Nakladatelství Lonely Planet by mě za to asi nepochválilo, ale třeba to pomůže a ušetří pár Euro někomu dalšímu. Dávám k dispozici kapitolku týkající se Maynmaru (Barmy) ve formátu pdf z South East Asia on a Shoestring a druhá kapitola týkající se Bangkoku (taky pdf), která je z nejnovějšího Lonely Planet Thailand.
Štítek: Barma Page 1 of 2
Deník JV Asie 2009 snad konečně kompletní!! Možná ještě zbývá vychytat překlepy a pravopis, ale v zásadě by to mělo být OK. Dva měsíce daly nakonec 60 stránek, což je vlastně stránka denně, a to není nic extra. Každopádně tohle bylo poslední přepisování, příště buď přímo elektronicky nebo vůbec. 🙂
Příjemné počtení během deštivých podzimních dní přeji…:-)
1.4.2009 – z Barmy do Thajska a možná až do Kambodži
Budík zvoní v 5:45 ráno, Rangún zdá se být už docela probuzen, já o dost míň. Tak akorát si stíhám koupit něco k snídani, když přicházejí další dva výtečníci z druhého GH, společně bereme taxi za 5 dolarů a za půl hodiny jsme na letišti.
Check-in je v pohodě, času plno, tak sedáme na kafe a utrácíme poslední kyatu za kafe. Letištní espreso stojí dva dolary (draho, ale pořád, když to porovnám…), chybí mě asi 300 kyat, které mě Lorenzo z Itálie půjčuje, takže dík. Preso je fine, čas příjemně plyne, je čas se rozloučit s Barmou. Velmi rozporuplná země, plná paradoxů, sám teď nevím, jak budu na Barmu vzpomínat…asi v dobrém. Na rozdíl od většiny travellerů jsem ještě v Indii nebyl, takže nemám tolik s čím srovnávat a tudíž mám plno vjemů a zážitků poprvé.
Zpět po návratu domů musím hodnotit Barmu jednoznačně positivně, je to zvláště odlišný zpět se svojí vlastní poetikou a přístupem. Dobře, hodně věcí mě v průběhu štvalo, zvláště přístup některých lidí a vlády založený na dolarech, ovšem jinak je Barma tak krásně odlišný svět. Zaostalý, krásný, příjemný, usměvavý, zaprášený, totalitní, barevný…
Trochu jsem se obával o svůj nožík, který jsem zapomněl v příručním batůžku, ale zde to nikoho netrápilo. Jinak let zpět do BKK probíhal bez problémů, na letišti bez front, další razítko, vyzvednutí báglu a jsem v Thajsku. Dle kusých informací z Internetu by měl 2x denně jet z letiště přímý bus na kambodžské hranice do Aranya Prathet, bohužel oba jsou pryč (7:15 a 9:45). Slečna z letištních informací mně toho moc o nějaké další alternativě neřekla, poslala mě hlavní autobusák, ale tam se mě moc nechce, páč se chci rozhodně vyhnout městu a ušetřit tak mnoho hodin. Další možnost by měl být letištní bus terminál, kam jede shuttle bus zadarmiko. Bohužel, zde je to stejná písnička, autobusy jsou pryč, naštěstí je tu ještě jedna možnost, a to je do Sakeo, které by mělo být blízko hranici a odtud už nějakým lokálním busem do Aranya Prathet. Bez jakékoliv mapy jsem netušil, kam mě chlapík z informací posílá, ale nezbývá než mu věřit.
Dávám v bufetu jídlo, plivám oheň, ale aspoň je to dobrý, ne jako některé šlichty v Barmě.
Odjezd je v jednu (143 THB), takže moje optimistická varianta, že bych se ještě dneska dostal do Kambodži definitivně padá. Než dělat nějaké zběsilé příhraniční akce, raděj si v klidu najdu v Thajsku ubytko a do Kambodži pojedu zítra brzo ráno.
28.3.2009 – Bagan
Jízdou se to, co náš bus provádí, snad ani nazvat nedá, spíše bych řekl, že to je „posun vpřed“ směrem k cíli. Večer jsme doufali, že ráno bychom mohli být v Nyaung U, ale kdeže, teprve vstupujeme do závěrečně off- road fáze, kdy silnice mizí a nahrazuje ji udusaná písečná cesta. I krajina se dost změnila, vše je hodně suché a vyprahlé, působí to hodně subtropicky a tak africky. Zastávka na záchod a jídlo, hurááá. V chatrči u cesty je dneska v nabídce rýže a fazolové placky, za dolar ale dobré. Ptám se nesměle jak dlouho se ještě pojede, odpověď zní:“ asi tři hodiny, je to ještě 40 mil“. Rychlostní průměr zůstane zachován i po zbytek cesty. Po 12,5h přijíždíme do 200 km vzdáleného Nyaung U. Vzhledem k našemu stavu to s námi nadháněči z New Heaven Guesthouse nemají moc složité. Moc neodmlouváme, souhlasíme s cenou 4$ a hnedle nasedáme na cyklorikšu, sprcha volá. Byla to moje první zkušenost s cyklorikša a doufám, že na delší dobu naposledy. Bylo mně prostě toho chlapíčka líto, za pár mizených šupů se takhle dřít s těžkým Evropanem. I mírný kopeček je pro něj záběr jak blázen, tak raděj na konci sesedám a tlačíme rikšu spolem.
Opět jako už po několikáté jsme bráni (patrně díky Laďovým šedinám) jako rodinka na výletě. Rodiče si jdou lehnout, synátor je v lepší kondici, spát se mu nechce, tak zase píše deník. Když tak sedím na terásce, nedivím se, že tady lidi zůstávají dýl, je tu příjemně a krásně.
Jak je dobrým zvykem, v době největšího vedra vyrážíme na výlet do samotného Baganu. Přes třpytivou zlatou pagodu ještě v městě, malé kostelík, velké chrámy až do vesnice Old Bagan. Celé odpoledne krásně svítí slunce, modrá obloha, ovšem k večeru přichází tradiční opar a ze západu slunce není nic. A já jsem měl stejně takovej hlad, že jsem místo šplhání na další pagodu nebo chrám, šel raději na jídlo. Docela sranda jak jsem zde někdy populární, když jsem servírce z vegetariánský restaurace prozradil, že jsem single, málem ji to porazilo a nemohla to hned rozdejchat….:-).
Zákazníci nikde, ale stejně po nás nudící se drožkám chtějí 3000 kyat za svezení zpět do Nyaung U, prostě klasičtí asijští „podnikatelé“. Jdeme raději na stop, zastavuje hned první dodávka plná asi dělníků odněkud z pole a za pár minut jsme doma. Teda doma ještě úplně ne, odchytl nás místní učitel angličtiny a pozval nás k sobě domů, respektive do třídy. A začalo divadlo, usadil nás do lavic, začal ukazovat učebky, kreslit na tabuli, vypočítávat co učí, kolik je 3×5 a tak vůbec. Mezitím manželka donesla jídlo, pomalovala Lence obličej tanakou (místní make-up vyrobený z prášku získaného ze dřeva a rozmíchané s vodou, proti opálení a jako make-up. Divadlo skončilo, pán nás požádal o peníze pro školu a bylo. My se vymluvily, že nemáme drobné a že raděj pro školu koupíme nějaký sešity atd. Chlapíkovi se to úplně nezamlouvalo, ale měl smůlu, cash jsme mu rozhodně dát nechtěli, bůhví kde by peníze nakonec skončily.
O co je pomalejší outdoor Internet, o to více mě poštípalo moskytů a jelikož moskytů mě poštípalo hodně moc jsem toho na netu neudělal a šel raděj spát.
[sthumbs=209|212|208,160,3,y,center]
[1200 kyat – večeře, 400 kyat – další večeře, 600 kyat – net, 1000 kyat -snídaně, 900 kyat – voda]
20.3.2009 – Inle Lake, přesun do Mandalay
O co více slibovala naspídovaná Číňanka jaká bude snídaně, a to byla slabší. Těch pár palačinek (slovy dvě) by nemohlo zasytit ani hubené Barmánce. Ještě štěstí, že existují indické čajovny, kde se dá po ránu krásně dojíst samosou nebo koblihami. Ještě před výletem na lodičce jdeme koupit lístky na dnešní večer do Mandalaye za 10000 kyat na šestou odpolední, takže tak kolem sedmé bychom snad mohli vyjet.
Kyaw, náš dnešní průvodce a lodník v jedné osobě, nás již vyhlíží. Slíbili jsme mu 9 nebo 10 dolarů dle toho jak se bude snažit. Trošku velkopanský přístup je na místě, páč to jsou poměrně slušné peníze a dost dobrý zisk za pár hodin popojíždění. Kam pojedem a co bude dělat je těžké určit, nechávám to tedy na Kyawovi, ať nás vezme kam uzná za vhodné.
První zastávkou je pravidelný trh u Phawng Daw Oo pagody. Na pagodu samotnou nezbývá čas, všechny nás tak pohltil trh, že zapomínáme na čas. Konečně kupuji Shan shoulder bag, z 5 dolarů usmlouvané na půlku. Je to zde sice výrazněji více turistické než v Kalaw, ale i tak je tento trh velmi pěkný, barevný a zajímavý. Dáváme kokosák, různé pamlsky a docela si to zde užíváme.
Inle má přezdívku „první turistické místo v Barmě“ a je to poznat, na Barmu hodně turistů (což znamená v porovnání s ostatními země, že tu není skoro ani noha, ale přesto) a hodně prodavačů suvenýrů a různých tretek. Nejmarkantnější je to v specializovaných suvenýrových obchodech na jezeře, kde se prodává např. hedvábí, kovodělné výronky atd a kde jsou všechny ceny pouze v dolarech. Pro srovnání, taška přes rameno stojí normálně kolem dvou až tří dolarů, v těch „obchodech“ po mě včera slečna chtěla 18 dolarů a strašně se divila, když sem se tomu hlasitě vysmál. Scénář těchto návštěvy těchto obchodů je vždy stejný: nebohý cizinec je přivezen nic netušíc k obchodu, následuje úvodní čajík a prohlídka. Nutno ovšem dodat, že tu nikdo nikomu nic nenutí a je to vše poměrně klidné. Jakmile turista vstoupí, začne čilý ruch, ženy začnou jako na povel tkát, kovotepci tepat a stařeny kouřit místní doutníky.
Prostě divadlo, nicméně některé věci jsou docela zajímavý, např. jak se dělají doutníky apod. Klasickou poslední fází prohlídky a nakupování je znechucení nad cenami v dolarech, lelkování a odjezd.
Mnohem zajímavější je průjezd vesničkami, které jsou tvořeny domky a chatrčemi na kůlech na jezeře. Vedle baráků jsou zaparkovány lodičky, jediný dopravní a dostupný prostředek jak se dostat na pevninu, jak nakoupit nebo jak dojet na pole. Políčka jsou taky zvláštní, všechny jsou totiž přímo na vodě a plavou. Pole je tvořeno plovoucími ostrůvky z jakýchsi plavoucích travin, které nadnášejí hlínu a samotné rostliny, především rajčata.
Chtě nechtě masový turismus dožene každého, minimálně při obědě, kdy jsme jako telata dovezeni do turistické restaurace a teď obědvejte. Ceny kolem 2-3 dolarů a jídlo docela slušné. Po obědě už moc času nemáme, potřebujeme totiž být ve vesnici tak kolem čtvrté, tak přes několik opět naprosto úžasných plovoucích vesniček jedeme do posledního atrakce a to je „Jumping Cat Monastery“, kde už ale všechny skákající kočky pomřely. Aby se nějak udržel byznys, mají tu aspoň několik lenivých roztomilých koťat. Kočka jako kočka, nicméně pro zájezďáky, kterých tu je většina, je tohle i tak „amazing“ a „wonderful“.
Následuje odjezd do Nyaungshwe a zaplacení – dávám nakonec Kyawovi deset doláčů, docela se snažil. Oboustranná spokojenost, krom toho, že jsem se opět spálil. Vyzvedáváme batohy, suché a čisté věci (ano, stala se ze mě pradlenka) a jde se na stanoviště pick-upů. Dodávka je zde, lidi se scházejí a L+L šli hledat něco k jídlu. Auto nám nakonec neujelo, ale přesto jsem tento přístup nepochopil, osobně raděj stihnu bus a najím se někde po cestě, než si komplikovat život a nechat si to ujet…
Page 1 of 2