1. září (Karakol – Jyrgalan)
Balíme věci, jdeme za panímámou na snídani (dneska jsou volská oka) a honem na autobusák, odkud nám jede maršrutka do Jyrgalanu. Je tu docela mrtvo, obchody teprve otevírají, tak kupujeme aspoň hrozny a chleba. Jyrgalan je vesnička na konci světa, která má to štěstí a smůlu zároveň, že je uvedena v průvodci Lonely Planet, tím pádem se stala docela populární a většina osazenstva maršrutky jsou cizinci. Platí se 100 somů za osobu a potom asi dvacka za větší batoh. My s malými baťůžky platit nemusíme, což ale neplatí o dvojici z Francie, která má dohromady jeden velký batoh, ale řidič jim nerozumí a myslí si, že každý z nich má jeden batoh a ten druhý se snaží zatajit. To ho naštve a z busu je vyhodí. Zvláštní, protože 20 somů za batoh je opravdu pár korun.
O dvě hodiny později konečná pod horami v Jyrgalanu. Nádhera. Na zastávce cedule od US AID s nabídkou homestay (guesthouse), většina lidí z busu jde hlavním směrem do vesnice, zatímco my to bereme přesně naopak nad vesnici, kde by měli být také dvě možnosti ubytka. Trochu bloudíme, protožežádná cedulka nebo někdo, koho bychom se mohli doptat. Konečně nás GH nacházíme, je sice otevřeno, ale doma nikdo. Tak chvilku čekáme a doufáme, že někdo ukáže.Není mně vůbec dobře a nikam dál se mně už rozhodně nechce. Paní se nakonec ukazuje, byla splknout se sousedkama o barák vedle. Spaní je v pokojíčku v patře za 700 somů, přičemž snídaně je v ceně a večeře za 300 somů. Jsme spokojeni, Jyrgalan vypadá úžasně a paní domu je taky moc sympatická. Méně sympatické je, že je mně fakt divně, tak ani nechutnám nabízené jídlo a jdu si nahoru lehnout. Ivoš jde na obhlídku, já zůstávám, abych nabral sil. Asi jsem snědl něco hodně divného, nebo mám otravu z jídla, protože takové blitíčko, to se jenom tak nevidí. A k tomu okamžitá brutální slabost. Požádal jsem paní domácí o černý čaj a dostal jsem ještě červenou tabletku (asi) na průjem. Není mně sice vůbec dobře, ale říkám si, že tu přece nebudu jenom tak ležet a jdu se podívat ven a třeba koupit v obchodě chleba. Těch pár set metrů bylo pekelných, myslel jsem, že to prostě nedojdu nazpět. Slabost, ostré slunce a nadmořská výška dělají svoje. Potřebuji spánek a klid. Lehám do peřin a doufám, že bude líp. Ivoš mezitím výletuje a já mu závidím, protože je tady neskutečně nádherně. Naštěstí spánek a klid pomáhají, večer už je to lepší, takže i večeři (paní domácí připravila skvělé oromo) jsem schopen z půlky sníst. Zatímco mně už je líp, tak něco podobného, co jsem prožíval před pár hodinama já, nyní padlo na Ivoše. Přišel, lehnul a druhého dne nevstal. Podezření padá na vajíčka od paní domácí z Karakolu. No, co už, hlavně že se cítím líp. U večeře vykládám s Polkou a Španělem nejen o cestování a blížících se nomádských hrách. Vtipné je, že přijeli stejným letem z Budapešti do Astany a jeli také stejným nočním vlakem do Almaty. Poslední černý čaj a jdem spát. Ráno bude dobře a půjdeme na výlet.
2. září (Jyrgalan – Karakol – Cholpon-ata)
Ráno jsem skoro jako rybička, Ivoš je už taky docela v pohodě, i když ani v jednom případě to stále na nějaké extra dlouhé výšlapy není. Snídám oromo ze včerejška a už se cítím docela dobře. Co s načatým dneškem? Zůstaneme v Jyrgalanu nebo se posuneme dál? Sám nevím, na jednu stranu je pěkně a dalo by se tu úplně bez problémů relaxovat. Na straně druhé se ani jeden necítíme ještě úplně na sto procent, takže nějaké větší akce by dneska asi v úvahu nepřipadaly. S těžkým srdcem vítězí nakonec odjezdová varianta s dovětkem, že se sem třeba ještě někdy podívám. Maršrutka jede 3x denně, brzo ráno, v 11:30 a potom myslím, že o půl páté. Vůbec je překvapivé, že tu mají pevný jízdní řád. To jsem ani nečekal. Ivoš dopo ještě odpočívá a já se jdu podívat na chvilku po okolí. Totálně rozjímací chvíle. Ticho, klid, výhled. Koně, ovce, krávy. Teď projelo jedno auto. Nyní míjím stádo ovcí. Nádherná dokonalost. Jen nerad se vracím zpět na pokoj. Loučíme se s paní domácí, ještě společnou fotku a jdeme na maršrutku.
V Karakolu se loučíme s našima spolunocležníkama z Jyrgalanu a jdeme se naobědvat na trh. Paní, u které jsem jedli měla vše pěkně navařeno, takže stačilo ukázat a už jsme mohli hodovat. Po obědě bereme taxi na autobusák (Karakol je hodně rozpláclé město), odkud pojedeme další maršrutkou do Cholpon-ata, protože dneska začínají World Nomad Games. Počítám, že tam bude celý Kyrgystán a vlastně nevím, zda čekat nějaké velké etno nebo spíše velkou komerci. Cesta ubíhá pěkně rychle až před Cholpon-atu, kde je najednou plno aut a objížďky kvůli zahájení nomádské olympiády. Když VIP, tak pořádně a rovnou zavřeme celou silnici. Takže to probíhá tak, že když jede někdo významný, tak se celá široká hlavní silnice v obou směrech uzavře a všechna auta musí zůstat v bočních ulicích. Kdo si tuhle akci hodně užívá je policie, která je vybavena píšťalkami, a tak se píská a píská. Horší to mají řidiči, kteří bez ohledu na to, jak mají drahé auto musí čekat. A zatímco v Karakolu aut moc nebylo a spíše jsme viděli ojeté šunky, tak zde je to samý Lexus a jiná luxusní auta. Máme při příjezdu docela štěstí, že musíme jenom na jednu objížďku a jinak se vezeme bez přestávky až do centra k vokzalu.
Mám podle bookingu vytipované jedno ubytko, ale nebylo to vůbec nutné, protože poptávka zatím vysoce převyšuje nabídku, tak nás ubytovává paní v GH na stejné ulici a každý máme svůj vlastní pokoj s TV a koupelnou za nějakých 700 somů. Původní plán bylo podívat se na zahájení, ale tam jsme ani nedošli, protože ten, kdo neměl lístek byl nějaký kilometr před stadionem zastaven a prostě smůla. Docela máme oba chuť na rybu, tak jdeme náhodně do jedné docela pěkné restaurace, kde bylo plno lidí, ale bohužel tentokrát plno lidí neznamenalo kvalitu, ale fakt, že hospoda byla zmíněná a doporučená v Lonely planet. Takže v Cholpon-ata do restaurace U Rybaka rozhodně ne. Celkově předražené a jídlo slabota. Tak vysušenou rybu jsem v životě nejedl a Ivošův pstruh byl taky z kategorii spíše bez chuti. Aspoň, že pivko ušlo. Žádné velké teplo po západu slunce není, na zahájení se nepodíváme, tak jdeme spát.
