Pojedeme do Berlína! Jasná výzva přináší překvapivě ihned mnoho nejasností. Účast, peníze, bydlení, doprava, program  – mnoho otazníku a hodně mudrování. Původně skrečovaný výlet – by jednoho nenapadlo, že počet odmítnutých nabídek převáží ty přijaté – dostal zčista jasna tzv. primarkový impuls, založila se nezbytná skupina na Facebooku a hned bylo veseleji. Teď jenom najít ubytko a zjistit kdo vlastně pojede?! Uff, některé anabáze ani cestovní deníček nesnese a je lepší je ihned uvrhnout do bran zapomnění. Prostě jedeme do Berlína, máme ubytko přes airbnb.com a jedeme autem. Co se předtím uvařilo, to se i snědlo a nikdo další podrobnosti neví.

Bez pojištění, zato s kupou schnitzelů a s pojištěním, zato bez foťáku – i tak by se dala charakterizovat brněnská část výpravy, která vyráží busem SA na Prahu, přičemž pražská zatím relaxuje a vyčkává na meetingu pointu v Hloubětíně. Sraz v 19:16 stihnout nešlo, to jsme všichni věděli, a že nakonec vyrážíme před osmou, tak to musíme brát jako poměrný úspěch. Tím pádem máme dojezd do Berlína někdy o půl dvanácté a tím, že snad majitelka bytu nepůjde spát a otevře nám.  PA řídí rozhodně, PJ potkává na parkovišti u McD kamarády, kteří jedou na Radiohead (ta myšlenka jít na koncert nás měla držet dýl!), JV mluví a já spím a dumám nad tím, jak sníst řízek, aniž by mě JV vypleskla. Řízek jsem snědl, JV mě nevypleskla a na ten koncert jsme nakonec nešli. Je půl dvanácté, když náš vítá noční Berlín a hlavně naše ulice Bockling str. s číslem popisným 10, kde budeme bydlet a kde jak doufáme, nám otevře Tatiana, předá klíče a my se zabydlíme. Kdyby na chodbě svítilo světlo, nesmrdělo to zde po zdechlých myších a nedobývali jsme se do bytu o patro níž (kdo má v noci vědět, zda se myslí přízemí a čtyři patro nebo hned první patro a další tři), tak by to bylo možná lepší, ale zase by to nebyla taková legrace. Byt sice není velký, ale má dvě patra a super terasu, takže panuje spokojenost. Dáváme vínko a plánujeme, že zítra vstáváme před devátou a vyrážíme – no kam jinam než do Primarku!:-). JV je nadšená, JP souhlasí, že půjde, PA to vidí taky tak a PJ říká, že nikam nepůjde. Zítra bude veselo:-). A taky že bylo, ale popořádku. JV nemůže dospat, vstává za kuropění (v osm), já ji statečně následuji, abychom vyhnali PA z pelechu a společně nějak určili ráz dne.  PA říká, že jednak nevstává a za druhé, že jde do Bundesbanky šermujíc přitom podezřele vypadajícími markami. Vida, bájný Primark existuje a nachází se na stanici Walther-Schreiber-Platz.

[shashin type=“photo“ id=“978,991,981″ size=“small“ columns=“3″ order=“user“ caption=“y“ position=“center“]

Je něco po desáté hodině dopoledne, fotím JV u plánku nákupního centra, kde je výrazně vyznačeno patro s Primarkem a jdeme do jámy lvové. Následující čtyři hodiny si pamatuji jenom velmi mlhavě. Vidím množství oblečení, velké tašky kam vše mizelo, zástupy lidí, cenovky s podezřele nízkými cenami, nerudné prodavačky odhánějící zkoušející od zrcadel, velké fronty, přerovnávání věcí, zkoušení, vyhazování, lamentování…a potom už jenom hlad, únava, poházené hadry všude kolem, ještě více lidí a závěrečný účet. Jestli bude oblečení stejně kvalitní jako taška, která se mi protrhla hned u pokladny, tak potěš. Mezitím PA nakupuje s razancí blížící se JV – tady to bude na dlouho. Opravdu nevím, co si myslet, když čekám s asi pěti taškami s logem Primark a několik procházejících žen na mě významně až obdivně hledí. Obdiv nebo výsměch?:-) Raději po tom moc nedumám, bereme tašky a vyrážíme uskladnit „lup“ domů, mezitím končí s nakupovací horečkou i naše hipsterské duo, a tak se docela plynule setkáváme v parku u stanice Ostkreuz. V Kreuzbergu mají sice možná nejznámější a nejlepší kebab u Mustafy, ale náš Mustafa má ještě lepší. Famózní döner za 3,5€, který je naprosto neporovnatelný s podobně drahými dönery u nás. Sluníčko svítí, pohoda vládne ale jenom škoda, že už jsou skoro čtyři a my jsme pořádně z Berlína kromě nákupáku ještě nic neviděli. Tryskem na Alexander platz, kde právě probíhá jakýsi jarmark honosně nazvaný Oktober fest, takže kvapem mizíme a kolem socialisticky vyhlížejících  monstr budov jdeme k 368m vysoké televizní věži.  Modrá obloha, majestátní věž a halda fotek na stejné téma – plno nových kandidátů na promazání. Jak se tak dívám, tak jsem patrně široko daleko jediný, kdo je pouze v tričku. Já to prostě nechápu, počasí si dělá, co chce a potom se mi smějí, že se prý neumím oblíctJ. Co jsme viděli ve středu města dál? Sousoší Karla Marxe a Bedřicha Engelse nešlo minout, natož odolat pózování a v případě PA a PJ i obligátnímu hubanci. Další zastávkou byl i přes zuřivé mávání palestinským šátkem a lehké antisemitské mudrování ze strany PA památník holocaustu. Jeden by neřekl, kolik bude na takovém monumentálním místě legrace a to nepočítám zuřivé cvakání se snahou vyfotit prakticky nevyfotitelné. Západ slunce tomu trochu pomohl, ale jinak šedé kvádry jsou hold šedé kvádry. Asi jako (skoro) každého nás ihned napadlo na kvádry vylézt a poskakovat sem a tam, přitom se fotit nebo hrát na schovku. Mno, legrace netrvala dlouho, protože přiběhl strážný a už nás pakoval dolů. Každopádně moc zajímavé místo. Odtud už je to jenom skok k Braniborské bráně, kde jsme akorát včas, abychom mohli sledovat poslední paprsky zapadajícího slunce, které na bránu dopadají. Focení s nezbytným pózingem byla nutnost.

[shashin type=“photo“ id=“987,985,1000″ size=“small“ columns=“3″ order=“user“ caption=“y“ position=“center“]

O další kousek vedle je Reichstag se skleněnou kupolí od Normana Fostera, kam bychom se rádi podívali. Bohužel myšlenka má daleko do realizace, protože se tam chodí na pořadníky a tam se lze zapsat buď přes net (dva dny dopředu) nebo na místě, což znamená pro změnu vystát pomalou a dlouhou frontu. A jelikož je pozdě a máme hlad, tak výsledek je poměrně jasný. Dneska na návštěvu kašlem (ovšem kromě kšeftu se suvenýry jak PA – jako myš čenichající sýr – ihned zamířil), večer to bloknem na netu (to ještě nevím o těch dvou dnech) a zítra se tam podíváme. No nepodíváme, ale to předbíhám. Jelikož už se stmívá, tak tímto uzavíráme dnešní nepříliš bohatý sightseeing, PA kupuje tašku a trabanta a vyrážíme někam na jídlo. Otázka je ale kam? Na Mustafa’s gemüse kebab nikdo už nemá moc chuť, ale jelikož to je jediná zastávka, kde aspoň někdo z nás tuší, že by mohl být Kreuzberg, tak jedeme tam. Odměnou je nám výstup druhým východem metra a naprostá pustina. Stav posádky: JP je zima a má hlad, JV má hlad a počínající špatnou náladu, PJ má asi taky hlad a chce do Cafe Kotti, stav PA byl neznámý. Jdeme na hospy s honosným názvem Hanoi Cuisine. Ceny mírné, jídla zajímavá a hlavně se už nikomu nikam dál trajdat nechce. Mňam…kam se hrabe jakákoliv česká „čína“? Naprostá špička a za normální peníze, cca 5-7 €. K tomu mango lassí a mám pocit, že dneska už mě nic lepšího nemůže potkat. A taky nepotkalo. Po večeři bloudíme uličkami, metrem se konečně dostáváme do samotného středu vytouženého Kreuzbergu, kde povinně dáváme pivko v Café Kotti (opravdu hnusný pivo!, které ovšem Pražákům náramně chutnáJ) a pokud mě paměť neklame, tak odtud už jedeme unavení rovnou domů.