvojité menu – na jednom byly nápoje a na druhém speciální služby. Nutno dodat, že hlavně služby počítaly s platem minimálně v dolarech. Přišel pán otravný pingl, kterému strašně páchlo s pusy s otázkou, zda objednáme slečnám pití. Vymlouvám se, že ještě počkáme, uvidíme a a vůbec, že nic objednávat nebudeme. To panu pinglovi nestačí, protože za chvíli otravuje prozměnu Ivoše, že holky něco chtějí. Ivoš nerozumí, holky otravují, pingl otravuje a začíná být nuda. Navíc, když ani jedna z přidělených slečen není moc pěkná, zvlášť moje Nataša z Moskvy stojí za to. Takže co teď? Holky utíkají pryč, když zjistili, že s náma nic a my se taky radši klidíme, než pinglovi dojde trpělivost. Platím vodu za 4 (!!) lari a jdeme ven. Uff…to byl zase zážitek. Na spravení chuti jdeme ještě do místního rockového doupěte, kde dáváme poslední pivo v kelímku a jdeme spát.