Štítek: Uganda Page 1 of 2

Den devátý – od kráterových jezer do Kilembe

Večer zima, ráno zima. Další den už zůstávat nebudeme. I když je tu krásně a pokud by dneska nepršelo, tak bychom mohli prozkoumávat další jezera, ale musíme jet zase o kousek dál. Již včera večer mě jeden z místních (je dost těžkém rozlišit, kdo tu v kempu pracuje, kdo je členem rodiny a kdo tu jenom tak zevluje) nabídl, že nás hodí do Fort Portal za cenu boda-boda (20 000 šilinků). Cena je fair, takže bereme. Jsme na odlehlejším místě a zase tolik možností dopravy zde není, ale stejně nám nabídne solidní cenu. Tento neturistický přístup se mně docela zamlouvá. Na snídani opět omeleta, ropný margarín a marmeláda. Už se oba těšíme na nějaké normální pouliční jídlo. Klasicky nejdřív pro pohonné hmoty. Kde není benzinka, tak mají benzín v petce. Bereme jednu láhev a vyrážíme z kopců zpátky do Fort Portal. Kluci nás hodili až ke stanovišti matatu, takže se ani výrazně nezdržujeme a pokračujeme dál směr Kasese. Radost je samozřejmě naprosto předčasná, jelikož ne všem pasažérům se zamlouvá, že v matatu pro 14 osob by nás mělo jet třeba 20. Pán vedle mě hlasitě protestuje, prý je to protizákonné a nehumánní. To možná je, ale to nás nezajímá, takže pokud s náma nechceš jet, tak my tě dovezeme nazpět a pojedeme bez tebe. Tak by se asi dala ve zkratce popsat reakce posádky na hádku ohledně míst v dodávce. My ostatní, kterým je to jedno, bez brblání jedeme dál vstříc klasické mačkanici. Naštěstí Kasese není nijak daleko, takže i s koleny zapasovanými napevno v sedačce se to dá vydržet. Beny je vysmátej úplně nejvíc, protože sedí pěkně v komfortu na předtím sedadle. Cílem dnešní cesty je vesnička Kilembe v podhůří Rwenzori mountains, ovšem pauzu na jídlo a výměnu peněz si dáme již v Kasese. Po výstupu z matatu nás hnedka oslovují kluci na motorkách, ale stačí říct „ne“ a nechají nás být. Kdysi a bylo to opravdu asi hodně dávno vedla do Kasese železnice. Muselo to být možná ještě v době post kolonizační, protože sice jsou koleje na mapě, ale v reálu jsou dávno pryč. Nezbyl ani pražec, vůbec nic. Kdybychom neměli mapu, tak se nedá vůbec poznat, že zde kdysi byly koleje. To platí prakticky o celé Ugandě, takže můj skrytý cíl svézt se v každé zemi aspoň jednou vlakem zůstane nesplněn. Najít banku není problém, protože v každém městě je jich několik a většinou je hnedka vedle i bankomat. Komplikovanější je to s výběrem, protože ne všechny bankomaty berou Visa karty. Druhá možnost je výměna peněž v bance, ale naráží na problémy hnedka na začátku. Žádné okénko pro výměnu nehledejme, nejdřív se musí vyplnit formulář, abych po byrokratické anabázi dostal místo 3600 šilinků za dolar pouze 3350 za dolar. Docela rozdíl, ovšem ani kartou to není výhra, protože směnný kurz má do výhodnosti daleko, a ještě se platí malé procento z vybírané částky. Jako obvykle vítězí černý trh, kde vždy dostaneme stejný kurz. Mimochodem, pokud zaplatím za ubytování v dolarech, tak nazpět většinou v šilincích, přičemž směnný kurz je právě neoficiálně oficiální 3600 šilinků za dolar. Peníze vyměníme tedy jindy, hlad je důležitější. Kde se v poledne ve městě najíst? Na trhu, nebo na autobusáku. Temná díra ve zdi, kde se vaří na ohni a okolo pár laviček a jeden stolek. „Copak dámy vaříte dobrého?“, ptám se v kuchyni. „Máme rýži, matoke a fazole nebo hrách“, zní odpověď. Máme na výběr, to je dobré. Já si dám fazole a Beny si dává svůj oblíbený cowpeas. Jídlo se mu zdá asi málo výrazné, takže neváhá a inspirován jídelní scénou z Jáchyme, hoď ho do stroje, katapultuje obsah kořenky přímo do jídla. Radost mám přirozeně nejen já, ale hlavně místní okolo. Sranda musí být, i kdyby na chleba nebylo, a to je v pořádku. S plnými žaludky vyrážíme poohlédnout se po boda-boda do Kilembe. Není to daleko ale je to do kopce, takže pánové, co za 20 000? Ani omylem, bude to maximálně za desítku, a i tak jsme tě určitě přeplatili.
Kdysi dávno bylo Kilembe významné především jako jedna z mála míst v Ugandě s nerostnými surovinami. Těžil se zde kobalt a měď. Nyní je těžba zastavena a Kilembe je hlavně vstupní brána do NP Rwenzori. Staré dobré časy připomínají hlavně domky pro dělníky a zbytky provozních budov podél cesty. Nedávno (patrně 2013) se údolím přehnala zjevně masivní povodeň, protože místy silnice úplně zmizela a budovy dost poničila. Opravy nikdo neřeší, budovy ať si třeba spadnou a po silnici se jezdí vesele dál i bez asfaltu. Ve vesnici je jediné ubytko Rwenzori backpackers, které nabízí dormitory za 12 dolarů. Kromě nás tu je Stefan z Rakouska, který se právě vrátil totálně promočený z dvoudenního treku. V našem případě to na trek nevypadá, tak zajdeme aspoň na odpolední výlet směrem k hranicím národního parku. Kilembe jinak vypadá jako zašlá koloniální díra, která vzpomíná na zašlou slávu, kdy zde ještě fungovaly doly.
Na konci vesnice potkáváme holčičku táhnoucí evidentně těžký kanystr plný bílé hmoty. Beny jakožto rodilý gentleman neváhá a ihned přiskočí s nabídkou, že s kanystrem pomůže. Pár desítek metrů nikoho nezabije, že? To ještě netušil, že se břemeno dosti pronese, a že máme před sebou hodinu a půl nestále do kopce. Já nic nenesu, takže obstarávám konverzaci a směju se, do čeho se Beny zase namočil. Nezdá se to, ale zhruba 15l kanystr plný poša (hustá kaše z prosa) se docela pronese. Ovšem za námi jde starší paní, která nese na hlavě ještě o něco větší kanystr, a i když se snažíme a nejdeme zrovna pomalu, tak paní jde zhruba stejně rychle jako my. Paní nás za chvilku opustila a místo ní se k nám přidal klučina jménem Břetislav. Je docela možné, respektive skoro jisté, že se jmenoval trochu jinak, ale stejně jako mnoho místních mluvil děsně potichu, na vše odpovídal „yes“ a jeho jméno opravdu znělo jako Břetislav. Z holčičky (její složité jméno jsem bohužel vůbec nezachytil) se vyklubala docela milá a snaživá průvodkyně. Má celkem 11 sourozenců a bydlí na kopci u národního parku v hliněné chatrči mezi banánovníky. I když to nebylo původně v plánu, tak nakonec se necháme pozvat domů, kde přítomnost muzungů znamená lehčí pozdvižení. Sejde se celá rodina (skutečně jedená sourozenců), na pokec to není, ale Beny rozdává nějaké hračky a uděláme nějaké společné fotky a pokračujeme zase dál. Paní domů nám dokonce nabízí jídlo (pošo s omáčkou), ale s díky odmítáme. Pevně doufám, že jsme pomocí s kanystrem a hračkami udělali aspoň trochu radost, i když vlastně nevím. Chvílemi mám pocit, že prudíme, a že je to lidská zoo a jindy přesně naopak, přátelskost a pomoc.
Po návštěvě pokračujeme s Jessikou (jak jsme nakonec naši průvodkyni pojmenovali) a Břéťou k hranicím národního parku, kde chvíli sedíme a koukáme na fotky v mobilu. Dál se bohužel jít nedá, protože je třeba průvodce a zaplatit klasicky 40 dolarů na den. Kromě fyzické hranice je krásně vidět i hranice přírodní. Zatímco na straně parku je vidět hustý tropický les, tak strana směr Kilembe je holá nebo s vysázenými banánovníky a kávovníky. Nazpět do vesnice jdeme údolím, kde se proplétáme po mezi políčky s kávovníky a banánovníky. Bohužel k horské řece se úplně sejít nedá. Břéťa si říká o peníze, ale to má smůlu, protože tohle nepodporujeme. Raději děcka pozveme na nějaké jídlo dole ve vesnici. Ale to asi ani jeden úplně nepochopili, protože stejně nenadále, jak se k nám připojili, tak se najednou ve vesnici i odpojili a ani neřekli „ahoj“. Trochu nás to mrzí, protože hlavně Jessica byla milá společnost, ale tak to tady asi chodí. Do jednoho z krámků jdeme koupit banány a zároveň hledáme hospodu, kde si dáme večeři. Za honosným názvem „Snow view restaurant“ se skrývá malá tmavá místnost s kuchyní v přístřešku na dvorku. Vaří se to samé, jako kdekoliv jinde, ale to už nás ani jednoho nepřekvapuje. Při čekání na jídlo nás otravuje trochu úlisně vypadají děda, který tvrdí, že je učitel a chce, abychom koupili nějaké sešity a školní pomůcky. Na to se nedá říct ne, takže jdeme dolů do kšeftu, kde mají skutečně nějaké sešity a tužky. Člověk má bohužel zvyk nevěřit skoro ničemu, ale zase si říkám, že je blbost, aby děda vymýšlel takové šméčko na turisty. Lze doufat, že sešity dětem pomůžou. Po jídle jdeme ještě „na jedno“ na místní disko trysko. Ze dřeva ztlučená budova, uprostřed open air taneční parket a po bocích bar a kóje, kde je dokonce i něco jako kino. Kromě pár bludiček je všude tma tmoucí. V kině se promítá film, a dokonce vybírá vstupné. Dáváme pivko a jdeme si sednou ven. Bohužel, i když není ještě nijak moc hodin, tak hnedka vzbuzujeme pozornost místní ožralé mládeže, která si s náma chce povídat. Škoda, že jim není opět nic rozumět a celkově to není úplně nejvíc komfort situace. Dopíjíme piva a místo multi-kulti výměny jdeme na hostel, kde náhodou potkáváme našeho spolunocležníka Stefana z Vídně. Dáváme další pivka, kecáme o cestách a o životě. Stefan zná Nové město na Moravě, chodí do české hospody ve Vídní a vůbec je to fajn týpek. Tři silná pivka Nile Gold jsou akorát tak dobrá, že jdeme brzo na kutě.

Den šestý – z Hoimy do Fort Portal

V Hoimě není a nebude moc co dělat, takže se ihned po ránu balíme, potom snídaně a odjezd. Mám skromnou představu snídaně – omeleta a čaj nebo kafe. V hospodě hnedka vedle hotelu ale mají klasicky jedno jídlo, a tím je dneska katoge, což je masová směska (guláš) s plackou. Kromě jednoho pána jsme jediní hosté, personál nás v počtu osob hravě poráží. Nakonec je dobře, že máme vydatnou snídani, protože nás nečeká zrovna krátká a jednoduchá cesta. Máme radost, že vyrážíme brzo a už v osm sedíme v matatu do Fort Portal. Bereme místa vepředu a říkáme si, že jedeme brzy, takže třeba dneska ještě něco stihneme. Jako obvykle vyrážíme nejdříve na benzinku, kde ale k našemu překvapení netankujeme, ale po pouhých dvaceti metrech měníme auto za jiné. This is Africa. Bez reptání přesedáme, čekáme, potom nazpět na bus pak, další cestující, zase na benzinku a tentokrát i s tankováním a zase čekáme. V matatu je nás jako sardinek, motor běží na plno, ale zatím se nikam nejede. Nudu čas od času naruší prodejci pití nebo sušenek, jinak krásná hodinová čekačka.
Konečně vyrážíme! Asfalt nikde, polní cesta nikde, cesta připomíná spíše uježděné cosi. Čas od času potkáváme těžkou mechanizaci, kdy probíhá rozšiřování silnice a dost možná i příprava na asfalt. Ovšem není to rozšiřování o metr nebo dva, inženýři patrně hodlají z úzké hliněné cesty vybudovat širokou dálnici. Jinak si jejich velkorysost při stavbě jinak nejde vysvětlit. Stejně tak nemá vysvětlení postup, kdy se udělá část silnice, po které následuje totální tankodrom, aby se zničehonic zase objevily stroje a pokračovalo se na úpravě silnice. Cesta do Fort Portal sice měla být direct, ale tím bude asi míněno něco jiného než přímá jízda, protože hnedka na první křižovatce v Kagadi měníme auto. V nánosu červeného prachu batohy skoro nepoznáváme, rychle je oprašujeme a sedáme do dalšího matatu. Auto už je skoro plné, tím pádem batohy putují i s námi dovnitř. Beny vyfasoval zadní řadu, kde je naprosté minimum místa, ale zase má pěknou černošku po boku. Já jsem u okna v předposlední, takže budu mít důležitou větrací funkci. Můžu si vybrat, zda mě budou bolet záda, kolena nebo zadek. V podstatě se nemůžu vůbec pohnout, jde jenom lehce nadlehčit nohy, a to je vše. Cesta povýšila z polní vyježděné cesty na správný africký offroad. Neodmítáme žádné další cestující, takže nás je za chvilku v matatu velmi slušných 25 dospělých plus dvě děti. Kloubouk dolů před skladovacími schopnostmi místních. Chce to samozřejmě kompromisy jako sezení na klíně jiné cestujícího, opírání se o další lidi nebo přitisknutí jakéhokoliv stupně. Líbí se mně, že naši evropskou zpohodlněnou intimní zónu tady nikdo neřeší. Komfort ustupuje do pozadí, protože mnohem důležitější je dostat se z místa A do místa B. A tohle bude zrovna úsek, kde nebude nijak frekventovaná doprava, takže se prostě nasedá, i když matatu je zdánlivě plné. Další křižovatka v Kyenjojo konečně přináší vymodlený asfalt. Jízda po asfaltu je už nuda, ale i ta někdy neškodí. Nakonec nás čeká ještě jedna výměna auta v Rugombe, ale to už je v pohodě. Příchod civilizace spolu s lepší silnicí přináší patrně i nějaká pravidla a regule. Už nejedeme tak plní, řidič si dokonce vzal jednou i pásy (opravdu jenom na chvilku před Fort Portal, kde bylo asi stále stanoviště policie) a dokonce jsme před FP vykopli jednoho nadbytečného pasažéra, který tak musel dojet do města na motorce. Jedeme už pěkně rychle, asfalt občas střídá kvalitní cesta již připravená na asfalt. Netřeba hádat, z jaké země pochází stavební firma, protože Ččnská invazní africká politika je dostatečně známá. Radost nám to jako návštěvníkům země rozhodně nedělá, i když je třeba uznat, že tam kde je asfalt městečka a vesnice výrazně ožijí. Zlepšení dopravy určitě přinese rozvoj obchodu a dalších věcí. Na druhou stranu Čína silnice nestaví zadarmo a na oplátku chce nerosty, suroviny a hlavně vliv. Kolem silnice míjíme rozlehlé čajové plantáže, vypadá to zde moc krásně, tedy až na tu zataženou oblohu, ale to se snad později roztáhne.
Fort Portal nás po sedmi hodinách jízdy (necelých 200 km) vítá zimou, zataženou oblohou a lehkým deštíkem. Vyjeli jsme do 1500 m.n.m. a je to znát. Kupujeme trs banánů na posilnění, na tržnici jdeme na WC (všude na záchodech se platí) a honem se ubytovat. Na velké hledání už nemáme ani jeden náladu, takže bereme boda-boda do kopce na městem, kde se ubytováváme v baťůžkářském Yes hostelu. Mají zde pouze dormitory za 25000 šilinků. Jelikož jsme kromě Australanky jediní návštěvníci, tak je to vcelku jedno a máme tak pohodlný pokoj pro sebe. A propos Australanka Linda, protože to je samostatná kapitola a příběh sám pro sebe. Linda je ročník 1945(!!) a je neuvěřitelně ukecaná. Jenom co jsme se zapsali na ubytko, tak už nás zmerčila a už nás málem nepustila. Linda cestuje celý život, v Ugandě byla před 40(!) lety a teď se přijela podívat na to, jak se Uganda změnila. V Kampale si koupila motorku a cestuje. Dokonce byla i v ČR. Velký respekt! My si tady hrajeme na cestovatele a ona jezdí po světě na motorce. Co by dva budeme asi dělat v 72 letech? Pojedeme se taky podívat do Ugandy? Nebo budeme doma koukat z okna a krmit holuby? Radši nedomýšlet. Po půl hodině se musím z vodopádu slov omluvit, protože jinak Lindu nejde zastavit. Lindu jsme ihned překřtili na lípu, ne kvůli stáří, ale kvůli jménu, kdy jsme se přeli, zda je Linda ze španělštiny nebo z němčiny. Když se „Lípa“ nudila, tak hrála stolní tenis s recepčním nebo si jenom tak stoupla před hostel a začala hrát trilky na flétnu. Dělali jsme si z ní legraci, to je pravda, ale to nic nemění na to, že má náš velký respekt.
Přestalo pršet, ale zataženo je pořád. Beny si dává svých dvacet, tak jdu na průzkum do okolí. Připadám si jako v jiné Ugandě, a to nejde ani tak o přírodu, jako o pořádek v okolí a o velké haciendy všude okolo. Tady peníze prostě jsou. Budím lenocha a jedeme na nějaké jídlo dolů do města. První hospoda to jistí a menu jako obvykle to také jistí. Specialita podniku je ovšem servírka, protože takový otrávený a znuděný ksicht jenom tak nenajdeš. Když jsme vešli do hospody, tak jsme si řekli o menu. Koukáme a vybíráme s vyhlídkou toho, že dneska si dáme něco jiného. Dojde servírka, „já bych si dal tohle a tohle“. Odpověď je samozřejmě „nemáme“. Takže co třeba tohle, to máte? Taky ne. A tohle? Taky ne. Takže co vlastně máte? „Fish stew, beef stew, beans, rice, matoke“. Proč nám to slečna neřekla hned, je asi nevysvětlitelné. Na další průzkum dneska již není morálka, tak jdeme koupit pohledy, nějaké suvenýry a nazpět do hostelu. Je fajn, že když se nic moc neděje, tak Beny zase něčím upoutá pozornost a hnedka je plno legrace. Jeden by neřekl, kolik smíchu vyvolal fakt, že si Beny koupil hrášek. Chlapík se řehtá a ptá se, proč proboha má „cowpeas“? Co s tím hodlá dělat? Tady to nikdo nejí, dává se to krávám 😊.

Den sedmý – z Fort Portal ke kráterovým jezerům

Jak byla večer zima, tak dneska ráno je nádherně. Modrá obloha, v dáli hory, někde je lehce mlžný opar. Snídáme na zahradě s výhledem na strom obsypaný avokády a vedle prozměnu mangovník. Snídaně (čaj/kafe, ovocný talíř, toust a vajíčka bez chuti) není z nejlevnějších, ale přidaná hodnota z ranního posezení dorovnává fakt, že 3 dolary za snídani není zase tak málo. Ještě před snídaní odjíždí Linda aka Lípa na motorce do Hoimy. Přejeme jí hodně štěstí, a i když se člověk lehce usměje, tak jí v duchu závidí.
Batohy si necháváme na recepci a vyrážíme na pěší výlet k Lake Saka. Nemělo by to být nijak daleko, podle mapy cca 6 km za město, takže pohoda. Jsem rád, že jdeme na výlet pěšky, protože jinak dost jezdíme a pěšky má člověk mnohem lepší kontakt s místníma a taky se dobře fotí. „Hello, how are you“, zní v podstatě permanentně okolo nás a je doprovázené úsměvy z obou stran. Míjíme fotbalové hřiště (skutečné hřiště, a nikoliv hrbolatý z kopce nakloněný plácek, který jsme míjeli na cestě do Hoimy), univerzitu a až máme na kopci po pravé straně obří rezervoár z dob Idiho Amina, tak odbočujeme vlevo. Pro jistotu se ještě ptám studentů, zda se dá dojít k jezeru a je mně perfektní angličtinou odpovězeno, že samozřejmě. Míjíme různá políčka s kasavou (maniok), brambory, kukuřicí nebo banánové plantáže. Na některých z nich pracují postavičky v sytě žlutých kombinézách, což nejsou studenti – jak jsme si zprvu naivně mysleli – ale trestanci z místní věznice. Jeden z nich na nás volá a něco po nás chce. My mu na to odpověděli, že mu nic nedáme a šli jsme po svých. Předsudky stranou, ale když k vám běží týpek s obří mačetou a víte, že byl trestaný za bůhví co, tak si vzpomenete na plno věcí. Potom se normálně pozdravíte a zjistíte, že to byla veliká blbost myslet si, že by snad mohl „něco“. Afrika je velká škola tolerance.
Jezero samo o sobě není špatné, ale zase ničím extra neohromí. Nazpět jdeme trochu jinou cestou přes univerzitní zahradu, kde se k nám přidávají tři studenti. Chvílemi jim rozumím všechno, ale potom zase skoro nic. Každopádně můžeme se aspoň kromě obligátních frází pozeptat, co vše tady pěstují nebo co se to děje v Kampale a proč současný prezident nechce odejít z úřadu, i když by vzhledem k věkovému limitu v ústavě, už měl být pryč. A jak to, tak bývá, tak půlka společnosti je pro zrušení limitu a druhá je proti. Takže se pomlátili navzájem v parlamentu a v ulicích jsou demonstrace. John Bosco (tak se borec skutečně jmenoval, viz skutečný John Bosco – https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Bosco) zdůraznil, že intelektuálové jako jsou studenti samozřejmě chtějí, aby odešel. Takže v pořádku.
Pokecali jsme, vyfotili jsme se a pokračovali jsme cestou necestou přes banánovníkové plantáže nazpět do města. Je to fajn procházka mezi domečkama a banánovníkama (opravdu nic jiného tu není), sem tam pozdrav, úsměv nebo fotka. I když focení je trošku ošidné. Dospělí se nechtějí fotit vůbec, děti naopak většinou ano nebo na to nemají žádný názor. Nebo někdy je prostě „blbý“ vytahovat foťák a ničit tak okamžik. Fotil jsem skupinku dětí, když se najednou odkudsi vynořil jejich otec a dost naštvaně po mě chtěl prachy. A samozřejmě mačeta v ruce. Úsměv, omluva a šel jsem si po svých. Jak jsme už skoro ve městě, tak se každý druhý dům stává malým obchůdkem s čímkoliv. Výdělky budou patrně často velmi mizivé, ale přijde mně, že to zas až tak moc lidem nevadí. Nám tahle možnost nakoupit si kdekoliv cokoliv vyhovuje a rádi necháme místní nějakou korunu vydělat. V jednom obchodě bereme sušenky a limonádu, jinde banány nebo placku rolex (rolex = rolled eggs = čapátí s omeletou = placka s omeletou). Cesta to byla pěkná, ale docela dlouhá. Jsme rádi, že jsme nazpět ve FP a nemusíme dneska už nikam daleko chodit. Bereme boda-boda za 3000 šilinků k hostelu, kde si akorát vyzvedneme věci a dalším boda-boda pokračujeme ke kráterovým jezerům. Ještě se zastávkou na poště, kde posíláme pohledy (1 pohled = 2000 šilinků) a potom už hurá do kopců. Motorkáře se nám opět podařilo přeplatit, ach jo, 30 000 šilinků je prostě moc. Příště musíme smlouvat.
Naším cílem je kemp Lake Nkuruba Original Nature Reserve. Za honosně znějícím názvem se skrývá několik chatek u menšího vulkanického jezera, které je obklopené tropickým lesem. Cena za ubytování není z levného kraje (75 000 šilinků), ale dá se to přežít. Holt není tu velká konkurence, a navíc je tento kemp vychválen v průvodci. Ale zase máme pěkný výhled a sprcha+wc přímo na pokoji. Vypadá to na krásné pozdní odpoledne, tak neváháme a jdeme na výlet k nejbližšímu vulkanickému jezeru Lake Nyamirima. Krásné měkké odpolední světlo a ty výhledy! Prostě dokonalé. Jen škoda, že se fakt rychle šeří, takže zase to s kocháním nemůže moc přehánět. Je vidět, že jsme ve více turistické oblasti, protože občas po nás děti chtějí peníze. Nemyslí to sice moc vážně, ale chtějí. Masový turismus všechno kazí. Cestou nazpět u je skoro tma, ale přesto potkáváme skupinky školáků vracejících se ze školy domů. Docela pozdě, ale asi šlo o školní odpolední směnu. Zpátky v kempu dáváme večeři (vegetable curry, rýže a matoke za 10 000 šilinků), pivko a spánek za zvuků pralesa.

Den osmý – na výletě okolo Crater lakes

„Dobré ráno, muzungu“, přeje nám ranní slunce a přidává žabí koncert z blízkého jezera Nkuruba. Dneska to vypadá na pěkný den, jednak se nemusíme balit a zase někam, ale hlavně máme zamluvená kola, takže nás čeká pravá ugandská bajkovačka. Na snídani mám klasické menu s toustem bez chuti a džemem z Keni a margarínem z ropy. Beny si objednal palačinku s nutelou a banánem a rozhodně udělal líp. Při snídani nám dělají společnost všudypřítomné opičky, které skáčou ze stromu na strom nebo jenom tak blbou a baví se (aspoň mě to tak připadá). Nejzajímavější opičí představení jsme ovšem měli včera. V hlavní roli opičí rodinka, která se rozhodla skočit z vyšší stromu a menší a vzdálenější strom. Vzdálenost to byla slušná, ale jak se ukázalo, tak pro malé opičky to nebyl žádný problém. První šla matka, která dětem ukázala cestu. Následovaly děti, které si různě dodávaly odvahy, zkoumaly, kde je nejlepší větev a vzájemně se hecovaly. Nádherná podívaná. I když jsme si původně mysleli, že opičí dítka nemají šanci takovou vzdálenost překonat, tak nakonec se všem podařilo. Ale konec opičího snění a honem nazpět do reality pro místní bicykly. Na výběr máme z kola menšího a kola většího. Když píšu, že se jedná o menší kolo, tak to znamená opravdu malé kolo vhodné tak středně vzrostlého Číňana (import kol je očividný) a ne pro nás. Kolo má vyfouklé zadní kolo, sedlo je i na nejvyšší pozici děsivě nízko a moc nebrzdí. Větší bajk je v lepším stavu, a dokonce náznakem i přehazuje. Samozřejmě celkem vůbec nebrzdí a sedátko drží na sedlovce jen silou vůle. To bude krásná projížďka. Pravidlo č.1 je jet hodně pomalu a pravidlo č.2 bude jet ještě pomaleji a hodně brzdit.
Máme na projížďku kolem kráterových jezer celý den, takže není kam spěchat. Začíná se zatahovat. Takže nejenom, že máme takový kraksny, ale ještě bude pršet. Zase jsme na rovníku, takže i v případě deště je pořád teplo, takže pohoda. Hned po startu nasazujeme pomalé vyhlídkové tempo, často zastavujeme a fotíme nebo jenom tak zamáváme na děti a rozdáme hračky. Odměnou nám je naprosto nelíčená radost i z té nejmenší hračky. Jako dva bílí muzungové budíme na malých kolech zaslouženou pozornost, děti na náš křičí „Hello“ nebo „Muzungu, how are you?“ Na další konverzaci to není, ale je to sranda. Zastavujeme u jezera, kde jenom tak odpočívá hroch, místní ženy perou, děcka na náš čumí. O kus dál stavíme pro změnu o čajové plantáže, ochutnáváme čajové lístky a fotíme. Krajina je dosti zvlněná, ale naštěstí bez prudších kopců, takže i na našich mini bajcích se dá vše vyjet, nebo prostě slezeme a jdeme v klídku do kopce po svých. Vypadá to vypadá, že dešti nakonec neutečeme. Hodně se mračí a v dáli je vidět déšť. Tak akorát přijíždíme do malé vesnice Izungu, kdy se najednou skoro setmí, místní začínají balit krámky u cesty, což je bohužel neklamné znamení, že bude pršet. Než jsme se stačili rozhodnout, zda jet dále nebo ne, tak začíná pršet a tím pádem se stává Izungu naším nedobrovolným azylem. Jdeme se schovat pod střechu a posléze do malého obchůdku.
Seznamujeme se s ostatními, kupujeme limonády a sušenky, protože tak nějak doufáme, že to bude jenom přeháňka a brzo pojedeme dál. Ach, jak jsme se mýlili. Malý obchůdek o dvou metrech čtverečních nás bude chránit před deštěm ještě další 3,5 hodiny. Společnost v našem čekání nám dělá paní majitelka s ročním dítětem, 14letá Anyta, na kterou Beny mrká a ona se furt chichotá a ještě jedna paní, která se nám nechce ani představit, takže jí říkáme Monika. Samozřejmě, že neujdeme pozornosti místního kořaly, který se s námi chce enormně bavit a pořád něco vykládá. Sice asi umí malinko anglicky, ale není mu vůbec nic rozumět a po chvíli je už docela otravnej. Nezbývá než ho začít ignorovat, zvlášť když po nás chce prachy na chlast. Alkohol se prodává v malých plastikových sáčcích za 600-1000 šilinků a jelikož je to rozhodně nejlevnější způsob, jak se opít, tak jsou sáčky docela populární. Leje hodně, nebo ještě víc. Začíná být zima a dost nuda, takže začínáme vymýšlet co budeme jít a taky co budeme dělat, když bude lít pořád a pořád? Odpověď na první otázku je jednoduchá, protože i v takové lhotě jako je Izungu musí být někde hospoda, kde se hladový pocestný nají a napojí. Kulinářské hody nečekejme, matoke s gnuts omáčkou si objednejme. Na michelinskou hvězdu to nebude, ale na zasycení naprosto v pořádku. Jako poděkování za společnost objednáváme jídlo i pro Anytu. Peníze kazí, ale darovat jídlo nebo něco pěkného a užitečného má smysl. Naše trpělivost je už u konce, naštěstí to samé dá říct i o dešti, takže hurá na kola vstříc červenému blátíčku.
Jedeme ještě pomaleji než před deštěm, ale i tak máme bláto doslova až za ušima. Zase potkáváme davy dětí, které se vrací ze školy. „Helloo“, dva muzungové na kolech v červeném blátě, ještě větší atrakce než předtím. Cestou kupujeme ještě čapátí a už honem do kempu. Sice jsme doho dneska moc neviděli, ale jinak to byl zase jiný a zase velmi zajímavý den. Čas do večeře si krátíme pozorováním desátek opic, které poskakují po okolí, a právě se krmí listím ze stromů. Sranda je sledovat, jak se krmí a dorozumívají. Večer je dost kosa, takže pivo, deník a spát.