Není dne bez Primarku, nebude dne bez Primarku! Jak to včera vypadalo, že jsme všechno nakoupili a vše utratilo, tak to bylo jenom zdání a zdání jak známo klame. Zdaleka nemáme vše. JV v průběhu času zjistila, že naprosto určitě potřebuje ještě jeden svetr a PA – známý milovník tepláků – zjistil, že dvoje tepláky jsou málo a požaduje ještě jeden kousek. Takže tím pádem ranní program je jasný: JV vyskakuje jako laň a pádí do Primarku, JP ji statečně s vypětím všech sil následuje, aby odpadl na stanici Treptow park s průhlednou výmluvou, že jde fotit. PJ naznala, že do Primarku už nikdy a naopak, že musí do knihkupectví. PA spal. O dvě hodiny později…spokojený výraz na tváři JV značí, že mise proběhla úspěšně a vše je nakoupeno. JP vyfotil, co potřeboval, nic si nekoupil a zase jede s prázdnýma rukama nazpět do bytu. PJ stále chce do knihkupectví. PA byl ve sprše a nechal si narůst pravý východoněmecký knír. Vyrážíme do města, ovšem předtím ještě druhé kolo u našeho kebabového Mustafy. V hlavní roli dürüm, club maté, houpačka a knírek. Dürüm/Döner stojí jako u nás a je mnohem chutnější, kafe stojí jako u nás a je výborné. Club Maté zde stojí snad o třetinu míň a tak by se dalo pokračovat. Po obědě vyrážíme na s-bahnem na Warschauer strasse, kde se chtě nechtě dělíme na dvě skupinky, kdy jedna vyráží do knihkupectví a druhá k East Side Gallery, tedy posprejované berlínské zdi. Jak se měla první skupina, to bohužel nemám moc zprávy, ale druhá se měla skvěle. Některé grafity jsou super, jiné naopak dost slabé a kýčovité, ale to se dá čekat. Když nás to nebaví, tak „přeskočíme“ zeď a jsme u řeky Sprévy, paráda. A když nás nebaví ani to, tak jdeme na první u-bahn a jedeme se podívat jinam.

[shashin type=“photo“ id=“983,990,998″ size=“small“ columns=“3″ order=“user“ caption=“y“ position=“center“]

Třeba na stanici Berlin Zoogarten, která i když vypadá asi dost jinak než tehdy v knížce, tak si zanechala něco ze své atmosféry. JV chvílu hledá nějaké feťáky, až jednoho najde, je spokojená a můžeme jet zase dál. Další stanice je nově zrekonstruovaný Berlin Hauptbahhof – hold nezapřou se železničářské geny – kde si chvilku, ale opravdu jenom chvilku představujeme, jaké by to bylo, kdyby v Brně vyrostlo podobné nádraží. Zdá se to jako vtip dne a je to vtip dne. Konec fantazírování a jedeme dál směrem slavný a nyní už zavřený squat Tacheles. Chvilu bloumáme kolem, dávám check-in na Foursquare, jdeme dozadu mrknout na výstavu a pryč, protože tu de facto není celkem nic k vidění a je vidět, že největší sláva tohoto místa je už dávno pryč. Jdeme vedle na kafe a čekáme na knihovníky. Není to sice ihned, kafe už je dopité, ale nakonec se potkáváme a domlouváme, že zajdem na druhý pokus do Reichstagu. Nálada nám krapet osciluje, takže i když je Reichstag prakticky na dohled, tak každá skupinka volí jinou cestu, protože přeci ta je ta správná a nejkratší. A opět na stejném místě, prakticky skoro přesně o 24 hodin později a situace se vcelku nepřekvapivě opakuje. Pomalá fronta a naše čím dál tím víc mizející odhodlání jít na kupoli. Petrova finta s knírkem evidentně zabírá, protože ve frontě je ihned osloven šarmantní východoněmeckou padesátnicí a ta ho jenom velmi nerada pouští z fronty pryč. Musí ho pustit, protože to balíme a jdeme na jídlo. Už si opravdu nepamatuju, na jakou zastávku jsme jeli, ale co si pamatuji je, že tam celkem nic nebylo. Volba opět padla na asijské bistro s „nur Deutsch“ menu, kde mám konečně příležitost zažít se sushi „svoje poprvé“. Vinou chabé němčiny si bohužel objednávám vegetariánské sushi bez ryb, inu „poprvé“. JV si dává thai curry a dle nadávek ještě několik dní poté asi moc dobré nebylo. PJ si dává také sushi, ovšem na rozdíl ode mě se skutečnými rybami a taky jí to asi víc chutná. Moje hodnocení na první pokus by se dalo shrnout:“ hmm, hmmm“. Vím, že si PA dal dvě piva, ale co jedl už nevím a asi to taky není moc důležité. Na závěr smažený banán s medem a jde se na pivo. A když na pivo, tak do Kreuzbergu a když do Kreuzbergu, tak do Madam Claude. Hmm, moc se mi tam nelíbilo, vstupné u vchodu, drahý lahváče, nudná kapela. Koupil jsem si pivo, hrál si cool Berlíňana s lahváčem a šel domů. Škoda, že jsme nešli na Radiohead.

[shashin type=“photo“ id=“1004,993,976″ size=“small“ columns=“3″ order=“user“ position=“center“]

Poslední den, neděle. Dneska nejdeme do Primarku. Dneska jedeme domů. Byt bychom měli opustit do 11h dopoledne, což se nám ovšem naprosto nečekaně nedaří a musíme tak poprosit majitelku bytu Tatianu o trpělivost. Je půl dvanácté, když opouštíme byt, doplácíme peníze a balíme věci do auta. Dost nic moc timing, když uvážíme, že bychom měli mezi druhou a třetí odpolední vypadnout, tak aby se v pohodě stihl vlak do Brna. Původně jsme se chtěli jet podívat do Wannsee, prostě vypadnout z města a vidět zase něco jiného. Plány byly, ale nějak se to špatně pošéfovalo. PJ odjela časně na blešák na Maurer park a bylo v podstatě vymalováno, takže sedáme do auta a jedeme za PA do Maurer parku. Složité parkování spolu s všeobecným hladem a žízní na náladě zdá se moc nepřidalo. Ihned po vstupu na blešák se proto raděj odpojuji, dávám currywurst s hranolkama (4€) a pivko (2€) a hned mi je líp. Lidí tu je hodně, věcí a harampádí ještě víc. PA nemá hlad a kupuje si tričko. PJ má asi žízeň a proto si koupila džbán na pivo. JV nemá ani jedno, takže si nic nekoupila. Chvíli si sice připadám jako někde v Polsku na burze, ale jinak docela fajn blešák, což je daný i tím, že bylo pěkný počasí a přilehlý park tak mohl sloužit jako obrovské zevlovací místo. Pár lidí něco prodává, sem tam někdo pořádá improvizovaný koncert nebo se jenom tak sedí a vykládá. My bohužel na tuhle bohulibou činnost už nemáme moc času, takže ještě honem s PA koupit apartní sako, jež ho spolu s knírem definitivně pasuje do role neodolatelného svůdce holek filďačekJ. Dost bylo legrace, Wannsee jsme nestihli, v podstatě jsme dneska nic nestihli, panuje hlad, žízeň a zdá se, že zrovna ideálně vlak z Prahy do Brna nestíháme. Zvláště, když nás navigace táhne přes celý Berlín a na dálnici se napojíme po více jak půl hodině pomalé jízdy městem. Cesta dobrá, akorát, že bez jídla. Na rozdíl od ČR v Německu není dálnice zaplevelená benzinkami a občerstveními, takže když těch několik málo mineme, zbývá jediná možnost občerstvení až na první benzínce v ČR.

Sláva nazdar výletu, vše dobře dopadlo (kromě mého ztraceného polarizáku a pokuty za parkování JV), nezmokli jsme a příště zas…