Rubrika: Írán 2008 Page 1 of 4

Den patnáctý

Budu muset přehodnotit svůj zvyk vyměňovat si vícekrát menší částky dolarů, páč už po několikáté se ocitám před nutností složitě hledat banku nebo směnárnu. V Hamadánu žádná směnárna není, musím tedy do banky, kde lze předpokládat složitý byrokratický proces a nějaké to procento dolů jako poplatek.
Ani se nemusím moc snažit s hledáním toho správného okna, resp. stolu, protože už svým příchodem budím značnou pozornost a jsme hnedle odveden na patřičná místa. Lépe řečeno, rovnou k řediteli. Takže jsme si potřásl ruce s několika úředníky, všem řekl, že jsme z ČR a všem vysvětlil, že chci vyměnit peníze. Není to ale tak jednoduché, protože se musí čekat na „rate“. Prý za zdržení může Ramadán. Po půlhodině jsem se dočkal, měním 40 USD a bankéřům na oplátku nechávám 60 USD. Ještě, že Íránci jsou staří poctivci.
Mám peníze, můžu začít nakupovat. Bazar je docela sympatický, ale je to spíše ten spotřební, takže tu není až zase tak moc zajímavých věcí. Kupuju nějaké šátky, koření, oříšky apod. Z hlediska útlocitného Evropana je asi nejzajímavější ovčí trh, kde je přehledně k mání vše co se jenom z ovcí dá využít, sníst nebo jinak použít.
Rád bych ještě koupil nějaké menší balení pravého íránského čaje, což ale není úplně jednoduché, protože všude mají klasický černý Ceylon. Nakonec nacházím pravý Írán u chlapíka na chodníku, bohužel prodává jenom půl kilové balení, což je hodně, ale co se dá dělat. Dle gestikulace jsem pochopil, že balení stojí dva dolary…jaké je překvapení, když chlapík chce pouze 2000 IRL, což je 3,80 Kč. Nechápu.
V Hamadánu mě už nic extra nedrží, beru tedy z hotelu bágl a s časovou rezervou švihám na terminál. Taxikáře se snažím přesvědčit, že bych měl jet za 5000 riálů, ale moc pochopit to nechce, takže platím 8 tisíc. Tři tisíce do taxikářovy kapsy navíc, mě opravdu nezruinují.
Je zde možná nejhezčí autobusák z celého Íránu, ale spojů moc nemají. Zkouším ještě jiné společnosti, zda někde není rychlejší Volvo směr Orumiyeh, ale smůla, jezdí pouze prastaré a pomalé Mercedesy. Na druhou stranu, aspoň zakusím i tento klasičtější způsob přepravy. A krom toho, je to nehorázná lidovka, 10-11 hodin jízdy za 4 dolary.

From Iran – Hamadan

To že jsem ušetřil si vynahrazuji na jídle. V nádražní restauraci (neplést s českými nádražními restauracemi) dávám obligátní kebab na špejli s horou rýže spolu s nezbytnou limonádou na zapití. Drahé (skoro 5 dolarů) ale dobré.
Netrvá dlouho a luxusně obstarožní Mercedez Benz, made by IranKhodro, je připraven na cestu. Vyrážíme v jednu odpoledne, abychom dorazily do 600km vzdáleného cíle u hranice s Tureckem. Na rovince je náš Mercedes králem (jednooký mezi slepými), mnohem horší je to do kopce a že jich po cestě je. Kupodivu jsme vše vyjeli, i když to byla většinou spíše rychlejší chůze. Jako obvykle se nikde nestaví, takže si čtu, v duchu se raduji, že jsme si nakoupil hodně pití a snažím se nemyslet na hlad. Když už byla přestávka, tak zase nebylo co koupit, hold opět sušenková hladovka. V cíli, ve městě Orumiyeh vzdáleném cca 50 km od tureckých hranic jsme kolem půlnoci. Moc možností v liduprázdném městě kolem půlnoci dělat, než si vzít taxi do hotelu, opravdu není. Volím jistotu hotelu Reza, pokoj s koupelnou za 12 USD, chlapík chtěl dvacku, ale měl smůlu.

Read More

Den dvanáctý

Po celonočním předjíždění kamiónů přijíždíme do Shirazu kolem šesté hodiny ranní. Co se týká počasí, je to oproti Bandáru docela změna, naproti tomu okolí je podobné, de facto poušť. Ještě než jdeme na taxi, zkouším pozjišťovat autobus do Hamadánu. Situace je tradiční, všechny autobusy jedou mezi jednou a druhou hodinou odpolední za překvapivě stejnou cenu, 90 000 IRL. Opět musím zvolat, ať žije konkurence. Důvod proč by se člověk měl 15 hodin plácat v buse a potom přijet do cíle v nepoužitelný čas kolem páté hodiny ranní, opravdu nechápu.
S taxikářema je docela legrace. Chceme se dostat do hotelu, první nabídka je za turisticky standartní cenu 20 000 IRL, už máme skoro bágly v autě, když přiběhl jiný taxikář, že nás bere za 10 tisíc. Neváháme a jdeme k němu, načež se původní řidič, kterýmu právě utekly peníze, začal rozčilovat a dokonce se snažil našemu řidiči vypustit kola.
Hotel, který máme vyhlédnutý má ještě zavřeno, tak bereme vedlejší Sasan Hotel, třílůžák za 324 000 IRL. Hotel má evidentně svoje nejlepší období dávno za sebou, což potvrzuje i slizký hoteliér svojí hláškou, že Sasan hotel je well know international hotel bla bla…
Ten samý slizoun se hnedle chopil příležitosti a začal nám nutit výlet do Persepolis, Pasagarde atd. za cenu 500 tisíc riálů. Po domluvě nakonec berem, kdo ví jaká cena by byla při vyjednávání s taxikářema na ulici.
Na pokoji Internation Sasan Hotelu jsme našli luxusního švába.
V pěti lidech v taxi není cesta žádný med ještě, že my dva s Josefem jsme hubení, takže se vždy do auta nějak poskládáme. Po návštěvě obchodu a nákupu vody, je první dnešním cílem Persepolis, které je vzdáleno cca 40 km od Shirazu. Z dálky vypadá areál poměrně rozlehle a zajímavě, z bližší perspektivy je situace horší. Nic moc k zajímavého, úchvatného a nového zde pro nás k vidění není, patrně proto, že všichni už jsme byli v Sýrii a místa jako Apamea nebo Palmyra strčí tento turistický areál hravě do kapsy. Aspoň, že je vidět, že je po sezoně a není tu moc lidí.

From Iran – Persepolis,Shiraz

Areál je oplocený, všude lešení (v Íránu je snad všechno pod lešením), plno zákazů kam se může a kam ne, aspoň že vstupné je symbolické. Nejlepší jsou patrně hrobky tyčící se nad areálem, jinak je to spíše taková vyumělkované muzeum pro turisty.
Nicméně, oproti Pasagarde je to ještě luxus. Zde totiž není už vůbec nic, vstupné klasicky 3000 IRL. Jenom popojíždíme autem a vlastně ani moc nevystupujeme. Mnohem zajímavější a tam bohužel nestavím, je osada kočovných nomádu v korytu vyschlé řeky. Před léto se pohybují zde v horách, aby se na zimu přesunuli do tepla k Bandáru.

From Iran – Persepolis,Shiraz

Poslední zastávkou je Naqsh-e Rostam, což jsou hrobky perských králů vytesaných vysoko ve skalách. Jednoznačně nejlepší a nejzajímavější část celého výletu. Nikdo z nás netvrdí, že to byla vyloženě nuda, byl to docela zajímavý výlet, i když spíše je to o tom si to „odškrtnout“, že jsme zde byli, než že bychom zažili a viděli něco nového a úžasného.
Po odpočinku na hotelu vyrážím do města, nejdříve na poštu, která je dle očekávání zavřená. Když se ptám místních, zda neví kdy je otevřeno, dostane se mně odpovědi, že neví, ale že někdy určitě otevřeno bude. Cestou zpět se připojuji k Josefovi s Adrianem a jdeme na jídlo. Dnešní strategie je jasně daná, vyzkoušet co nejvíc různých dobrot a pořádně se „přežrat“. Po několika koktejlech (meloun, mango apod.) přichází na řadu čerstvé pistácie, falafel, různé dortíky apod. Moc dobré, ale štěstí, že mešita se záchody bal tak blízko. 🙂

Read More

Den devátý

Za mnohonásobného lupání v uších (u mě známka zdolání velkého převýšení) se probouzíme kolem sedmé. Kolem pustá, zvrásněná a v oparu schovaná krajina, jako vyšitá z povrchu Měsíce.
Na vlakové nádraží situované daleko za Bandárem přijíždíme okolo osmé. Už těch pár metrů z vlaku do klimatizované haly dává tušit, že počasí bude opravdu vypečené a že zima rozhodně nebude. Společně s Mustafou a ostatními z vlaku bereme taxi (každý 10 000 IRL) do města, kde už je to naprosto brutální prádelna, což v překladu znamená v mžiku propocené tričko a čůrky potu stékající po těle. Chlápci mně ještě ukazují, kde je kancelář autobusové společnosti, rychle se loučíme a já už se potím ve vlastní šťávě sám. Pán v autobusové kanceláři neumí ani slovo anglicky, ale i přesto jsme se domluvili na koupi lístku do Shirazu na šestou večer za cenu 70000 IRL. V brutálně překlimatizovaném shopu beru nějaké sušenky a hlavně hodně pití a může se vyrazit na boj s vedrem a urputnou vlhkostí. Naštěstí není třeba chodit daleko, vytoužený Perský záliv čili Ománský záliv neboli Ománské moře je hned za rohem. Pláž, dá-li se to zde tak nazývat, je překvapivě liduprázdná. Kdo jiný by se taky dobrovolně koupal ve vlastním potu s báglem na zádech v tento čas? Každých 50m dávám pauzu na nabrání sil a otření potu, který mně teče do očí a tím pádem skoro nic nevidím. První pocity z  Bandáru jsou tak brutální a úžasné zároveň, že nevím co si mám myslet, ale jinak se mi tu líbí. Hned na první pohled, je to hodně jiný Írán – je zde hodně Arabů, Pákistánců, Afričanů a dalších etnických skupin. Zajímavý mišmaš, který dává jinak fádnímu městu správně orientální nádech.

From Iran – Bandar Abbas

Nábřeží údajně nejteplejšího moře světa jinak nic moc nenabízí, pár koupajících se děcek, několik odstavených lodí a jedna skládka. Za probíhající vojenské přehlídky (dnes je totiž Den armády) se pomalu sunu k přístavu, odkud by měly odjíždět lodě na ostrovy Qesm a Hormoz. Lístek na loďku stojí 20 tisíc riálů, jsem rád, že konečně sedím a že nemusím už nikam dál chodit. Pot ze mě lije i během cesty, za to místňáci jsou v klidu, oblečení jako kdyby začínala zima a ani kapka potu.
Za půl hodiny jsen na místě, na ostrově Qesm, ve městě Qesm, kde je překvapivě stejný počasí jako v Bandáru. Uvědomuju si, že vlastně nevím co zde budu dělat a kam chci jet. Nevýhodou osamělého travellera je při koupání je, že mu nemá kdo hlídat věci, takže by bylo dobré jet asi někam za město. Beru tedy taxi do centra a zde se uvidí. Veškeré plány a hypotézy smetla ve vteřině náhoda, když potkávám kamarády ze Sýrie – Josefa, Liškuse a Lemiše. Ani nevím koho více tahle náhoda překvapila, každopádně se tím pádem všechny mé dosavadní plány zde mění. Borci mají v plánu zůstat na ostrově více dní a podniknout nějaké výlety s koupačkou a potápěním. Docela mě to láká, tudíž se ve vteřině rozhoduji, že oželím sedm dolarů a lístek do Shirazu a připojím se.

From Iran – Qesm Island (Shideraz, Laft, Tabl, Larak Island)

Bereme taxi, resp. první auto jenž nám zastavilo, do vesnice Shideraz, kde by údajně měla být možnost ubytování u paní, která hovoří anglicky a krásná pláž, v moři plno želv atd. Pláž je super, moře úžasný a dokonce i ty želvy zde jsou, ale jinak nic, krom spalujícího žáru. Ve vesnici je vyjma mešity naprosto pusto a prázdno, o ubytování zde nikdo neví, tak se aspoň snažíme najít nějaký obchod, kde by se dala koupit voda. Správci z mešity se konečně podařilo najít odpovědnou osobu, jenž otevřela obchod (hodně odvážné tvrzení na pustou a překlimatizovanou místnost s chladícím boxem), kde jsme nabrali sušenky, colu a plno vody a hurá se koupat. Opuštěná pláž s lavičkami a přístřeškem, jejíž největší boom byl patrně za Šáha, nám naprosto vyhovuje, tudíž program na odpoledne je jasný – koupání, potápění, pozorování krabů a želv a smažení se ve vlastní šťávě.
Kolem páté to balíme a jdeme na stop nazpět do Qesm town. Máme docela štěstí, po pár minutách zastavuje dodávka a bere nás na korbu. Až do Qesm ale nejede, ale prakticky ihned nám zastavuje další auto, a to jede až do Qesm. Z hotelů vybíráme dvojici Park a Diplomat hotel. Diplomat obsadil zájezd Indů, tudíž se ubytováváme v Park Hotelu, 350 000 IRL za čtyřlůžák se snídaní. Sprcha bodla jako nikdy. Večeře (opět fastfood) je opět požitek ve vlastní šťávě, kdy se běžné stravovací úkony stávají nesnesitelným a potícím se procesem.
Mango mi chce chlápek prodat za dolar (neberu!), je vedro a dusno a už ani záhadně vypadající „masky“ – zahalené arabské ženy v orlí škrabošce, z které jsou jim vidět jenom oči, nejsou k vidění.

Read More

Ráno na dvorku/atriu v Amir Kabir hostel– psaní deníčku, snídaně za 20 tisíc riálů (vajíčko, meloun, čaj, chleba, máslo – nic moc, ale během Ramadánu jak když najdeš) a pokec s krajany. Někdo jenom projíždí, jiní se už vrací nebo cestují podobně jako já. Je to příjemně strávený čas, ale povinnosti volají, je čas vyrazit do víru Esfahánu.
LP má docela pravdu, když praví, že není zlé nejdřív podívat k Jameh Mosque, jenž leží na opačné straně než je Imámovo náměstí. Ovšem, že se ztratím hned po sto metrech co odbočím z hlavní ulice do bočních a neznačených uliček, to jsem moc nečekal. Nejsem si moc jist směrem ani vzdáleností, tak se vracím skoro na stejné místo, odkud jsem vyrazil a zkouším znovu. Daří se lépe, ale i tak vycházím z bazaru na úplně jiném místě než jsem chtěl a ještě k tomu odbočuji na druhou stranu, než jsem chtěl. Sice jsem se zatoulal a přišel k Jameh Mosque až po hodinové procházce, ale zato jsem měl možnost prozkoumat bazar a navštívit nádhernou madrásu hned u bazaru.
Svým způsobem se mně Jameh Mosque líbila více, než slavná a opěvovaná Imámova mešita. Jameh je taková více autentičtější, opravdovější (ale i zde je vstupné 5000 IRL) a není to jenom tím, že kolem jsou trhy, obchody a plno lidí.

From Iran – Esfahan

Ptačí trh, zmiňovaný i v LP, může být stejně „šokující“ jako první návštěva místního řeznictví, po druhé návštěvě je to už nuda. Mnohem zajímavější jsou nádherné mosaiky Khomeiniho a Khatamiho v Mausoleum Harun Vilayet a vůbec celá oblast okolo 48m velkého minaretu směrem k náměstí. To je oproti večeru skoro liduprázdné. V dopoledním ostrém slunci se fotit nedá, tak aspoň chodím okolo, nakukuji do bazarů a dumám, že bych něco koupil, i když vlastně nevím co bych kupoval. Tyto turistické bazary jsou na suvenýry ideální, nevím proč, ale na těchto bazarech nekupuju moc rád. Na druhou stranu, tam kde bych i rád něco nakoupil, zase není co nakoupit. Neturistický bazar je pro Íránce, jsou zde věci denní potřeby a ne blbiny pro zápaďáky.
Při návštěvě obrovské Imámovy mešity mám trochu smůlu, po asi ¼ hodině mě vyhánějí, protože se blíží čas polední modlitby.

From Iran – Esfahan

Moc se mě pryč nechce, tak ještě oplenduju kolem, což se mi vzápětí vyplácí neb dostávám pozvání od íránské rodinky na oběd. S radostí přijímám. Těším se na setkání s normální íránskou rodinkou a přirozeně mám také hlad a těším se kde poobědváme, co poobědváme a vůbec jak to celé proběhne. Chvíli chodíme kolem náměstí a sháníme jídlo, i pro místní to není úplně jednoduché, páč je všude zavřeno a tam kde je otevřeno, není moc velký výběr. Už se mně to ověřilo po několikáté, že Íránci si s Ramadánem moc hlavu nelámou a v klidu během dne jí. Když jsem se ptal na důvod, tak buď odpověděli, že prostě jí a tečka nebo mají universální výmluvu, že oni cestují a tím nemohou držet půst a musí jíst.
Jako místo pikniku, byl zvolen park hned vedle centrálního náměstí. Postupně se nakoupily sandwiche, pití a cosi na způsob polévky, ale zato lepivější a mnohem hustší, možná podobné indickému dhálu. Rodinka je poměrně rozvětvená, část je domácích a druhá přijela na výlet z Tehránu. Naštěstí nejenom synátor umí anglicky, takže zábava docela plyne. Po jídle dostávám pozvání domů, nevím úplně zda to není spíše formální slušnost, ale beru a těším se na nové zážitky. To, že je šátek nutné zlo, mně nejenom potvrdilo plno lidí, ale lze vidět i kdekoliv – ženy, které nosí šátek někde v půli hlavy a vykují jím nabarvené vlasy, nebudou patrně velké fanynky této módy. I ženy z této rodinky se hned po příchodu domů, daleko od náboženské policie a státní moci, převlíkli do domácího evropského oblečení a sundali nenáviděné šátky.
Odpoledne se nakonec docela vydařilo, nejdříve jsme si jenom tak vykládali, posléze přišel na řadu backgammon – velmi nečekaně se mi dařilo, neboť jsem dal „kotlík“ postupně skoro všem členům rodiny, až přišla na řadu hlava rodiny – otec, který vzal hru poměrně prestižně, až jsem se bál, co by se stalo, kdybych ho taky porazil. Měl nakonec štěstí, posledním tahem hodil double a vyhrál celkově dva ku jedné. Měl radost, že vyhrál a já měl radost, že jsem nevyhrál já a nedostal na budku:-). Po hře už zábava trochu vázne, domácí se tváří nějak vážně, jako kdyby řešili nějaký rodinný nebo pracovní problém nebo neví co se mnou. Loučení je srdečné a velmi přátelské, ale bez podání ruky. Trošku jsem s tím váhal, na jedné straně jsem si vědom společenských pravidel, na stranu druhou tahle rodina je hodně moderní, nakonec jsme udělal velice dobře a prozíravě, že jsem nenabízel podání ruky.

From Iran – Esfahan

Ali jede se mnou zpět na Imam Square, kam přicházím akorát včas, abych zachytil podvečerní fotografické slunce, krásné stíny a měkké pastelové barvy. Spíše bych si už šel po svých, ale Ali se mě pořád drží jako klíště. Jdu na jídlo, Ali se mnou, ale jídlo nechce, prý posiluje a musí jenom speciální stravy, tzv. steroidy. Říkám mu, že je magor, ale je mu to jedno, íránské slečny asi letí na svaly. Nakonec jedeme autem (předváděl se a řídil jak šílenec, ale kupodivu jsme nikoho nezajeli) kamsi na periférii, kde ovšem místo údajných kámošů, nabíráme jeho kočku s mladší ségrou. Íránky, a to platilo i o těchto, jsou krásné ženské, z očí jim kouká přirozená krása, kterou ale některé přebíjejí tunou make-up, což je škoda.
Páreček mě vysadil na náměstí kde jsou již mraky piknikujících nebo jenom tak lelkujících. Celé náměstí je krásně nasvětleno, mno prostě zde vládne příjemná a pohodová atmoška.

Read More

DEN ČTVRTÝ

Do Teheránu přijíždíme kolem sedmé, mno spíše jsme se pomalu sunuli dopravní zácpou vstříc teheránskému smogu. Po výstupu z busu následuje klasické:
„Mister, taxi?“
„No taxi“
„Mister, hotel?“ Taxi?
„No taxi, No hotel“
„Where do you go my friend“?
„Leave me alone“
Po chvilce se mi daří taxikáře setřást a začínám se zorientovávat kde vlastně jsem a kam mám jít. Že jsem skutečně na Západním nádraží si ověřuju podle gigantického Azadi památníku a televizní věže na straně druhé, otázka ale zní, kam na metro? Chvíli zmateně pobíhám okolo snažíc se zorientovat dle mapy v LP, což se moc nedaří, až se dám do řeči s chlapíkem co zde studuje PhD a umí dobře anglicky. Dáme čaj a jde se na bus. Já chtěl sice na metro, ale to on nějak nebral v potaz. Rozloučili jsme se na neoznačené autobusové zastávce s tím, že odtud co nevidět něco na stanici metra Azadi pojede. Úplně se vidím jak mě bus vyplivne někde in the middle of nowhere, takže jdu raděj po svých k Azadi památníku a odtud, když už se konečně zorientovávám, po hlavní ulici směr metro. Na mapě kousek, ve skutečnosti hodinka chůze v teheránském dusnu a všudypřítomném smogu.

From Iran – Teheran

V metru již pohoda, beru několik lístků do zásoby a jedu na Chomejního náměstí, odkud bych rád na blízký Golestan palace a na bazaru ukrytou Chomejního mešitu. Na náměstí jsou záchodky a i tyhle jsou zdarma, nechápu, ale je to tak…ještě před hranicema mě Rasoul říkal, ať rozhodně nikde na WC v Íránu neplatím, že jsou všechny zdarma a opravdu je to tak.
Vstup na Golestánské paláce je celkem 22 000 IRL, což byla asi trochu zbytečná investice. Platí za totiž za každý palác zvlášť, takže stačí v pohodě zakoupit lístky do poloviny paláců. Nebo neplatit nic a jen se procházet po nádvoří. Podobně worth-seeing je i dobře ukrytá Chomejního mešita. Mno, aspoň jsem se podíval na bazar a ochutnal výborné skořicové taštičky. Kvapím zpět do metra směr bývalá americká ambasáda, na místo nyní zvané US Den of Espionage, což je dneska de facto zeď pomalovaná proti americkou propagandou jako např. Socha svobody s lebkou spolu s protiamerickými výroky místních fousáčů. Vtipné:-).

From Iran – Teheran

Za výměnou peněz jedině na Ferdousi street, tak praví LP a já tak také činím. Ve fast foodu se zataženými roletami (takže nás Alláh nevidí:-) dávám luxusní kuřecí sandwich s zam-zam kolou za cca 25000 IRL. Hned vedle je banka Melli a mně opět přeje štísko, páč zrovna otvírají expozici národního pokladu, jenž je ukryt pod bankou v obrovském sejfu. Platím 30 000 IRL a spolu s ostatníma odevzdávám vše, včetně peněz a dokladů. Na dotaz o bezpečnost mých finanční, se pán pousměje a odpovídá, že jsme přece v bance:-). Tolik zlata, stříbra, diamantů, drahokamů atd. jsem nikdy neviděl a těžko říct, zda ještě někdy uvidím. Úžasný! Jak si dobíral jeden Polák, české korunovační klenoty jsou proti tomu chudý příbuzný. Foto bylo překvapivě zakázáno.
Jelikož nemám v Teheránu již žádný důvod se déle zdržovat a chci být zavčas v dalším bodě své cesty – Kashanu, po ¾ hodině opouštím sejf a metrem jedu na Jižní nádraží, kde během pár vteřin nasedám do busu směr Kashan. Bus je nový, takže vše je pěkně v igelitu, ptám se ukecané studentíka vedle, zda mu to nepřipadá divný. Naopak, je to úplně normální, nechápe můj dotaz. Za 3,5h jsem na místě, resp. na křižovatce odkud za 1000 IRL jedu savari (shared taxi) do centra k vyhlédnutým hotelům. První mosaferhúne (=ubytovna) hlásí full, i když mám spíš pocit, že mě tam nechtějí jako cizince ubytovat. Druhý „hotel“ s hrdým názvem Golestan Inn mně nabízí pokojík za 100 000 IRL, bez smlouvání, buď ber nebo ne. Odevzdávám pas, vyplňuju papíry a už mám de facto klíče v ruce, když přichází jiný týpek, patrně majitel, který po zjištění odkud jsem, zvyšuje cenu na 150 tisíc riálů. Vydírání a dvojí ceny toho typu odmítám akceptovat, tak se chvíli dohadujem, beru bágl a odcházím. I kdybych měl spát někde pod širákem nebo jet jinam, tak u tohodle vydřiducha spát rozhodně nebudu. Klusám do posledního GH Khan-e Ehsan, kde mně přeje štěstí (tzn. jsou zde normální Íránci) a mám nocleh pod hvězdami a zadarmo. Pokoj stojí 200 tisíc rialů před smlouváním, což bych i bral, nicméně se ptám, zda bych nemohl spát venku, tak chlapík souhlasí. Palanda je hodně tvrdá, ale ta romantika u bazénku a pod pomerančovníky a rajskými jablky…
Na závěr dne net, kde jsou blokovaný český stránky jako centrum.cz nebo idnes.cz, do cukrárny na brutálně sladký shake se zmrzlinou a dobrou noc…

Read More