Autor: Hondza Page 42 of 67

Etiopský deník – Na sever do Bahir Dar

5. 1. 2011 na cestě do Addis –> Bahir Dar

Tahle noc byla mnohem bezesnější, než jsme si oba dokázali vůbec na začátku představit. Že pojedeme rychle, s tím se počítá, zvláště když aut moc není a silnice je rovná a kvalitní, ale že to budeme na rovinkách kalit hodně přes 100 km/h, do zatáček najíždět ve stejné rychlosti a stylem brzda-plny je překonávat, to jsme nečekali. Stejně tak bujaré předjížděcí manévry s ostatníma minibusama, přejíždění v zatáčce, kde není vůbec nic vidět apod.  Zkátovaní řidiči se hecují a předjíždějí, kde jenom to jde. Mno, člověk si zvykne a únava ho zmůže, i když asi dvakrát jsme se s Luckou už neudrželi a nějak to hlasitě okomentovali, načež to řidiči a jeho pomocníkovi přece jenom docvaklo, že převážejí cenný „faranji“ náklad a trochu zpomalili. Nejdříve to vypadalo, že do Addis přijedeme snad ve 02:00, ovšem po sérii naprosto nesmyslných policejních kontrol (všichni musí vystoupit, nicmoc neprohlíží a zase se jede) a zastávce na jídlo, přijíždíme nakonec do Addis ve 04:30. Prakticky beze spánku přijíždíme kamsi do zástavby, kde je konečná. Pusto a prázdno. Jediným vodítkem je nám, že máme pocit, že jsme blízko Mercata a snad tím pádem musí být i autobusák nedaleko. Je docela zima a my nevíme kam jít a co dělat. S nějakým lidma jdeme bludištěm uliček k Terra autobus station. Docela slušně to zde žije, ovšem my chceme jet se společností Salem bus, takže si bereme sdílené taxi k le gare (vlakové nádraží), kde má Salem bus svůj vlastní autobusák. Vypadá to dobře, jenom škoda, že je dávno vyprodáno. Takže nazpět, zase taxi a hledání busu na divném mega chaotickém autobusáku. K busům nás pustit nechtějí, prý jenom s lístkem! Ale ten nemáme, tak běžte k bráně číslo 5, kde se prodávají. OK. Milión lidí a stejně tak přepážek. Chaos v ranní ještě zešeřelé Addis. Nikdo moc neví, kde se lístky prodávají a už vůbec nikdo neví, kdy pokladny otevřou. Prostě někdy otevřou. Čekáme, kecám s místňákama, z kterých se marně snažím vydolovat nějaké info. Když už to vypadá, že by se mohlo něco dít, tak mi jiný místňák tvrdí, že lístky se prodávají jenom na zítra, a že dneska máme smůlu. To už je na mě trochu moc, tady to nemá cenu! Jdeme ven, pryč a něco sníst a nějak to dál rozmyslet. Nezdá se mi, že by žádný bus nejel anebo, že by nejel aspoň nějaký minibus. Voláme proto do jakýchsi společností, které se zabývají dopravou, ale celkem bez výsledku. Kašlem na to, jdeme jíst. Čajíky, chlebíky a jako hlavní jídlo se podává injera s injerou. Máme takový hlad, že nám to i chutná. Po snídani sedíme na rohu, koukáme na desítky valících se busů a inhalujeme jejich čmoud. Bezva. Autobus nebo cokoliv směr sever zatím nikde. Až jeden z nich zabočuje do boční uličky, kdy se ihned strhne mela přerůstající v úprk a následnou tlačenici, protože tento bus jede do Bahir Dar! I přes ostré lokty a snahu na nás zbyla klasicky pouze místa v poslední řadě. Sice budeme asi hodně cestou nadskakovat, ale co už, jsme rádi, že vůbec sedíme a snad i časem odjedeme. Na místní poměry vyrážíme nečekaně brzy, bohužel naše radost nemá příliš dlouhého trvání, protože po pár metrech stavíme a čekáme, aniž víme na co nebo proč. Zajímavá je poměrně ostrá hádka většiny cestujících s posádkou, čemuž ovšem vůbec nerozumíme, protože tu nikdo neumí ani slovo anglicky. Je to divné. I když zase až tak ne, když se dozvíme, že po nás chtějí za cestu do Bahir Dar neskutečných 250 birr! Jelikož stejnou částku platí i ostatní, tak taky platíme. Je to docela drsný, ale co naděláme. Cesta bude dlouháááááááááá…hoooodně dlouhá, což je nám jasné hned jak vyjedeme, neboť rychlost našeho busu může směle soupeřit tak leda s koňským povozem, a to ani zde by nebylo vítězství jednoznačné a přesvědčivé. Tím pádem my vzadu aspoň tak strašně netrpíme a jedeme prozatím bez výraznějších výskoků a natlučených hlav. Aspoň máme plno času se kochat nádhernou etiopskou krajinou a dalekými výhledy. Naprosto bezkonkurenční je ovšem údolí Modrého Nilu (jeden z pramenů Nilu), které znamená nejdřív poměrně děsivé a klikaté klesání až k samotné řece, následně přejezd moderního mostu a strmé a velmi pomalé stoupání. Těch několik kilometrů jedeme snad 1,5hodiny, ale stojí to za to. Zastávka na oběd je příjemné zpestření, jinak ale cesta probíhá poměrně nudné a monotónně. Lucce není moc dobře a asi docela dost trpí, krom toho je taky dost unavená, ale naštěstí Ibalginy zabírají, takže nemusíme vystupovat někde napůl cesty a do Bahir Daru nakonec po nějakých 13 až 14 hodinách nakonec přijíždíme. Je kolem půl jedenácté, oba jsme hladoví a špinaví, nicméně happy, že jsme konečně v cíli. Bereme první hotel, který je po ruce, bez ohledu jak to zde vypadá a kolik to stojí. Lucka odpadá téměř okamžitě, u mě dočasně vítězí hlad, takže jdu dolů do hospody na injeru s rybkou v rajčatové omáčce a pivko. Dobré zakončení náročného skoro 36ti hodinového přesunu. Kecám při jídle s jedním ze spolucestujících, který mi vysvětluje mimo jiné důvod, proč byl náš bus tak drahý. Byl totiž ilegální a to z důvodu etiopských vánoc, kdy bylo všechno dávno dopředu vyprodané. Hold, vánoční byznys kvete všude.

6. 1. 2011 Bahir Dar

Jedna noc v nicmoc kobce ve společnosti komárů a výstavního švába nám celkem stačí, takže se jdeme hned z rána podívat po něčem lepším, protože prozatím to vypadá, že zde před závěrečným výletem do Gonderu a cestou do Addis, uděláme delší relaxační pauzu. Město po ránu vypadá docela zajímavě, svěže a pohodově, takže uvidíme co dál, každopádně nejdřív jdeme na snídani. Dáváme klasiku – vajíčka, kafe a čaj a koláč na závěr. Důvodů k omezování sebe sama moc nemáme, zvláště když bohatýrská snídaně stojí bratru kolem 15 korun. Z Lonely Planet máme vytipovaný Bahir Dar Hotel, tak se tam jdeme podívat, jak to tam vypadá a hnedle si to rezervujeme. Pokoj s koupelnou stojí 80 birrů a je zde i relativně čisto, takže není co řešit už kvůli tomu, že pokoje jsou uspořádány kolem dvora, což je velice příjemný. Už s věcma chceme jet do našeho nového působiště drožkou, jenom tak pro info se ptáme na cenu a odpověď nás docela překvapuje:“10-15 birr“. Vzhledem k vzdálenosti bych čekal cenu tak nanejvýš třetinovou, hold je vidět, že už nejsme na jihu, ale na turistickém severu. Kašleme na drožkaře a jdeme pěšky, máme to asi 5 minut a vlastně není důvod proč lenošit. Lucka jde dospat, já pro změnu dopsat deníček, v kterém mám docela skluz. Není to žádná legrace si takhle cestovat a ještě k tomu psát deníčekJ. Ještě, že máme všude místní hotelové manažery, samozvané průvodce a podobné přisluhovače! Co bych si počal bez naprosto nejlepší nabídky výletů a jejich skvělých cen?:-)) Netrvá dlouho a přisedá si ke mně místní přeborník a hned se tasí s nabídkou výletu na lodičce ke klášterům za 125 birr/osoba. Vymlouvám se na Lucku, že spí a bez ní nemůžu dělat žádná rozhodnutí, ale stejně mu to nedá a stále do mě klavíruje. Patrně to vezmeme, ale jenom tak na fleku mu to rozhodně neodkývu. Není tu totiž zase tak moc dělat a výlet po jezeře je jednou z hlavních atrakcí. Kolem poledne vyrážíme na procházku do nedaleké vesnice (1-2 km), kde by se měly vyrábět tradičně loď z papyrusu zvané „tankwa“.

[sthumbs=850|837|856,160,3,y,center,]

Nejdříve jdeme kolem jezera, kde vládne klasická jezerní pohoda, sem tam se někdo z místních koupe nebo si pere šaty (případně obojí), v parku posedávají studenti z nedaleké univerzity nebo lidé jenom tak korzují. Jezero Tana je samo o sobě obrovské (3100 km2), ovšem zdá se, že na koupání to moc nebude. Jak naivní byla naše představa o vesnici, kde se vyrábějí lodě z papyrusu! Jednak máme pocit, že jsme ještě pořád ve městě a potom ty lidi kolem! Klasicky se k nám připojil nechtěný průvodce, kterého se nedaří moc setřást a ten nás vede kamsi mezi domky, kde po nás hned chtějí peníze a vůbec jsou divní. Takže se otáčíme a jdeme pryč, což se ovšem nelíbí našemu „průvodci“, který by rád vyinkasoval svých 10 birrů, k čemuž ale není naprosto žádný důvod, protože nám nic neukázal a ještě dělá uraženého, že jsme ho nepodarovali nějakými penězi. Týpek to po chvilce vzdává, ovšem bohužel ho potkáváme ještě cestou zpět, kdy už je mezi svýma, hned je sebevědomější a začíná na nás pořvávat. Opravdu jsem netušil, že jednak budu muset něco takového zde vůbec reagovat a ještě k tomu použít vztyčený prostředníčekL. Cestou nazpět Lucku zaujalo jedno z kadeřnictví, kde dělají africké copánky. Chvíli zde okouníme, protože Lucka je nějak nerozhodná. Ovšem jenom do té doby, než zjistila, že cena za „africké copánky“ je pouhých 150 birrů. Tím pádem má Luc na další dvě hodinky o zábavu postaráno, stejně jako osazenstvo kadeřnictví, které tvoří převážně místní učnice. Z Lucky se pomalu stává africká krasavice a já tím pádem nemám co dělat.

Fotogalerie – Sanaa – Yemen

Dost bylo Somalilandu, nazpět do Etiopie!

2. 1. 2010 Berbera –> Hargeisa

Přestože, zde ráno je naprosto mrtvo a tudíž šance, že něco pojede nazpět do Hargeisy je mizivá, tak i přesto pokoušíme štěstí. A přesně dle očekávání je to bez šance, protože jsme u taxíků první a rozhodně to nevypadá, že bychom měli v nejbližší hodině odjet. Hážeme tedy bágly do auta a jdeme vedle do stanu se najíst. Moc výběr nemáme, placky už došly, takže dostáváme dvakrát masovou směs, chlebík a čajíky. Opět všude mraky much, zvyknout si není lehký, chce to být dost trpělivý a tolerantní. Nohy mě pálí jak čert (spáleniny zajímavě zrůžovatěly), střídavě sedíme v autě a postáváme okolo. Lidi čumí a čumí. Sem tam si někdo řekne o peníze. Plno much. Jednou už to vypadá nadějně, ale to jsme pouze udělali kolečko po městě a zase se vrátili na původní místo. Zase čekání. Přichází postarší Kanaďan, co cestuje už tři měsíce po Africe a okradli ho v Addis. Má jenom malou cestovní tašku, jinak nic a pořád na něco nadává a je nějak negativní. Konečně! Je nás plný počet a můžeme vyrazit. Nejdříve samozřejmě pro naftu a potom snad už…ne, jedeme zase nazpět, ale tentokrát na policii. Proč, to nikdo nechápe. Musíme vysednout a jít se ukázat místní policejní generalitě. Sedáme a vůbec netušíme, co bude a nebude. Koukají do víz, potom o něčem mudrují, načež si potřeseme rukou s nejvyšším generalissimem a jsme propuštěni. Kluci se patrně nudili a chtěli se trochu rozptýlit. Tak a teď ještě dofouknout kola a konečně vyrážíme! Sedíme ve druhé řadě ve čtyřech lidech, spáleniny bolí, pohodlí se rozhodně definuje jinak. Jedeme sice novou Toyotou s automatem, bohužel pan řidič je úplný amatér, protože i na rovném úseku jedeme maximálně tak 50 km/h. Nemá cenu se rozčilovat, aspoň to máme jako vyhlídkovou kochací jízdu se zvířátky. Vidíme opičky, surikati, somálské vepříky nebo velbloudy. I když check-pointy otravují život, tak se aspoň máme šanci protáhnout. Nikdo nechce žádný úplatky, ale jinak každýmu stačí něco jiného. Na jednom check-pointu chtějí vidět pasy, na jiném je jim to jedno a jinde zase volají do Berbery, zda o nás skutečně ví. Opět si nás nikde nezapisují, nechápu. Po třech hodinách jsem opět v prašné Hargeise. Jdeme rychle na hotel, kde dostáváme ten samý pokoj se stejně ušmudlaným povlečením jako posledně. Sice bude patrně už zavřeno, ale přesto jdeme zkusit štěstí na Immigration office. Zavřeno, přijďte zítra v sedm. Ach joL. Lucka je nějak bez nálady, asi ji chybí EtiopieJ.  Žádný další extra program na dnešek už nemáme, tak jdeme dolů na net, který je zde mnohem rychlejší jak v Etiopii, a to jsme připojeni přes Djibouti. Jako restauraci na večer volíme Hadhwanaag restaurant, který je bohužel stejně hogo fogo nic jako restaurace, kde jsme byli při příjezdu. Ani velbloudí maso neměli.  Mnohem lepší než tyhle zápaďácky se tvářící restaurace je lepší jít do místňácké jídelny, vaří se levně a dobře. Sice je to kolikrát loterie, kdy člověk ani netuší, co si objednává, ale o to je potom větší legrace.

Pořád nás zde někdo zdraví a ptá se, odkud jsme nebo jak se máme. Je to po čase i docela únavné, nicméně je to nutný brát s úsměvem, jiné volby není, zvláště v případě, že dotyční umí anglicky jen a pouze těchto pár frází. Tím pádem je jich na pořádný pokec málo a musíme si vystačit s klasickou povrchní konverzací. Somálci jsou milí, ale nevím, možná mají respekt z Lucky nebo nejsou prostě na cizince vůbec zvyklí, ale zdají se mně být poměrně uzavření. Celkově potom mám ze Somalilandu trochu smíšené pocity, na jednu je návštěva takovéto země-nezemě fascinující zkušeností, na stranu druhou mám trochu podobný pocit, jako jsem měl třeba v Kambodži – něco je zde divného, hlavně v lidech, kde cítím jakousi apatii a zvláštní pocit pramenící z vykořeněnosti, válečných traumat a evidentní společenské nestability a korupce.

Zase mají v Somalilandu asi nejlepší manga, co jsme kdy jedli a čaj je taky výborný, takže je nám nakonec dobře a těšíme se na další den.

3. 1. 2011 Hargeisa, stále Hargeisa

Spát se moc dobře nedá, protože místní muezíni jsou jedni z nejaktivnějších, které jsem v islámských zemích potkal. Kázání začíná už někdy kolem 04:30 a pokračujete bez přestávky až někdy do rozednění, což je kolem půl sedmé. V tuhle dobu je už v Etiopii hodně živo, zde naopak není na ulici ani živáček.  Na základě této situace je nám trochu divný, že by na úřadě byli už od sedmi, ale přesto jdeme, protože bychom to dneska rádi všechno vyřídili co nejdřív a mohli tak pokračovat nazpět do Etiopie. Jak jsme očekávali, taková byla i realita na místě, takže v sedm nikde kromě nějakého vrátného ani noha, tak jdeme raděj někam na snídani, čekat nemá cenu. Zpátky na hlavní křižovatce nám zvědavost nedá a nakukujeme do stanu, kde to vypadá, že by se mohlo něco dít a mohlo to souviset se snídaní. I když stan je příliš silné slovo, jedná se totiž spíše o jakýsi přístřešek z igelitu a větví, který nějakým zázrakem drží při sobě a vytváří tak iluzi snídaňového úkrytu. „Paní domácí“ vaří čaj a smaží něco na způsob palačinek, které samy o sobě nemají moc chuť, ale taky se nejí samotné. Ocukrují se a polijí čajem a sní. Docela dobré. Dřepíme na protekčních židličkách (ostatní mají holou zem s kobercem), baštíme palačinky a zapíjíme čím jiným než čajem (v místní řeči „šáh“). Super snídaně. Takto posilněni, vyrážíme na opakovanou steč místní byrokratické mašinérie. Opět čekáme a čekáme, i když nyní je to již nadějnější, protože důležití pánové pomalu přijíždějí. Trpělivost se vyplácí a za chvíli jsme konečně pozváni dovnitř na místní Ministerstvo zahraničí respektive Somaliland Civil Inteligence. Nejdříve papír, ve kterém stojí, že budeme žádat o etiopská víza, potom 2x foto, kopie pasu a nakonec veledůležité razítko s neméně důležitým podpisem.

Silvestr v Somalilandu

30. 12. 2010  Harar –> Jijiga –> Wajaale –> Hargeisa (Somaliland)

Ranní rutina ještě za tmy a už jsme před hotelem, kde chytáme motorikšu a jedeme na autobusák. Na to, že je ještě docela šero, je zde opravdu hodně živo. Bágly hážeme na střechu, místa „zabookujeme“ šátkem a jde se na snídani. Daleko netřeba, sedáme na kus dřeva vedle paní, která v primitivních podmínkách vaří před autobusákem čaj a smaží snídaňovou směsku (fazole, vajíčka).  Vládne snídaňová pohoda, dáváme čajíky spolu se snídaňovou směskou a jenom tak si užíváme příjemné atmosféry mezi místňákama.  Bus se plní poměrně rychle – to znamená, že čekáme třeba jenom hodinku na odjezd – jdeme na svá místa, dokupujeme ještě vodu, nezbytné banány a můžeme vyjet směr Somálsko, tedy pardon Somaliland. Jak je v místních krajích zvykem, tak než vyjedeme z města, zastavujeme na benzince. Netuším z jakého důvodu, ale snad všichni tu jezdí na prakticky prázdnou nádrž a tankují, až když mají pasažéry. Opět naprosto famózní výhledy do údolí i kopců, takže cesta příjemně ubíhá a za nějaké dvě hodiny jsme na chaotickém autobusáku v Jijiga. Chaos a tlačenice, které zde panují, jsou drsné i na mé poměry. Mraky lidí, několik chytráků, kteří by nás chtěli vydělat a pár busíků somálské provenience. Přehazují si nás sem tam, snažíme se tlačit a nějak to mít pod kontrolou, ale moc to nejde. Chce to hodně ostré lokty, a to hlavně v tlačenici, která nastává po příjezdu nového autobusu směr Wajaale, abychom se do busu vůbec dostali. Bágly jsou nejdřív vevnitř, posléze změna a putují na střechu za 10 birr a my jsme rádi, že jsme rádi. Bezzubý tlusťoch, který nám jakože „pomáhal“ po nás chce peníze, takže mu dávám pět birrů, ať je klid. Naléhá, že chce víc, ale má smůlu, my už sedíme v buse…ber nebo nech být, když se bus rozjíždí, ještě si těch pár birrů rád bere. Silnice je nečekaně ve výborném stavu – naprosto nová a rovná asfaltka, což je jedině dobře, protože bus není zrovna v nejlepší kondici a náš řidič vypadá hodně vykaleně a ospale. Přirozeně jedeme jako k ohni, naštěstí vybourat se na naprosté placce beztak nejde, takže jsme v klidu. Za dvě hodiny první checkpoint a jsme na hranicích v pravé příhraniční díře, která je plná divných lidí, prachu a odpadků. Nejprve je nutný jít na etiopské imigrační, které sídlí v budově „MAO“, kde dostáváme výstupní razítko, po kterém jdeme na poslední uklidňující etiopský čaj, abychom dostali první somálský čajík – černý čaj s mlíkem se silně kouřovým aroma. Tím naše aktivity v Etiopii pro teď končí, tak se suneme po prašné cestě mezi odpadky na druhou stranu.  Na somalilandské straně opět na imigrační, kde si nás oficír zapisuje do tlusté knihy, dostáváme fešácká razítka a jsme tam! Mám radost (a Lucka snad taky), že jsme tam, protože Somaliland byl jedním z dílčích cílů tohoto výletu. Taxi do Hargeisy na nás již čeká. Na sedadlech je již plno, takže dostáváme vip místa v zavazadlovém prostoru kombíku. Lze jenom doufat, že cesta nebude moc hrbolatá, protože tam jaksi ležíme, až sedíme a lze čekat, že každý výmol nás odmění solidní poskočením a bolestí hlavy. Ale zase máme natažené nohy, a když se zadaří, tak zde budeme sami. Eh, to bylo naivní, dostáváme do našeho VIP prostoru ještě další dva pasažéry a jedno zvracející dítě. Ale ani v tomhle složení ještě nevyrážíme a čekáme. Místní se průběžně o něčem dohadují a lze jenom odhadovat, zda je předmětem hádky to, o kolik nás oškubou. Cena se totiž průběžně mění, jednou je 70 birr, jindy zase 100 birr s tím, že musím zaplatit příplatek za batohy apod. Nedáme se a děláme dobře, časem toho nechají a konečně vyjíždíme. Ne ovšem daleko, stavíme kousek dále ve vesnici u plechové boudy pana řidiče, kde nabíráme dalšího pasažéra a zase čekáme. Chce to hodně trpělivosti. Cesta neexistuje, jedeme po jakési šíleně prašné cestě, která se cestou nazývat nedá, jde spíše o vyjeté koleje v poušti. Prach, všude samý prach, který se víří i uvnitř auta ve všech směrech. Máme šátek přes obličej, ale ani to moc nepomáhá, naštěstí asi za půl hodiny jsme konečně najeli na asfaltku, která vede v poměrně slušném stavu až do (zase mega prašné) hlavního města Somalilandu – Hargeisy. Ta nás vítá dopravním chaosem, všudypřítomným vířícím se prachem a pocitem, že jsme se dostali do hlavního města jednoho z nejdivnějších a svým způsobem nejexotičtějších států-nestátů. Jako první jdeme ihned hledat hotel, abychom se nějak ustálili a naplánovali další postup. Bereme první co je po ruce – hotel Union Star za 7$ double room se sdílenou koupelnou.  Voda teče, světlo svítí, povlečení lehce ušmudlané, ale jinak pohoda a je to nakonec i lehce posun oproti Etiopii.  Na recepci se povaluje několik kátujících chlapíků, z nichž není vůbec jasné, kdo tady tomu velí a komu dát peníze. Platíme tomu, kdo nám ukazoval pokoj, a vyrážíme do víru města. Nejdříve musíme vyměnit nějaké peníze, dá se platit i americkými dolary, ale přirozeně výhodnější je spolehnout na místní měnu – somalilandský šilink. Za 1$ bychom měli dostat cca 5700 – 5800 šilinků, vzhledem k tomu, že nejvyšší bankovka je 500 šilinků, dá se očekávat, že si od směnárníka odneseme poměrně velký balík. Hold do směnárny jedině s igelitkouJ. Oficiální banky a směnárny patrně existují, ale jak je dobrým zvykem v zemích tohohle typu, tak černý trh vše převálcuje. Jsou zde desítky stánků, kde jsou vyskládány vysoké stohy bankovek, které fungují jako směnárny.

[sthumbs=812|796|809,160,3,y,center,]

Kurz je plus minus stejný, ale i tak se vyplatí obejít pár míst a poptat, případně smlouvat. Bankovky jsou již seřazeny v paklících v hodnotě 10$, tudíž v našem případě směny dostáváme dva balíčky a jdeme si po svých. Přepočítávání netřeba, jednak bychom takové množství bankovek na ulici nespočítali, a za druhé bychom se akorát ztrapnili naším pomalým přepočítáváním, které tak kontrastuje se strojovým kmitáním prstů místních Somálců, respektive Somalilandců – jsou prostě hrdí a neradi jsou házeni do jednoho pytle se Somálskem, kde už 20 probíhá občanská válka. S dvěma balíky v batůžku vyrážíme konečně na jídlo do pouliční jídelny, kde si dáváme špagety se zeleninou a nezbytné „očazené“ čaje s mlíkem. Po jídle nevyrážíme někam na památky – oni zde také prakticky žádné nejsou – ale zjistit, odkud odjíždí shared taxi to Berbery, případně se stavit na Immigration office pro permit na check-pointy nebo vůbec pozjišťovat, zda je tento papír nutný. Polohu stanoviště taxi máme přibližně zmáklou, tak se jdeme podívat na „New police station“, kde nám třeba poradí co a jak.  Zase my naivkové…není policie jako policie a zvlášť v Somalilandu. Nejdřív nás nechtějí vůbec dovnitř pustit, když přivolanému (asi policistovi) chlapíkovi, co mluví anglicky, vysvětlujeme naši prosbu, tak nás vedou někam do útrob k nejvyšším náčelníkům. Větší tmavá místnost bez nábytku pouze s koberci, na kterých leží několik břichatých oficírů v různém stupni „vykátovanosti“ – tak takhle vypadá policejní služebna v Hargeise. Se zdvořilostí sobě vlastní opakuji naši prosbu týkající se nutnosti permitu pro přejezd do Berbery. Odpovědí je nám to, co nechceme tak úplně slyšet, tedy že je třeba si zajít na Imigrační úřad na druhém konci města, kde papír dostaneme.  Moc se nám tam nechce, spíše bychom to risknuli, ale jelikož čas je, tak jdeme v prachu na opačnou stranu města podívat se zmíněném úřadu. Když už nic, tak aspoň budeme vědět, kde je, protože sem budeme muset při cestě nazpět pro víza. Budovu, teda vlastně dvorek v zadní části Ministerstva zahraničí jsme našli poměrně rychle. Nevím co za funkci má zevlující osoba, které se ptáme, ale to nevadí, protože jednak už je zavřeno a nakonec prý žádný permit nepotřebujeme, protože vše je v pohodě a bezpečé. Tak zase nazpět do centra. Máme hlad, tak jdeme podle LP do jednoho z doporučených restaurantů – Daalxiis restaurant je pěkná zahradní restaurant pro bohaté Somálce s nás s jídlem kolem 3-4 dolarů (nic moc), armádou číšníků a antilopou uvázanou u vchodu. Dáváme jako vždy jedno jídlo dohromady a jdeme do Cadaani restaurantu, což je takový coca cola fast food, se dojíst. Kafe mají teda lepší v Etiopii, zde zase výrazně větší výběr sendvičů a jídel. Jaký rozdíl oproti Etiopii, kde je v tuhle noční hodinu už klid a mrtvo, zde to maximálně žije, auta jezdí, stánky otevřené a lidí všude plno.

31. 12. 2010 Hargeisa –> Berbera

Muslimové si evidentně mnohem raději pospí jak křesťané, ještě kolem osmé je všude dost mrtvo a vše se teprve pomalu probouzí. Zatím pouze pár kaváren je otevřených, takže nakonec končíme na snídani, tam kde jsme včera večeřeli. Ujímá se nás extrémně natvrdlý číšník, který naprosto nechápe, že chce jídlo a čaj. Až s velkým úsilím a s pomocí místních nám na stole přistávají čaje a játra na cibulce, což je jedno z místních tradičních snídaňových jídel. Lucka 5x urguje mangový džus, až to vzdá, sní buchtu a tím nějak uzavíráme tuhle snídaňovou kapitolu. Tím pro dnešek program v Hargeise končí a vyrážíme směr Berbera, kde hodláme oslavit Nový rok. Sice jdeme tušeným směrem k stanovišti taxíků, ale i tak nás opět každý posílá někam jinam. Nikdy není jasný, kdo vůbec netuší, kdo nechápe, kdo chce vydělat nebo kdo to myslí dobře. V naší Toyotě zatím sedí pouze jeden děda, takže je jasný, že pár hodin to dá, než odtud vyrazíme. Ve finále je auto obsazené následovně: vepředu 2 lidé, v prostřední řadě 4 lidi, v zadní řadě opět 4 lidi. Vedle sedícímu dědovi se tohle uspořádání značně nelíbí, tak furt nadává a roztahuje se. Chlapík vedle to vzdá první a dobrovolně se přesunuje do zavazadlového prostoru. Na cestě nás celkem čeká 6 check-pointů, které bychom měli v ideálním případě projet bez problémů, aniž by si nás policisté všimli. V méně ideálním případě bude následovat vysvětlování a obstrukce a v tom nejméně ideálním případě nás polifrují nazpět. První check-point a hned následuje prostřední varianta. Jsme spatřeni, musíme vystoupit a ukázat pasy a vysvětlit proč nemáme permission letter. Naštěstí jim stačí ukázat víza a přijít se storkou, že nám bylo řečeno na Immigration, že povolení nepotřebujeme a jsme propuštěni. Ani na jednom stanovišti nás nikam nezapisují, takže není moc zřejmé, proč nás zastavují, když ani úplatek nikdo nechce. Zastávek na kontrolních stanovištích je celkem šest plus ještě zastavujem pro nástup a výstup nebo třeba pro velbloudí mlíko. Cesta se protahuje, Arabové neskutečně žvaní celou cestu, až hlava brní a do toho do mě hustí chlápek vedle něco svojí příšernou angličtinou, přičemž mu prakticky není nic rozumět a děda kverulant pořád nadává. Naštěstí aspoň silnice je asfaltová, i když hlubokých výmolů je zde nepočítaně. Po více než 3h hodinách konečně vidíme moře/oceán a přijíždíme do Berbery.

[sthumbs=832|820|817,160,3,y,center,]

Taxikář nás veze rovnou k Esko hotelu, který by měl dle LP docela drahý, ale jak to tak bývá, vše je jinak a tak máme pokoj s větrákem a koupelnou za 8$. Ani se moc nevybalujeme a hned jdeme na jídlo do nějaké rybí restaurace. Objednáváme si rybku s rýží a jako správní turisti Coca colu. Docela drahé a nic extra, sem už příště nepůjdem. Vtipné je pozorovat místní jak jí špagety rukama…kupodivu jim to jde dobře, i když špagety jsou všude kolemJ.My taky jíme všechno rukama, i když nám tady přinesli i příbor. Moře, oceán…konečně jsme se dočkali! Původní myšlenka, že bychom oslavili Nový rok u moře, zdá se, spěje k naplnění. Město samotné není překvapivě přímo u moře, ale je nutný přejít tak 500 metrů pustiny, než se dostaneme k vlnám.  Dost možná, jak napovídají hroby a rozvaliny v dálce, se zde kdysi přehnala válka a vše smetla. U moře je poměrně živo, vypadá to, jako kdyby všichni na něco čekali, ale patrně tomu tak není, spíše jsou všichni na procházce. Je totiž pátek, tedy vlastně víkend a místní vyrazili na korzo. Místní ženy v dlouhých pestrobarevných šátcích vypadají na pozadí moře velmi exoticky. Což jde ostatně říct i o nás dvou, páč je na nás od začátku upřena dost značná pozornost. Je to v pohodě do té doby, než dojdeme k místu, kde vegetí snad celá škola dětí pravděpodobně odněkud z vnitrozemí.

Od hrošíků v Ziway k hyenám v Hararu

27. 12. 2010 Shashemene –> Ziway

Na rozdíl od včerejška, dneska by to nemělo být tolik o přesunech, ale spíše o jezerní fauně, hrošíkách a pohodě u jezera Ziway. Vstáváme s rozedněním, bereme motorikšu (bajaj) za 3 birry na starý autobusák, odkud jezdí busy do Ziway. Klasicky řidič jede jinam, takže ještě dobře, že máme mapu v LP a tak ho můžeme navigovat. Minibusík je prázdný, takže jdeme do pojízdné čajovny na čajík a zevlovat na po plácku. Čaj je vždy a všude, stačí k tomu pár kalíšků, nějaký tácek a termoska. A vždy chutná výborně! Silnice do Ziway je v perfektním stavu, s průměrem kolem sta kilometrů v hodině jsme na místě za chvilku. V Ziway bereme první hotel, na který natrefíme – Brothers hotel – 80 birrů za pokoj s koupelnou a dokonce TV a slušným výhledem. Je tu po ránu i docela zima a fouká…zlatý vedro na Jihu…Nějak pořád nevidím, kde je to jezero:-(. Lucka má hlad a nedá mi pokoje, dokud nenajdeme i zde nějakou džusárnu a ona si nedá svůj avokádový džus a ukojí tak abstinenční příznaky. Hledáme, až najdeme – místňácká klasika, dvě místnosti, bar s obřím strojem na kafe, budka na placení, plno stolíků, navíc nějaké muchy a místní štamgasti. Lucka dává svoji mňamku, já volím vajíčkovo-fazolovou baštu s cibulkou, kterou donesou v malé pánvičce až ke stolku a tam to teprve číšník zamíchá a dochutí. Výborný a efektivní. Už jsme asi u muslimů, protože místo injery se standartně podává chlebík. Kafe, čaj, kafe a čaj…a džus…zde asi ani jeden z nás nezhubne:-). Po snídani berem za 4 birry drožku s koníkem směrem k jezeru. Ano, dostavuje se onen velkopanský pocit, i přes neustálé poskakování a kodrcání, nemluvě o nulovém komfortu. Není to daleko, ale svezení je to příjemný. Jenom co sesedneme, jsme odchyceni jednak samozvanými „naháněči“ na hippo výlety a pak taky výběrčím „vstupného“. Ten si říká (přirozeně jenom od cizinců) o 10 birrů (dostáváme na to dokonce stvrzenku), setřást nebo vyhnout se mu nedá. Nadháneči začínají na částce 600 birrů za motorovou loďku a 400 birrů za pramičku. Chvilku se dohaduje, až dojdeme k částce 250 birrů za pramičku. Pramička je v tomhle případě z hrubých prken zbitá loďka, do které teče. Nicméně my jsme přirozeně odvážní a pár cm vody na dně nás nijak nemůže vykolejit. Výlet na jezeře je dokonalá romantika, klidné jezero kolem, kluci se střídají ve veslování a  my dva vzadu a koukáme do míst, kde by měli být k vidění nějací hrošíci. Zatím toho moc vidět není, jenom sem tam máme možnost spatřit na pár vteřin horší hlavu a oči. Vše má svůj klid, ale jenom do chvíle, než se jedny oči ponoří, aby se za pár vteřin vynořily o pořádný kus blíže k nám. Hippo nás zmerčil a rozhodl se, že nás trochu prožene, což chválabohu pochopili i kluci a nabrali raketové veslařské tempo. Evidentně měli nahnáno stejně jako my. „Angry hippo is very dangerous“, jak lakonicky shrnul jeden z veslařů. Záhy nám konečně přeje štísko a nedaleko nás se pěkně několikrát vynořil narůžovělý hippo, foťák cvaká, všichni nadšeně hýkáme a zase jedem dál do zátoky, kde uvidíme pro změnu mrtvého hippo. Hm, to už je slabší, ale i tak to byl docela příjemný výlet. Vystupujeme o pořádný kus vedle, než jsme nastoupili, borci zase nemají na rozměnění (evidentně zde lidi po kapsách nosí nanejvýš pár birrů, naše 100 birrovky nejsou asi moc obvyklé), takže musím kamsi do obchodu a teprve tam rozměnit:/.  Koupe se tu několik školáků a jsou samozřejmě nazí, jak je zde zvykem. Chudák jeden z nich, byl z Lucky tak v šoku, že dostal erekci jak bič a byl z toho tak zmatený, že ani nevěděl, co má dělat. Kámoši se mu smáli a Lucka se ani nezačervenala s tím, že je to normální:-D. Nazpět v „přístavu“ fotíme hejna pelikánů, marabu, ibisů a dalších. [sthumbs=766|762|760,160,3,y,center,]

Rybáři tu zrovna porcují ryby, takže se slétlo ptactvo ze širokého okolí. Asi jsou na lidi docela zvyklí, protože se moc nebojí. Je to samý pták, jeden jako druhý, takže jsme za chvíli z focení přesycení a jdeme na břeh, kde drahnou dobu jenom tak sedíme, nohy ve vodě, jíme banány a papáju a je nám fajn. Teda až na pocit, že jsem se opět spálil…a opět to nebyl pocit. S vizáží náčelníka rudochů jdeme z hotelu nejdřív na kafe a potom na net, kavárnu jsme našli hnedle, ovšem s Internetem je to horší, ten je až na konci města a ještě neskutečně pomalý. Tak na pár emailů a zase zpátky, tentokrát s cílem najít něco k jídlu. Jsme u vody, tak bude rybka. Restaurací je tu milión, ale jak poznat, která má rybky v nabídce. Daří se v restauraci Langano, kterou nám vlastně poradili kluci od hrošíků. Dáváme dvě porce (á 22 birr), čímž se naprosto přežíráme, k tomu pivko a spokojenost je maximální. Večer mě ještě Lucka vytáhla na čaj, ale stejně i jinde v Etiopii, to zde velmi brzo usíná a tím pádem usínáme i my…

28. 12. 2010 Ziway –> Nazret -> Harar

A zase přesuny! Dneska je v plánu se dostat až do Hararu na východě Etiopie, tak snad to vyjde, protože je to pořádná dálka. Hlavně z tohohle důvodu vstáváme ještě za tmy, rychle balíme a vyrážíme před hotel zjistit situaci a ideálně hned chytit nějaký spoj do Nazretu, kde bychom rádi přestoupili na s další bus směr Harar. Hezký plán, nicméně docela náročný. Počet lidí a hlavně typy lidí, kteří zde umí anglicky, mě už několikrát docela překvapil a stejně tak i teďka ráno. Čekáme v hloučku lidí na zastávce, když nás osloví anglicky chlapík, který zde dělá poslíčka a vozí na trakaři zavazadla. Chvíli kecáme, potom nás zve na čajík, přeje nás šťastnou cestu a odchází za svým. U nás by tuhle základní konverzaci nezvládla třetina vysokoškoláků. Minibus přijíždí za chvilku, obsazujeme poslední sedadlo, bágly putují na střechu a můžeme vyrazit…teda vlastně nemůžeme, protože nás je málo. Takže ještě pěknou chvíli popojíždíme bočníma uličkama dokola, až jsme konečně plní (až 19 osob vzadu) a můžeme vyrazit. Cestou tím pádem už nikoho nenabíráme a stavíme až ve velmi moderním a bohatém Nazretu. Žasneme, protože si naráz absolutně nepřipadáme jako v Etiopii, ale spíše někde v Evropě! Obchody, nákupní centra, všude čisto a pořádek. Dokonce i na autobusáku jsou čísla stanovišť a na nich napsané, kam dotyčný bus jede. Nevídané. Začíná pršet, další překvapení dnešního dne. Při přestupu nám tentokrát přeje štěstí, autobus na nás akorát čeká a má právě dvě poslední místa. Sice budeme sedět na místech vedle řidiče, což je dobré na krátkou vzdálenost, ale na dlouhou už moc ne, ale nevadí, protože jedeme! Lucka v rychlosti kupuje snídani – banány, vodu a buchty a může se jet. Místa vedle řidiče respektive v podstatě na motoru mají jednu výhodu a to v nádherném výhledu a taky jednu zásadní nevýhodu, že se nedá moc opřít a tím pádem ani usnout. Řidič si, že mně dělá srandu, že neposlouchám jeho náboženskou hudbu a místo toho pospávám. Cesta totiž ve finále není až zas tak moc zábavná, silnice rovná, aut minimálně (kromě kamiónů z Djibouti) a okolí je sice zajímavé, ale pořád stejné. Po poledni stavíme na oběd, chceme si dát s Luckou klasicky něco bez masa, bohužel domluva je slabší, takže nakonec dostáváme vařenou zeleninu, chleba a příbor.

Page 42 of 67

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén