Autor: Hondza Page 23 of 67

Skopje

Balkánský průlet – Skopje a Priština

Levné letenky, jaro, moje narozky a neobjevená místa na mapě světa. Ideální kombinace, jejíž výsledkem je týdenní výlet na Balkán – začnu v Makedonii a přes Kosovo a Albánii výlet zakončím v Černé hoře.

29/3/2018 – z Bratislavy do Skopje

Odjezd 17:00 Regiojetem do Bratislavy se zpožděním asi půl hodiny. Patrně jsem právě včas unikl velkému zpoždění, které se hlásí u dalších vlaků. Odjezdová karma. Tofu s rýží, jablečný dort a kafe. Těžko v žaludku, lehko na duši. Vyrážím na výlet za hranice všedních dní. Tentokrát sólovka, ale o to více bude stát výlet za to.
V Bratislavě se opravuje nádraží! Dobře a zároveň špatně, protože Brno se krásně osamostatní na chvostu škaredých nádraží. Busem na letiště, chvilka na internetu a hurá do letadla. Naposledy jsem na letišti v Bratislavě potkal Jílka z LFŠ a dneska pro změnu Břetislava Rychlíka. Náhoda? Asi ano. Někdo zapomněl v kastlíku, kam se dávají věci na rentgen svůj iPhone a jen tak odešel.
Odlet v 21:55 a za hodinu přistáváme na letišti Alexandra velikého ve Skopje. Před přistáním vidím zasněžené vrcholky, ale asi se to mně to jenom zdá. Na cestě sotva pár hodin, ale už mám pocit něčeho nového a zajímavého. Takové to šimrání v očekávání věcí příštích. O půlnoci na letišti je jednoznačně věcí příští autobus do města (http://skp.airports.com.mk/default.aspx?ItemID=491) a nocleh. Bus by měl jen 0:10, ale asi jenom měl, protože i 0:15 se nic neděje a autobus stojí potmě kdesi v dálce na druhé straně u odletů. Není mně nejvíc teplo, tak se jdu v rámci zahřívání kouknout, zda nám pan řidič náhodou neusnul aneb už je čas pane řidiči! Chvilku mám pocit, že moje prudící mise má úspěch, protože bus se dal nečekaně do pohybu směrem a už to vypadalo, že bychom se mohli dočkat. Nadšení ale rychle opadlo, protože pan řidič nám byl pouze sdělit, že se jede až 1:10 hod. Nabízí se otázka, proč na ceduli je 0:10 – že by změna času ve stejné časové zóně? Nevím, ovšem dává to smysl, protože bus jede po posledním letu.
Za 180 makedonských denárů neboli 3,5 dolaru jedeme konečně do města. Výstup u železničního mostu na autobusovém nádraží. No, už jsem viděl hezčí místa na noční špacír. Ubytko mám zamluvené prakticky hnedka vedle nádraží, tak zapínám mapy a za chvilku už zvoním u vesnického domku, kde se nachází Shanti hostel. Slečna recepční na mě zodpovědně čeká a já padám na druhé postelové patro do hajan.

Skopje - Macedonia

30/3/2018 – den ve Skopje a přesun do Prištiny

Mám narozky a jsem ve Skopje na výletě. Radost 😊.

V noci zima, ráno zima. Nějaká dobrá (a hodně otužilá) duše nechala otevřené okno. Tak aspoň dlouho nevyspávám a jdu ihned do akce. Snídani máme ve stylu „co si najdeš“. Takže se podává čaj, tousty a vločky, v kterých je hodně…áno, přesně tak, hodně nenáviděných rozinek. Nezbývá než oželet cereálie, posnídat, zaplatit 8€ za hostel a vyrazit na autobus, který mě vezme k lanovce na Vodno mountain. Funkci MHD tu plní „londýnské“ dvoupatráky patrně čínské výroby. Proč zrovna doubledeckery ve Skopje nevím, ale doprava je to docela efektní. Lístky už bohužel nejsou k dostání u řidiče (pokrok nezastavíš) ale v podobě kartičky v boudě uprostřed autobusáku. Platím 150 denárů a můžu vyrazit. Škoda, že jsem nepochytil, kolik jízd je v ceně. Konečná na parkovišti uprostřed kopce znamená i nástup na lanovku na vrchol Vodno mountain. Lanovka startuje až v deset, tak okouním okolo a dumám, zda si neudělat narozeninový výšlap, ale pak si říkám, že se nemusím hnedka zrušit, a že můžu třeba dolů sejít pěšky. Minulý víkend jsem vyrážel s lyžemi podobnou lanovkou vstříc alpským vrcholkům a tento víkend v krátkém tričku na vyhlídku na Skopje. Millenium Cross je nečekaně hodně veliký kříž, který vyrostl před lety na oslavu 2000 let křesťanství v Makedonii. Vedle kříže roste snad ještě vyšší sloup, monolit bez oken. Že by divná a hodně moderní rozhledna? Co se slaví tentokrát? Ale dost mudrování nad balkánskou architekturou rozhleden, protože co opravdu stojí za to, je výhled po okolí. Asi mám i trochu štěstí na slunečné počasí v kombinaci se zasněženými vrcholky kopců okolo, prostě je to pecka. Původně jsem chtěl jenom něco vyfotit a hnedka mazat dolů, ale zůstávám a jdu se projít dál po hřebeni. Evidentně se dá jít po hřebeni někam dál, jak ostatně hlásí borec s bundou Dukla. Že by do kaňonu Matka? Uvidíme, aspoň je program na další návštěvu. Toulám se, vyhřívám na sluníčku a vůbec se mně nechce dolů. Místo lanovky volím cestu pěšky. Plno kamenů, sem tam bláto, ale opět – ty výhledy. Mám sice ofocený jízdní řád, ale rovnou musím přiznat, že znalost azbuky není mojí silnou stránkou, tak se místo trápení s názvy stanic oddávám výhledům a s tím, že něco vždycky pojede. Bus mně ujel a mám tak na centrum méně času, než by si město zasloužilo. To je rozhodně škoda, ale zas mám další důvod se do Skopje vydat někdy příště.
Skopje je město obřích soch. Vystupuji patrně u Alexandra Velikého, kdy mě ještě velikost soch nepřekvapuje a pokračuju dál na náměstí a k řece Vardar. Tady už jenom odhaduji, kdo je kdo a hledám Matku Terezu. Mají to zde vše nějaké nové, kamenný most, vedle budova divadla nebo opery. Kavárny na břehu, lodě jako restaurace na řece. Trochu umělé, ale asi lepší jak ošuntělá pustina opodál. Mířím za řeku do staré Skopje, kde se mluví turecky podává kebab s cibulí a jako dezert je černý čaj s božskou baklavou. Lepší narozeninové jídlo jsme už dlouho neměl. Stará čtvrť je opravdu malá, takže mám za chvilku proběhnuto a mířím zpět na hostel. Jak bylo samotné centrum načančané, tak jenom o kousek dál už je ta opravdovější Skopje. Ošuntělé stánky s knihami, vysedávající a nasávající dědové, oprýskané zdi, kaluže, odpadky a polorozpadlé přízemní baráčky. Na hostelu beru věci a vyrážím smět autobusák, kde je i vlakové nádraží. Vlakáč vypadá jako dům hrůzy, a to i na brněnské poměry. Mám dojem, že svého času – je to už strašně dávno – jsme jeli vlakem do Řecka přes Skopje. Od té doby se tu asi nic nezměnilo, ale to vlastně nevadí. Na tabuli svítí můj rychlík do Prištiny, tak se pln očekávání přeshraniční jízdy hrnu k okýnku, aby mně bylo sděleno, že vlak nejede. A proč teda svítí na tabuli? Moc otázek, šup na bus. Kolik už bus stál, to jsem bohužel zapomněl, ale vím, že jsem musel platit kartou. Zbylé denáry padly za sušenky a vyrážíme. Místo busu sice dodávka, ale frčíme načas i se zastávkou na benzince. Priština není daleko, vlak by to dal za nějaké tři hodiny. Bus by mohl být rychlejší, ale to by se zase nemuselo stavět všude možné a silnice by musely být lepší. Hraniční přechod Hani i Elazit se nachází v údolí vedle lomu nebo vápenky, takže je vše pokryté vrstvou jemného bílého prachu. Parkujeme bokem, celníci si od nás berou pasy a já se těším na další razítko. Hraniční přechody na Balkáně budou svět sám pro sebe, během čekání parkuje kousek přes námi parkuje odtahové auto s luxusním Volvem na korbě a hnedka za ním nejnovější bavorák. Proběhne rychlá akce, auto je v mžiku na silnici, dva týpci, kteří přijeli v bavoráku, jak jinak než s německými poznávacími značkami, odjíždějí pryč. Kdo, proč a jak? Těžko říct. Pasy máme zpět a pokračujeme dále do Prištiny. První dojem z Kosova? Jedno velké autovrakoviště, autobazar a mezi tím stavebniny. Moc nechápu, proč je tu tolik vrakovišť, nabízí se domněnka, že tu končí kradená auta z celé Evropy, ale může to být taky úplně jinak. Tak nebo onak, za chvilku jsme na autobusáku v Prištině, kde mně čeká hledání euro mincí potřebných na WC a hledání hostelu. Autobusák zrovna v centru není, MHD dle paní v informacích není, tak mám jít pěšky, protože je to prý kousek. No moje offline mapy tvrdí něco jiného, ale co mně zbývá. Orientace naštěstí není těžká, kolem sochy vtipně malého Billa Clintona po stejnojmenném bulváru jdu směr centrum, kde mám zamluvený hostel Center. Pěkná půlhodina chůze, pár minut bloudění a už zvoním v třetím patře přímo ve středu města. Ve městě to docela žije, všude plno lidí posedávajících po kavárnách nebo jenom tak korzujících. Mám hlad, míjím stánky s burgrama nebo pizzou až nacházím to, co mně ihned vykouzlí úsměv a šimrání v žaludku – Bosna Burek. Dva druhy burků, ayran a maximální chuťová spokojenost spolu s pozorováním místních holek. Po jídle ještě chvíle toulání po městě a na hostel, kde je docela živo. Místní borci, kteří tu bydlí asi delší dobu se tu evidentně cítí jako doma.

Pristina - Kosovo

Sse Island

Cestou Ugandou – Sse Islands, Entebbe a přes Dubaj domů

Den čtrnáctý – z Masaky do Kalangaly (Sse Islands)

Noc, kdy se nemůžeme dočkat rána. Celonoční hluk je náročný. Balíme a vyrážíme na snídani. Včera jsme slíbili v hospodě, kde nám chutnalo, že se stavíme i na snídani, ale mají zavřeno. Jejich smůla, tak jdeme jinam. Čaj černý, čaj africký (horké mléko s čajovým sáčkem) a klasická omeleta. Beny ještě kupuje šaty, aby ho Pavla příště ještě někam pustila a můžeme vyrazit zase dál. Boda-boda nás bere na křižovatku Nyendo, odkud jezdí matatu na ostrovy do Kalangaly (15 000 šilinků). Již v době našeho příjezdu je auto plné (vzadu 4 lidi), ale to samozřejmě není žádný problém. Po chvilce čekání a naložení dalších pasažérů je nás v autě 9 dospělých, 1 batole a jeden velký obraz. Jak se do auta vejde 9 dospělých? Stačí si vzájemně posedat na klín a není problém. Nejvtipnější je řidič, který sedí úplně vmáčklý ve dveřích a auto řídí jaksi z boku. Brzdy nejsou moc potřeba a řadící páka je ruční. Po hodině rally v červeném prachu přijíždíme k přístavu, odkud jede každé dvě hodiny bezplatný trajekt na ostrovy. Ten nám před chvilkou ujel, takže máme plno času na průzkum přilehlé vesnice. Kromě plechovým chatrčí a místního rozhlasu, který je napojený na film promítaný v jednom z domů, nic zajímavého. Kupujeme nějaké jídlo, pití a na zkoušku špalek cukrové třtiny. Zatímco místní třtinu hryžou jenom tak zubama, tak nám stačí malé zakousnutí, aby bylo jasné, že z třtiny budou padat tak leda moje zuby.
Plavba trajektem trvá jenom půlhodiny a dalších 40 minut trvá v červeném prachu, než dorazíme do Kalangaly. Vítá nás teplo a modrá obloha. Některá pravidla jsou nečekaně přísná na africké poměry. Na dvorku, kde má taxík konečnou si chci odskočit na záchod do keře za zídku. Kdepak, ani omylem, jsem vykázán na veřejné WC, které je opodál. Málem jsem způsobil veřejné pohoršení :-).
Jdeme se ubytovat do Philo’s Leisure Garden (kolem 400 Kč, klasicky jsme zde jediní hosté), dáváme rychlou sprchu a půjčujeme si kola na odpolední výlet. Původní cena je 30 000 šilinků za kolo na den, což je teda hodně, ale daří se to snížit aspoň na dvacku. I když jsme tu jediní hosté, tak žádné velké slevy nejde čekat. Stav bajků je o něco lepší než těch, které jsme měli půjčené u kráterových jezer, ale i tak bída. Kola jsou malá, málo nebo vůbec přehazují a brzdy raděj ani nezmiňovat. Aut je ostrově minimum, žádný velký kopce, takže to nějak zvládneme. V odpoledním žáru dupeme po silnici nazpět do Bumangi a potom po vedlejší polní cestě dolů k vodě. Stačí chvíle na slunci a mám toho docela dost. Beny navíc při jedné cross country zkratce háže tygra, takže ke svému plnovousu přidává ještě odřené čelo. Drsňák od pohledu. Raději pomalu a po cestě, ať dojedem k cíli. Tím je na mapě bezejmenná vesnice přímo u vod Viktoriina jezera. Na to, že to původně vypadalo na pár domků u vody je tu docela dost lidí. Rozdáváme zbytek hraček, fotíme jezero a děcka. Je tu dokonce i obchod, který vede skvěle anglicky hovořící chlapík. Jinak je tu chudo, děti si hrají a dospělí většinou nic nedělají a popíjejí. Jeden progresivní borec dokonce žvýká kát. Chvíli ještě okouníme u jezera a vyrážíme okolo olejových palem nazpět. Bude to cesta spíše do konce a ty na našich strojích rozhodně nedáme. Nádherné pozdní odpoledne. Ty výhledy! A toho prachu, který se na hlavní cestě zvedne za každým autem! Beny už toho má dost a jede rovnou na ubytko. Já teda taky, ale pro jistotu jedu ještě dolů k jezeru zkontrolovat, zda zítra ráno opravdu pojede trajekt do Entebbe. Trochu znejistím při odpovědi jednoho okounějícího pobudy, že trajekt pojede až ve dvě, tak se jdu ptát někam jinam, kde mně potvrdí, že se jede v osm, a že máme být na místě už v 7:30. Ale „no problem“, já vás tam hodím. No jo, vždyť to je manager od nás u ubytka. Už mám dneska vážně dost. Zpět do kopce do kempu vrátit kolo a do sprchy smýt rudý nános prachu (a nanést pořádnou vrstvu pantenolu). Tracker se zastavil na 30 km, takže nakonec i docela slušná projížďka.
Máme před sebou poslední večer v Ugandě, čas zhodnotit výlet a utratit zbytek peněz. Jdeme tedy do muzungu drahé restaurace dát si něco dobrého. Já mám jasnou volbu v grilované rybě (místní Okoun nilský za 25k), Beny si dává filet, páč nemá rád kosti. Trvá to dlouho, i když jsme jediní hosté, ale je to dobré a je to příjemná změna po jinak trochu monotónní stravě. V kempu probíhá nějaká politická oslava, tak doufejme, že to nebude podobně veselé jako včera v Masace. Krásné svítí měsíc, dobrou noc Ugando…

Ssese Islands - Uganda

Den patnáctý – z Kalangaly do Entebbe a dále do Dubaje

Pátek, poslední ugandský den. Dneska náš čeká přejezd trajektem do Entebbe a odlet do Dubaje, kde opět přespíme a druhý den budeme pokračovat do Bratislavy a domů. Budík máme na půl sedmou, protože v sedm chceme být na snídani, abychom stíhali zhruba půl osmou v přístavu. Snažíme se nabažit ranní idyly a krásného počasí co nejvíc, protože po návratu se budeme na pár měsíců bez ranního hřejivého slunce obejít. Šéfík nás bere do přístavu, kde kupujeme buržoustskou první třídu (to samé jako druhá třída, navíc lístky nikdo nekontrolujte) za 10k a jdeme na palubu. V osm skutečně vyrážíme a loučíme se s Sse ostrovy.
Na trajektu je vidět, že výletování na ostrovy není rozhodně pro běžnou populaci. Drahá auta, zlato, iphone, luxusní oblečení – prostě vyšší třída. Naproti nám sedí holky patrně z nějaké top university, dokonale oblečený a vystajlovaný, ale bez výrazu. Cesta trajektem trvá 3,5 hodiny, sice si není moc kam sednout, ale dá se jít na palubu nebo si něco koupit, takže to docela uběhne. Chvílemi Viktoriino jezero vypadá i docela čistě, ale občas jedeme totálním zeleniskem a hladina je poseta lekníny, což určitě nebude svědčit o čemkoliv dobrém. O půl dvanácté přistáváme v Nakiwogo, kde si dáváme na trhu čerstvé hranolky (3000 šilinků) a loučíme se s Ugandou.
Zase tolik času už nemáme, takže bereme boda-boda za 6000 na letiště. Naše poslední jízda na motorce, při které vzpomínáme, jak jsme byli poprvé na motorce v křeči a nyní jen tak bezstarostně sedíme a vykládáme si. Bohužel až na letiště motorky nemůžou, tak posledních pár set metrů musíme po svých. Tedy vlastně nemusíme, bere nás pán v luxusní dodávce až na parkoviště. Příjemné rozloučení s Ugandou. Méně příjemné je odbavení, kdy paní na přepážce je důležitá a trvá na dodržení váhového limitu, který je sedm kilo, přičemž můj bágl má 10 kg. Nezbývá než pár věcí vytahat, dát k Ivošovi nebo někam bokem a ukázat paní, že nyní je bágl menší a vše je ok. Za rohem batoh znovu naplním a jdeme dál pro výstupní razítko. V celé Ugandě jsem nebyl schopen sehnat jakýkoliv suvenýr pro sebe, takže nezbylo nic jiného než si koupit předražené tričko Uganda na letišti. Trochu líto těch 20 dolarů mně bylo, ale tak ať mám vzpomínku. Odlétáme, rychlý check-in na Facebook a někdy třeba zase na viděnou Ugando. V letadle jako jedni z mála opět dostáváme jídlo, kecáme se Shefar, které jede studovat do Emirátů a jsme v Dubaji. Tentokrát jdeme k hotelu pěšky. Původní hotel na byl tento termín moc drahý, tak jsem vzal o pár set metrů vedle. Asi na nás není moc dobrý pohled, protože na recepci chtějí zálohu na ubytování. No upřímně, ani se mu nedivím. Dostali jsme místo běžného pokoje apartment s kuchyní, několika koupelnami a halou velikosti dalšího bytu. Trochu nezvyk. Chytrolíni nám zavřeli druhou ložnici, kde je i ovládání klimatizace v celém apartmánu. Za ty prachy nemusíme být jak v lednici, takže musím dolů na recepci to nějak pořešit. Podařilo se. Dobrou noc…

Den šestnáctý – z Dubaje až do Tišnova

Budíček, sprcha a kde je snídaně? Nikde, dneska bude hladovka, pokud nám v letadle zase nedají jídlo. Obchody jsou v sedm ráno samozřejmě zavřený. Zase letiště, odbavení a odlet. Skoro šest hodin do Bratislavy už moc neubíhá. Navíc už je třeba si dávat pozor na jazyk, když nám všichni rozumí. Aspoň, že jídlo máme. Letí s náma zvláštní typy lidí, trochu mně u některých není jasné, co v Dubaji vlastně dělali a proč tam letěli. Ale to je jedno. Bratislava, nikde ani noha, pusto a prázdno. Dlouhé čekání na imigračním aneb zákon fronty funguje všude. Bratislava je pořád stejně šedé město jako před lety. Hlavní stanici raději ani nezmiňovat. Teda kromě halušků, ty byly epesní. Regiojet a kafe po dvou týdnech! Navíc zákusek a sushi. A pivo. Brno. Konec výletu.

—–

Říká se, že Uganda je Afrika pro začátečníky a asi to tak bude. Příjemní lidé, není tu nijak extra draho, doprava je docela slušná a v podstatě pořád je to vidět a co zažít, bez nutnosti řešit nějaké velké trable a bezpečnostní problémy. K tomu se dá přičíst k pěkné a stále počasí a anglický jazyk, s kterým se turista domluví v podstatě všude. Takže za mě spokojenost. Určitě to chtělo více času, ale s tím rizikem, že to bude uspěchané, jsem do toho šel. Do Ugandy se moc nejezdí a je to škoda, i když pro nás dobře, protože k muzungům se místní stále chovají mile, a ne jako k chodící peněžence. Asi jsme měli zkusit trek do hor, možná jsme si mohli odpustit jeden turistický NP, ale to už je jedno. Viděli jsem toho hodně, každý den zažili něco nového a odnesli si kupu zážitků a vzpomínek na celý život. A o tom cestování hlavně je…

Lake Bunyonyi

Cestou Ugandou – Lake Bunyonyi

Den dvanáctý – výletování u jezera Bunyonyi

Krásné ráno. Slunce začíná pomalu osvětlovat kopce na druhé straně jezera, na obloze sem tam mráček, ale jinak úplně modro. Beru foťák a vyrážím prudce do kopce podobným směrem jako jsem šli včera odpoledne. Není třeba jít dál než k úlům, protože již odtud se otvírají skvělé výhledy na jezero a na vulkanický kráter na horizontu. Společnost po cestě tentokrát nedělají ovíněné ženy, ale školačky, které míří do Rutindy do školy. Na velké popovídání to sice nevypadá, ale selfie dáváme bez problémů. Je zajímavé, že holkám vůbec nerostou vlasy. Každá má na hlavě jenom takový „kobereček“, na které si (ty, které na to mají) naplétají copánky. Holky jsou do školy a já na snídani. Kafe, čaj, omeleta, ovoce a krásný výhled z terasy. Takhle v pohodě bych dokázal snídat dlouho.
Dumáme, co dneska podnikneme. Týpek u brány nám vytrvale nabízí výlet lodí na druhý břeh a další ostrovy. Hmm, to se nám asi dopoledne úplně nechce. Místo toho půjdeme dopoledne podél břehu, někam dojdeme a nazpět si vezmeme loď nebo boda-boda. Zní to sice jako bychom plánovali výlet někam nazdařbůh a nevěděli, kam jít. Moderní cestování, kterému se vyhnout úplně nedá (a je to, přiznejme si, docela pohodlné), nabízí také offline mapy, kde je doslova i poslední silnička, nebo si můžu lehce zjistit, kolik má asi daná trasa kilometrů. Nuda to ale rozhodně není, jenom tolik člověk nebloudí. Naše trasa kopíruje břeh jezera, na první pohled to vypadá na pár kilometrů, ale pokud dojdeme až do Kakooku, tak se docela projdeme. Jak jsme zvyklí, že kamkoliv se hneme, tam jsou lidi, tak tady to neplatí, protože v podstatě celou cestu jdeme sami. U jedné ze zátok se jdeme podívat dolů k vodě na úly, když si náš všimne klučina z protějšího břehu a připlouvá za námi na kánoi. Klučina neovládá ani obvyklé „Hello muzungu“, ovšem je jasné (domluva beze slov), že nám chce nabídnou svezení na druhý břeh. Beny neváhá a skáče na vydlabaného kmene. Já mám jasno, že s foťákem a pasem v báglu půjdu pěkně po svých po břehu. Myslím, že i Beny poté, co zjistil, že kánoe je velmi vrátný vydlabaný kmen, trochu zalitoval, ale jsme hrdinové, ne? Takže mně hodil pas a vše cenné a vyrazil. Nepřeji samozřejmě nikomu nic zlé, ale kdyby se Beny vyklopil, tak by byla aspoň legrace a pěkná historka k dobru. Ne, nevyklopil se, zato já jsem se kvalitně opálil na poledním rovníkovém slunci. Cesta byla delší, než si klučina převozník asi myslel, tak mně šel naproti.Patrně se bál, že se muzungu ztratil. Je to další z „yes kids“, které na cokoliv odpovídají „yes“. Dojde to tak daleko, že si pro sebe polohlasem zanadávám, že je opravdu „vedro jak v ….“ A klučina odpoví „yes“. Jsme v Kakooku, čekali jsme vesnici a nějaké lodičky, které se budou samy nabízet, aby nás odvezli nazpět do Rutindy. Našli jsem pár baráčků roztroušených po stráni a prázdné molo. Nikde ani noha, doslova. Tedy kromě jednoho páru nohou na protějším malém ostrůvku, které za chvilkou skáčou do kánoe a jedou k nám. Hurá, nebudeme muset jít nazpět pěšky. Borec rychle pochopil, že chceme nazpět do Rutindy, kam by nás vzal na kanoi za 10k. Tak nějak si představuji další hodinu na poledním slunci a můj totálně rudý obličej (a pořád nějak nejsem zcela ztotožněn s utopeným pasem a nutností plavat ke břehu v druhém nejhlubším sladkovodním jezeře na světě), takže se pro jistotu ptám, zda není k dispozic loď s motorem. Byla by, stačí zaplatit 25k a můžeme vyrazit. Rutinda je díra, ale rolex (placka s omeletou) tady mají asi zatím nejlepší. Tajemství je v avokádu, které se přidá k omeletě a zaroluje.
Včera jsme potkali izraelský pár, který s námi byl u kráterových jezer, dneska pro změnu Holanďanky, které s námi byly u nosorožců. Z toho plynou dvě věci, jedná dobrá a jedná špatná. Ta dobrá je, že v Ugandě je opravdu málo turistů muzungů a ta špatná je, že všichni jezdíme na ta stejná místa. Po jídle byl mělo následovat kafe, ale to máme v Ugandě, i přes kávovníky všude okolo, prostě smůlu, takže se jdeme místo kafe vykoupat do jezera Bunyonyi.
Nějaká fakta: jezero Bunyonyi je jedno z mála jezer ve východní Africe, které je „billharzia free“. S hloubkou až 900 metrů jde o druhé nejhlubší jezero v Africe a koupeme se v nadmořské výšce 2000 metrů nad mořem.
Voda teplá jak u nás v létě na rybníku, takže ideální koupání. Jsou zde s námi ještě čtyři Izraelci. Jsou celkově spíše sami pro sebe, moc se nebaví s ostatníma. Nejsou to první Izraelci, které jsme potkali a je to prý tím, že v Izraeli je zrovna plno svátků, tak lidé mají volno a cestují. Koupání stíháme jednom dvakrát, potom se najednou zatáhne a během pár minut tady máme opět kvalitní slejvák. Tím pádem z lodního výletu nic nebude. Smutný je určitě týpek u brány, který nás celou dobu trpělivě naháněl, ale i my, protože dneska už budeme jenom na hostelu. Pro velký úspěch jdeme na večeři opět do toho samého „hotelu“ jako včera, ale odcházíme s nepořízenou. Dneska se nám už ani nesnaží nabídnout rýži, prostě nic nemá. Těžko říct, zda je to pravda, nebo po včerejšku už s námi nechce mít nic společného. Ještě, že je možné si na hostelu objednat večeři, jinak by byla hladovka. Dneska to není večer ani na psaní deníku. Jednak vypadává elektřina a potom je taková kosa, že nejlíp zalézt hnedka po osmé do postele.

Lake Bunyonyi - Uganda

Den třináctý – od jezera Bunyonyi do Masaky

Ugandské cestování se nám pomalu chýlí ke konci, takže musíme začít plánovat a počítat s tím, že v pátek dopoledne musíme být na letišti v Entebbe. Rýsují se dvě možnosti, kam nyní pokračovat. První a nejpohodovější je postupný návrat k Entebbe se zastávkou u Viktoriina jezera na Sse Islands. Druhou a trochu dobrodružnější variantou je zůstat tady v oblasti u hranic s Kongem, jet třeba do Kisora, kde by se dal udělat celodenní výlet a potom jet přes noc přímo do Kampaly. Nakonec jedeme na klid směrem k Viktoriinu jezeru. Ani dneska to nevypadá to extra dobré počasí a bylo by to asi zbytečné zde ještě zůstávat. Ráno bágly necháváme na recepci, platíme a jdeme ještě na kopec pokochat se okolí. Vyrážíme směrem Arcadia lodge, po chvilce se k nám připojuje místňák Ben. Evidentně si rád povídá, a navíc se nezdá, že by po nás chtěl nějaké peníze. První zastávkou je vyhlídka u Arcadia lodge. Resort je celý oplocený, ale Ben zná cestu. Zatímco fotíme výhled, tak se k nám přidávají dvě paní, které asi hlídají resort. Chvíli něco vykládají a potom zničehonic zamknou bránu, ať zaplatíme. Tomu se nedá nezasmát, každopádně odhodlání mají. My zase máme nechuť zaplatit, schopnost přelézt plot a navíc místňáka s sebou. Odhodlání dlouho nevydrží a my pokračujeme dál do vesnice Kdoragi, odkud je pěkný výhled dolů do údolí na Kabale. S Benem dáváme ve vsi limču a kecáme o všem možném, třeba i o politice. V Ugandě je totiž veselo, byla bitka v parlamentu a prezident nechce odstoupit, i když by už dávno kvůli věku měl. Prezident je totiž už 30 let u moci a dosáhl poměrně značné moci, takže není lehké ho donutit k odstoupení.

Dal například volební právo migrantům, kteří ho pak rádi volili. Do toho roztříštěná opozice neschopná na čemkoliv se domluvit, což známe moc dobře i od nás. Je fajn, že sranda v politice není jenom u nás ale i v Ugandě. Benymu se nechce šlapat nazpět, bolí ho palec, tak bereme motorku nazpět k ubytku (4 lidi na motorce, náš rekord!), kde se loučíme s Benem, vyměňujeme si kontakty a frčíme dolů do Kabale (7000 šilinků za oba). Pořád jsem trochu čekal, že si náš průvodce nakonec řekne o nějaké peníze, ale nic, prostě pohoda, což mě potěšilo.
V Kabale nás hnedka čeká bus do Masaky (20 000 šilinků), tak neváháme a přestupujeme. Jídlo ani pití sice nemáme, ale hlady v buse určitě nezemřeme. Na každé zastávce se do autobusu nahrnou prodejci oříšků a pití nebo stačí vykouknout z okýnka a koupit si špízy, rolex nebo třeba kukuřici. Bus je jinak docela pohodlný, místo čtyř řad obvyklých u nás je tu pět řad, ale pořád relativně dost místa na nohy i na sezení. Silnice je v této části Ugandy výborná, takže můžete jet jako o závod a co všudypřítomné retardéry dovolí. Někde u Mbarary (lituji těch, kteří tady bydlí a ráčkují) stavíme u benzínky na WC. Jdu na záchod a do obchodu, pořád náš bus periferně kontroluji, ovšem když už jsem u pokladny, tak vidím, že bus odjíždí a já v něm nejsem! Nebýt v buse, kterým jedete, je vždycky blbý. O něco lepší je, že v něm je Beny a ten si snad všimne, že tam nejsem. Nechávám čaje svému osudu a vybíhám ven, bus naštěstí zastavuje a můžeme jet i se mnou dál. Tahle příhoda pomyslně půlí cestu do Masaky, kam přijíždíme pozdě odpoledne. Bus nezajíždí do města, ale staví pouze na křižovatce, takže je nutné být docela ve střehu, protože se na nikoho nečeká a do Kampaly se nám dneska ještě nechce.
Z křižovatky Nyendo bereme boda-boda do města k Vienna guesthouse. Jedná se patrně o naše nejlevnější ubytování (10 USD za oba), sice máme každý velkou postel, ale jinak bída. Zvláště koupelna stojí za to, ale za deset doláčů nemůže chtít víc. Celkově je to vtipný ubytko, dole u recepce je obrovská zásobárna kondomů zadarmo a guesthouse je hodně průchozí, takže celou noc je dost živo. Ale zase vyloženě jako hodinový hotel to nevypadá. Africké kondomy udělaly radost Benymu, který je doslova „vybílil“, tudíž je jasné, co dostanou zaměstnanci IB Met na Vánoce. Humory na téma velikost afrických kondomů neberou konce. Masaka je jinak evidentně město obchodu a taky pěkných holek, jak zjišťujeme při procházce městem a hledání restaurace na večeři. Podává se místní klasika, ale snad poprvé máme oba pocit, že restaurace někoho baví. Paní majitelka za námi přišla popřát dobrou chuť a zajímala se, jak nám chutná. Jídlo bylo dobré, takže jsme neměli důvod nepochválit. Večer jdeme po nákupech (mají tu pěkné věci, ale vše Made in China), potom rychlé pivko na hotelu a spát. Noc byla dlouhá, hluk a rachot ze všech koutů hotelu

sloni

Cestou Ugandou – Queen Elizabeth National Park

Den desátý – z Kilembe do Queen Elizabeth National Park

Trochu mě bolí hlava! Nile Gold je ve větším množství než malém docela silné pivo. Tohle je ta horší zpráva z dnešního rána, ta lepší je, že v ceně ubytování je snídaně, o čemž samozřejmě vůbec nevím. Kdo se nezeptá, tak nic neví, zvlášť v Africe. Stačilo obejít barák, který slouží jako recepce a u borců v kuchyni si objednat. Omeleta, ovoce, kafe a ranní pohoda pod horami. Chvilku ještě kecáme se Stefanem, který ale za chvilku odjíždí. My jedeme patrně stejným směrem, ale nikam nespěcháme a jdeme třeba na…nedělní bohoslužbu. Málo lidí, málo lidí…asi se modlí doma, nebo byla ta pravá ugandská nedělní mše prostě jindy.
Nevadí, jdeme chytnout motorku nazpět do Kasese (celé z kopce za 10 000 šilinků) odkud bychom rádi jeli dolů na jih do Katunguru. Zastávka v Queen Elizabeth parku nebyla původně v plánu, ale když už jsme tady, tak nakonec safari přece jenom vyzkoušíme. Ani jsme se nenadáli a hned v Kasese se opět střetáváme se Stefanem, který už hodinu sedí v matatu a čeká na nějaké další spolucestující. Neděle bude zcela evidentně dnem klidu v Ugandě, protože většina obchodů má zavřeno a taky auto se plní jenom velmi pomalu. Jdeme se v klidu posadit pod střechu, kupujeme nějaký oplatky, ke čtení místní tisk a prostě čekáme. Však jednou to auto nakonec přece jenom pojede. Hodinka a půl pohody, když už to vypadá, že bychom mohli vyrazit, ale ouha. Nic se neděje a místo toho se borci venku začínají o něčem hádat a bude to patrně o penězích. Není moc jasné, kdo tu velí nebo kdo je viníkem, protože u auto oplenduje tolik lidí, že opravdu těžko odhadovat. Určitě půjde jenom o pár tisíc, kdy nesedí prodané lístky a celkovými penězi. Jak to nakonec dopadlo a kdo měl pravdu nevím, důležité ale je, že konečně někam jedem. Tentokrát to není bezinka, ale obchod s mobily, kde si řidič vyzvedl mobil, potom jedeme ještě pro obal na mobil a potom…ano, potom pro benzín. Ale stále ještě nejedeme, protože musíme vyzvednout skutečného řidiče, který se doposud povaloval ve stínu a jedeme. Silnice je v těchto částech Ugandy bezvadná, takže netrvá dlouho a jsme v Katunguru u Kazinga Chanell (spojnice Lake Edward a Lake George), kde se podruhé loučíme se Stefanem a vyrážíme vstříc zvířatům a kupě utracených dolarů.
Nabídka na safari na sebe nechává čekat pouhých pár vteřin po výstupu z matatu. Ve hře je plno věcí: odvoz na ubytko na poloostrově Mweya (už v Queen Elizabeth parku), potom odvoz na game drive (= výlet autem/jeepem na safari, koukání na zvířata z auta), samotné game drive a návrat. Celá legrace za 100 dolarů s ukecáním na 70 dolarů. Vzhledem k nedostatku turistů jsem to měl ukecat ještě více. Další chybou je, že jsem nějak zapomněl na návrat z ubytka do civilizace druhý den ráno. Taky je možnost přespat přímo v Katunguru za pár drobných, vyhnout se tak předraženému spaní v parku a druhý den jet na výlet. No co už, dolary se musí protáčet, takže vyrážíme. Nejprve nás čeká benzinka (jak jinak) a zaplacení poplatku do NP (40 USD/osoba/24 hodin). Je opravdu vhodné a dobré střežit potvrzení o zaplacení jako oko v hlavě, protože se kontroluje úplně všude. Prostě za ty prachy je potřeba zaměstnat úplně každýho, kdo jde kolem. Abych jen nekritizoval, přísné kontroly mohou platit i na pytláky, i když ti mají asi svoje cestičky. Jdeme se ubytovat (82 000 šilinků/osoba), sprcha a na jídlo. V dáli u břehů Kazinga channel jsou vidět stáda buvolů, hrochů a patrně taky slonů. Čím dražší jídlo, tím horší. Tak touhle rovnicí se dozajista řídí v místní hospodě. Vaří se tu jen pro průvodce a turisty, takže jsou nasazeny muzungu ceny a kvalita nicmoc. Dávám si sendvič za 20 000 šilinků a Beny rýžové biryani za stejnou cenu. Konkurence tu není, takže se není třeba moc snažit. Na nástěnce nacházím samolepku „We bus here“ od projektu busny.cz (po návratu jim píšu na FB a zjišťuji, že jsme se minuli o pár dní). Konečně jsou čtyři a můžeme vyrazit na kýžené safari.
Dumám si tak pro sebe, co asi za 70 dolarů za dvě hodiny uvidíme? A doufám, že toho bude víc než cestou k planinám Kasenyi, protože jsme nezahlídli ani blbou myš, natož třeba slona. Prostě mrtvo. Nakonec jsme viděli slony, hrochy, buvoly, nějaké antilopy a ptactvo. Lev tu údajně také je, ale ten se někam schoval. Asi jsme oba čekali o něco více, ale i tak zkušenost dobrá. Nakonec celé safari zachraňuje veliká skupina slonů, na kterou jsme natrefili už skoro za tmy při cestě zpět. Opravdu nádherná a majestátní zvířata. Je sice dost šero, ale i tak bezvadná podívaná. Sloni chtějí přejít cestu a naše auta jim v tom brání. Je zajímavé sledovat, jak se sešikují do „obranného kola“, kde uprostřed jsou mladí sloníci a samci chrání celé kolo zvnějšku a dávají pozor. Vlastně idylka, až na to cvakání fotoaparátů a min. deset aut, která různě popojíždí, aby muzungové měly ty nejlepší záběry.
Do hostelu se nakonec dostáváme už za tmy. U chatek nám kempuje stádo antilop (kob anglicky, česky Voduška kob) a prasat savanovitých (warthog), ale jelikož je už naprostá tma, tak vidíme jenom jejich obrysy a svítící oči. Průvodce nás varuje, ať v noci nikam moc nechodíme, že tu je plno hrochů. Jdeme do stejné hospody něco sníst, zhodnotit den a spát. Safari nebylo špatné, ale čekali jsme víc. Je to v podstatě takové lepší lidská zoo bez mříží a ve volném prostoru. Fajn zažít, ale příště asi dám peníze raději za něco jiného.

Queen Elizabeth NP - Uganda

Den jedenáctý – z Queen Elizabeth parku k jezeru Bunyonyi

Večer nám u hostelu kempovalo stádo antilop Vodušek a prasat, ale ráno už nikde ani noha. Vstal jsem o něco dřív a jdu se podívat k vyhlídce na Kazinga kanál a dozadu do kempu, kde parkuje několik overland jeepů. Může být docela zajímavé takhle procestovat celou Afriku, protože všechno si vezeš s sebou, stanuješ na střeše auta a můžeš se podívat kam chceš a kdy chceš. Navíc v parcích jako je tento ušetříš nejen za ubytko, ale hlavně za celé safari, protože se můžeš pohybovat po parku ve vlastním autě. Odvoz máme objednán na osmou, takže máme akorát čas na rychlý výlet křovinami až k vodní hladině. Hrochů tu bude plno, potkáme nějakého? Bylo by to super, ale jinak ve skrytu duše pevně doufám, že ne. Zkoušet rychlost hrošího běhu nemám po ránu (ani kdykoliv jindy) chuť.
V osm už na náš čeká náš včerejší průvodce Moses a můžeme vyrazit. Což mně připomíná včerejší byznys příhodu po africku. Když jsme dorazili, tak za náma došla paní z hostelu, že tady pán xy by nás hodil zítra ráno do Katunguru, protože tam prý taky shodou náhod (haha) jede. „A za kolik by to bylo“, ptám se zvědavě. Další náhodička, taky za šedesát tisíc. No jo, ale za šedesát jedeme tady s Mosesem a už jsme mu to slíbili. Ale kdyby tady pán trošku slevil, tak se určitě shodneme, že ten slib nebyl zase tak závazný, že? Ale to milého pána, ani paní z hotelu nenapadlo, takže smůla. Mohly být peníze jejich. Každopádně my jsme rádi, že někam jedem a s kým je už vedlejší. A navíc! Cestou potkáváme velikánské stádo slonů. Jsme tu jenom my a sloni, žádná další safari auta. Sloníci jsou evidentně na cestě k vodě a my jim bráníme. Však oni si poradí a pěkně nás obejdou. Já i Beny jsme happy, že jsme konečně viděli slony a v pěkné světle. Tímto bereme tedy safari trochu na milost.
Nazpět v Katanguru dáváme k snídani placky rolex za 1000 šilinků, tedy v přepočtu asi za 6 korun a jsme spokojeni, že máme zase dobré a levné jídlo. Sice jsme se s Mosesem již rozloučili, ale netrvá dlouho a podnikavý chlapík je opět zde. Tentokrát s nabídkou odvozu do Mbarary, což se nám hodí, takže neváháme a sedáme do luxusní Toyoty (dvě řady širokých kožených sedaček) a vyrážíme před kanál dál na jih. Jak to tak bývá, tak napřímo to nebude a v půlce cesty měníme auto. Silnici se skvělým asfaltem lemují čajové a banánové plantáže. Pryč jsou polorozpadlé baráky a chudoba, tady se evidentně žije na trochu jiné úrovni. Krásné vilky, všude plno aut. Je vidět, že čaj a banány docela nesou. Škoda, že nemáme více času, bylo by ideální mít možnost zastavit právě tam, kde se nám líbí a třeba pokračovat druhý den. Na to ale nemáme čase, takže jedeme přímo do Mbarara, kde na benzince přesedáme do matatu (20k) směr Kabale. Ve městě ale nemáme v plánu se dlouho zdržet, protože cíl dnešního dne je nahoře u jezera Bunyonyi. Jdeme vybrat peníze, poslat zbytek pohledů a najíst se. Bankomat u banky Barclays Benymu „snědl“ kartu (u vybírání nezevlovat!), pohledy poslány (stálo to více jak ve Fort Portal) a oběd nečekaně dobrý (houby s rýží). A nyní hurá do kopců k jezeru. Bereme boda-boda za 10k (za dvě osoby se platí vždy víc) do vesničky Rutinda, kde se dneska ubytujeme. Cestou míjíme vápencové kamenolomy. Kutá se tu bez jakékoliv techniky. Docela drsné. V Rutindě je dneska probíhá dneska trh, takže je tu hodně živo. Ihned po výstupu se na nás vrhá několik „Hello my friend, how are you“ týpků, ale ty lehce setřásáme a jdeme rovnou do Crater Bay Cottages, které mám doporučené z netu. V situaci, kdy nevíš, kam jít a všude je plno pomahačů a opruzů je dobré se tvářit sebejistě, aby bylo jasný, že víš, kam jdeš. Jinak se těchto typů prostě nejde zbavit. Ovšem i přes můj drsný výraz se nás za chvíli lepí další a u vrat do hostelu ještě jeden s nabídkou „activities“ (výlet lodí kamkoliv). Není tu moc turistů, tak se snaží. Papírová cena za ubytko je 45 dolarů za pokoj s koupelnou, což je ale moc, takže není problém to ukecat na 30 dolarů a určitě to mohlo být ještě víc. Je pěkně, jdeme na výlet. Jsme docela vysoko (2000 m.n.m.) a můžeme jít ještě výš, protože tam bude teprve ten boží výhled, který jsem viděl na netu. Společnost nám dělá několik ženských z okolních vesnic. Víceméně jsou všechny ožralé a dost otravné. Vůbec tu je nějak hodně opilých lidí. Asi když je trh, tak se utrácí vydělané peníze za alkohol. Uff, je to hodně krpál, ale ten výhled, ten nemá chybu!
Nazpět jdeme oklikou dolů k vodě. Samé kontrasty, na jedné straně luxusní resorty a vedle toho chudé chaloupky z bláta a mezi tím děti s nafouklými bříšky a v otrhaných šatech. S jedním takový klučinou, který s sebou vláčí kanystr, jdeme až dolů k vodě. Asi je právě čas, kdy se chodí pro vodu, protože za chvilku jsou tu další děti různého věku a každé (i to nejmenší) s nějakým kanystrem. Děcka se koupou a předvádějí se. Rozdáváme nějaké hračky a myslím, že udělaly radost. Největší peklo jsou ale ty kanystry, nebo jsem prostě tak slabej. Chvíli děckám pomáháme nést kanystry plné vody a máme co dělat, a to jdeme po rovině. Náš klučina si hodil těžký kanystr (tak 20-25 kg) na záda a vyrazil kamsi nahoru do toho šíleného krpálu. Naprosto nepochopitelné.
Zpátky ve vesnici se jdeme podívat po něčem na zub. A zase je to akce. Nabídka obvyklá, to už neřešíme, ovšem dovětek, že rýže bude trvat o trochu dýl, jsme si měli lépe zapamatovat. Tahle čekačka bude legendární. Jdeme vedle do hospy na jedno, sedíme s lahváčem na lavce, kecáme a čekáme. Pivo dopito, rýže nikde. Tak ještě do druhé nohy. I druhé dopito, rýže se stále vaří. Beny už je nervózní, tak jde zkontrolovat kuchyni. Byla to hodina a půl, možná dvě, kdy je rýže konečně hotová. Nebo se pan kuchtík, tak lekl Benyho v kuchyni, že to najednou uvařil? Nevíme, rychle jsme to snědli a padáme. Mimochodem, homosexualita je v Ugandě zakázaná (na liberalismus se tu nehraje), přitom tady kuchtík byl gay jak poleno. Tak to snad nebude s tou represí tak drsné.
Nad naším hostelem je několik chatrčí v řadě, kde se uvnitř sedí a něco se pije. Takže jdeme na průzkum. Vevnitř totální tma, jenom svíčka na stole vrhá chabé světlo na okolosedící. Dobrý den, jak se máte? Copak zde máte dobrého? Můžeme ochutnat, ptám se anglicky jako slušně vychovaný mladý muž, když vejde do hospody k místním. Tady je velký džbán, napij se s námi, odpovídá asi jediný anglicky mluvící. Předsudky pryč, nemoci pryč, odmítnout nejde. Chutná to zkvašeně a lehce alkoholově. Takže hospodo, dej nám jeden džbánek! Byla jenom otázka času, kdy si místní řeknou ještě o jeden džbánek pro sebe. Budiž, nestojí ani dolar, ale když se stočí hovor z obecných témat na to, zda jim dáme peníze (z principu ne a opilcům už vůbec ne), tak pomalu dopíjíme a jdeme na kutě.

Rwenzori kafe

Cestou Ugandou – od kráterových jezer do podhůří Rwenzori mountains

Den devátý – od kráterových jezer do Kilembe

Večer zima, ráno zima. Další den už zůstávat nebudeme. I když je tu krásně a pokud by dneska nepršelo, tak bychom mohli prozkoumávat další jezera, ale musíme jet zase o kousek dál. Již včera večer mě jeden z místních (je dost těžkém rozlišit, kdo tu v kempu pracuje, kdo je členem rodiny a kdo tu jenom tak zevluje) nabídl, že nás hodí do Fort Portal za cenu boda-boda (20 000 šilinků). Cena je fair, takže bereme. Jsme na odlehlejším místě a zase tolik možností dopravy zde není, ale stejně nám nabídne solidní cenu. Tento neturistický přístup se mně docela zamlouvá. Na snídani opět omeleta, ropný margarín a marmeláda. Už se oba těšíme na nějaké normální pouliční jídlo. Klasicky nejdřív pro pohonné hmoty. Kde není benzinka, tak mají benzín v petce. Bereme jednu láhev a vyrážíme z kopců zpátky do Fort Portal. Kluci nás hodili až ke stanovišti matatu, takže se ani výrazně nezdržujeme a pokračujeme dál směr Kasese. Radost je samozřejmě naprosto předčasná, jelikož ne všem pasažérům se zamlouvá, že v matatu pro 14 osob by nás mělo jet třeba 20. Pán vedle mě hlasitě protestuje, prý je to protizákonné a nehumánní. To možná je, ale to nás nezajímá, takže pokud s náma nechceš jet, tak my tě dovezeme nazpět a pojedeme bez tebe. Tak by se asi dala ve zkratce popsat reakce posádky na hádku ohledně míst v dodávce. My ostatní, kterým je to jedno, bez brblání jedeme dál vstříc klasické mačkanici. Naštěstí Kasese není nijak daleko, takže i s koleny zapasovanými napevno v sedačce se to dá vydržet. Beny je vysmátej úplně nejvíc, protože sedí pěkně v komfortu na předtím sedadle. Cílem dnešní cesty je vesnička Kilembe v podhůří Rwenzori mountains, ovšem pauzu na jídlo a výměnu peněz si dáme již v Kasese. Po výstupu z matatu nás hnedka oslovují kluci na motorkách, ale stačí říct „ne“ a nechají nás být. Kdysi a bylo to opravdu asi hodně dávno vedla do Kasese železnice. Muselo to být možná ještě v době post kolonizační, protože sice jsou koleje na mapě, ale v reálu jsou dávno pryč. Nezbyl ani pražec, vůbec nic. Kdybychom neměli mapu, tak se nedá vůbec poznat, že zde kdysi byly koleje. To platí prakticky o celé Ugandě, takže můj skrytý cíl svézt se v každé zemi aspoň jednou vlakem zůstane nesplněn. Najít banku není problém, protože v každém městě je jich několik a většinou je hnedka vedle i bankomat. Komplikovanější je to s výběrem, protože ne všechny bankomaty berou Visa karty. Druhá možnost je výměna peněž v bance, ale naráží na problémy hnedka na začátku. Žádné okénko pro výměnu nehledejme, nejdřív se musí vyplnit formulář, abych po byrokratické anabázi dostal místo 3600 šilinků za dolar pouze 3350 za dolar. Docela rozdíl, ovšem ani kartou to není výhra, protože směnný kurz má do výhodnosti daleko, a ještě se platí malé procento z vybírané částky. Jako obvykle vítězí černý trh, kde vždy dostaneme stejný kurz. Mimochodem, pokud zaplatím za ubytování v dolarech, tak nazpět většinou v šilincích, přičemž směnný kurz je právě neoficiálně oficiální 3600 šilinků za dolar. Peníze vyměníme tedy jindy, hlad je důležitější. Kde se v poledne ve městě najíst? Na trhu, nebo na autobusáku. Temná díra ve zdi, kde se vaří na ohni a okolo pár laviček a jeden stolek. „Copak dámy vaříte dobrého?“, ptám se v kuchyni. „Máme rýži, matoke a fazole nebo hrách“, zní odpověď. Máme na výběr, to je dobré. Já si dám fazole a Beny si dává svůj oblíbený cowpeas. Jídlo se mu zdá asi málo výrazné, takže neváhá a inspirován jídelní scénou z Jáchyme, hoď ho do stroje, katapultuje obsah kořenky přímo do jídla. Radost mám přirozeně nejen já, ale hlavně místní okolo. Sranda musí být, i kdyby na chleba nebylo, a to je v pořádku. S plnými žaludky vyrážíme poohlédnout se po boda-boda do Kilembe. Není to daleko ale je to do kopce, takže pánové, co za 20 000? Ani omylem, bude to maximálně za desítku, a i tak jsme tě určitě přeplatili.
Kdysi dávno bylo Kilembe významné především jako jedna z mála míst v Ugandě s nerostnými surovinami. Těžil se zde kobalt a měď. Nyní je těžba zastavena a Kilembe je hlavně vstupní brána do NP Rwenzori. Staré dobré časy připomínají hlavně domky pro dělníky a zbytky provozních budov podél cesty. Nedávno (patrně 2013) se údolím přehnala zjevně masivní povodeň, protože místy silnice úplně zmizela a budovy dost poničila. Opravy nikdo neřeší, budovy ať si třeba spadnou a po silnici se jezdí vesele dál i bez asfaltu. Ve vesnici je jediné ubytko Rwenzori backpackers, které nabízí dormitory za 12 dolarů. Kromě nás tu je Stefan z Rakouska, který se právě vrátil totálně promočený z dvoudenního treku. V našem případě to na trek nevypadá, tak zajdeme aspoň na odpolední výlet směrem k hranicím národního parku. Kilembe jinak vypadá jako zašlá koloniální díra, která vzpomíná na zašlou slávu, kdy zde ještě fungovaly doly.
Na konci vesnice potkáváme holčičku táhnoucí evidentně těžký kanystr plný bílé hmoty. Beny jakožto rodilý gentleman neváhá a ihned přiskočí s nabídkou, že s kanystrem pomůže. Pár desítek metrů nikoho nezabije, že? To ještě netušil, že se břemeno dosti pronese, a že máme před sebou hodinu a půl nestále do kopce. Já nic nenesu, takže obstarávám konverzaci a směju se, do čeho se Beny zase namočil. Nezdá se to, ale zhruba 15l kanystr plný poša (hustá kaše z prosa) se docela pronese. Ovšem za námi jde starší paní, která nese na hlavě ještě o něco větší kanystr, a i když se snažíme a nejdeme zrovna pomalu, tak paní jde zhruba stejně rychle jako my. Paní nás za chvilku opustila a místo ní se k nám přidal klučina jménem Břetislav. Je docela možné, respektive skoro jisté, že se jmenoval trochu jinak, ale stejně jako mnoho místních mluvil děsně potichu, na vše odpovídal „yes“ a jeho jméno opravdu znělo jako Břetislav. Z holčičky (její složité jméno jsem bohužel vůbec nezachytil) se vyklubala docela milá a snaživá průvodkyně. Má celkem 11 sourozenců a bydlí na kopci u národního parku v hliněné chatrči mezi banánovníky. I když to nebylo původně v plánu, tak nakonec se necháme pozvat domů, kde přítomnost muzungů znamená lehčí pozdvižení. Sejde se celá rodina (skutečně jedená sourozenců), na pokec to není, ale Beny rozdává nějaké hračky a uděláme nějaké společné fotky a pokračujeme zase dál. Paní domů nám dokonce nabízí jídlo (pošo s omáčkou), ale s díky odmítáme. Pevně doufám, že jsme pomocí s kanystrem a hračkami udělali aspoň trochu radost, i když vlastně nevím. Chvílemi mám pocit, že prudíme, a že je to lidská zoo a jindy přesně naopak, přátelskost a pomoc.
Po návštěvě pokračujeme s Jessikou (jak jsme nakonec naši průvodkyni pojmenovali) a Břéťou k hranicím národního parku, kde chvíli sedíme a koukáme na fotky v mobilu. Dál se bohužel jít nedá, protože je třeba průvodce a zaplatit klasicky 40 dolarů na den. Kromě fyzické hranice je krásně vidět i hranice přírodní. Zatímco na straně parku je vidět hustý tropický les, tak strana směr Kilembe je holá nebo s vysázenými banánovníky a kávovníky. Nazpět do vesnice jdeme údolím, kde se proplétáme po mezi políčky s kávovníky a banánovníky. Bohužel k horské řece se úplně sejít nedá. Břéťa si říká o peníze, ale to má smůlu, protože tohle nepodporujeme. Raději děcka pozveme na nějaké jídlo dole ve vesnici. Ale to asi ani jeden úplně nepochopili, protože stejně nenadále, jak se k nám připojili, tak se najednou ve vesnici i odpojili a ani neřekli „ahoj“. Trochu nás to mrzí, protože hlavně Jessica byla milá společnost, ale tak to tady asi chodí. Do jednoho z krámků jdeme koupit banány a zároveň hledáme hospodu, kde si dáme večeři. Za honosným názvem „Snow view restaurant“ se skrývá malá tmavá místnost s kuchyní v přístřešku na dvorku. Vaří se to samé, jako kdekoliv jinde, ale to už nás ani jednoho nepřekvapuje. Při čekání na jídlo nás otravuje trochu úlisně vypadají děda, který tvrdí, že je učitel a chce, abychom koupili nějaké sešity a školní pomůcky. Na to se nedá říct ne, takže jdeme dolů do kšeftu, kde mají skutečně nějaké sešity a tužky. Člověk má bohužel zvyk nevěřit skoro ničemu, ale zase si říkám, že je blbost, aby děda vymýšlel takové šméčko na turisty. Lze doufat, že sešity dětem pomůžou. Po jídle jdeme ještě „na jedno“ na místní disko trysko. Ze dřeva ztlučená budova, uprostřed open air taneční parket a po bocích bar a kóje, kde je dokonce i něco jako kino. Kromě pár bludiček je všude tma tmoucí. V kině se promítá film, a dokonce vybírá vstupné. Dáváme pivko a jdeme si sednou ven. Bohužel, i když není ještě nijak moc hodin, tak hnedka vzbuzujeme pozornost místní ožralé mládeže, která si s náma chce povídat. Škoda, že jim není opět nic rozumět a celkově to není úplně nejvíc komfort situace. Dopíjíme piva a místo multi-kulti výměny jdeme na hostel, kde náhodou potkáváme našeho spolunocležníka Stefana z Vídně. Dáváme další pivka, kecáme o cestách a o životě. Stefan zná Nové město na Moravě, chodí do české hospody ve Vídní a vůbec je to fajn týpek. Tři silná pivka Nile Gold jsou akorát tak dobrá, že jdeme brzo na kutě.

Kilembe - Uganda

Page 23 of 67

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén