5. 1. 2011 na cestě do Addis –> Bahir Dar
Tahle noc byla mnohem bezesnější, než jsme si oba dokázali vůbec na začátku představit. Že pojedeme rychle, s tím se počítá, zvláště když aut moc není a silnice je rovná a kvalitní, ale že to budeme na rovinkách kalit hodně přes 100 km/h, do zatáček najíždět ve stejné rychlosti a stylem brzda-plny je překonávat, to jsme nečekali. Stejně tak bujaré předjížděcí manévry s ostatníma minibusama, přejíždění v zatáčce, kde není vůbec nic vidět apod. Zkátovaní řidiči se hecují a předjíždějí, kde jenom to jde. Mno, člověk si zvykne a únava ho zmůže, i když asi dvakrát jsme se s Luckou už neudrželi a nějak to hlasitě okomentovali, načež to řidiči a jeho pomocníkovi přece jenom docvaklo, že převážejí cenný „faranji“ náklad a trochu zpomalili. Nejdříve to vypadalo, že do Addis přijedeme snad ve 02:00, ovšem po sérii naprosto nesmyslných policejních kontrol (všichni musí vystoupit, nicmoc neprohlíží a zase se jede) a zastávce na jídlo, přijíždíme nakonec do Addis ve 04:30. Prakticky beze spánku přijíždíme kamsi do zástavby, kde je konečná. Pusto a prázdno. Jediným vodítkem je nám, že máme pocit, že jsme blízko Mercata a snad tím pádem musí být i autobusák nedaleko. Je docela zima a my nevíme kam jít a co dělat. S nějakým lidma jdeme bludištěm uliček k Terra autobus station. Docela slušně to zde žije, ovšem my chceme jet se společností Salem bus, takže si bereme sdílené taxi k le gare (vlakové nádraží), kde má Salem bus svůj vlastní autobusák. Vypadá to dobře, jenom škoda, že je dávno vyprodáno. Takže nazpět, zase taxi a hledání busu na divném mega chaotickém autobusáku. K busům nás pustit nechtějí, prý jenom s lístkem! Ale ten nemáme, tak běžte k bráně číslo 5, kde se prodávají. OK. Milión lidí a stejně tak přepážek. Chaos v ranní ještě zešeřelé Addis. Nikdo moc neví, kde se lístky prodávají a už vůbec nikdo neví, kdy pokladny otevřou. Prostě někdy otevřou. Čekáme, kecám s místňákama, z kterých se marně snažím vydolovat nějaké info. Když už to vypadá, že by se mohlo něco dít, tak mi jiný místňák tvrdí, že lístky se prodávají jenom na zítra, a že dneska máme smůlu. To už je na mě trochu moc, tady to nemá cenu! Jdeme ven, pryč a něco sníst a nějak to dál rozmyslet. Nezdá se mi, že by žádný bus nejel anebo, že by nejel aspoň nějaký minibus. Voláme proto do jakýchsi společností, které se zabývají dopravou, ale celkem bez výsledku. Kašlem na to, jdeme jíst. Čajíky, chlebíky a jako hlavní jídlo se podává injera s injerou. Máme takový hlad, že nám to i chutná. Po snídani sedíme na rohu, koukáme na desítky valících se busů a inhalujeme jejich čmoud. Bezva. Autobus nebo cokoliv směr sever zatím nikde. Až jeden z nich zabočuje do boční uličky, kdy se ihned strhne mela přerůstající v úprk a následnou tlačenici, protože tento bus jede do Bahir Dar! I přes ostré lokty a snahu na nás zbyla klasicky pouze místa v poslední řadě. Sice budeme asi hodně cestou nadskakovat, ale co už, jsme rádi, že vůbec sedíme a snad i časem odjedeme. Na místní poměry vyrážíme nečekaně brzy, bohužel naše radost nemá příliš dlouhého trvání, protože po pár metrech stavíme a čekáme, aniž víme na co nebo proč. Zajímavá je poměrně ostrá hádka většiny cestujících s posádkou, čemuž ovšem vůbec nerozumíme, protože tu nikdo neumí ani slovo anglicky. Je to divné. I když zase až tak ne, když se dozvíme, že po nás chtějí za cestu do Bahir Dar neskutečných 250 birr! Jelikož stejnou částku platí i ostatní, tak taky platíme. Je to docela drsný, ale co naděláme. Cesta bude dlouháááááááááá…hoooodně dlouhá, což je nám jasné hned jak vyjedeme, neboť rychlost našeho busu může směle soupeřit tak leda s koňským povozem, a to ani zde by nebylo vítězství jednoznačné a přesvědčivé. Tím pádem my vzadu aspoň tak strašně netrpíme a jedeme prozatím bez výraznějších výskoků a natlučených hlav. Aspoň máme plno času se kochat nádhernou etiopskou krajinou a dalekými výhledy. Naprosto bezkonkurenční je ovšem údolí Modrého Nilu (jeden z pramenů Nilu), které znamená nejdřív poměrně děsivé a klikaté klesání až k samotné řece, následně přejezd moderního mostu a strmé a velmi pomalé stoupání. Těch několik kilometrů jedeme snad 1,5hodiny, ale stojí to za to. Zastávka na oběd je příjemné zpestření, jinak ale cesta probíhá poměrně nudné a monotónně. Lucce není moc dobře a asi docela dost trpí, krom toho je taky dost unavená, ale naštěstí Ibalginy zabírají, takže nemusíme vystupovat někde napůl cesty a do Bahir Daru nakonec po nějakých 13 až 14 hodinách nakonec přijíždíme. Je kolem půl jedenácté, oba jsme hladoví a špinaví, nicméně happy, že jsme konečně v cíli. Bereme první hotel, který je po ruce, bez ohledu jak to zde vypadá a kolik to stojí. Lucka odpadá téměř okamžitě, u mě dočasně vítězí hlad, takže jdu dolů do hospody na injeru s rybkou v rajčatové omáčce a pivko. Dobré zakončení náročného skoro 36ti hodinového přesunu. Kecám při jídle s jedním ze spolucestujících, který mi vysvětluje mimo jiné důvod, proč byl náš bus tak drahý. Byl totiž ilegální a to z důvodu etiopských vánoc, kdy bylo všechno dávno dopředu vyprodané. Hold, vánoční byznys kvete všude.
6. 1. 2011 Bahir Dar
Jedna noc v nicmoc kobce ve společnosti komárů a výstavního švába nám celkem stačí, takže se jdeme hned z rána podívat po něčem lepším, protože prozatím to vypadá, že zde před závěrečným výletem do Gonderu a cestou do Addis, uděláme delší relaxační pauzu. Město po ránu vypadá docela zajímavě, svěže a pohodově, takže uvidíme co dál, každopádně nejdřív jdeme na snídani. Dáváme klasiku – vajíčka, kafe a čaj a koláč na závěr. Důvodů k omezování sebe sama moc nemáme, zvláště když bohatýrská snídaně stojí bratru kolem 15 korun. Z Lonely Planet máme vytipovaný Bahir Dar Hotel, tak se tam jdeme podívat, jak to tam vypadá a hnedle si to rezervujeme. Pokoj s koupelnou stojí 80 birrů a je zde i relativně čisto, takže není co řešit už kvůli tomu, že pokoje jsou uspořádány kolem dvora, což je velice příjemný. Už s věcma chceme jet do našeho nového působiště drožkou, jenom tak pro info se ptáme na cenu a odpověď nás docela překvapuje:“10-15 birr“. Vzhledem k vzdálenosti bych čekal cenu tak nanejvýš třetinovou, hold je vidět, že už nejsme na jihu, ale na turistickém severu. Kašleme na drožkaře a jdeme pěšky, máme to asi 5 minut a vlastně není důvod proč lenošit. Lucka jde dospat, já pro změnu dopsat deníček, v kterém mám docela skluz. Není to žádná legrace si takhle cestovat a ještě k tomu psát deníčekJ. Ještě, že máme všude místní hotelové manažery, samozvané průvodce a podobné přisluhovače! Co bych si počal bez naprosto nejlepší nabídky výletů a jejich skvělých cen?:-)) Netrvá dlouho a přisedá si ke mně místní přeborník a hned se tasí s nabídkou výletu na lodičce ke klášterům za 125 birr/osoba. Vymlouvám se na Lucku, že spí a bez ní nemůžu dělat žádná rozhodnutí, ale stejně mu to nedá a stále do mě klavíruje. Patrně to vezmeme, ale jenom tak na fleku mu to rozhodně neodkývu. Není tu totiž zase tak moc dělat a výlet po jezeře je jednou z hlavních atrakcí. Kolem poledne vyrážíme na procházku do nedaleké vesnice (1-2 km), kde by se měly vyrábět tradičně loď z papyrusu zvané „tankwa“.
[sthumbs=850|837|856,160,3,y,center,]
Nejdříve jdeme kolem jezera, kde vládne klasická jezerní pohoda, sem tam se někdo z místních koupe nebo si pere šaty (případně obojí), v parku posedávají studenti z nedaleké univerzity nebo lidé jenom tak korzují. Jezero Tana je samo o sobě obrovské (3100 km2), ovšem zdá se, že na koupání to moc nebude. Jak naivní byla naše představa o vesnici, kde se vyrábějí lodě z papyrusu! Jednak máme pocit, že jsme ještě pořád ve městě a potom ty lidi kolem! Klasicky se k nám připojil nechtěný průvodce, kterého se nedaří moc setřást a ten nás vede kamsi mezi domky, kde po nás hned chtějí peníze a vůbec jsou divní. Takže se otáčíme a jdeme pryč, což se ovšem nelíbí našemu „průvodci“, který by rád vyinkasoval svých 10 birrů, k čemuž ale není naprosto žádný důvod, protože nám nic neukázal a ještě dělá uraženého, že jsme ho nepodarovali nějakými penězi. Týpek to po chvilce vzdává, ovšem bohužel ho potkáváme ještě cestou zpět, kdy už je mezi svýma, hned je sebevědomější a začíná na nás pořvávat. Opravdu jsem netušil, že jednak budu muset něco takového zde vůbec reagovat a ještě k tomu použít vztyčený prostředníčekL. Cestou nazpět Lucku zaujalo jedno z kadeřnictví, kde dělají africké copánky. Chvíli zde okouníme, protože Lucka je nějak nerozhodná. Ovšem jenom do té doby, než zjistila, že cena za „africké copánky“ je pouhých 150 birrů. Tím pádem má Luc na další dvě hodinky o zábavu postaráno, stejně jako osazenstvo kadeřnictví, které tvoří převážně místní učnice. Z Lucky se pomalu stává africká krasavice a já tím pádem nemám co dělat.