Asijské zápisky – od Inle Lake přes Hsipaw do Mandalay

20.3.2009 – Inle Lake, přesun do Mandalay

O co více slibovala naspídovaná Číňanka jaká bude snídaně, a to byla slabší. Těch pár palačinek (slovy dvě) by nemohlo zasytit ani hubené Barmánce. Ještě štěstí, že existují indické čajovny, kde se dá po ránu krásně dojíst samosou nebo koblihami. Ještě před výletem na lodičce jdeme koupit lístky na dnešní večer do Mandalaye za 10000 kyat na šestou odpolední, takže tak kolem sedmé bychom snad mohli vyjet.
Kyaw, náš dnešní průvodce a lodník v jedné osobě, nás již vyhlíží. Slíbili jsme mu 9 nebo 10 dolarů dle toho jak se bude snažit. Trošku velkopanský přístup je na místě, páč to jsou poměrně slušné peníze a dost dobrý zisk za pár hodin popojíždění. Kam pojedem a co bude dělat je těžké určit, nechávám to tedy na Kyawovi, ať nás vezme kam uzná za vhodné.
První zastávkou je pravidelný trh u Phawng Daw Oo pagody. Na pagodu samotnou nezbývá čas, všechny nás tak pohltil trh, že zapomínáme na čas. Konečně kupuji Shan shoulder bag, z 5 dolarů usmlouvané na půlku. Je to zde sice výrazněji více turistické než v Kalaw, ale i tak je tento trh velmi pěkný, barevný a zajímavý. Dáváme kokosák, různé pamlsky a docela si to zde užíváme.
Inle má přezdívku „první turistické místo v Barmě“ a je to poznat, na Barmu hodně turistů (což znamená v porovnání s ostatními země, že tu není skoro ani noha, ale přesto) a hodně prodavačů suvenýrů a různých tretek. Nejmarkantnější je to v specializovaných suvenýrových obchodech na jezeře, kde se prodává např. hedvábí, kovodělné výronky atd a kde jsou všechny ceny pouze v dolarech. Pro srovnání, taška přes rameno stojí normálně kolem dvou až tří dolarů, v těch „obchodech“ po mě včera slečna chtěla 18 dolarů a strašně se divila, když sem se tomu hlasitě vysmál. Scénář těchto návštěvy těchto obchodů je vždy stejný: nebohý cizinec je přivezen nic netušíc k obchodu, následuje úvodní čajík a prohlídka. Nutno ovšem dodat, že tu nikdo nikomu nic nenutí a je to vše poměrně klidné. Jakmile turista vstoupí, začne čilý ruch, ženy začnou jako na povel tkát, kovotepci tepat a stařeny kouřit místní doutníky.
Prostě divadlo, nicméně některé věci jsou docela zajímavý, např. jak se dělají doutníky apod. Klasickou poslední fází prohlídky a nakupování je znechucení nad cenami v dolarech, lelkování a odjezd.
Mnohem zajímavější je průjezd vesničkami, které jsou tvořeny domky a chatrčemi na kůlech na jezeře. Vedle baráků jsou zaparkovány lodičky, jediný dopravní a dostupný prostředek jak se dostat na pevninu, jak nakoupit nebo jak dojet na pole. Políčka jsou taky zvláštní, všechny jsou totiž přímo na vodě a plavou.  Pole je tvořeno plovoucími ostrůvky z jakýchsi plavoucích travin, které nadnášejí hlínu a samotné rostliny, především rajčata.
Chtě nechtě masový turismus dožene každého, minimálně při obědě, kdy jsme jako telata dovezeni do turistické restaurace a teď obědvejte. Ceny kolem 2-3 dolarů a jídlo docela slušné. Po obědě už moc času nemáme, potřebujeme totiž být ve vesnici tak kolem čtvrté, tak přes několik opět naprosto úžasných plovoucích vesniček jedeme do posledního atrakce a to je „Jumping Cat Monastery“, kde už ale všechny skákající kočky pomřely. Aby se nějak udržel byznys, mají tu aspoň několik lenivých roztomilých koťat. Kočka jako kočka, nicméně pro zájezďáky, kterých tu je většina, je tohle i tak „amazing“ a „wonderful“.
Následuje odjezd do Nyaungshwe a zaplacení – dávám nakonec Kyawovi deset doláčů, docela se snažil. Oboustranná spokojenost, krom toho, že jsem se opět spálil. Vyzvedáváme batohy, suché a čisté věci (ano, stala se ze mě pradlenka) a jde se na stanoviště pick-upů. Dodávka je zde, lidi se scházejí a L+L šli hledat něco k jídlu. Auto nám nakonec neujelo, ale přesto jsem tento přístup nepochopil, osobně raděj stihnu bus a najím se někde po cestě, než si komplikovat život a nechat si to ujet…
Doprava je zde opravdu na místní poměry drahá, půl dolaru za deset kilometrů je hodně. Schwenyung je klasická „dirty hole“, kde nic není a kde není třeba se zdržovat, pakliže se ovšem nečeká dvě hodiny na bus. Čekání si krátíme posezením u cukrové třtiny, pojídáním banánů a to je vše co se zde dá dělat. Bus místo v šest přijel sedm, myslím, že to nikoho vůbec nepřekvapilo. Jízda opět stojí za to, za prvních šest hodin jsme ujeli 180 km. Stoupání do hor je opět zážitkem, kdy se suneme za pomalými kamiony a vyhýbáme se dírám ve zbytcích asfaltu. Místní zvrací a já usínám…

[3300 kyat –  loď, 1500 kyat – polívka, 2500 kyat – taška, 500 – kokos, 400 kyat – mega trs banánů, 10 000 kyat – bus, 200 kyat – cukrová třtina, 500 kyat – pick-up]
[sthumbs=320|321,160,3,y,center,both]

21.3.2009 – Mandalay, Hsipaw

První 120 km trvalo šest hodin, dalších 170 km už jenom hodiny tři – výsledkem je příjezd do Mandalay ve 04:00 ráno. Taxikáři, nejrůznější naháněči, tma a chaos. Klasika ale co teď? Po chvíli vyjednávání a dohadování se zdá, že máme dvě možnosti. Buď si vzít taxi za cca 5 dolarů na Hsipaw bus station a odtud minibusem nebo počkat a jet odtud velkým autobusem za 8000 kyat. Zdá se to být dost předražené, ale moc možností takhle po ránu nemáme. Bereme přímý bus a jdeme do čajovny na snídani. Sotva stačím vypít čaj s mlíkem a bus je tu, místo o půl šesté přijel už v pět, inu zázraky se dějí i v Barmě.
Výsuvná televize, klimoška, hlášení ve dvou jazycích (druhým byla čínština) a i na místní poměry šílený řidič. Se zastávkou v Pyin U Lwin jsme v Hsipaw už kolem jedenácté.
Moc guesthousů zde v nabídce není, bereme profláklý Mr. Charles GH, jako obvykle smlouvat se nedá (i když je GH poloprázdný) a proto je cena 6 dolarů za osobu v třílůžáku. Přístup, který tu panuje je klasicky orientovaný na peníze, i když se snaží, aby tu byla ta správná „backpackers atmosphere“, není to ono…Kapitolu o Hsipaw a guesthousu je snad psaná přímo na objednávku, protože úžasně friendly Mr.Charles je ve skutečně poměrně nerudný a otrávený týpek, který jakmile zjistí, že z tebe moc peněz nevydoluje okamžitě ztrácí zájem a dává to hodně okatě najevo. Ptali jsme se na možnost nějakého výletu, Mr.Charles si nás prohlídl, spočítal si kolik by to trhlo a  potom začal líčit kam by se šlo. Namítli jsme, že továrnu na doutníky jsme už viděli dvakrát, zda nemá v záloze něco jiného. Na to odpověděl, že si můžeme udělat výlet sami a už se o nás nestaral, což bylo asi jedině dobře.
S jídlem je to někdy v Barmě dost obtížné. Jednak výběr, jenž je kolikrát strašně omezený nebo jídlo vypadá jednoduše nepoživatelně a i já jsem lehce na pochybách, když vidím, že ty hrnce s jídlem stojí na slunci evidentně mnoho hodin nebo spíše dní. Bohužel odpoledne většinou moc jiný výběr není. A taky ceny, proč dávat za něco dva dolary, když vím, že normální cena je tak dolar. I dva dolary nejsou moc, ale jde o princip. Takže to kolikrát dopadá, že nemůžeme vůbec nic najíst, buď mají zavřeno nebo nevaří nebo je to nechutná šlichta nebo chtějí za jednoduchou polívku s kouskem zeleniny dolar. Jako u Mr. Fooda, který je si moc dobře vědom, že je v Lonely Planet a tím pádem má zajištěný stabilní přísun dolarových cizinců. Na jeho předraženou polívku kašlem a jdem o kousek vedle, kde mají sice menu za dva dolary, ale je to menu, z kterého se nají minimálně dva. Hromada mističek, čerstvé zeleniny, neomezeně rýže a trocha kuřete. Jídlo bylo docela dobrý, ale vysvětlit natvrdlé obsluze, že když máme dva talíře, je to pořád stále jedno jídlo, bylo hodně obtížný.
Přes příjemnou Mahamytmuni Paya jdeme na výlet za město na výhlídku zvanou Five Budha Hill. Orientace dle mapky v LP je jako obvykle zmatečná – směr výpadovka na Čínu a za mostem doleva do kopce, kupodivu jsme to našli. Kdyby nebyl opar, byla by to i docela pěkná vyhlídka. Takhle je to jenom ten opar. Dostali jsme od mnichů čajík, zapsali se do návštěvní knihy (za poslední rok jsme teprve pátí Češi, zde na vyhlídce) lehce jsme pomeditovali a nazpět do města. Šťáva z cukrové třtiny se asi nikdy neomrzí.
Deník, Myanmar Beer – jedno z nejhnusnějších piv co jsem kdy pil, jakousi divnou pachuť jsem cítil ještě druhý den ráno (údajně i tak stále mnohem lepší než čínské pivo)  a spát.

[1000 kyat – oběd, 8000 kyat – bus do Hsipaw z Mandalay, 200 kyat – třtina, 1600 kyat – Maynmar Beer, 350 kyat – snídaně, 500 kyat – polívka]

22.3.2009 – Hsipaw

Dnešek nezačal vůbec dobře. Druhá hodina ranní ohlásila běhavku, no budiž, s tím se dá ještě žít, páč pohotovostní Endiaron je vždy na blízku. Horší bylo ranní probuzení a pocit jako kdybych dostal nafackováno, zároveň byl po opici, někdo mi dal na nohy závaží a ještě jsem dostal pořádnou chřipku. Moc dobře jsem tušil, že bych měl zalehnout a ani se z postele nehnout, leč jsem se nedal a doufal, že to nějak „rozchodím“. Ještě k tomu jsem na snídani potkal staré známé Portugalce Joannu a Migela, z čehož jsem měl docela radost, takže jsem se vybičoval a šlo se ven. A to byla chyba a velké trápení hned o začátku. Jakžtakž jsem se držel a doklopýtal přes několik vesniček až k místu oběda, což byl v podstatě obchod, kde nám paní uvařila nudle se zeleninou. Zde už jsem jenom bezvládně ležel na křesle, potil se (studený pot, divné v tom vedru) a do toho se nějak snažil komunikovat english. Docela peklo, evidentně dál nemá cenu jít, rozhoduju se vrátit a nějak to vyležet. Dobré, že tu má motorku kdekdo, za dolar se nechávám svézt až k hotelu. Dobrá volba, je mě vážně hodně divně. Portugalci a l+L pokračují dále k vodopádům. Prvně jmenovaní se za chvíli vrátili nazpět, Lenka s Laďou hodně dlouho bloudili, ptali se, vraceli se, stopovali, až nakonec našli poměrně malý vodopádek. Prostě trapný potůček, takže nic moc.
Na diety nevěřím, respektive zde to nemá cenu. Pokud jen trochu můžu tak jím normálně a snažím se pít co to jde. Výsledkem je spokojený žaludek a mnoho nočních sezení na záchodě. 🙂
[sthumbs=273|280|287,160,3,y,center,both]

[1000 kyat – svezení motorkou na hotel, 400 kyat – večeře, 500 kyat – polívka]

23.3.2009 – vlakem do Pyin U Lwin

Ráno je mi relativně líp, mám i docela chuť na jídlo, ale jinak neponechávám dneska nic náhodě a vyzbrojuji se na vlakovou cestu Endiaronem a Paralenem. Teprve čas ukáže, zda už jsme na tom líp…
Opouštímě Hsipaw, které se nikomu z nás nijak zvlášť nelíbilo a jedeme do Pyin U Lwin, ovšem nikoliv jako doposud autobusem, je totiž čas vyzkoušet barsmké vlaky. Vlak je docela příhodný, odjíždět by měl kolem deváté a v Pyin U Lwin (130 km) by měl být kolem čtvrté odpolední. I z toho co jsme slyšeli do Portugalců a i z vlastního přesvědčení bereme nejnižší ordinary class za 2 dolary, kde bude zajisté mnohem více legrace než v prominentní first class za 6 dolarů.
Jestli se v Barmě něco naprosto nezměnilo od dob Britů, tak je to železnice, která je totálně zapomenutá v čase. Jakákoliv údržba kolejí, oprava čehokoliv, nic takového se zde nekoná. Výdejna jízdenek připomíná silně prvorepublikové časy se všemi těmi táhly a výdejem jízdenek přes průklepový papír. Platí se samozřejmě, jak je u všeho co je státní, v dolarech, úředník si poctivě přepusije snad celý pas a vystavuje jízdenky na Mr. Jan, Mrs. Lenka atd.
Vlak by měl údajně přijet mezi devátou a půl desátou. Skutečně o půl desáté se přikolíbal. Následuje tradiční divadlo a mumraj, nástup a výstup, nákup a prodej a vykládání a nakládání pytlů, beden, zeleniny, ovoce, motorek, zvířat atd. Jako vždy velká legrace. Narozdíl od místních máme k jízdence ještě rezervačku, takže tím pádem můžeme v klidu vykopnout babku co si na našich sedadlech ustlala a spokojeně se usadit.
Jízda kolíbavka začíná. Hned od začátku nabíráme, za zběsilého kolíbání (cca plus minus metr) konstantní rychlost někde mezi 10 km/h a 20 km/h, sem tam to strojvůdce rozjede víc, ale to už opravdu reálně hrozí vykolejení, kdy poskakování a kolíbání dosahuje obřích rozměrů. O zábavu je ve vlaku postaráno, každou chvíli prochází nějaký prodejce, ať už jídla nebo nejnovější mastičky na potenci. Když nezpívají ožralí Barmánci za námi, přijdou na řadu místní lidoví umělci. A když už náhodou nic neděje, tak následuje zastávka, a to je vždy divadlo samo pro sebe. Hojně se prodává jídlo, pití, sušenky, ovoce a zelenina. Ti nejchudší z nejchudších prodávají vodu ze studně.
Odvážnému štěstí přeje, na oběd dávám zajímavě vypadající zelí se zeleninou. Pálí to jak čert, ale jinak dobré. Místní se můžou umlátit smíchy, a to mně to už s hůlkama docela jde. 🙂
Jak plyne čas, i my se měníme, ze zpočátku zvědavých obličejů se stávají otupělé a neustálým kolíbáním unavené ksichty, které se těší až budeme v cíli. Příjemným rozptýlením je mohutný Gokteik viadukt, úchvatný most přes údolí starý více než sto let. Prý je ze strategických a vojenských důvodů zakázáno most fotit, na to kašlem a fotíme o sto šest.
Do Pyin U Lwin přijíždíme prakticky na čas, kolem půl páté. Městečko ležící 1060 m.n.m. vypadá na první pohled velice sympaticky. Není tu vedro, není tu klasický bordel, pěkná architektura, městem projíždí desítky barevných kočárů tažených koníkem, všude klid a pohoda, jako bychom ani nebyli v Barmě. Cestou k vybranému Golden Dream hotelu míjíme plno hotelů, když se ptáme na cenu, odpovědí je nám, že nemají licenci a tím pádem, že nemůžou ubytovat cizince. Škoda. Golden Dream je poměrně jednoduchý indošský hotel, já bych bral hned, páč už sotva pletu nohama, Lenka ne, takže jdeme jinam. A nutno dodat Grace hotel 2 byla lepší volba. Za tři dolary mám pro sebe malou špeluňku se záchodem a sprchou na chodbě.
Internet je tu v takové kondici, že už se mě nezobrazí ani můj gmail.com…
Ani nevím jak do sebe soukám asijskou klasiku: smažený nudle se zeleninou, zapíjím colou a  zalehávám, páč zdravý rozhodně ještě nejsem…:-(.

[2USD – vlak z Hsipaw, 1100 – večeře, 3 USD – ubytko, 300 – net, 600 – voda, 650 – hnusný čínský sušenky]

24.3.2009 – Pyin U Lwin

Opět po ránu zpívám oslavné písně na indošské čajovny, čaj s mlíkem, samosa, parata, koblížky, to mě vždy potěší a nakopne do dalšího cestovatelského dne.
Dneska máme v plánu nasávání té pravé koloniální atmošky, to znamená hlavně koukání po těch pravých „old colonial houses„, jízdu drožkou a třeba i návštěvu Kandawgyi Garden, kde má růst i Gingko Biloba, a to už je na pováženou J. Plán je to rozhodně výborný, ale moc se nám jej nepodařilo zrealizovat.
Jednak je Pyin U Lwin strašně rozpláclé město, všude je to daleko a mě není rozhodně dobře. Hledáme ty colonial houses a pořád nic, starší učitel angličtiny říká, že za rohem je už uvidíme. Dávám aspoň cukrovou třtinu na povzbuzení, ale ani to moc nepomáhá. Anglické vilky nikde, místo nich jsou zde spíše obrovské haciendy místních boháčů, které moc staroanglické vily nepřipomínají. Je to spíše realita Barmy, kdy se tu boháči prohánějí v Landcruiserech a zbytek země nemá skoro nic.
Zahradu Kandawgyi jsme nakonec našli (po několika kilometrech chůze), ale nešli dovnitř. Původní vstupné bylo kdysi 1000 kyat a 2000 kyat za kameru, což bychom asi obětovali, nicméně doba se mění, takže nyní stojí vstup 5000 kyat a 1000 za kameru.  Já rozhodně dovnitř nejdu, páč bych se tam akorát někde natáhl na trávník a prospal se, a to by byl drahý spánek a stejně tak L+L. Zahrada bude určo pěkná, ale co je moc to je příliš, zvlášť, když místní platí pouhý dolar (5x méně!!).
Postává tu jediný drožkař, tak zkoušíme za kolik by nás vzal do centra. Chce dolar za každýho, smlouvat nehodlá, tak má smůlu. Je to opravdu někdy divný, místo aby místní aspoň něco vydělali, tak raděj lpí na původní ceně a dál jsou bez peněz. Zkoušíme ještě demonstrativně odejít, ale chlapík se nechytá, takže má prostě smůlu. Zkoušíme stopovat, takřka okamžitě nám staví partička v jeepu a bere nás až k hotelu.
Zvažujeme co dál v Pyin U Lwin a nakonec se rozhodujeme ještě zůstat, i vzhledem k tomu, že dopoledne zrovna moc nevyšlo podle představ a taky proto, že nemá cenu pořád jezdit a někam se hnát. Takže já mám volbu jasnou, totální relax a odpočinek. Lenka s Laďou jedou k vodopádům, které jsou – jak mám posléze možnost vidět na fotkách – hodně super a docela jim to závidím.
Po paralenovém spánku vyrážím ven, přece jenom je mě už snad líp (nebylo!) a jenom tak ležet a čumět na své čtyři stěny mě moc nebaví. Moc jsem nevěřil původní informaci z hotelu, že sdílené taxi stojí min. 20 dolarů za celé auto, tak jsme to šel prozkoumat na vlastní pěst a bohužel se to potvrdilo, 6-7 tisíc kyat za osobu se mě zdá na 60 km poměrně hodně, takže asi se pojedeme levnějším pickupem. Místní internetová kavárna dostává druhou šanci a tentokrát s lepším výsledkem, na gmail.com jsem se dostal a na své stránky jsem se po půlhodině taky překvapivě probojoval.
Zjišťuju, že asi přestávám jíst maso, protože na dnešním menu je opět rýže se zeleninou a pořád mě to chutná. Na hotelu se společně přejídáme papayou a tím dneska končím, zítra po ránu se jede na Mandalay.
[sthumbs=291|292,160,3,y,center,both]

[200 kyat – třtina, 300 kyat – rýže se zeleninou, 400 kyat – snídaně, 100 – ananas, 700 kyat – net, 600 kyat – cola, 3 USD – ubytko]

25.3.2009 – z Pyin do Mandalay

Po klasické snídani u Indů máme dneska na plánu přesun do Mandalay. Shared taxi za šest až sedm dolarů na osobu jsme jednomyslně zavrhli, pojedeme pickupem za výrazně nižší cenu: 1500 kyat. Dávat sedm dolarů za 60 km je blbost, zvláště v Barmě. Nevýhodou dopravy pick-upem je, že se musí vždy čekat, až se auto zaplní a i potom se hojně zastavuje, kdy přistupují další lidé, a nakládá se další tovar. Teprve až počet osob a materiálu dosáhne cca dvounásobku toho co si Evropan dokáže představit, je plno. No a potom se ještě různě zastavuje, přeskládává, vystupuje a za pár hodin jsme v Mandalayi. Štěstí nám přeje, když se daří vystoupit hnedle vedle hotelů a uniknout tak náročnému dusání a hledání hotelu během polední výhně. Zkoušíme Royal GH, mají ještě plno, ale pozděj odpoledne by vše mělo být již připravené. Jdeme tedy počekat do nedaleké kavárny, cola a banánová palačinka za dolar byla výborná volba. Je mně už zase hodně divně, nechávám tudíž L+L svému osudu a se zastávkou na grepový juice jdu zpátky na GH zalehnout do postele.
Třílůžák jak se dalo čekat, ještě není ready, po prohlídce dalších místností, beru pro sebe vykachlíkovanou kobku v přízemí za 4 dolary a pro L+L přenechávám dvoják za šest dolarů. Moje cimra sice vypadá jako vězeňská cela, ale momentálně je mě to úplně jedno, bral bych cokoliv, kde se dá spát.
Kolem třetí se dávám jakžtakž dohromady a razím za L+L směr Královský palác. Kdo nám vnukl tento výlet, toho bych poslal do horoucích pekel. Palác včetně vodního příkopu okolo má tak odhadem 3×3 km, což v praxi znamená nekonečné ve vedru a smogu kolem výpadovky. Palác má sice několik vstupních bran, ale jak je v Barmě zvykem, pro cizince je povolen vstup pouze jednou branou, z centra tou nejvzdálenější. Hned co jsme přiklusali k vstupní bráně, jsme odchyceni a nasměrování k pokladně, kde máme zaplatit 10$ vstupné. Pevně doufám, že podobnou chybu už na své cestě neudělám. Nejenom, že jsem se musel hned u vchodu pekelně pohádat se soudružkou u pokladny, poté co odmítla vzít moji lehce pomačkanou jedno dolarovou bankovku, ale hlavně Královský palác je naprosto o ničem a jsou to vyhozené peníze. Je to, jako kdyby byl zbořen Pražský hrad a místo něj postaveno replika ze dřeva a vlnitého plechu. Lístek za deset dolarů platí i pro další pagody a královská města v okolí, smůlou ovšem je, že nikde jinde kromě Královského paláce je lístek nekontroluje. Po fiasku v paláci jdeme směr Mandalay Hill, kde byl měl být dle našeho skvělého průvodce úžasný západ slunce. I když víme, že přes opar a smog nic vidět nebude, snaha tu je. Nicméně vše marné, nenašli jsme ani vstupní cestu na kopec, takže se otáčíme a po opačné straně Královského paláce si dáváme zpátečních několik kilometrů směrem náš guesthouse. Provoz výrazně zhoustl a ještě k tomu není skoro nic vidět, protože na veřejné osvětlení se v Mandalayi nějak pozapomnělo, takže bezva procházka. Hlavní ulice jsou obecně jakžtakž v tomto směru ok, ovšem vedlejší jsou povětšinou jenom tma, sem tam osvětlená domácí zářivkou nebo projíždějící motorkou nebo autem. Silnice připomíná stínové divadlo, kdy většina motorek, aut, kol a lidí je neosvětlena, sem tam projede poloosvětlené auto nebo motorka, ale jinak jsou vidět spíše jenom obrysy lidí, kol a motorek ve zvířeném prachu. Do toho se přidávává hluk z agregátů, který celé představení zvukově dokresluje.
Na večeři jdeme k Nepálcům, dávám Parni roti, což je placko-omeleta s různýma mističkami se zeleninou a pálivýma směskama. Jídlo ani nedojídám, jasné znamení, že ještě zcela ok nejsem. Vynahrazuji si to banánovým lasí a jde se spát, odpočívat a spát. Noční život obecně v Barmě spíše nic než moc, takže spánek se slepicemi je povětšinou ta nejlepší varianta.

[3USD – ubytko Pyin U Lwin, 1500 kyat – pick up, 400 kyat – snídaně, 500 kyat – grepový džus, 1100 – banana pancake + cola, 10USD – vstupné, 2000 kyat – parni roti + lasí ]

26.3.2009 – Mandalay

Moji nejlepší kámoši posledních dnů, Paralen s Modafenem jdou opět do akce a zdá se, že pomáhají. Už je taky na čase, dneska máme na plánu cyklovýlet do bývalých královských měst.
Proč se kola nedají půjčit přímo v  guesthousu, ale u podnikavého pána, je záhadou. Každopádně za 1500 kyat máme vypůjčené kola na jeden, i když kola je asi silné slovo. Jedná se o typ obstarožní „ukrajina“, na kterých tady jezdí všichni. Naštěstí okolí Mandalaye je placka, tak to snad nějak zvládnem.
Největší legrace je ovšem asijský provoz ala všichni jezdí všude, kromě jednosměrky, kam jsme zajeli jenom my tři a hned tak ze začátku způsobili trochu zmatku a dvě lehké cyklo kolize. Jinak se po městě jede poměrně dobře, i když pořád někdo troubí (ne na nás!) a je tu krapet větší provoz než když se jedu projet kolem Tišnova. První pauza následuje ještě v Mandalayi u slavné Mahamuni Paya, která je jednou z nejsvětějších pagod celé Barmy. Osobně mám ale tuto pagodu až na spodním žebříčku navštívených pagod, hodně lidí, hodně divných lidí a pořád po mě někdo chtěl peníze. Vtipné jsou velkoformátové fotky zachycující návštěvy nejvyššího generalissima v pagodě, hustý závan starých sovětských časů. Reputaci si u mě ovšem Mahamumi Paya zachraňuje nabídkou koblih plněných kokosem, což přebíjí veškeré zklamání z přecpané pagody. Bylo by fine, kdyby někoho v ČR napadlo plnit místo hnusné marmelády koblihy kokosem…asi utopie, ale bylo by to dobré :-).
Šlapeme jako o závod, předjíždíme všechno a všechny, až do té doby jednoho z nás napadne se zeptat, kde je ta naše Amarapura. Jeden ukazuje doprava, druhý doleva, třetí neumí číst a čtvrtému Amarapura a U Bein’s Bridge nic neříkají. Takže otáčíme stroje zpět směr Mandalay a zkusíme to najít znovu. Ptáme se hodně poctivě, až se nakonec daří a před námi se vynořilo jezero Taungthaman a údajně nejdelší týkový most na světě – U Bein‚s Bridge. Chyba byla, že jsme se opět moc spoléhali na to, že údaje v Lonely jsou v pořádku. Chlapík u mostu po mě chtěl peníze za zaparkování kola, čímž mě docela rozesmál…vtipálekJ. Poctivě jsme přešli 1,2 km na druhou stranu, abychom mohli konstatovat, že tu rekonstrukci dost zmršili, a že je tu hodně málo vody. Prostě dlouhý, lehce nestabilní dřevěný most.
Mnohem zajímavější byla návštěva pagody hned u mostu, kde piknikovala skupin místních žen včetně jedné mnišky, které nás pozvaly na piknik, ať si přisedneme. Škoda té jazykové bariéry, takhle se jenom usmíváme, ochutnáváme a fotíme.
A opět nasedáme na kola a přes alej, kterou jsme dneska už dvakrát jeli, se vydáváme do dalšího z královských měst – Inwa (Ava). Překvapivě nebloudíme. Akorát najednou silnice končí, sráz a řeka. Asi tu ještě nedávno byla cesta nebo most, teď je tu místo toho přívoz. Příležitost dělá byznys, takže k nám hned klusá místní výběrčí a inkasuje 1500 kyat za cestu tam a zpět. Místní jako vždy beztak nic neplatí.
Dobře, že máme kola, protože chrámy a vůbec všechno co je zajímavé, je na Inwě docela rozházené a jinak bychom si museli najmout drožku, což je zbytečné, ne tak zábavné a taky drahé. Jezdíme nazdařbůh po okolí sem a tam, někde jenom projedeme, jinde se zastavíme něco vyfotit nebo jak se stalo u jedné pagody, jsme pohoštěni čajíkem a banány. Pohoda a klídek. Ovšem prodejci suvenýrů a pohledů jsou všude, i tam kde spočítáš cizince za den na prstech jedné ruky. S Laďou kupujeme na půl pohledy kvality jako kdybych si je vytiskl doma, ale lepší v Barmě nejsou a patrně ani nebudou. Američan co přijel drožkou, si mě fotí a obdivně vykřikuje, že je to:“cooool“, asi ještě nikdy nejel na kole…. 🙂
Zpátky na převoz a poctivě do pedálů, den se krátí. Času už moc nemáme, ale zvědavost nám nedá, takže jedeme přes Mekong se podívat aspoň zdálky na Sagaing – stúpy všude kam se podívám. Nemá cenu pokračovat, tohle by bylo na dlouho a mandalajská odpolední špička nečeká. Únava, hlad a najeté kilometry, vše se začíná sčítat dohromady, takže jsem docela rád, když nějak za světla dorazíme nazpět, vrátíme kola a konečně slezem z těchto kostitřasů. Ještě před vrácením kol jedeme na vlakáč poinformovat se a případně rovnou koupit lístky na zítřek do Baganu. Dle informací jede vlak v devět večer, na místě bude kolem šesté ranní a stojí 10 dolarů, takže značka ideál. Platíme v dolarech, ovšem lístky nedostáváme, jenom jakési potvrzení o tom, že jsme zaplatili. Lístky prý budou zítra.
Kola vrácena, žaludek uspokojen rýží se zeleninou, chuťové buňky uspokojeny pomocí lasí s medem a spát…
[sthumbs=237|249|263,160,3,y,center,both]

[1500 kyat – kolo, 10USD – vlak, 2×100 kyat – meloun, 200 kyat – papaya, 600 kyat – večeře, 700 kyat – shake, 4USD – ubytko, mnohokrát voda]

27.3.2009 – Mandalay

Royal Guesthouse není špatný hostel, rozhodně jeden z těch lepších, snídaně jsou rozhodně ale jeho nejslabší částí. Menu je klasika jako všude jinde plus nazelenalý, vše v mini porcích bez možnosti přidání. Za toust nebo cokoliv navíc se platí. Takže zase k Indům na dojedení se. Ježdění na kole bylo už více než dost, dneska je na programu výlet lodí do dalšího z bývalých královských měst, Mingunu. Když nevyšla loď do Baganu (rychlá loď je strašně drahá, tzn. více jak 30$ a stejně údajně teď nejezdí), tak snad tahle hodinová vyjížďka bude malou kompenzací.
Výměnu dalších peněz mám ze včerejška již pořešenou, takže můžeme jít rovnou do přístavu. Mimochodem tahle výměna byla úplně jiná, než ta v Rangúnu, zde to mělo poměrně oficiální nádech. Nemuseli jsme měnit někde na ulici, ale našli jsme cestovku, kde jsme byli uvedeni do zadní místnosti. Ihned jsme se domluvili na částce i kurzu, na přepočítávání jsem dostal pomerančový džus, vše sedělo hned na první přepočet a bylo vyřízeno.
Mingun jetty není nic jiného než malý, zašlý a špinavý přístav na břehu Ayerwaddy, kde kasírují turisty. A to hned nadvakrát, zaprvé 4500 kyat za cestu (3 x více než v roce 2005) a za druhé „vstupné“ v hodnotě 3$. Opět se dá ušetřit a vstupnému se vyhnout, stačí oželet výstup na Mingun Paya. Opět jsme trochu jako ovečky ve stádu, neboť tahle loď je samozřejmě pouze pro dolarové turisty, bohužel žádná jiná možnost moc není. Místní loďky jsou buďto jenom pro místní a je těžké nebo prakticky nemožný se o nich dozvědět nebo vůbec nejedou, případně nikdo neví, odkud a kdy jedou.
Je nás možná deset cizinců včetně holandského páru co s námi šel trek z Kalaw k Inle, je to docela příjemné se takhle po čase zase vidět a porovnat zážitky. Za hodinku poklidné plavby jsme v Mingunu, kde nás prodejci suvenýrů už netrpělivě očekávají. „Postcards, Water, Cold Water, Cola“ a další cetky a cetky…pořád dokola, vše prodávané především dětmi školního věku s různou mírou vtíravosti.
Kdysi v 18. Století dostal král Bodawpaya nápad postavit gigantickou 150m vysokou pagodu, nějak to ale nejspíš úplně nedomyslel, protože za pár let zemřel a z původních plánů zbyly jenom trosky, respektive jenom gigantický podstavec. Ten o pár let později doničilo zemětřesení, takže je nyní z podstavce velké zbořeniště, kam se dá po schodech vystoupat a kde se platí vstup 3 dolary. Kdyby nebyl opar, byl by z Mingun Paya i pěkný výhled.  Kousek dál je pro změnu 90-ti tunový největší funkční zvon na světě, dá se do něj vlézt a zazvonit, bezva. Ještě větší je údajně v Rusku (kde jinde, že?), ale ten není funkční. Nejpůsobivější z mingunských atrakcí je sněhobílá Hsinbyume Paya, jenž je i na obálce průvodce.
Zbytek času do předem oznámeného odjezdu lodě trávíme potulováním po vesnici a sledováním jak se kopou buráky (dost pracně) a jak se koupají vepříci v řece. Divil jsem se hned dvakrát, za prvý, že prase umí plavat a za druhý, že prase může být tak růžové. V jednu jedem nazpět do Mandalay, když nic jiného projížďka lodí byla docela příjemná změna oproti autobusové klasice.
Na zbytek odpoledne máme program stanovený Lenkou a nebyl rozhodně nepříjemný, spíše naopak.  Lenka se totiž chtěla podívat do jedné z místních škol (je zde i sirotčinec), které jsou provozovány za podpory mezinárodních organizací a chtěla by zde zkusit najít děti vhodné pro adopci na dálku. Z přístavu tedy bereme místní druh taxi – modrou mini Mazdu na druhou stranu města, kde jak doufáme, najdeme někoho odpovědného za školu a především anglicky mluvícího, abychom mohli probrat vše potřebné. Lenka se bude ptát a já překládat. Ředitel školy (mnich) je evidentně zvyklý na návštěvy tohoto druhu, takže poměrně rychle chápe o co nám jde a bere nás do přilehlého sirotčince. Čekáme na vychovatelku/třídní učitelku, která by nám měla představit jednotlivé děti. Lenka by ráda vybrala holku ve věku 10 až 12 let, která ztratila oba rodiče. Jak se dozvídáme, převážná většina sirotků je obětí cyklonu Nargis, jenž udeřil na Barmu před rokem a vyžádal desítky tisíc obětí. Nakonec se Lence daří vybrat tři holky, pro které snad najde v Německu adoptivní rodiče na dálku. I když tu jsou zřetelné vidět „západní“ peníze, je to zde takové smutné a depresivní, nicméně pro děcka je to zde pořád neskonale lepší a perspektivnější než zůstat na ulici a prodávat vodu nebo pohledy.
Zbytek dne do času odjezdu vlaku do Baganu trávíme po městě hledáním něčeho dobrého k jídlu (nakonec to spravily čapátí a jahodové lasí) a Internetu (ten jsem nenašel). Paní z vlakových informací nám včera říkala, že máme být na nádraží minimálně hodinu před odjezdem. Zdá se nám to zbytečný, ale co už, kvapíme zpátky na guesthouse vyzvednout batohy…ovšem člověk míní, Barma mění. Na recepci máme totiž vzkaz, že vlak do Baganu byl dneska zrušen. Překvápko, volám ještě na nádraží, kde nám potvrzují, že se nejedná o vtip, ale že vlak byl doopravdy zrušen. Takže co teď? Buď si zaplatíme ještě jednu noc v hotelu a pojedeme ráno a potom se dostaneme do Baganu docela pozdě nebo dneska zkusíme chytit ještě nějaký bus. Buď jak buď, klušu nejdřív s Lenkou na nádr si to vyjasnit a zjistit příčinu, možnosti atd. Vlak byl zrušen z důvodu deště, bouřky a tím pádem jsou patrně na trati vyvrácené stromy, podemleté koleje atd. Dolary nám bez problému vrátili (ještě štěstí, že už nemám jízdenky, to bychom měli asi smůlu) a ještě k tomu aktivně zarezervovali lístky s na noční bus do Nyaung U (Baganu) prakticky za stejnou cenu. Není moc času nazbyt, rozhodujeme se rychle. Za 5000 kyat bereme taxi nejdříve na hotel pro bágly a hned obratem na autobusák. Pršelo asi 10 minut a je tu skoro potopa.
Hned jak jsme viděli náš bus směr Bagan, bylo jasné, že bude veselo. Stará vysloužilá herka asi z Číny, která slouží nejdřív jako náklaďák a teprve potom jako bus. Střecha se prohýbá,  záď je plná nevímčeho, pytle s moukou v uličce do výšky sedadel a před busem chumel čekajících cestujících. Za cenu 8500 kyat, což je 8,5 dolaru je to velký peklo, ale patrně nemáme jinou možnost. Lenka je z toho docela špatná, Laďa vypadá smířeně a já se docela těším, i když je jasný, že na spánek můžeme v klidu zapomenout. Nastupuje se podle seznamu, čím výše je dotyčný na seznamu, tím víc dozadu se musí posadit. Naštěstí my jako lehce protekční cizinci jsme až na konci seznamu a tudíž máme „docela pohodlný“ místa vepředu. Venku se zvedá písečná/prachová bouře a my vyrážíme rychlostí max 20 km/h na dalekou cca 200 km dlouho cestu. Ze začátku si poměrně trochu naivně namlouváme, že takhle pomalu jedeme proto, že hodně prší a tím pádem řidič nic nevidí, páč nemá stěrače. Když přestalo pršet, svádíme pomalou rychlost na popadané stromy a větve, kterých je na silnici hodně. Když jsme nakonec vyjeli z bouřkové oblasti, i Laďa nakonec uvěřil, že dvacet kilometrů a v očích smrt bude naše maximum. Koneckonců průměr dvacet kilometrů v hodině odpovídá, 200 km = 10h. jako třešnička na dortu je půlnoční prasklá pneumatika a její náročná 1,5h výměna.  Postupně jsem vybojoval prostor pro natáhnutí nohou a snažím se o něco jako spánek…asijská cesta autobusem pokračuje…

[8500 kyat bus, + 10$ – vráceno za vlak, 1660 – taxi na autobusák, 4$ – ubytko, 4500 kyat – loď, 3$ – vstup, 200 kyat – zmrzka, 450 kyat – čapátí, 700 kyat – lasí, vody a snídaně – 1300 kyat]
[simage=270,400,y,center]