8.1 2011 Bahir Dar –> Gonder
Sice nemáme moc kam spěchat, ale i tak vstáváme po šesté, balíme věci a jdeme na autobusák. V Bahir Dar už není co dělat, ovšem dny naší dovolené se krátí, takže honem do Gonderu. Konrád má namířeno do Gonderu taky, leč nebere ohled na naše rady a objednal si odvoz od místního manažera, který to s ním zajisté myslí „dobře“. Tipuju, že bude v Gonderu mnohem později jak my a ještě za mnohem víc peněz. Na busáku je v tuto ranní hodinu milión drbanů, kteří bez přestání otravují s busy a nabídkami všeho možného, až jde hlava kolem, naštěstí alespoň v kavárně nám trochu dají pokoj. I když výjimka se najde, ti odvážnější a podnikavější nám podstrkávají letáky i během jídla. Jsme hold potenciální kořist a výdělek a s tím taky musíme operovat. I když vím, že cena má být 55 birrů a chlapík po nás chce birrů 65, tak stejně nakonec podléhám a platím. Chvíli se sice hádám, že peníze mu nedám a platím jenom řidiči, až nakonec stejně vyměkávám. Jak se dalo čekat, tak cena je samozřejmě 55 birrů, ale někde se prostě těm nadháněčům vyhnout nelze. Za 3,5 hodiny jsem ve výšce 2220 m.n.m v královském městě Gonder. Z busáku jdeme přímo do všemi vychvalovaného Belegez pensionu. Hmm, cena 150 birrů by mohla odpovídat něčemu malinko lepšímu, ale není to zde špatný. Hlavně je zde teplá voda, což se po čase docela hodí a potěší. Penzion je ve stylu „dvůr a pokojíky kolem“, což je úplně nejlepší, protože člověk se tak může velmi lehce seznámit s ostatníma. Po ubytování jdeme do města, nejdříve obhlídka, okouknutí suvenýrů a potom máme v plánu královský hrad. Přece jenom je znát, že už jsme relativně vysoko, protože je zde takové svěží teplo. Pro nás je stále na krátký rukáv, pro místní ovšem na zimní bundu a čepici. Z venku nevypadá hrad nijak extra lákavě, zvlášť když vezmu v potaz cenu, která od minulého roku vzrostla o 100 procent na rovných 100 birrů, což je poměrně hodně i na evropské poměry. Aspoň, že Lucka uhrála slevu na prošlý ISIC, takže platila jenom 75 birr. Je to evidentní reakce na „turisty“ v Toyotách, kteří rozhazují peníze ve velkém a v logice místního uvažování proto není divu, že se vše takhle skokově zdražuje. Dáš-li stovku za jakoukoliv blbost, tak zajisté dáš i kilo za vstupné, zvlášť když je v UNESCO a na to my Evropané rádi slyšíme.
[sthumbs=869|863|873,160,3,y,center,]
Máme docela štěstí, jednak je pěkně a potom zde kromě několika návštěvníků je honosná svatba, která tomu všemu dává pěknou atmosféru a je co fotit. Jedná se sice o slavnostní událost, kdy jsou všichni oblečeni v bílém a zase to není žádná pompézní událost, jak je někdy u nás, ale spíše takové tiché až komorní „setkání“. Slavnostní průvod dotváří hrající a zpívající ministranti v bílém. Pokud se někdy budu ženit, tak asi v Etiopii:-D. Areál je překvapivě docela rozsáhlý, bohužel většinu staveb lze obdivovat jenom zvenku, kromě hlavního paláce se dovnitř jít nedá. Nicméně to nakonec snad i za to kilo stálo. Jdeme na jídlo a do banky vyměnit zase nějaký peníze, protože tady na severu penízky nějak rychleji utíkají. Z prosté výměny se stal poměrně složitý byrokratický proces, protože nejdříve u jednoho okýnka dostaneme papírek s důležitým ředitelovým podpisem a teprve posléze u druhého (výdejního) okýnka (snad i) peníze. Potíž je v tom, že u okýnka je už chumel domorodců a nám se chce vše, jen ne tu tvrdnout několik hodin, než si místní vyřídí penízky od Western Union. I když to není pěkné, tak zkouším využít toho, že jsem „faranji“, usmát se a předběhnout ostatní…daří se.J V hospodě máme zase trable jiného stylu, i když si objednáme a máme pocit, že jsme si objednali „něco“, tak výsledkem je „nic“, respektive pivo, které jsme stejně zpočátku ani nechtěli. Jídlo prostě nikde. Nezbývá než jít k číšníkovi, vyloženě ukázat na jídlo a snad už pochopil. To co jsme celou dobu odkládali a do čeho se ani jednomu z nás moc nechtělo, je zde. Suvenýry. Doposud nebylo kde je kupovat nebo jsme se s tím nechtěli tahat, nicméně nyní už musíme. Čím více je člověk v turistické oblasti, tím je to větší boj. Buď je vše drahý, nebo se jedná o příšerný kýče nebo prostě nikde nic použitelnýho nemají. Zde tzv. dust collectors kupodivu mají, takže pár věcí, které se snad budou hodit, kupujeme. Jinak jsme už naprosto podlehli lenošivému tempu cestování a nicnedělání spolu s popíjením ovocných džusů a káviček. Pohoda vládne světem. Večer jde Lucka spát, já sedím na verandě a kecám s párem z Německa, který procestoval půlku Afriky a pozděj i s naším starým známým Konrádem. Německá dvojka velmi doporučuje Ugandu a Rwandu, hodně to vychvalují, tak to možná pojedu prověřitJ. Němci jsou někam na koncert, takže jdeme na jídlo jenom s Konradem, který nám doporučuje restauraci nedaleko, kde by měli dělat nějaké lokální masové specialitky. A taky že ano, ale asi to není úplně to, co jsme čekali a chtěli jíst. De facto jsme dostali zbytky – prostě kosti a semtam nějaké maso nebo co jako maso vypadalo…brrr. Asi největší hnus co jsme za měsíc v Etiopii jedli. Tibs, které jsou normálně v pohodě, byly to samý. A to za to celé chtěl 105 birrů! Této částce jsme se ovšem všichni zvesela zasmáli a požádali, ať nám přinesou účet. Ze 105 birrů bylo naráz jenom birrů 80, které byly rozepsané na kousku papíru, jenž byl vytržený někde ze zápisníku. K smíchu nebo k pláči, nevím, i tak nás obrali, ale co už. Jdeme na čaj a spát.
9. 1. 2011 Gonder-> Bahir Dar
Lenošivé vstávání, následuje jedno z posledních balení věcí, odhlášení z hotelu a klidným krokem do jedné z místních snídaňových kaváren. Metodou „chci támhle to, co ten pán“ si dáváme vajíčka s jogurtem. Jako vždy uvařené naprosto bez soli, což bude asi úmysl, páč host si potom vše můře dochutit libovolně dle chuti. Docela dobré, zato sambuz (šáteček plněný zeleninovou směsí) byl na vylámání zubů. Celé to završuje několikero čajů a jdeme si po svých. Předtím jsme přirozeně ještě zaplatili cca 30 birrů. Ještě než pojedeme nazpět do Bahir Daru, máme v plánu se jít podívat Haile Berhan Selassie Church, což je kostelík, který nám doporučil německý pár.
Read More
