Kdybychom vstali třeba na desátou a v jedenáct bychom vyrazili, tak by to bylo fajn.  Takhle jste sice vstali někde mezi desátou a jedenáctou, nicméně než se uspořádala opulentní snídaně a nafasovali jsme od Sonji kola, tak bylo dávno po poledni. No co se dá dělat, hlavně že jsme vyjeli. Ke každému kola dostáváme masivní zámek a jasnou radu, že se jednak nemáme nikde ztratit a nepožívat moc brazilské kávy, ale hlavně kola vždy pořádně zamknout! Jedeme nakonec pouzes PA, neboť PJ naznala, že představa sportu po amsterdamských kanálech ji láká přece jenom o něco míň, než pokec s holkama a jídlo v hospodě. Její smůla. Po vzoru místních šlapeme mocně do pedálů, bez ohledu na to, že aktuálně nevíme moc kam jet. Důležité je totiž hlavně to, že vůbec jedeme. Směr máme sice jenom tušený a pořád tím pádem zastavujeme a zíráme do mapy, ale jinak je to prostě cool a nemá to naprosto chybu! Nejen, že je dneska krásně a svítí sluníčko, ale hlavně Amsterdam je rovinka s naprosto bike-friendly přístupem. Pruhy pro cyklisty všude – kde chodec nemá co dělat a může být (jak se mně málem párkrát stalo) nemilosrdně sražen cyklistou – všichni o Vás vědí, křižovatky se projíždějí do „L“ a naprosto bezpečně. No prostě super a další důvod, proč mám pocit, že tady by se mně líbilo a dokázal bych si

[shashin type=“photo“ id=“936,937,928″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ caption=“y“ position=“center“]

představit zde bydlet a žít. Cestou necestou, úzkými uličkami i cyklostezkami podél kanálů se dostáváme až k jednomu z největších (nebo možná vůbec největšímu) parku Vondel park, který vypadá z dálky tak pěkně, že se tam prostě musíme podívat. A taky že ano, dáváme si projíždku mezi zástupy kolařů, běžců a procházkářů. Pohoda. Ani už nevím, jaký byl původní plán, asi se prostě po městě projet a užít si to. Takže zastávky, kochačka a jezdíme cikcak přes Red Light District, kde s vypětím všech sil odháním PA od další návštěvy Coffeeshopu :-), až k Centraal Station. Jedem se podívat na budovu vědeckého centra Nemo a potom asi přejedeme trajektem na umělé ostrovy (vysušené bažiny?) Kdyby býval ten Bém takový hňup a Kaplický měl pevnější zdraví, tak by patrně něco podobného stálo i dneska u nás. Řeč je o knihovně nacházející se kousek od nádru, která zaujme jednak po stránce architektury a potom i vnitřním uspořádáním (vtipné jsou studovny pro jednoho, které vypadají jako taková mini kajuta pro jednoho stojící v prostoru, samozřejmě s přípojkou na net). Prostě wau a krásný výhled z posledního patra k tomu. Přes den sice svítilo sluníčko, ale už se připozdívá a začíná být kosa, a jelikož jsme ještě ani neobědvali, tak máme dva úkoly na zbylý čas. Jednak najít něco k jídlu a potom přejet trajektem na ostrovy a trochu se tam ještě podívat. Trajekt je zdarma, takže lístky ani směr neřešíme a prostě s kolama najíždíme na první, který je po ruce. Jedeme sice maličko bokem, než jsem plánoval, ale co už. Jméno už jsem zapomněl, ale je tu pěkně. Už zde nejsou davy turistů, ale převládají nízké baráčky a až nezvyklý maloměstský klid. Hledáme kebab, ale nějak nenacházíme, tak dávám za vděk místní specialitě  – herinek s cibulí. Rybka na způsob utopence s cibulí, okurkou a chlebíkem. Na PA to byl patrně přílíš velký gastro experiment, takže kupuje vedle u stánku kupu jablek v županu.  Paní mluví – ostatně stejně jako kdejaký poslední ňouma – anglicky, takže nejen dobré donuty, ale i příjemné popovídání. Už je docela zima, takže v rychlosti kupujeme něco Bílé vdovy a honem na Dam za holkama. Na Damu (hlavní náměstí) je plno lidí a ještě více kol. Zkušeně parkujeme přesně uprostřed náměstí, zamykáme a jdeme do Red Light District na čumendu a taky něco sníst. Když není kebab, tak bude fafafel…je to dobré, Eura utíkají a my konečně sytí a ready na prochajdu po „neřestné“ čtvrti červených luceren. Neřestné opravdu v uvozovkách, protože je to spíše jedna velká atrakce a nějaký velká neřest se tu moc nekoná. Sem tam jsou paní ve výlohách, které prý dělají nějaké věci za 50€ a je tu kupa coffeeshopů, sexshopů a smart shopů. A jinak je tu hlavně milion turistů, kteří se samozřejmě tváří strašně cool, a to je hlavní. Takže bloumáme a  tváříme se über cool. A jelikož jsme vážně hustí, tak jdeme ještě do coffeeshopu, kde je vždy o zážitky postaráno. Je zrovna nějak, ale naštěstí parta důchodů zrovna odchází, tak jdeme dovnitř.  Důchodci tu zanechali pěkný svinčík (z účtenky se dozvídám, že si

[shashin type=“photo“ id=“932,931,926″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ caption=“y“ position=“center“]

objednali space cookies:-)), takže nejdřív pikolík uklidí, aby nás posléze upozornil, že si musíme něco objednat, páč žádné bezprizorní hulení se tu netrpí. Objednáváme si kafe a kecáme. Společnost nám dělají otec hulící a syn se nudící a vedle černošský pár, který tu asi zakotvil už před několika hodinama. Jejich english moc nerozumím, takže je fajn, že se rozhodli nás do společné konverzace nezapojovat. PJ není na kole a nějak ji to s náma nebaví, tak jede domů. My dva jdeme ještě po suvenýrech, které jsou pořád stejné a pořád stejně kýčovité. Všude na světě jsou suvenýry stejné. Kalhotky, hrníčky, trička, přívěsky, popelníky a stovky dalších blbin s logem Amsterdamu.  Zpátky na náměstí náš čekají dvě naše opuštěné kola a za čtvrt hodiny jsme doma v teple. Výlet se pomalu chýlí ke konci, i když bychom tu hnedka zůstali další den nebo dva. Večer jdeme ještě vyzvednout auto do Amsterdam Areny, protože zítra by mělo být parkování v ulici zadarmo. Platíme 8€/den což je více než dobré, zvlášť když se vezmeme v úvahu, že na ulici je parkovné 3€/hodina. Na neděli máme sice ještě nějaké plány, ale ty berou v potaz postupným balením, snídaní a nákupem v Albertu – jaký je rozdíl oproti našemu Albertu. Pac a pusu, poslední objetí a vyrážíme domů. Nějakých 900 km před námi, navigace snad bude fungovat a někdy o půlnoci bychom měli být v Praze.