Měsíc: Říjen 2012

Není dne bez Primarku, nebude dne bez Primarku! Jak to včera vypadalo, že jsme všechno nakoupili a vše utratilo, tak to bylo jenom zdání a zdání jak známo klame. Zdaleka nemáme vše. JV v průběhu času zjistila, že naprosto určitě potřebuje ještě jeden svetr a PA – známý milovník tepláků – zjistil, že dvoje tepláky jsou málo a požaduje ještě jeden kousek. Takže tím pádem ranní program je jasný: JV vyskakuje jako laň a pádí do Primarku, JP ji statečně s vypětím všech sil následuje, aby odpadl na stanici Treptow park s průhlednou výmluvou, že jde fotit. PJ naznala, že do Primarku už nikdy a naopak, že musí do knihkupectví. PA spal. O dvě hodiny později…spokojený výraz na tváři JV značí, že mise proběhla úspěšně a vše je nakoupeno. JP vyfotil, co potřeboval, nic si nekoupil a zase jede s prázdnýma rukama nazpět do bytu. PJ stále chce do knihkupectví. PA byl ve sprše a nechal si narůst pravý východoněmecký knír. Vyrážíme do města, ovšem předtím ještě druhé kolo u našeho kebabového Mustafy. V hlavní roli dürüm, club maté, houpačka a knírek. Dürüm/Döner stojí jako u nás a je mnohem chutnější, kafe stojí jako u nás a je výborné. Club Maté zde stojí snad o třetinu míň a tak by se dalo pokračovat. Po obědě vyrážíme na s-bahnem na Warschauer strasse, kde se chtě nechtě dělíme na dvě skupinky, kdy jedna vyráží do knihkupectví a druhá k East Side Gallery, tedy posprejované berlínské zdi. Jak se měla první skupina, to bohužel nemám moc zprávy, ale druhá se měla skvěle. Některé grafity jsou super, jiné naopak dost slabé a kýčovité, ale to se dá čekat. Když nás to nebaví, tak „přeskočíme“ zeď a jsme u řeky Sprévy, paráda. A když nás nebaví ani to, tak jdeme na první u-bahn a jedeme se podívat jinam.

[shashin type=“photo“ id=“983,990,998″ size=“small“ columns=“3″ order=“user“ caption=“y“ position=“center“]

Třeba na stanici Berlin Zoogarten, která i když vypadá asi dost jinak než tehdy v knížce, tak si zanechala něco ze své atmosféry. JV chvílu hledá nějaké feťáky, až jednoho najde, je spokojená a můžeme jet zase dál. Další stanice je nově zrekonstruovaný Berlin Hauptbahhof – hold nezapřou se železničářské geny – kde si chvilku, ale opravdu jenom chvilku představujeme, jaké by to bylo, kdyby v Brně vyrostlo podobné nádraží. Zdá se to jako vtip dne a je to vtip dne. Konec fantazírování a jedeme dál směrem slavný a nyní už zavřený squat Tacheles. Chvilu bloumáme kolem, dávám check-in na Foursquare, jdeme dozadu mrknout na výstavu a pryč, protože tu de facto není celkem nic k vidění a je vidět, že největší sláva tohoto místa je už dávno pryč. Jdeme vedle na kafe a čekáme na knihovníky. Není to sice ihned, kafe už je dopité, ale nakonec se potkáváme a domlouváme, že zajdem na druhý pokus do Reichstagu. Nálada nám krapet osciluje, takže i když je Reichstag prakticky na dohled, tak každá skupinka volí jinou cestu, protože přeci ta je ta správná a nejkratší. A opět na stejném místě, prakticky skoro přesně o 24 hodin později a situace se vcelku nepřekvapivě opakuje. Pomalá fronta a naše čím dál tím víc mizející odhodlání jít na kupoli. Petrova finta s knírkem evidentně zabírá, protože ve frontě je ihned osloven šarmantní východoněmeckou padesátnicí a ta ho jenom velmi nerada pouští z fronty pryč. Musí ho pustit, protože to balíme a jdeme na jídlo.

Read More

Pojedeme do Berlína! Jasná výzva přináší překvapivě ihned mnoho nejasností. Účast, peníze, bydlení, doprava, program  – mnoho otazníku a hodně mudrování. Původně skrečovaný výlet – by jednoho nenapadlo, že počet odmítnutých nabídek převáží ty přijaté – dostal zčista jasna tzv. primarkový impuls, založila se nezbytná skupina na Facebooku a hned bylo veseleji. Teď jenom najít ubytko a zjistit kdo vlastně pojede?! Uff, některé anabáze ani cestovní deníček nesnese a je lepší je ihned uvrhnout do bran zapomnění. Prostě jedeme do Berlína, máme ubytko přes airbnb.com a jedeme autem. Co se předtím uvařilo, to se i snědlo a nikdo další podrobnosti neví.

Bez pojištění, zato s kupou schnitzelů a s pojištěním, zato bez foťáku – i tak by se dala charakterizovat brněnská část výpravy, která vyráží busem SA na Prahu, přičemž pražská zatím relaxuje a vyčkává na meetingu pointu v Hloubětíně. Sraz v 19:16 stihnout nešlo, to jsme všichni věděli, a že nakonec vyrážíme před osmou, tak to musíme brát jako poměrný úspěch. Tím pádem máme dojezd do Berlína někdy o půl dvanácté a tím, že snad majitelka bytu nepůjde spát a otevře nám.  PA řídí rozhodně, PJ potkává na parkovišti u McD kamarády, kteří jedou na Radiohead (ta myšlenka jít na koncert nás měla držet dýl!), JV mluví a já spím a dumám nad tím, jak sníst řízek, aniž by mě JV vypleskla. Řízek jsem snědl, JV mě nevypleskla a na ten koncert jsme nakonec nešli. Je půl dvanácté, když náš vítá noční Berlín a hlavně naše ulice Bockling str. s číslem popisným 10, kde budeme bydlet a kde jak doufáme, nám otevře Tatiana, předá klíče a my se zabydlíme. Kdyby na chodbě svítilo světlo, nesmrdělo to zde po zdechlých myších a nedobývali jsme se do bytu o patro níž (kdo má v noci vědět, zda se myslí přízemí a čtyři patro nebo hned první patro a další tři), tak by to bylo možná lepší, ale zase by to nebyla taková legrace. Byt sice není velký, ale má dvě patra a super terasu, takže panuje spokojenost. Dáváme vínko a plánujeme, že zítra vstáváme před devátou a vyrážíme – no kam jinam než do Primarku!:-). JV je nadšená, JP souhlasí, že půjde, PA to vidí taky tak a PJ říká, že nikam nepůjde. Zítra bude veselo:-). A taky že bylo, ale popořádku. JV nemůže dospat, vstává za kuropění (v osm), já ji statečně následuji, abychom vyhnali PA z pelechu a společně nějak určili ráz dne.  PA říká, že jednak nevstává a za druhé, že jde do Bundesbanky šermujíc přitom podezřele vypadajícími markami. Vida, bájný Primark existuje a nachází se na stanici Walther-Schreiber-Platz.

[shashin type=“photo“ id=“978,991,981″ size=“small“ columns=“3″ order=“user“ caption=“y“ position=“center“]

Je něco po desáté hodině dopoledne, fotím JV u plánku nákupního centra, kde je výrazně vyznačeno patro s Primarkem a jdeme do jámy lvové. Následující čtyři hodiny si pamatuji jenom velmi mlhavě. Vidím množství oblečení, velké tašky kam vše mizelo, zástupy lidí, cenovky s podezřele nízkými cenami, nerudné prodavačky odhánějící zkoušející od zrcadel, velké fronty, přerovnávání věcí, zkoušení, vyhazování, lamentování…a potom už jenom hlad, únava, poházené hadry všude kolem, ještě více lidí a závěrečný účet. Jestli bude oblečení stejně kvalitní jako taška, která se mi protrhla hned u pokladny, tak potěš. Mezitím PA nakupuje s razancí blížící se JV – tady to bude na dlouho. Opravdu nevím, co si myslet, když čekám s asi pěti taškami s logem Primark a několik procházejících žen na mě významně až obdivně hledí. Obdiv nebo výsměch?:-) Raději po tom moc nedumám, bereme tašky a vyrážíme uskladnit „lup“ domů, mezitím končí s nakupovací horečkou i naše hipsterské duo, a tak se docela plynule setkáváme v parku u stanice Ostkreuz. V Kreuzbergu mají sice možná nejznámější a nejlepší kebab u Mustafy, ale náš Mustafa má ještě lepší. Famózní döner za 3,5€, který je naprosto neporovnatelný s podobně drahými dönery u nás. Sluníčko svítí, pohoda vládne ale jenom škoda, že už jsou skoro čtyři a my jsme pořádně z Berlína kromě nákupáku ještě nic neviděli. Tryskem na Alexander platz, kde právě probíhá jakýsi jarmark honosně nazvaný Oktober fest, takže kvapem mizíme a kolem socialisticky vyhlížejících  monstr budov jdeme k 368m vysoké televizní věži.  Modrá obloha, majestátní věž a halda fotek na stejné téma – plno nových kandidátů na promazání. Jak se tak dívám, tak jsem patrně široko daleko jediný, kdo je pouze v tričku.

Read More