Vlak do Agry mi jede v sedm ráno, takže musím vyrazit taxi už 5:45. Dva dny na couchsurfingu stačí, docela se už těším na pořádné indické individuální cestování. Jízdenku mám koupenu přes www.cleartrip.com, ve finále vychází Shatabdi s klimatizací a občerstvení na solidních skoro 600 rupií, bohužel ráno toho zrovna moc směr Agra nejezdí. Na vlakáči docela frmol, na seznamu rezervací moje jméno, takže si můžu v klidu koupit čaj a samosu a oddat se rozjímaní nad začínajícím indickým dobrodružstvím. Nutno říct, že samotná cesta vlakem vyšší třídy zrovna moc dobrodružní není. Nejdříve dostáváme noviny, potom vodu a jen co se vlak rozjede, tak se servíruje jídlo a čaj. Vlak je poloprázdný, rychlý a nic se v něm vlastně neděje. Konečná Agra fort, vystupovat. Jestli něco na cestování moc nemusím, tak to je příjezd no nového města a dohadování se s taxikáři, rikášky a dalšími nádražními pomahači. „Takže kolik stojí cesta do Agra ganj, což je oblast, kde jsou levné hotýlky a je to blízko Taj Mahalu? 150 rupií. Cože, si dělte srandu, ne? Tak stovka. No dobrá, jedeme“. Stejně jsi mě natáhl a ještě dostaneš provizi od hotelu, ty hade. Dohadování mě nebaví a být oškubán jako slepice mě taky nebaví. Hotel India Inn mám vybraný jednoho českého cestopisu, cena 250 rupií ta kobku s oknem do chodby asi odpovídá místnímu standardu. Jinak zase až tak nadšení pro tento hotel nesdílím, ale jsem rád, že bydlím a můžu tak plánovat další cestu. Agra sama o sobě není zajímavá, Taj Mahal mám naplánován na zítra ráno, tak mi zbývá už jenom výlet do nedalekého Fatehpur Sikri – nyní opuštěné staré město, které nechal vystavěn Akbar někdy v 16. století, aby záhy zjistil, že zde je málo vody a vydal se jinam. Zůstalo po něm několik paláců, obří mešita a v podstatě celé město. Hurá, výlet! Rikšou za autobusák, kde mě čeká asi půlhodinka čekání na bus, potom další půlhodinka čekání v busu a můžeme vyrazit (40 rupií) na více jak hodinovou rozhrkanou cestu do Fatehpur Sikri.

[shashin type=“photo“ id=“2197,2178,2183″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Stal se ze mě paranoidní turista!:-) Od studentů dostávám „okurku“, kterou bych neměl pohrdnout a hnedka ji sníst jako výraz vděku. Vědom si pouček o nemytém ovoci a legend o indickém průjmu okurku raději schovávám nenápadně do báglu a dělám jakoženic.  Haha, to jsem to dopadlJ. Ještě jsme ani nedojel na autobus dvorek a už mě tahá z busu pomocník, prý že zde je to blíž, tak ať jdu s ním, protože on není žádný průvodce. Výborně, takže díky a já už půjdu sám. Vždy když je poledne, tak já někam vyrážím a ideálně na přímém slunci a do kopce. Vedro nevedro, o Fatehpur Sikri jsem prakticky nic nevěděl a o to více mě to příjemně překvapilo. Už samotný vstup do mešity Jama Masjid je impozantní. Strmé schody spolu obří 54 metrů vysokou branou  Buland Darwaza (Brána vítězství) vedou přímo k podobně velkému nádvoří, kterému vévodí hrobka Shaikh Salim Chishti z bílého mramoru. Jsme v mešitě, takže se chodí bosky. Což platí i pro brutálně rozpálené nádvoří, kde je sice cestička z koberců, ale ta najednou končí a v tu chvíli ani pekelné soustředění nepomáhá. Místní se tváří nad věcí, zato občasní turisté trpí a hystericky se posunují pomocí přískoků směrem do stínu. Jak už to tak bývá v místech, kam jezdí více turistů, tak se na mě ihned lepí pomocník, který taky není žádný průvodce, ale chce mi bezelstně pomoct. Je docela neodbytný. Ach jo, musím se začít mračit, aby konečně pochopil, že není nutné, aby za mnou chodil jako stín. Nakonec ještě povinná návštěva rodinného krámu s vyřezávanými slony a jsem volný. Blbý, že zde nejsem více odpoledne, fotky by tak dostaly hezčí světlo, ale i tak paráda. Je takový vedro, že se mě polarizák připekl k objektivu, teprve až delší pobyt ve stínu přemluví závit, aby se povolil. Ufff.

[shashin type=“photo“ id=“2187,2186,2193″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Z mešity vede cesta k palácovému komplexu, kde nechal Akbar vystavět paláce pro své tři oblíbené manželky – hindu, muslimka a křesťanka, asi aby se to nepletlo. Do mešity byl vstup zdarma, do paláce už to taková lidovka není, zde se platí 260 rupíí. Aby to nebylo návštěvníkům líto, tak každý za ty peníze dostane u pokladny dvě vstupenky. A když jsou dvoje vstupenky, tak je třeba i dvou trhačů aneb takhle se vyrábí zaměstnanost J. Opět tu máme různé nádvoří, zahrady, menší paláce, altánky. Vyplatí se jenom tak toulat a nechat se unášet fantazií, jak to zde asi před několika stoletími bylo.  Toulal bych se dál do starého města, ale vedro je pekelný a žízeň ještě větší. Před mešitou se dělá byznys, voda za 30 rupií. Beru i tak, dehydratace je potvora. Chci si ještě v klidu vyfotit mešitu a Bránu vítězů za odpoledního slunce a můžu pomalu vyrazit nazpět do Agry. Mít více času, tak se dá vydat dál do starého města, kde by určitě bylo co vidět a zažít. Mně musela stačit ještě asi půlhodina na bazaru, kde jsem ochutnal místní specialitu sušenky khataie, samosebou notně předražené, ale to už tak bývá, zvlášť když je produkt zmíněn v Lonely Planet. Bazar je v podstatě jedna ulice, ale je to maximální. Fotit je stejně těžké jako nefotit. Dávám mango džus a jen tak si to užívám, sem tam něco vyfotím a pohoda. Bus stojí hnedka vedle na bus dvorku, tak stačí naskočit do rozjíždějícího a kolem páté vyrazit do Agry.

[shashin type=“photo“ id=“2199,2204,2181″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Odjezd uzounkou uličkou bazaru jsem si měl natočit na mobil. Řidič jede doslova po centimetrech, aby lidi stačili odklidit své stánky, a do toho troubí, co to jde. Ani to nestačí, když zní kousek pojízdného stánku, jehož majitel ihned vystartuje do autobusu ručně si to s chudákem řidičem vyřídit. Těším se pravou indickou bitku (jako divák, pochopitelně), ale bohužel na ni nakonec nedojde a jede se dál.  Někde v půli cesty asi auto srazilo povoz, koník leží u silnice, jako zázrakem se mu nic nestalo a jedou dál. Prostě Indie. V Agře na autobusáku se dávám do řeči s Australanem Mickem, tak aspoň mám na dneska společnost. Místo v India Inn (jak honosné) je, tak si dáváme chvili oraz a kolem osmé vyrážíme na jídlo. Jinam než do rooftop restaurace s výhledem na osvětlený Taj Mahal ani jít nejde. Velká pohoda. Mango lassi, placky a tuším masala dosa. Dokonalé. Kupujeme banány na ráno a dávám si sraz v šest, protože zítra Taj Mahal!