Rubrika: Cesty do světa Page 1 of 42

Výlet se nám pomalu chýlí k závěru, dneska měníme směr cesty a pojedeme na sever po dálnici do Džiddy, odkud letíme za pár dní do Rijádu. Máme před sebou cca 400 km po asi docela kvalitní dálnici, takže cesta pěkně rychle ubíhá. Ze začátku míjíme podél dálnice velká stáda velbloudů a jinak klasicky trochu nuda kolem nás. Kolem poledne stavíme u benzinky na jídlo. Rádi bychom si dneska dali něco jiného jak kuře s rýží, abychom si opět dali kuře s rýží. Sice nám kluci ukazovali ještě ryby v chlaďáku, ale jelikož jsme si moc nerozuměli ohledně ceny, tak jsme zvolili stejnou místní klasiku. Kopec rýže, grilované kuře, cibule, papričky a sladký čaj. Kosti z oběda bereme s sebou pro psy, kteří se potulují na ulici. Tankujeme plnou a vyrážíme na poslední část cesty. Benzín stojí cca 12 Kč/litr a benzinky jsou pěkně s obsluhou, většinou není třeba vůbec vylézat z auta. Mají to ti Arabové s migranty jakožto manuálními pracovníky „dobře“ vymyšlené.

Ještě nejsou ani dvě odpoledne, když přijíždíme do Džiddy. Doprava značně zhoustne, naštěstí řešení – Ivoš jako řidič a já jako navigátor se ukazuje jako docela funkční. V takovém provozu s půjčeným autem moc jezdit nechci. Parkujeme u hotelu Al Andalus, v kterém strávíme poslední dvě noci v Saudské Arábii. Zítra musíme vrátit auto, ovšem i tak máme času víc než dost na obhlídku starého města Al-Balad, nákupy suvenýrů a třeba i nějaké koupání. Podle pana recepčního jsou koupací pláže na opačném konci města, cca hodinu cesty autem. Bereme plavky a vyrážíme. „Hele, koukni, tohle tady určitě nebylo“, ukazuju na znatelně černě odřený zadní blatník. Tak super, přejedeme celou Saudskou Arábii bez škrábance a potom nás někdo odře na parkovišti u hotelu. Ach jo, takže co teď? Nějaké pojištění asi máme, ale spoléhat na to úplně nejde. Četl jsem, že se vše musí vždy nahlásit na dopravní policii. Štěstí v neštěstí jsou ochotní lidi na recepci, kteří se nám velmi ochotně snaží pomoct. Pořád někam telefonují, ovšem spojit se s dopravní policií se nedaří. Když už to trvá docela dlouho a už je to přestalo bavit, tak nás posílají do nedaleké půjčovny Yelo, kde nám prý určitě pomůžou. No tak to jsem zvědav. Na hotelu uměl recepční aspoň trochu anglicky, v autopůjčovně se už o nějaké znalosti angličtiny nedá vůbec mluvit. Dělám nějaké pokusy s překladačem a pán si ještě vykládá s naším recepčním, nicméně tak nějak tuším, že to nikam moc nepovede. Prý zítra při vracení zaplatíme za nezaviněný škrábanec 100 až 300 rijálů a bude. Smířit se s tím moc nechci, ale co nám zbývá.

Historickou čtvrť Al-Balad máme nedaleko, tak jenom přejedeme autem, zaplatíme parkovné na několik hodin a vyrážíme nasát atmosféru staré Arábie. Mnoho domů je opraveno, nebo se opravuje, ale i tak to má svoje kouzlo. Vlastně poprvé jsme v trochu turistické čtvrti s klasickými suvenýrovými obchůdky. Zítra vyrazíme na nákupy. V jedné z bočních uliček jsme si dali neuvěřitelně dobrý falafel za doslova pár korun. Byl tak dobrý, že jsme se po chvilce vrátili ještě pro nášup.

Džidda – Rijád a domů

Všechno nejde vždy naplánovat do detailů a ani by to nebylo dobrý. Máme dnešek tak trochu navíc. Potřebujeme dopoledne vrátit auto a potom máme volno. Džidda je moderní město, kromě čtvrti Al-Balad tady nebude moc k vidění, ale nějak se zabavíme. Po snídani na hotelu vyrážíme na poslední cestu naším Changanem do autopůjčovny. Chlápek, kterému jsem včera vylíčil naší story o poškrábaném blatníku tady dneska samozřejmě není. Tak to bude ještě zajímavý. Naštěstí ale nebylo. Dnešního chlápka v půjčovně auto vcelku nezajímalo, vzal si od nás papír, něco napsal do počítače a prohlásil, že je vše ok a můžeme jít. Škrábance tohoto typu tady asi neřeší, podobné má koneckonců každé druhé auto.

Za dopoledního dusna jdeme pěšky do Al-Balad. Jsme široko daleko jediní exoti, kteří tady chodí pěšky. Však komu by se v takovým vedru chtělo opouštět klimatizované auto? My už auto nemáme, taxíkem pořád jezdit nechceme, tak není jiné možnosti. V Džiddě se hodně staví nové budovy. Je zajímavý pozorovat, že všichni dělníci jsou migranti (Bangladéš, Pákistán). Bez nich by se tady vůbec nic neudálo, neměl by kdo stavět domy, uklízet ulice, obsluhovat benzinky, uklízet.  Dopoledne je v Al-Balad ještě dost mrtvo, pár obchůdků se suvenýry jsme ale nakonec otevřených našli. A taky pohledy! Za denního světla je vidět, že mnoho ze starých domů je na pokraji zhroucení. Patrně se čeká až to spadne a potom místo toho postaví repliku pro turisty. Toulání a nakupování jsme zakončili v restauraci, kde jsme si vybrali čerstvou rybu, kterou nám během chvilky usmažili. Moc možností povykládat si s místními Araby jsme doposud neměli, takže jsme rádi využili jakžtakž anglicky mluvícího pána vedle nás a vyzpovídali, jak je to s počtem žen doopravdy (musíš se o ně umět postarat), co dělá a jak se má. Jako manažer ve státní nemocnici se rozhodně neměl špatně.

Později odpo jsme měli nápad vyzkoušet koupání na druhý pokus, bohužel ani tentokrát se moc nezadařilo. Když jsme konečně po hodinové jízdě taxíkem našli veřejnou pláž, tak nás nepustili dovnitř, protože dneska byl vstup pouze pro rodiny. Místo koupání jsme zakotvili v nedaleké restauraci, odkud jsme se aspoň mohli koukat, jak se ostatní koupou.

Poslední noc v Džiddě, snídaně a odjezd taxíkem na letiště. Je pátek a všude je naprosto mrtvo. Po dvou hodinách letu přistáváme v Rijádu, kde mám dobře sedm hodin času, než nám poletí letadlo do Vídně. Chvíli pátráme po vlaku, který by měl jet až do centra, ale máme smůlu, trať ještě není v provozu. Škoda, nezbývá než opět využít appky na taxíky. Po hodině v autě vystupuje u Masmak fortress, která je ale komplet po lešením, takže máme smůlu. Místo prohlídky pevnosti se chceme jít někam najíst. V podstatě naprosto náhodou jsme se během pár set metrů ocitli v naprostém chaosu Indie nebo v Bangladéše.  Jako když se najednou octneš uprostřed Dillí, takový to byl najednou nápor na všechny smysly. Hluk, smrad, nepořádek a obrovské množství lidí všude. V hospodě jsme si dali biryani a v nedaleké kavárně ještě indický čaj s palačinkou. Kousek vedle za rohem ještě šťávu z cukrové třtiny.  A potom jsme přešli pár setrů nazpět k pevnosti a zase jsme byli v klidné Saudské Arábii.

Cesta nazpět taxíkem na letiště. Chvíle čekání na odlet do Vídně a tím saudskoarabský výlet končí.