Měsíc: Červen 2015

Indie 2015 – Fatehpur Sikri

On 24.6.2015

In Cesty do světa, Indie 2015

Vlak do Agry mi jede v sedm ráno, takže musím vyrazit taxi už 5:45. Dva dny na couchsurfingu stačí, docela se už těším na pořádné indické individuální cestování. Jízdenku mám koupenu přes www.cleartrip.com, ve finále vychází Shatabdi s klimatizací a občerstvení na solidních skoro 600 rupií, bohužel ráno toho zrovna moc směr Agra nejezdí. Na vlakáči docela frmol, na seznamu rezervací moje jméno, takže si můžu v klidu koupit čaj a samosu a oddat se rozjímaní nad začínajícím indickým dobrodružstvím. Nutno říct, že samotná cesta vlakem vyšší třídy zrovna moc dobrodružní není. Nejdříve dostáváme noviny, potom vodu a jen co se vlak rozjede, tak se servíruje jídlo a čaj. Vlak je poloprázdný, rychlý a nic se v něm vlastně neděje. Konečná Agra fort, vystupovat. Jestli něco na cestování moc nemusím, tak to je příjezd no nového města a dohadování se s taxikáři, rikášky a dalšími nádražními pomahači. „Takže kolik stojí cesta do Agra ganj, což je oblast, kde jsou levné hotýlky a je to blízko Taj Mahalu? 150 rupií. Cože, si dělte srandu, ne? Tak stovka. No dobrá, jedeme“. Stejně jsi mě natáhl a ještě dostaneš provizi od hotelu, ty hade. Dohadování mě nebaví a být oškubán jako slepice mě taky nebaví. Hotel India Inn mám vybraný jednoho českého cestopisu, cena 250 rupií ta kobku s oknem do chodby asi odpovídá místnímu standardu. Jinak zase až tak nadšení pro tento hotel nesdílím, ale jsem rád, že bydlím a můžu tak plánovat další cestu. Agra sama o sobě není zajímavá, Taj Mahal mám naplánován na zítra ráno, tak mi zbývá už jenom výlet do nedalekého Fatehpur Sikri – nyní opuštěné staré město, které nechal vystavěn Akbar někdy v 16. století, aby záhy zjistil, že zde je málo vody a vydal se jinam. Zůstalo po něm několik paláců, obří mešita a v podstatě celé město. Hurá, výlet! Rikšou za autobusák, kde mě čeká asi půlhodinka čekání na bus, potom další půlhodinka čekání v busu a můžeme vyrazit (40 rupií) na více jak hodinovou rozhrkanou cestu do Fatehpur Sikri.

[shashin type=“photo“ id=“2197,2178,2183″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Stal se ze mě paranoidní turista!:-) Od studentů dostávám „okurku“, kterou bych neměl pohrdnout a hnedka ji sníst jako výraz vděku. Vědom si pouček o nemytém ovoci a legend o indickém průjmu okurku raději schovávám nenápadně do báglu a dělám jakoženic. Haha, to jsem to dopadlJ. Ještě jsme ani nedojel na autobus dvorek a už mě tahá z busu pomocník, prý že zde je to blíž, tak ať jdu s ním, protože on není žádný průvodce. Výborně, takže díky a já už půjdu sám. Vždy když je poledne, tak já někam vyrážím a ideálně na přímém slunci a do kopce. Vedro nevedro, o Fatehpur Sikri jsem prakticky nic nevěděl a o to více mě to příjemně překvapilo. Už samotný vstup do mešity Jama Masjid je impozantní. Strmé schody spolu obří 54 metrů vysokou branou Buland Darwaza (Brána vítězství) vedou přímo k podobně velkému nádvoří, kterému vévodí hrobka Shaikh Salim Chishti z bílého mramoru. Jsme v mešitě, takže se chodí bosky. Což platí i pro brutálně rozpálené nádvoří, kde je sice cestička z koberců, ale ta najednou končí a v tu chvíli ani pekelné soustředění nepomáhá. Místní se tváří nad věcí, zato občasní turisté trpí a hystericky se posunují pomocí přískoků směrem do stínu. Jak už to tak bývá v místech, kam jezdí více turistů, tak se na mě ihned lepí pomocník, který taky není žádný průvodce, ale chce mi bezelstně pomoct. Je docela neodbytný. Ach jo, musím se začít mračit, aby konečně pochopil, že není nutné, aby za mnou chodil jako stín. Nakonec ještě povinná návštěva rodinného krámu s vyřezávanými slony a jsem volný. Blbý, že zde nejsem více odpoledne, fotky by tak dostaly hezčí světlo, ale i tak paráda. Je takový vedro, že se mě polarizák připekl k objektivu, teprve až delší pobyt ve stínu přemluví závit, aby se povolil. Ufff.

[shashin type=“photo“ id=“2187,2186,2193″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Z mešity vede cesta k palácovému komplexu, kde nechal Akbar vystavět paláce pro své tři oblíbené manželky – hindu, muslimka a křesťanka, asi aby se to nepletlo. Do mešity byl vstup zdarma, do paláce už to taková lidovka není, zde se platí 260 rupíí. Aby to nebylo návštěvníkům líto, tak každý za ty peníze dostane u pokladny dvě vstupenky. A když jsou dvoje vstupenky, tak je třeba i dvou trhačů aneb takhle se vyrábí zaměstnanost J. Opět tu máme různé nádvoří, zahrady, menší paláce, altánky. Vyplatí se jenom tak toulat a nechat se unášet fantazií, jak to zde asi před několika stoletími bylo. Toulal bych se dál do starého města, ale vedro je pekelný a žízeň ještě větší. Před mešitou se dělá byznys, voda za 30 rupií. Beru i tak, dehydratace je potvora. Chci si ještě v klidu vyfotit mešitu a Bránu vítězů za odpoledního slunce a můžu pomalu vyrazit nazpět do Agry. Mít více času, tak se dá vydat dál do starého města, kde by určitě bylo co vidět a zažít. Mně musela stačit ještě asi půlhodina na bazaru, kde jsem ochutnal místní specialitu sušenky khataie, samosebou notně předražené, ale to už tak bývá, zvlášť když je produkt zmíněn v Lonely Planet. Bazar je v podstatě jedna ulice, ale je to maximální. Fotit je stejně těžké jako nefotit. Dávám mango džus a jen tak si to užívám, sem tam něco vyfotím a pohoda. Bus stojí hnedka vedle na bus dvorku, tak stačí naskočit do rozjíždějícího a kolem páté vyrazit do Agry.

[shashin type=“photo“ id=“2199,2204,2181″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Odjezd uzounkou uličkou bazaru jsem si měl natočit na mobil. Řidič jede doslova po centimetrech, aby lidi stačili odklidit své stánky, a do toho troubí, co to jde. Ani to nestačí, když zní kousek pojízdného stánku, jehož majitel ihned vystartuje do autobusu ručně si to s chudákem řidičem vyřídit. Těším se pravou indickou bitku (jako divák, pochopitelně), ale bohužel na ni nakonec nedojde a jede se dál. Někde v půli cesty asi auto srazilo povoz, koník leží u silnice, jako zázrakem se mu nic nestalo a jedou dál. Prostě Indie. V Agře na autobusáku se dávám do řeči s Australanem Mickem, tak aspoň mám na dneska společnost. Místo v India Inn (jak honosné) je, tak si dáváme chvili oraz a kolem osmé vyrážíme na jídlo. Jinam než do rooftop restaurace s výhledem na osvětlený Taj Mahal ani jít nejde. Velká pohoda. Mango lassi, placky a tuším masala dosa. Dokonalé. Kupujeme banány na ráno a dávám si sraz v šest, protože zítra Taj Mahal!

Indie 2015 – Jaipur a Amber fort

By Hondza

On 18.6.2015

In Indie 2015

Indie – den první – Jaipur
V Indii jsem se rozhodl konečně vyzkoušet couchsurfing. Podal jsem request s tím, že budu v Jaipuru dvě noci, a že bych rád poznal někoho místního a vůbec měl good time. Ozvalo se docela dost lidí, většina bez referencí s prachbídnou english nebo s dobrou angličtinou, ale to se pak jednalo o skryté průvodce, prodavače cetek nebo nabídky hostelů. Nakonec jsem se domluvil s Himanshu Sharma, který sice dle fotky moc sympatií nevzbuzoval, ale psal dobře anglicky, tak to vypadalo, že by s ním mohly být příjemně strávené dva dny v Jaipuru. Byli jsme domluveni na vyzvednutí na letišti, ale jak se dalo čekat, tak když jsem přiletěl, tak na mě nikdo nečekal. Píšu sms, jdu vyzvednout peníze z bankomatu a čekám, zda se někdo ozve nebo si půjdu koupit „pre-paid taxi“ a odjedu do města. Už si říkám, že bude lepší se na couchsurfing vykašlat a pojedu do centra najít bydlení, když konečně přijíždí objednaný taxík. Výhodou bydlení v guesthousu je většinou poloha v centru, nevýhodou couchsurfingu může být, že budete bydlet někde úplně mimo centrum. Prostě daleko předaleko jako v tomto případě, kdy ani taxikář nevěděl, jak se tam jede. Moc se mi to nezamlouvá, ale co nadělám. Himanshu mě vítá, má dvoupatrový byt a evidentně si žije dobře. Však o tom hned taky vykládá a v podstatě nepřestane celou dobu. Známe se pár minut, když mi nabízí, ať jedu s ním a jeho ženou příští

[shashin type=“photo“ id=“2139,2141,2142,2169,2167,2164″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

pátek do Chandigaru na rodinnou oslavu a potom někam na chatu do hor k městu Shimla. Souhlasím, i když ani moc nevím proč. Asi proto, že nechci pořád cestovat sám? Nebo proto, že bych chtěl poznat život Indů i z jiné strany než té turistické? Souhlas znamená, že jeho žena hnedka kupuje lístky na vlak a není tak už co řešit. Jdu si lehnout, pekelné vedro a únava dělají svoje. Himanshu slibuje, že mi potom objedná taxíka, abych mohl do města. Místo toho spí další dvě hodiny a potom už to nemá cenu. Má sice pravdu, že než bych někam dojel, tak bych mohl zase jet zpátky, ale trochu mě ten ztracený den mrzí. Himanshu vykládá buď o sobě jak je dobrej nebo o penězích nebo o sexu. Hodně si o sobě myslí a asi má pocit, že tímto mi bude imponovat. Přijde mi jako mluvka a kecálista, klasicky jak to u těchto typů bývá, bude pravda tak třetina, a to ještě přidávám. Naštěstí se dějí i jiné věci jako večeře s mojí indickou premiérovou v podobě odhození příborů a použití rukou. Kupodivu to docela jde, i když riziko toho, že se člověk moc nenají a půlka zůstane na oblečení, je značné. Několikrát vypadne elektřina, chvíli kecáme ještě s jeho manželkou Nindhi, ale jelikož se zítra vstává do práce, tak se to moc neprotahuje a jde se na kutě. Klima, větrák, strašný vedro, ale spím.

Indie – den druhý – Jaipur
Moji hostitelé bydlí na úplném okraji Jaipuru v bytovce s vlastním vrátným, restaurací, bazénem, posilovnou, což v nich nepochybně vyvolává pocit luxusu bez ohledu na to, že okolo je pole a jediná možnost jak se dostat někam do města, je objednat si taxi. Ale jak je mnohokrát zmíněno, tak oni na to mají, takže je to vlastně super a lepší bydlení nenajdeš. Tento problém mají i taxikáři, kteří obvykle netuší, kam mají jet a musí se pořád donavigovávat. Tak je tomu i ráno, kdy Nindhi odjíždí do práce, takže jedu s ní až k paláci Jal Mahal, který se nachází na druhém okraji města ve směru Amber fort. Platím 313 rupíí (120 Kč), což na jednu stranu není moc, ovšem taky můžu mít za stejnou částku noc v solidním guesthouse. Palác Jal Mahal není přístupný veřejnosti, jezero čistotou nehýří a ještě k tomu je dost opar, takže se dlouho nezdržuju a beru rikšu za 80 rupií na nedaleký Amber fort (http://en.wikipedia.org/wiki/Amer_Fort)

[shashin type=“photo“ id=“2149,2147,2145″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ caption=“y“ position=“center“]

První dojem nemá chybu: pevnost na skále působí velkolepým dojmem, dole jezero, zahrady a nějaké menší budovy. Paráda. Koukám, fotím a taky jsem poprvé focen. Nejprve nechápu, co po mě chlapík chce, ale potom mi dojde, že se chce se mnou vyfotit. Moje první indické selfie, jupíííJ. Jdu se mrknout po silnici dál k zahradám, kde právě probíhá ustájení slonů, kteří za 900 rupií vozí sádelnaté turisty k pevnosti. Cvakám a cvakám, protože takovou kolonu slonů v běžném provozu jenom tak nepotkám. Moc se mi to nelíbí, že takhle chudáky slony využívají, ale naštěstí pracují jenom do půl jedenácté a potom mají odpočinek až do podvečera, kdy jim začíná odpolední směna. Je půl jedenácté a už bude opět k 40°C, což je ideální čas k výstupu na pevnost a smažení sebe sama na přímém slunci. Platí se vstupné 200 rupíí (asi 80 Kč) a rozhodně to stojí za to. Fotím, koukám, obdivuji a představuji si, jaké to zde muselo být v dobách mughálské říše. Třeba takový Jaleb Chowk nebo hlavní nádvoří, kde se navracející se armáda ukázala lidu. Ve sloupovité Diwan-i-Am zase přijímal maháradža návštěvy. Vydržel bych se kochat rozpálenou pevností dýl, ale bohužel není tolik času, takže po nějakých dvou hodinách směřuji k východu. Dle rady od Himanshu bych chtěl využít aplikaci Ola taxi a zavolat si tak pomocí mobilu taxi. Ovšem žádné taxi není v dohledu, což je možná dobře, protože zrovna kolem jede bus hromadné dopravy, tak naskakuji a za nějakých 15 rupií se vezu do města k Hawa Mahal neboli Palác větrů. Palác bývala jakási pozorovatelna pro urozené dámy z paláce, které tak mohly sledovat malými okénky ruch na ulici. Dneska je to hlavní džajpúrská atrakce obklopená obchody se suvenýry, látkami a různorodou veteší. „Když půjdete naproti přes ulici do prvního patra, budete mít super výhled na focení“, vykládá mi neznámý ochotný chlapík s tím, že to nic nestojí, tak ať neváhám. Poslušně klusám přes rušnou ulici a dál úzkým průchodem do prvního patra, kde je opravdu docela pěkný výhled a taky čirou náhod obchod se starožitnostmi. A majitelem je samozřejmě ochotný pán, který mě ihned zve k prohlídce. Musím ho zklamat, nemám zájem. Asi to trochu tušil, takže mě nechává v podstatě bez boje jít pryč. Asi tuší, že přicházející asijští turisté budou větší terno. Dle průvodce by mělo být možné do Hawa Mahal se podívat a to odněkud z druhé strany. Nějak nemám odhad na vzdálenosti, ten kousek na mapě není zrovna sto metrů, ale nakonec vchod úspěšně nacházím. Vstup je slušných 50 rupií a i když Hawa Mahal nedosahuje monstr rozměrů pevnosti, tak je to zde dosti pěkný a je odtud super výhled na celý Jaipur a na observatoř Jantar Mantar, kam se vydám za chvilku. Jen by nemuselo být takový pekelný vedro, jinak maximální spokojenost.

[shashin type=“photo“ id=“2163,2158,2153″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ caption=“y“ position=“center“]

City Palace nejen kvůli poměrně nehoráznému vstupu (400 rupií) vynechávám a ani bych na palác neměl čas, protože vše se zavírá docela brzo. Před observatoří ještě zabloudím do menšího hindu templu, kde ovšem vládně silné tržní prostředí, páč hnedka po příchodu jsem odchycen k čtení z ruky a samoskou i donation. Omlouvám se, že nic nedostanou, načež pán balí „vybavení“ a nezájem. Do observatoře Jantar Mantar je vstupné 200 rupií, což se mi moc nepozdává, zvlášť když plus minus vím, co mě čeká, ale když už jsem zde, tak nakonec jdu dovnitř. Vůbec vlezné podléhá asi specifické inflaci, zatímco ostatní ceny plus minus souhlasí s průvodcem, tak vstupy docela poskočily. Jantar Mantar je v podstatě obří observatoř pod širým nebem, kterou si nechal postavit maháradža Jai Singh v 18. Století. Byl to krapet megaloman, jednotlivé nástroje jsou až gigantických rozměrů. Na podívání dobré, ale pokud není člověk fanoušek astronomie, tak po chvíli krapet nuda. Davy lidí a velké vedro tomu taky moc nepomáhají. Pryč odtud a hurá do víru města, uliček a obchůdků. Padá na mě únava, takže už jen tak courám směr zahrady Ram Niwas a ideálně nějaká restaurace, kde bych si dal něco pořádně indického k jídlu. To ale není tak jednoduché, povětšinou míjím pouze stánky se smaženými věcmi a na to zrovna teďka chuť nemám. U Ajmer Gate má být stará indická kavárna, kterou se mně samozřejmě najít nedaří, tak si holt nechám na kafe zajít chuť a místo toho jdu Paneer Masalu s plackou a lassí. Jakožto indický greenhorn si objednám něco, co aspoň tuším co je. Hodně dobré, nijak zvlášt pálivé a celé asi za 200 rupií. Velká spokojenost. Teďka ještě pomocí mobilní appky chytnout taxíka a hurá domů. Aplikace zdá se funguje, co ale funguje míň je následné volání od řidiče, který mi samozřejmě nerozumí ani slovo, takže moji objednávku prostě stornuje. Napoprvé jsem se tomu zasmál, ale když se to opakovalo třikrát, tak už mě to tak nebavilo. Zkouším jiného řidiče a výsledek podobný. Doprava značně zhoustla a já trčím už hodinu na tom samém místě. Nakonec píšu přes Whatsapp (mám půjčenou indickou simku) Himanshu, že se mi nedaří sehnat taxi, tak ať mi pomůže. Ne že by taxi dojelo hned, ale za další cca půlhodinku konečně přijíždí drožka a já s úlevou nasedám. Mám toho dneska docela dost. Řidič opět moc neví kam jet. Začínám být trochu na pochybách o finanční výhodnosti toho couchsurfingu, když nyní platím za taxi 260 rupií, ale co už, každá zkušenost je dobrá. Večeře, pivko a spát, páč zítra vstávám někdy v půl šesté…

INDIE – RÁDŽASTÁN – 2015

By Hondza

On 17.6.2015

In Indie 2015

„Do Indie? Kam jinam.“, říkal jsem si po možná posledních 10 let a pořád jsem s tím nic nedělal. Vždy zůstalo jenom u myšlenky a činy byly odloženy s tím, že nemám dostatek času, protože přece do Indie se nedá jet jenom na pár dní, ale potřebuji určitě minimálně měsíc a ideálně aspoň několik měsíců, abych mohl Indii skutečně poznat a zamilovat si ji nebo opačně, nenávidět ji. Říká se totiž, že Indii musíš buď milovat nebo ji rostě nenávidět, že nic mezi tím neexistuje, tak rozdílná a rozporuplná prý Indie je. A nejen to po mnoho let šponovalo moji zvědavost. Jaká vlastně Indie je? Bude se mně tam líbit nebo budu ten druhý případ, kterému indická špína zaroste za nehty a je mu to značně nepříjemné? Něco mi říkalo, že bych mohl být v té první kategorii, protože něco už nacestováno mám a trochu se znám.

Myslím, že něco podobného jsem si sice na podzim 2014 neříkal, když jsem zahlídl na www.cestujlevne.com upozornění na extra výhodné ceny letenek do Indie, ale to nevadí. Cena kolem 5000 Kč byla tak neodolatelná, že jediným otazníkem bylo:“ kdy?“. Protože „kam“ bylo v podstatě jedno. Dlouhodobě mě lákal Radžastán a Jaipur (hlavní město tohoto státu) bylo hned v první vlně nabízených levných letenek. Ber nebo nech bejt. Beru, dva týdny není moc, ale více dovo asi stejně nedostanu, respektive jsem doufal, že aspoň tuhle dovo v klidu dostanu. Dostal jsem. Postupem času se v nabídce objevily i další destinace uvnitř Indii včetně lákavých destinací na severu, ale to už bylo pozdě. Jaipur neboli Džajpúr vyhrál a já se mohl začít těšit na květnový výlet.

Ich forma naznačuje, že tento výlet podnikám sólo, a to ze dvou důvodů. Jednak nebyl čas termín a letenky s nikým řešit, protože akce byla během pár hodin zrušená a za druhé, tak namátkou mě nikdo moc nenapadl, kdo by si vzal bágl a vyrazil se mnou do rozpálené Indie. Vadí mi to a nevadí zároveň, život je cesta a real happiness is shared, jak všichni víme, stejně jako „kdo se bojí, nesmí do lesa“, takže střih! na konec dubna a je čas vyrazit…

Čím jsem starší, tím se balím míň a tím je to větší zmatek a stejně nic v podstatě nikdy nezapomenu. Pas a peníze. Víc netřeba. Svět je tak globální, všude je vše a přesto hledáš zážitky, neprobádané světy a životní inspiraci. Samozřejmě, že mám Lonely Planet. Samozřejmě, že mám načtené info z Internetu a chytrý mobil, který na nejbližší wifině dohledá to, co je ještě nevím. Dobrá, mám malou pastu, malý šampón a štípatko na nehty. Komfort musí být. A fusak do vlaku, bez toho to nepůjde, protože breberky nemám moc rád. A nakonec fotoaparát, který váží jako zbylé věci. Ufff, jen škoda, že z National Geographic se mně stále nikdo neozval.

Je úterý, tuším 28. dubna a právě končí Hospodský kvíz U Palce. Tentokrát jsme nevyhráli. Nevadí, za hodinu mi jede bus do Prahy, kde přespím, abych ráno vyběhl směr letiště vstříc prvnímu letu do Mnichova. Veze mě K., tímto jí velmi děkuji. V Praze v jednu, kde jsem to trochu neodhadl s dopravou, holt Tišnov není Praha a naopak. Takže na bytě o půl třetí. Na zastávce se bavím pozorováním smažek, dealošů a zákazníků herny na Florenci. To v Tišnově nemáme.

Letadlo letí v půl desáté a já vstávám v půl sedmé, kde je spravedlnost. Venku skoro mrzne, beru si ponožky do sandálů, tak doufám, že mně bude prominuto. Asi jo, ale stejně si je radši v metru už sundávám, jistota je jistota. Popisovat nákup kafe v Bille na letišti je docela nuda, to radši přeskočím k odletu směr Mnichov, kde jsme za 50 minut, abych se přesunul na let do Mumbai. Bágl mám s sebou, letadlo poloprázdný a přede mnou 8 hodin s příletem někdy kolem půlnoci místního času (posun + 3,5hod). Přesunuji se autobusem na ponurý domestic terminal, kde mě čeká zhruba šest hodin čekání do odletu směr Jaipur (nakonec je let posunutý o půl hodiny na 06:15 indického času). Nemám rupie, ale mám tvrdou sedačku a bágl, o který si můžu opřít hlavu a zkusit tak spát. Možná se mě to i na pár minut povedlo.