Rubrika: Cesty do světa Page 14 of 42

Lake Bunyonyi

Cestou Ugandou – Lake Bunyonyi

Den dvanáctý – výletování u jezera Bunyonyi

Krásné ráno. Slunce začíná pomalu osvětlovat kopce na druhé straně jezera, na obloze sem tam mráček, ale jinak úplně modro. Beru foťák a vyrážím prudce do kopce podobným směrem jako jsem šli včera odpoledne. Není třeba jít dál než k úlům, protože již odtud se otvírají skvělé výhledy na jezero a na vulkanický kráter na horizontu. Společnost po cestě tentokrát nedělají ovíněné ženy, ale školačky, které míří do Rutindy do školy. Na velké popovídání to sice nevypadá, ale selfie dáváme bez problémů. Je zajímavé, že holkám vůbec nerostou vlasy. Každá má na hlavě jenom takový „kobereček“, na které si (ty, které na to mají) naplétají copánky. Holky jsou do školy a já na snídani. Kafe, čaj, omeleta, ovoce a krásný výhled z terasy. Takhle v pohodě bych dokázal snídat dlouho.
Dumáme, co dneska podnikneme. Týpek u brány nám vytrvale nabízí výlet lodí na druhý břeh a další ostrovy. Hmm, to se nám asi dopoledne úplně nechce. Místo toho půjdeme dopoledne podél břehu, někam dojdeme a nazpět si vezmeme loď nebo boda-boda. Zní to sice jako bychom plánovali výlet někam nazdařbůh a nevěděli, kam jít. Moderní cestování, kterému se vyhnout úplně nedá (a je to, přiznejme si, docela pohodlné), nabízí také offline mapy, kde je doslova i poslední silnička, nebo si můžu lehce zjistit, kolik má asi daná trasa kilometrů. Nuda to ale rozhodně není, jenom tolik člověk nebloudí. Naše trasa kopíruje břeh jezera, na první pohled to vypadá na pár kilometrů, ale pokud dojdeme až do Kakooku, tak se docela projdeme. Jak jsme zvyklí, že kamkoliv se hneme, tam jsou lidi, tak tady to neplatí, protože v podstatě celou cestu jdeme sami. U jedné ze zátok se jdeme podívat dolů k vodě na úly, když si náš všimne klučina z protějšího břehu a připlouvá za námi na kánoi. Klučina neovládá ani obvyklé „Hello muzungu“, ovšem je jasné (domluva beze slov), že nám chce nabídnou svezení na druhý břeh. Beny neváhá a skáče na vydlabaného kmene. Já mám jasno, že s foťákem a pasem v báglu půjdu pěkně po svých po břehu. Myslím, že i Beny poté, co zjistil, že kánoe je velmi vrátný vydlabaný kmen, trochu zalitoval, ale jsme hrdinové, ne? Takže mně hodil pas a vše cenné a vyrazil. Nepřeji samozřejmě nikomu nic zlé, ale kdyby se Beny vyklopil, tak by byla aspoň legrace a pěkná historka k dobru. Ne, nevyklopil se, zato já jsem se kvalitně opálil na poledním rovníkovém slunci. Cesta byla delší, než si klučina převozník asi myslel, tak mně šel naproti.Patrně se bál, že se muzungu ztratil. Je to další z „yes kids“, které na cokoliv odpovídají „yes“. Dojde to tak daleko, že si pro sebe polohlasem zanadávám, že je opravdu „vedro jak v ….“ A klučina odpoví „yes“. Jsme v Kakooku, čekali jsme vesnici a nějaké lodičky, které se budou samy nabízet, aby nás odvezli nazpět do Rutindy. Našli jsem pár baráčků roztroušených po stráni a prázdné molo. Nikde ani noha, doslova. Tedy kromě jednoho páru nohou na protějším malém ostrůvku, které za chvilkou skáčou do kánoe a jedou k nám. Hurá, nebudeme muset jít nazpět pěšky. Borec rychle pochopil, že chceme nazpět do Rutindy, kam by nás vzal na kanoi za 10k. Tak nějak si představuji další hodinu na poledním slunci a můj totálně rudý obličej (a pořád nějak nejsem zcela ztotožněn s utopeným pasem a nutností plavat ke břehu v druhém nejhlubším sladkovodním jezeře na světě), takže se pro jistotu ptám, zda není k dispozic loď s motorem. Byla by, stačí zaplatit 25k a můžeme vyrazit. Rutinda je díra, ale rolex (placka s omeletou) tady mají asi zatím nejlepší. Tajemství je v avokádu, které se přidá k omeletě a zaroluje.
Včera jsme potkali izraelský pár, který s námi byl u kráterových jezer, dneska pro změnu Holanďanky, které s námi byly u nosorožců. Z toho plynou dvě věci, jedná dobrá a jedná špatná. Ta dobrá je, že v Ugandě je opravdu málo turistů muzungů a ta špatná je, že všichni jezdíme na ta stejná místa. Po jídle byl mělo následovat kafe, ale to máme v Ugandě, i přes kávovníky všude okolo, prostě smůlu, takže se jdeme místo kafe vykoupat do jezera Bunyonyi.
Nějaká fakta: jezero Bunyonyi je jedno z mála jezer ve východní Africe, které je „billharzia free“. S hloubkou až 900 metrů jde o druhé nejhlubší jezero v Africe a koupeme se v nadmořské výšce 2000 metrů nad mořem.
Voda teplá jak u nás v létě na rybníku, takže ideální koupání. Jsou zde s námi ještě čtyři Izraelci. Jsou celkově spíše sami pro sebe, moc se nebaví s ostatníma. Nejsou to první Izraelci, které jsme potkali a je to prý tím, že v Izraeli je zrovna plno svátků, tak lidé mají volno a cestují. Koupání stíháme jednom dvakrát, potom se najednou zatáhne a během pár minut tady máme opět kvalitní slejvák. Tím pádem z lodního výletu nic nebude. Smutný je určitě týpek u brány, který nás celou dobu trpělivě naháněl, ale i my, protože dneska už budeme jenom na hostelu. Pro velký úspěch jdeme na večeři opět do toho samého „hotelu“ jako včera, ale odcházíme s nepořízenou. Dneska se nám už ani nesnaží nabídnout rýži, prostě nic nemá. Těžko říct, zda je to pravda, nebo po včerejšku už s námi nechce mít nic společného. Ještě, že je možné si na hostelu objednat večeři, jinak by byla hladovka. Dneska to není večer ani na psaní deníku. Jednak vypadává elektřina a potom je taková kosa, že nejlíp zalézt hnedka po osmé do postele.

Lake Bunyonyi - Uganda

Den třináctý – od jezera Bunyonyi do Masaky

Ugandské cestování se nám pomalu chýlí ke konci, takže musíme začít plánovat a počítat s tím, že v pátek dopoledne musíme být na letišti v Entebbe. Rýsují se dvě možnosti, kam nyní pokračovat. První a nejpohodovější je postupný návrat k Entebbe se zastávkou u Viktoriina jezera na Sse Islands. Druhou a trochu dobrodružnější variantou je zůstat tady v oblasti u hranic s Kongem, jet třeba do Kisora, kde by se dal udělat celodenní výlet a potom jet přes noc přímo do Kampaly. Nakonec jedeme na klid směrem k Viktoriinu jezeru. Ani dneska to nevypadá to extra dobré počasí a bylo by to asi zbytečné zde ještě zůstávat. Ráno bágly necháváme na recepci, platíme a jdeme ještě na kopec pokochat se okolí. Vyrážíme směrem Arcadia lodge, po chvilce se k nám připojuje místňák Ben. Evidentně si rád povídá, a navíc se nezdá, že by po nás chtěl nějaké peníze. První zastávkou je vyhlídka u Arcadia lodge. Resort je celý oplocený, ale Ben zná cestu. Zatímco fotíme výhled, tak se k nám přidávají dvě paní, které asi hlídají resort. Chvíli něco vykládají a potom zničehonic zamknou bránu, ať zaplatíme. Tomu se nedá nezasmát, každopádně odhodlání mají. My zase máme nechuť zaplatit, schopnost přelézt plot a navíc místňáka s sebou. Odhodlání dlouho nevydrží a my pokračujeme dál do vesnice Kdoragi, odkud je pěkný výhled dolů do údolí na Kabale. S Benem dáváme ve vsi limču a kecáme o všem možném, třeba i o politice. V Ugandě je totiž veselo, byla bitka v parlamentu a prezident nechce odstoupit, i když by už dávno kvůli věku měl. Prezident je totiž už 30 let u moci a dosáhl poměrně značné moci, takže není lehké ho donutit k odstoupení.

Dal například volební právo migrantům, kteří ho pak rádi volili. Do toho roztříštěná opozice neschopná na čemkoliv se domluvit, což známe moc dobře i od nás. Je fajn, že sranda v politice není jenom u nás ale i v Ugandě. Benymu se nechce šlapat nazpět, bolí ho palec, tak bereme motorku nazpět k ubytku (4 lidi na motorce, náš rekord!), kde se loučíme s Benem, vyměňujeme si kontakty a frčíme dolů do Kabale (7000 šilinků za oba). Pořád jsem trochu čekal, že si náš průvodce nakonec řekne o nějaké peníze, ale nic, prostě pohoda, což mě potěšilo.
V Kabale nás hnedka čeká bus do Masaky (20 000 šilinků), tak neváháme a přestupujeme. Jídlo ani pití sice nemáme, ale hlady v buse určitě nezemřeme. Na každé zastávce se do autobusu nahrnou prodejci oříšků a pití nebo stačí vykouknout z okýnka a koupit si špízy, rolex nebo třeba kukuřici. Bus je jinak docela pohodlný, místo čtyř řad obvyklých u nás je tu pět řad, ale pořád relativně dost místa na nohy i na sezení. Silnice je v této části Ugandy výborná, takže můžete jet jako o závod a co všudypřítomné retardéry dovolí. Někde u Mbarary (lituji těch, kteří tady bydlí a ráčkují) stavíme u benzínky na WC. Jdu na záchod a do obchodu, pořád náš bus periferně kontroluji, ovšem když už jsem u pokladny, tak vidím, že bus odjíždí a já v něm nejsem! Nebýt v buse, kterým jedete, je vždycky blbý. O něco lepší je, že v něm je Beny a ten si snad všimne, že tam nejsem. Nechávám čaje svému osudu a vybíhám ven, bus naštěstí zastavuje a můžeme jet i se mnou dál. Tahle příhoda pomyslně půlí cestu do Masaky, kam přijíždíme pozdě odpoledne. Bus nezajíždí do města, ale staví pouze na křižovatce, takže je nutné být docela ve střehu, protože se na nikoho nečeká a do Kampaly se nám dneska ještě nechce.
Z křižovatky Nyendo bereme boda-boda do města k Vienna guesthouse. Jedná se patrně o naše nejlevnější ubytování (10 USD za oba), sice máme každý velkou postel, ale jinak bída. Zvláště koupelna stojí za to, ale za deset doláčů nemůže chtít víc. Celkově je to vtipný ubytko, dole u recepce je obrovská zásobárna kondomů zadarmo a guesthouse je hodně průchozí, takže celou noc je dost živo. Ale zase vyloženě jako hodinový hotel to nevypadá. Africké kondomy udělaly radost Benymu, který je doslova „vybílil“, tudíž je jasné, co dostanou zaměstnanci IB Met na Vánoce. Humory na téma velikost afrických kondomů neberou konce. Masaka je jinak evidentně město obchodu a taky pěkných holek, jak zjišťujeme při procházce městem a hledání restaurace na večeři. Podává se místní klasika, ale snad poprvé máme oba pocit, že restaurace někoho baví. Paní majitelka za námi přišla popřát dobrou chuť a zajímala se, jak nám chutná. Jídlo bylo dobré, takže jsme neměli důvod nepochválit. Večer jdeme po nákupech (mají tu pěkné věci, ale vše Made in China), potom rychlé pivko na hotelu a spát. Noc byla dlouhá, hluk a rachot ze všech koutů hotelu

sloni

Cestou Ugandou – Queen Elizabeth National Park

Den desátý – z Kilembe do Queen Elizabeth National Park

Trochu mě bolí hlava! Nile Gold je ve větším množství než malém docela silné pivo. Tohle je ta horší zpráva z dnešního rána, ta lepší je, že v ceně ubytování je snídaně, o čemž samozřejmě vůbec nevím. Kdo se nezeptá, tak nic neví, zvlášť v Africe. Stačilo obejít barák, který slouží jako recepce a u borců v kuchyni si objednat. Omeleta, ovoce, kafe a ranní pohoda pod horami. Chvilku ještě kecáme se Stefanem, který ale za chvilku odjíždí. My jedeme patrně stejným směrem, ale nikam nespěcháme a jdeme třeba na…nedělní bohoslužbu. Málo lidí, málo lidí…asi se modlí doma, nebo byla ta pravá ugandská nedělní mše prostě jindy.
Nevadí, jdeme chytnout motorku nazpět do Kasese (celé z kopce za 10 000 šilinků) odkud bychom rádi jeli dolů na jih do Katunguru. Zastávka v Queen Elizabeth parku nebyla původně v plánu, ale když už jsme tady, tak nakonec safari přece jenom vyzkoušíme. Ani jsme se nenadáli a hned v Kasese se opět střetáváme se Stefanem, který už hodinu sedí v matatu a čeká na nějaké další spolucestující. Neděle bude zcela evidentně dnem klidu v Ugandě, protože většina obchodů má zavřeno a taky auto se plní jenom velmi pomalu. Jdeme se v klidu posadit pod střechu, kupujeme nějaký oplatky, ke čtení místní tisk a prostě čekáme. Však jednou to auto nakonec přece jenom pojede. Hodinka a půl pohody, když už to vypadá, že bychom mohli vyrazit, ale ouha. Nic se neděje a místo toho se borci venku začínají o něčem hádat a bude to patrně o penězích. Není moc jasné, kdo tu velí nebo kdo je viníkem, protože u auto oplenduje tolik lidí, že opravdu těžko odhadovat. Určitě půjde jenom o pár tisíc, kdy nesedí prodané lístky a celkovými penězi. Jak to nakonec dopadlo a kdo měl pravdu nevím, důležité ale je, že konečně někam jedem. Tentokrát to není bezinka, ale obchod s mobily, kde si řidič vyzvedl mobil, potom jedeme ještě pro obal na mobil a potom…ano, potom pro benzín. Ale stále ještě nejedeme, protože musíme vyzvednout skutečného řidiče, který se doposud povaloval ve stínu a jedeme. Silnice je v těchto částech Ugandy bezvadná, takže netrvá dlouho a jsme v Katunguru u Kazinga Chanell (spojnice Lake Edward a Lake George), kde se podruhé loučíme se Stefanem a vyrážíme vstříc zvířatům a kupě utracených dolarů.
Nabídka na safari na sebe nechává čekat pouhých pár vteřin po výstupu z matatu. Ve hře je plno věcí: odvoz na ubytko na poloostrově Mweya (už v Queen Elizabeth parku), potom odvoz na game drive (= výlet autem/jeepem na safari, koukání na zvířata z auta), samotné game drive a návrat. Celá legrace za 100 dolarů s ukecáním na 70 dolarů. Vzhledem k nedostatku turistů jsem to měl ukecat ještě více. Další chybou je, že jsem nějak zapomněl na návrat z ubytka do civilizace druhý den ráno. Taky je možnost přespat přímo v Katunguru za pár drobných, vyhnout se tak předraženému spaní v parku a druhý den jet na výlet. No co už, dolary se musí protáčet, takže vyrážíme. Nejprve nás čeká benzinka (jak jinak) a zaplacení poplatku do NP (40 USD/osoba/24 hodin). Je opravdu vhodné a dobré střežit potvrzení o zaplacení jako oko v hlavě, protože se kontroluje úplně všude. Prostě za ty prachy je potřeba zaměstnat úplně každýho, kdo jde kolem. Abych jen nekritizoval, přísné kontroly mohou platit i na pytláky, i když ti mají asi svoje cestičky. Jdeme se ubytovat (82 000 šilinků/osoba), sprcha a na jídlo. V dáli u břehů Kazinga channel jsou vidět stáda buvolů, hrochů a patrně taky slonů. Čím dražší jídlo, tím horší. Tak touhle rovnicí se dozajista řídí v místní hospodě. Vaří se tu jen pro průvodce a turisty, takže jsou nasazeny muzungu ceny a kvalita nicmoc. Dávám si sendvič za 20 000 šilinků a Beny rýžové biryani za stejnou cenu. Konkurence tu není, takže se není třeba moc snažit. Na nástěnce nacházím samolepku „We bus here“ od projektu busny.cz (po návratu jim píšu na FB a zjišťuji, že jsme se minuli o pár dní). Konečně jsou čtyři a můžeme vyrazit na kýžené safari.
Dumám si tak pro sebe, co asi za 70 dolarů za dvě hodiny uvidíme? A doufám, že toho bude víc než cestou k planinám Kasenyi, protože jsme nezahlídli ani blbou myš, natož třeba slona. Prostě mrtvo. Nakonec jsme viděli slony, hrochy, buvoly, nějaké antilopy a ptactvo. Lev tu údajně také je, ale ten se někam schoval. Asi jsme oba čekali o něco více, ale i tak zkušenost dobrá. Nakonec celé safari zachraňuje veliká skupina slonů, na kterou jsme natrefili už skoro za tmy při cestě zpět. Opravdu nádherná a majestátní zvířata. Je sice dost šero, ale i tak bezvadná podívaná. Sloni chtějí přejít cestu a naše auta jim v tom brání. Je zajímavé sledovat, jak se sešikují do „obranného kola“, kde uprostřed jsou mladí sloníci a samci chrání celé kolo zvnějšku a dávají pozor. Vlastně idylka, až na to cvakání fotoaparátů a min. deset aut, která různě popojíždí, aby muzungové měly ty nejlepší záběry.
Do hostelu se nakonec dostáváme už za tmy. U chatek nám kempuje stádo antilop (kob anglicky, česky Voduška kob) a prasat savanovitých (warthog), ale jelikož je už naprostá tma, tak vidíme jenom jejich obrysy a svítící oči. Průvodce nás varuje, ať v noci nikam moc nechodíme, že tu je plno hrochů. Jdeme do stejné hospody něco sníst, zhodnotit den a spát. Safari nebylo špatné, ale čekali jsme víc. Je to v podstatě takové lepší lidská zoo bez mříží a ve volném prostoru. Fajn zažít, ale příště asi dám peníze raději za něco jiného.

Queen Elizabeth NP - Uganda

Den jedenáctý – z Queen Elizabeth parku k jezeru Bunyonyi

Večer nám u hostelu kempovalo stádo antilop Vodušek a prasat, ale ráno už nikde ani noha. Vstal jsem o něco dřív a jdu se podívat k vyhlídce na Kazinga kanál a dozadu do kempu, kde parkuje několik overland jeepů. Může být docela zajímavé takhle procestovat celou Afriku, protože všechno si vezeš s sebou, stanuješ na střeše auta a můžeš se podívat kam chceš a kdy chceš. Navíc v parcích jako je tento ušetříš nejen za ubytko, ale hlavně za celé safari, protože se můžeš pohybovat po parku ve vlastním autě. Odvoz máme objednán na osmou, takže máme akorát čas na rychlý výlet křovinami až k vodní hladině. Hrochů tu bude plno, potkáme nějakého? Bylo by to super, ale jinak ve skrytu duše pevně doufám, že ne. Zkoušet rychlost hrošího běhu nemám po ránu (ani kdykoliv jindy) chuť.
V osm už na náš čeká náš včerejší průvodce Moses a můžeme vyrazit. Což mně připomíná včerejší byznys příhodu po africku. Když jsme dorazili, tak za náma došla paní z hostelu, že tady pán xy by nás hodil zítra ráno do Katunguru, protože tam prý taky shodou náhod (haha) jede. „A za kolik by to bylo“, ptám se zvědavě. Další náhodička, taky za šedesát tisíc. No jo, ale za šedesát jedeme tady s Mosesem a už jsme mu to slíbili. Ale kdyby tady pán trošku slevil, tak se určitě shodneme, že ten slib nebyl zase tak závazný, že? Ale to milého pána, ani paní z hotelu nenapadlo, takže smůla. Mohly být peníze jejich. Každopádně my jsme rádi, že někam jedem a s kým je už vedlejší. A navíc! Cestou potkáváme velikánské stádo slonů. Jsme tu jenom my a sloni, žádná další safari auta. Sloníci jsou evidentně na cestě k vodě a my jim bráníme. Však oni si poradí a pěkně nás obejdou. Já i Beny jsme happy, že jsme konečně viděli slony a v pěkné světle. Tímto bereme tedy safari trochu na milost.
Nazpět v Katanguru dáváme k snídani placky rolex za 1000 šilinků, tedy v přepočtu asi za 6 korun a jsme spokojeni, že máme zase dobré a levné jídlo. Sice jsme se s Mosesem již rozloučili, ale netrvá dlouho a podnikavý chlapík je opět zde. Tentokrát s nabídkou odvozu do Mbarary, což se nám hodí, takže neváháme a sedáme do luxusní Toyoty (dvě řady širokých kožených sedaček) a vyrážíme před kanál dál na jih. Jak to tak bývá, tak napřímo to nebude a v půlce cesty měníme auto. Silnici se skvělým asfaltem lemují čajové a banánové plantáže. Pryč jsou polorozpadlé baráky a chudoba, tady se evidentně žije na trochu jiné úrovni. Krásné vilky, všude plno aut. Je vidět, že čaj a banány docela nesou. Škoda, že nemáme více času, bylo by ideální mít možnost zastavit právě tam, kde se nám líbí a třeba pokračovat druhý den. Na to ale nemáme čase, takže jedeme přímo do Mbarara, kde na benzince přesedáme do matatu (20k) směr Kabale. Ve městě ale nemáme v plánu se dlouho zdržet, protože cíl dnešního dne je nahoře u jezera Bunyonyi. Jdeme vybrat peníze, poslat zbytek pohledů a najíst se. Bankomat u banky Barclays Benymu „snědl“ kartu (u vybírání nezevlovat!), pohledy poslány (stálo to více jak ve Fort Portal) a oběd nečekaně dobrý (houby s rýží). A nyní hurá do kopců k jezeru. Bereme boda-boda za 10k (za dvě osoby se platí vždy víc) do vesničky Rutinda, kde se dneska ubytujeme. Cestou míjíme vápencové kamenolomy. Kutá se tu bez jakékoliv techniky. Docela drsné. V Rutindě je dneska probíhá dneska trh, takže je tu hodně živo. Ihned po výstupu se na nás vrhá několik „Hello my friend, how are you“ týpků, ale ty lehce setřásáme a jdeme rovnou do Crater Bay Cottages, které mám doporučené z netu. V situaci, kdy nevíš, kam jít a všude je plno pomahačů a opruzů je dobré se tvářit sebejistě, aby bylo jasný, že víš, kam jdeš. Jinak se těchto typů prostě nejde zbavit. Ovšem i přes můj drsný výraz se nás za chvíli lepí další a u vrat do hostelu ještě jeden s nabídkou „activities“ (výlet lodí kamkoliv). Není tu moc turistů, tak se snaží. Papírová cena za ubytko je 45 dolarů za pokoj s koupelnou, což je ale moc, takže není problém to ukecat na 30 dolarů a určitě to mohlo být ještě víc. Je pěkně, jdeme na výlet. Jsme docela vysoko (2000 m.n.m.) a můžeme jít ještě výš, protože tam bude teprve ten boží výhled, který jsem viděl na netu. Společnost nám dělá několik ženských z okolních vesnic. Víceméně jsou všechny ožralé a dost otravné. Vůbec tu je nějak hodně opilých lidí. Asi když je trh, tak se utrácí vydělané peníze za alkohol. Uff, je to hodně krpál, ale ten výhled, ten nemá chybu!
Nazpět jdeme oklikou dolů k vodě. Samé kontrasty, na jedné straně luxusní resorty a vedle toho chudé chaloupky z bláta a mezi tím děti s nafouklými bříšky a v otrhaných šatech. S jedním takový klučinou, který s sebou vláčí kanystr, jdeme až dolů k vodě. Asi je právě čas, kdy se chodí pro vodu, protože za chvilku jsou tu další děti různého věku a každé (i to nejmenší) s nějakým kanystrem. Děcka se koupou a předvádějí se. Rozdáváme nějaké hračky a myslím, že udělaly radost. Největší peklo jsou ale ty kanystry, nebo jsem prostě tak slabej. Chvíli děckám pomáháme nést kanystry plné vody a máme co dělat, a to jdeme po rovině. Náš klučina si hodil těžký kanystr (tak 20-25 kg) na záda a vyrazil kamsi nahoru do toho šíleného krpálu. Naprosto nepochopitelné.
Zpátky ve vesnici se jdeme podívat po něčem na zub. A zase je to akce. Nabídka obvyklá, to už neřešíme, ovšem dovětek, že rýže bude trvat o trochu dýl, jsme si měli lépe zapamatovat. Tahle čekačka bude legendární. Jdeme vedle do hospy na jedno, sedíme s lahváčem na lavce, kecáme a čekáme. Pivo dopito, rýže nikde. Tak ještě do druhé nohy. I druhé dopito, rýže se stále vaří. Beny už je nervózní, tak jde zkontrolovat kuchyni. Byla to hodina a půl, možná dvě, kdy je rýže konečně hotová. Nebo se pan kuchtík, tak lekl Benyho v kuchyni, že to najednou uvařil? Nevíme, rychle jsme to snědli a padáme. Mimochodem, homosexualita je v Ugandě zakázaná (na liberalismus se tu nehraje), přitom tady kuchtík byl gay jak poleno. Tak to snad nebude s tou represí tak drsné.
Nad naším hostelem je několik chatrčí v řadě, kde se uvnitř sedí a něco se pije. Takže jdeme na průzkum. Vevnitř totální tma, jenom svíčka na stole vrhá chabé světlo na okolosedící. Dobrý den, jak se máte? Copak zde máte dobrého? Můžeme ochutnat, ptám se anglicky jako slušně vychovaný mladý muž, když vejde do hospody k místním. Tady je velký džbán, napij se s námi, odpovídá asi jediný anglicky mluvící. Předsudky pryč, nemoci pryč, odmítnout nejde. Chutná to zkvašeně a lehce alkoholově. Takže hospodo, dej nám jeden džbánek! Byla jenom otázka času, kdy si místní řeknou ještě o jeden džbánek pro sebe. Budiž, nestojí ani dolar, ale když se stočí hovor z obecných témat na to, zda jim dáme peníze (z principu ne a opilcům už vůbec ne), tak pomalu dopíjíme a jdeme na kutě.

Rwenzori kafe

Cestou Ugandou – od kráterových jezer do podhůří Rwenzori mountains

Den devátý – od kráterových jezer do Kilembe

Večer zima, ráno zima. Další den už zůstávat nebudeme. I když je tu krásně a pokud by dneska nepršelo, tak bychom mohli prozkoumávat další jezera, ale musíme jet zase o kousek dál. Již včera večer mě jeden z místních (je dost těžkém rozlišit, kdo tu v kempu pracuje, kdo je členem rodiny a kdo tu jenom tak zevluje) nabídl, že nás hodí do Fort Portal za cenu boda-boda (20 000 šilinků). Cena je fair, takže bereme. Jsme na odlehlejším místě a zase tolik možností dopravy zde není, ale stejně nám nabídne solidní cenu. Tento neturistický přístup se mně docela zamlouvá. Na snídani opět omeleta, ropný margarín a marmeláda. Už se oba těšíme na nějaké normální pouliční jídlo. Klasicky nejdřív pro pohonné hmoty. Kde není benzinka, tak mají benzín v petce. Bereme jednu láhev a vyrážíme z kopců zpátky do Fort Portal. Kluci nás hodili až ke stanovišti matatu, takže se ani výrazně nezdržujeme a pokračujeme dál směr Kasese. Radost je samozřejmě naprosto předčasná, jelikož ne všem pasažérům se zamlouvá, že v matatu pro 14 osob by nás mělo jet třeba 20. Pán vedle mě hlasitě protestuje, prý je to protizákonné a nehumánní. To možná je, ale to nás nezajímá, takže pokud s náma nechceš jet, tak my tě dovezeme nazpět a pojedeme bez tebe. Tak by se asi dala ve zkratce popsat reakce posádky na hádku ohledně míst v dodávce. My ostatní, kterým je to jedno, bez brblání jedeme dál vstříc klasické mačkanici. Naštěstí Kasese není nijak daleko, takže i s koleny zapasovanými napevno v sedačce se to dá vydržet. Beny je vysmátej úplně nejvíc, protože sedí pěkně v komfortu na předtím sedadle. Cílem dnešní cesty je vesnička Kilembe v podhůří Rwenzori mountains, ovšem pauzu na jídlo a výměnu peněz si dáme již v Kasese. Po výstupu z matatu nás hnedka oslovují kluci na motorkách, ale stačí říct „ne“ a nechají nás být. Kdysi a bylo to opravdu asi hodně dávno vedla do Kasese železnice. Muselo to být možná ještě v době post kolonizační, protože sice jsou koleje na mapě, ale v reálu jsou dávno pryč. Nezbyl ani pražec, vůbec nic. Kdybychom neměli mapu, tak se nedá vůbec poznat, že zde kdysi byly koleje. To platí prakticky o celé Ugandě, takže můj skrytý cíl svézt se v každé zemi aspoň jednou vlakem zůstane nesplněn. Najít banku není problém, protože v každém městě je jich několik a většinou je hnedka vedle i bankomat. Komplikovanější je to s výběrem, protože ne všechny bankomaty berou Visa karty. Druhá možnost je výměna peněž v bance, ale naráží na problémy hnedka na začátku. Žádné okénko pro výměnu nehledejme, nejdřív se musí vyplnit formulář, abych po byrokratické anabázi dostal místo 3600 šilinků za dolar pouze 3350 za dolar. Docela rozdíl, ovšem ani kartou to není výhra, protože směnný kurz má do výhodnosti daleko, a ještě se platí malé procento z vybírané částky. Jako obvykle vítězí černý trh, kde vždy dostaneme stejný kurz. Mimochodem, pokud zaplatím za ubytování v dolarech, tak nazpět většinou v šilincích, přičemž směnný kurz je právě neoficiálně oficiální 3600 šilinků za dolar. Peníze vyměníme tedy jindy, hlad je důležitější. Kde se v poledne ve městě najíst? Na trhu, nebo na autobusáku. Temná díra ve zdi, kde se vaří na ohni a okolo pár laviček a jeden stolek. „Copak dámy vaříte dobrého?“, ptám se v kuchyni. „Máme rýži, matoke a fazole nebo hrách“, zní odpověď. Máme na výběr, to je dobré. Já si dám fazole a Beny si dává svůj oblíbený cowpeas. Jídlo se mu zdá asi málo výrazné, takže neváhá a inspirován jídelní scénou z Jáchyme, hoď ho do stroje, katapultuje obsah kořenky přímo do jídla. Radost mám přirozeně nejen já, ale hlavně místní okolo. Sranda musí být, i kdyby na chleba nebylo, a to je v pořádku. S plnými žaludky vyrážíme poohlédnout se po boda-boda do Kilembe. Není to daleko ale je to do kopce, takže pánové, co za 20 000? Ani omylem, bude to maximálně za desítku, a i tak jsme tě určitě přeplatili.
Kdysi dávno bylo Kilembe významné především jako jedna z mála míst v Ugandě s nerostnými surovinami. Těžil se zde kobalt a měď. Nyní je těžba zastavena a Kilembe je hlavně vstupní brána do NP Rwenzori. Staré dobré časy připomínají hlavně domky pro dělníky a zbytky provozních budov podél cesty. Nedávno (patrně 2013) se údolím přehnala zjevně masivní povodeň, protože místy silnice úplně zmizela a budovy dost poničila. Opravy nikdo neřeší, budovy ať si třeba spadnou a po silnici se jezdí vesele dál i bez asfaltu. Ve vesnici je jediné ubytko Rwenzori backpackers, které nabízí dormitory za 12 dolarů. Kromě nás tu je Stefan z Rakouska, který se právě vrátil totálně promočený z dvoudenního treku. V našem případě to na trek nevypadá, tak zajdeme aspoň na odpolední výlet směrem k hranicím národního parku. Kilembe jinak vypadá jako zašlá koloniální díra, která vzpomíná na zašlou slávu, kdy zde ještě fungovaly doly.
Na konci vesnice potkáváme holčičku táhnoucí evidentně těžký kanystr plný bílé hmoty. Beny jakožto rodilý gentleman neváhá a ihned přiskočí s nabídkou, že s kanystrem pomůže. Pár desítek metrů nikoho nezabije, že? To ještě netušil, že se břemeno dosti pronese, a že máme před sebou hodinu a půl nestále do kopce. Já nic nenesu, takže obstarávám konverzaci a směju se, do čeho se Beny zase namočil. Nezdá se to, ale zhruba 15l kanystr plný poša (hustá kaše z prosa) se docela pronese. Ovšem za námi jde starší paní, která nese na hlavě ještě o něco větší kanystr, a i když se snažíme a nejdeme zrovna pomalu, tak paní jde zhruba stejně rychle jako my. Paní nás za chvilku opustila a místo ní se k nám přidal klučina jménem Břetislav. Je docela možné, respektive skoro jisté, že se jmenoval trochu jinak, ale stejně jako mnoho místních mluvil děsně potichu, na vše odpovídal „yes“ a jeho jméno opravdu znělo jako Břetislav. Z holčičky (její složité jméno jsem bohužel vůbec nezachytil) se vyklubala docela milá a snaživá průvodkyně. Má celkem 11 sourozenců a bydlí na kopci u národního parku v hliněné chatrči mezi banánovníky. I když to nebylo původně v plánu, tak nakonec se necháme pozvat domů, kde přítomnost muzungů znamená lehčí pozdvižení. Sejde se celá rodina (skutečně jedená sourozenců), na pokec to není, ale Beny rozdává nějaké hračky a uděláme nějaké společné fotky a pokračujeme zase dál. Paní domů nám dokonce nabízí jídlo (pošo s omáčkou), ale s díky odmítáme. Pevně doufám, že jsme pomocí s kanystrem a hračkami udělali aspoň trochu radost, i když vlastně nevím. Chvílemi mám pocit, že prudíme, a že je to lidská zoo a jindy přesně naopak, přátelskost a pomoc.
Po návštěvě pokračujeme s Jessikou (jak jsme nakonec naši průvodkyni pojmenovali) a Břéťou k hranicím národního parku, kde chvíli sedíme a koukáme na fotky v mobilu. Dál se bohužel jít nedá, protože je třeba průvodce a zaplatit klasicky 40 dolarů na den. Kromě fyzické hranice je krásně vidět i hranice přírodní. Zatímco na straně parku je vidět hustý tropický les, tak strana směr Kilembe je holá nebo s vysázenými banánovníky a kávovníky. Nazpět do vesnice jdeme údolím, kde se proplétáme po mezi políčky s kávovníky a banánovníky. Bohužel k horské řece se úplně sejít nedá. Břéťa si říká o peníze, ale to má smůlu, protože tohle nepodporujeme. Raději děcka pozveme na nějaké jídlo dole ve vesnici. Ale to asi ani jeden úplně nepochopili, protože stejně nenadále, jak se k nám připojili, tak se najednou ve vesnici i odpojili a ani neřekli „ahoj“. Trochu nás to mrzí, protože hlavně Jessica byla milá společnost, ale tak to tady asi chodí. Do jednoho z krámků jdeme koupit banány a zároveň hledáme hospodu, kde si dáme večeři. Za honosným názvem „Snow view restaurant“ se skrývá malá tmavá místnost s kuchyní v přístřešku na dvorku. Vaří se to samé, jako kdekoliv jinde, ale to už nás ani jednoho nepřekvapuje. Při čekání na jídlo nás otravuje trochu úlisně vypadají děda, který tvrdí, že je učitel a chce, abychom koupili nějaké sešity a školní pomůcky. Na to se nedá říct ne, takže jdeme dolů do kšeftu, kde mají skutečně nějaké sešity a tužky. Člověk má bohužel zvyk nevěřit skoro ničemu, ale zase si říkám, že je blbost, aby děda vymýšlel takové šméčko na turisty. Lze doufat, že sešity dětem pomůžou. Po jídle jdeme ještě „na jedno“ na místní disko trysko. Ze dřeva ztlučená budova, uprostřed open air taneční parket a po bocích bar a kóje, kde je dokonce i něco jako kino. Kromě pár bludiček je všude tma tmoucí. V kině se promítá film, a dokonce vybírá vstupné. Dáváme pivko a jdeme si sednou ven. Bohužel, i když není ještě nijak moc hodin, tak hnedka vzbuzujeme pozornost místní ožralé mládeže, která si s náma chce povídat. Škoda, že jim není opět nic rozumět a celkově to není úplně nejvíc komfort situace. Dopíjíme piva a místo multi-kulti výměny jdeme na hostel, kde náhodou potkáváme našeho spolunocležníka Stefana z Vídně. Dáváme další pivka, kecáme o cestách a o životě. Stefan zná Nové město na Moravě, chodí do české hospody ve Vídní a vůbec je to fajn týpek. Tři silná pivka Nile Gold jsou akorát tak dobrá, že jdeme brzo na kutě.

Kilembe - Uganda

crater lake

Cestou Ugandou – z Fort Portal ke kráterovým jezerům

Den šestý – z Hoimy do Fort Portal

V Hoimě není a nebude moc co dělat, takže se ihned po ránu balíme, potom snídaně a odjezd. Mám skromnou představu snídaně – omeleta a čaj nebo kafe. V hospodě hnedka vedle hotelu ale mají klasicky jedno jídlo, a tím je dneska katoge, což je masová směska (guláš) s plackou. Kromě jednoho pána jsme jediní hosté, personál nás v počtu osob hravě poráží. Nakonec je dobře, že máme vydatnou snídani, protože nás nečeká zrovna krátká a jednoduchá cesta. Máme radost, že vyrážíme brzo a už v osm sedíme v matatu do Fort Portal. Bereme místa vepředu a říkáme si, že jedeme brzy, takže třeba dneska ještě něco stihneme. Jako obvykle vyrážíme nejdříve na benzinku, kde ale k našemu překvapení netankujeme, ale po pouhých dvaceti metrech měníme auto za jiné. This is Africa. Bez reptání přesedáme, čekáme, potom nazpět na bus pak, další cestující, zase na benzinku a tentokrát i s tankováním a zase čekáme. V matatu je nás jako sardinek, motor běží na plno, ale zatím se nikam nejede. Nudu čas od času naruší prodejci pití nebo sušenek, jinak krásná hodinová čekačka.
Konečně vyrážíme! Asfalt nikde, polní cesta nikde, cesta připomíná spíše uježděné cosi. Čas od času potkáváme těžkou mechanizaci, kdy probíhá rozšiřování silnice a dost možná i příprava na asfalt. Ovšem není to rozšiřování o metr nebo dva, inženýři patrně hodlají z úzké hliněné cesty vybudovat širokou dálnici. Jinak si jejich velkorysost při stavbě jinak nejde vysvětlit. Stejně tak nemá vysvětlení postup, kdy se udělá část silnice, po které následuje totální tankodrom, aby se zničehonic zase objevily stroje a pokračovalo se na úpravě silnice. Cesta do Fort Portal sice měla být direct, ale tím bude asi míněno něco jiného než přímá jízda, protože hnedka na první křižovatce v Kagadi měníme auto. V nánosu červeného prachu batohy skoro nepoznáváme, rychle je oprašujeme a sedáme do dalšího matatu. Auto už je skoro plné, tím pádem batohy putují i s námi dovnitř. Beny vyfasoval zadní řadu, kde je naprosté minimum místa, ale zase má pěknou černošku po boku. Já jsem u okna v předposlední, takže budu mít důležitou větrací funkci. Můžu si vybrat, zda mě budou bolet záda, kolena nebo zadek. V podstatě se nemůžu vůbec pohnout, jde jenom lehce nadlehčit nohy, a to je vše. Cesta povýšila z polní vyježděné cesty na správný africký offroad. Neodmítáme žádné další cestující, takže nás je za chvilku v matatu velmi slušných 25 dospělých plus dvě děti. Kloubouk dolů před skladovacími schopnostmi místních. Chce to samozřejmě kompromisy jako sezení na klíně jiné cestujícího, opírání se o další lidi nebo přitisknutí jakéhokoliv stupně. Líbí se mně, že naši evropskou zpohodlněnou intimní zónu tady nikdo neřeší. Komfort ustupuje do pozadí, protože mnohem důležitější je dostat se z místa A do místa B. A tohle bude zrovna úsek, kde nebude nijak frekventovaná doprava, takže se prostě nasedá, i když matatu je zdánlivě plné. Další křižovatka v Kyenjojo konečně přináší vymodlený asfalt. Jízda po asfaltu je už nuda, ale i ta někdy neškodí. Nakonec nás čeká ještě jedna výměna auta v Rugombe, ale to už je v pohodě. Příchod civilizace spolu s lepší silnicí přináší patrně i nějaká pravidla a regule. Už nejedeme tak plní, řidič si dokonce vzal jednou i pásy (opravdu jenom na chvilku před Fort Portal, kde bylo asi stále stanoviště policie) a dokonce jsme před FP vykopli jednoho nadbytečného pasažéra, který tak musel dojet do města na motorce. Jedeme už pěkně rychle, asfalt občas střídá kvalitní cesta již připravená na asfalt. Netřeba hádat, z jaké země pochází stavební firma, protože Ččnská invazní africká politika je dostatečně známá. Radost nám to jako návštěvníkům země rozhodně nedělá, i když je třeba uznat, že tam kde je asfalt městečka a vesnice výrazně ožijí. Zlepšení dopravy určitě přinese rozvoj obchodu a dalších věcí. Na druhou stranu Čína silnice nestaví zadarmo a na oplátku chce nerosty, suroviny a hlavně vliv. Kolem silnice míjíme rozlehlé čajové plantáže, vypadá to zde moc krásně, tedy až na tu zataženou oblohu, ale to se snad později roztáhne.
Fort Portal nás po sedmi hodinách jízdy (necelých 200 km) vítá zimou, zataženou oblohou a lehkým deštíkem. Vyjeli jsme do 1500 m.n.m. a je to znát. Kupujeme trs banánů na posilnění, na tržnici jdeme na WC (všude na záchodech se platí) a honem se ubytovat. Na velké hledání už nemáme ani jeden náladu, takže bereme boda-boda do kopce na městem, kde se ubytováváme v baťůžkářském Yes hostelu. Mají zde pouze dormitory za 25000 šilinků. Jelikož jsme kromě Australanky jediní návštěvníci, tak je to vcelku jedno a máme tak pohodlný pokoj pro sebe. A propos Australanka Linda, protože to je samostatná kapitola a příběh sám pro sebe. Linda je ročník 1945(!!) a je neuvěřitelně ukecaná. Jenom co jsme se zapsali na ubytko, tak už nás zmerčila a už nás málem nepustila. Linda cestuje celý život, v Ugandě byla před 40(!) lety a teď se přijela podívat na to, jak se Uganda změnila. V Kampale si koupila motorku a cestuje. Dokonce byla i v ČR. Velký respekt! My si tady hrajeme na cestovatele a ona jezdí po světě na motorce. Co by dva budeme asi dělat v 72 letech? Pojedeme se taky podívat do Ugandy? Nebo budeme doma koukat z okna a krmit holuby? Radši nedomýšlet. Po půl hodině se musím z vodopádu slov omluvit, protože jinak Lindu nejde zastavit. Lindu jsme ihned překřtili na lípu, ne kvůli stáří, ale kvůli jménu, kdy jsme se přeli, zda je Linda ze španělštiny nebo z němčiny. Když se „Lípa“ nudila, tak hrála stolní tenis s recepčním nebo si jenom tak stoupla před hostel a začala hrát trilky na flétnu. Dělali jsme si z ní legraci, to je pravda, ale to nic nemění na to, že má náš velký respekt.
Přestalo pršet, ale zataženo je pořád. Beny si dává svých dvacet, tak jdu na průzkum do okolí. Připadám si jako v jiné Ugandě, a to nejde ani tak o přírodu, jako o pořádek v okolí a o velké haciendy všude okolo. Tady peníze prostě jsou. Budím lenocha a jedeme na nějaké jídlo dolů do města. První hospoda to jistí a menu jako obvykle to také jistí. Specialita podniku je ovšem servírka, protože takový otrávený a znuděný ksicht jenom tak nenajdeš. Když jsme vešli do hospody, tak jsme si řekli o menu. Koukáme a vybíráme s vyhlídkou toho, že dneska si dáme něco jiného. Dojde servírka, „já bych si dal tohle a tohle“. Odpověď je samozřejmě „nemáme“. Takže co třeba tohle, to máte? Taky ne. A tohle? Taky ne. Takže co vlastně máte? „Fish stew, beef stew, beans, rice, matoke“. Proč nám to slečna neřekla hned, je asi nevysvětlitelné. Na další průzkum dneska již není morálka, tak jdeme koupit pohledy, nějaké suvenýry a nazpět do hostelu. Je fajn, že když se nic moc neděje, tak Beny zase něčím upoutá pozornost a hnedka je plno legrace. Jeden by neřekl, kolik smíchu vyvolal fakt, že si Beny koupil hrášek. Chlapík se řehtá a ptá se, proč proboha má „cowpeas“? Co s tím hodlá dělat? Tady to nikdo nejí, dává se to krávám 😊.

Den sedmý – z Fort Portal ke kráterovým jezerům

Jak byla večer zima, tak dneska ráno je nádherně. Modrá obloha, v dáli hory, někde je lehce mlžný opar. Snídáme na zahradě s výhledem na strom obsypaný avokády a vedle prozměnu mangovník. Snídaně (čaj/kafe, ovocný talíř, toust a vajíčka bez chuti) není z nejlevnějších, ale přidaná hodnota z ranního posezení dorovnává fakt, že 3 dolary za snídani není zase tak málo. Ještě před snídaní odjíždí Linda aka Lípa na motorce do Hoimy. Přejeme jí hodně štěstí, a i když se člověk lehce usměje, tak jí v duchu závidí.
Batohy si necháváme na recepci a vyrážíme na pěší výlet k Lake Saka. Nemělo by to být nijak daleko, podle mapy cca 6 km za město, takže pohoda. Jsem rád, že jdeme na výlet pěšky, protože jinak dost jezdíme a pěšky má člověk mnohem lepší kontakt s místníma a taky se dobře fotí. „Hello, how are you“, zní v podstatě permanentně okolo nás a je doprovázené úsměvy z obou stran. Míjíme fotbalové hřiště (skutečné hřiště, a nikoliv hrbolatý z kopce nakloněný plácek, který jsme míjeli na cestě do Hoimy), univerzitu a až máme na kopci po pravé straně obří rezervoár z dob Idiho Amina, tak odbočujeme vlevo. Pro jistotu se ještě ptám studentů, zda se dá dojít k jezeru a je mně perfektní angličtinou odpovězeno, že samozřejmě. Míjíme různá políčka s kasavou (maniok), brambory, kukuřicí nebo banánové plantáže. Na některých z nich pracují postavičky v sytě žlutých kombinézách, což nejsou studenti – jak jsme si zprvu naivně mysleli – ale trestanci z místní věznice. Jeden z nich na nás volá a něco po nás chce. My mu na to odpověděli, že mu nic nedáme a šli jsme po svých. Předsudky stranou, ale když k vám běží týpek s obří mačetou a víte, že byl trestaný za bůhví co, tak si vzpomenete na plno věcí. Potom se normálně pozdravíte a zjistíte, že to byla veliká blbost myslet si, že by snad mohl „něco“. Afrika je velká škola tolerance.
Jezero samo o sobě není špatné, ale zase ničím extra neohromí. Nazpět jdeme trochu jinou cestou přes univerzitní zahradu, kde se k nám přidávají tři studenti. Chvílemi jim rozumím všechno, ale potom zase skoro nic. Každopádně můžeme se aspoň kromě obligátních frází pozeptat, co vše tady pěstují nebo co se to děje v Kampale a proč současný prezident nechce odejít z úřadu, i když by vzhledem k věkovému limitu v ústavě, už měl být pryč. A jak to, tak bývá, tak půlka společnosti je pro zrušení limitu a druhá je proti. Takže se pomlátili navzájem v parlamentu a v ulicích jsou demonstrace. John Bosco (tak se borec skutečně jmenoval, viz skutečný John Bosco – https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Bosco) zdůraznil, že intelektuálové jako jsou studenti samozřejmě chtějí, aby odešel. Takže v pořádku.
Pokecali jsme, vyfotili jsme se a pokračovali jsme cestou necestou přes banánovníkové plantáže nazpět do města. Je to fajn procházka mezi domečkama a banánovníkama (opravdu nic jiného tu není), sem tam pozdrav, úsměv nebo fotka. I když focení je trošku ošidné. Dospělí se nechtějí fotit vůbec, děti naopak většinou ano nebo na to nemají žádný názor. Nebo někdy je prostě „blbý“ vytahovat foťák a ničit tak okamžik. Fotil jsem skupinku dětí, když se najednou odkudsi vynořil jejich otec a dost naštvaně po mě chtěl prachy. A samozřejmě mačeta v ruce. Úsměv, omluva a šel jsem si po svých. Jak jsme už skoro ve městě, tak se každý druhý dům stává malým obchůdkem s čímkoliv. Výdělky budou patrně často velmi mizivé, ale přijde mně, že to zas až tak moc lidem nevadí. Nám tahle možnost nakoupit si kdekoliv cokoliv vyhovuje a rádi necháme místní nějakou korunu vydělat. V jednom obchodě bereme sušenky a limonádu, jinde banány nebo placku rolex (rolex = rolled eggs = čapátí s omeletou = placka s omeletou). Cesta to byla pěkná, ale docela dlouhá. Jsme rádi, že jsme nazpět ve FP a nemusíme dneska už nikam daleko chodit. Bereme boda-boda za 3000 šilinků k hostelu, kde si akorát vyzvedneme věci a dalším boda-boda pokračujeme ke kráterovým jezerům. Ještě se zastávkou na poště, kde posíláme pohledy (1 pohled = 2000 šilinků) a potom už hurá do kopců. Motorkáře se nám opět podařilo přeplatit, ach jo, 30 000 šilinků je prostě moc. Příště musíme smlouvat.
Naším cílem je kemp Lake Nkuruba Original Nature Reserve. Za honosně znějícím názvem se skrývá několik chatek u menšího vulkanického jezera, které je obklopené tropickým lesem. Cena za ubytování není z levného kraje (75 000 šilinků), ale dá se to přežít. Holt není tu velká konkurence, a navíc je tento kemp vychválen v průvodci. Ale zase máme pěkný výhled a sprcha+wc přímo na pokoji. Vypadá to na krásné pozdní odpoledne, tak neváháme a jdeme na výlet k nejbližšímu vulkanickému jezeru Lake Nyamirima. Krásné měkké odpolední světlo a ty výhledy! Prostě dokonalé. Jen škoda, že se fakt rychle šeří, takže zase to s kocháním nemůže moc přehánět. Je vidět, že jsme ve více turistické oblasti, protože občas po nás děti chtějí peníze. Nemyslí to sice moc vážně, ale chtějí. Masový turismus všechno kazí. Cestou nazpět u je skoro tma, ale přesto potkáváme skupinky školáků vracejících se ze školy domů. Docela pozdě, ale asi šlo o školní odpolední směnu. Zpátky v kempu dáváme večeři (vegetable curry, rýže a matoke za 10 000 šilinků), pivko a spánek za zvuků pralesa.

Toro Crater Lakes - Uganda

Den osmý – na výletě okolo Crater lakes

„Dobré ráno, muzungu“, přeje nám ranní slunce a přidává žabí koncert z blízkého jezera Nkuruba. Dneska to vypadá na pěkný den, jednak se nemusíme balit a zase někam, ale hlavně máme zamluvená kola, takže nás čeká pravá ugandská bajkovačka. Na snídani mám klasické menu s toustem bez chuti a džemem z Keni a margarínem z ropy. Beny si objednal palačinku s nutelou a banánem a rozhodně udělal líp. Při snídani nám dělají společnost všudypřítomné opičky, které skáčou ze stromu na strom nebo jenom tak blbou a baví se (aspoň mě to tak připadá). Nejzajímavější opičí představení jsme ovšem měli včera. V hlavní roli opičí rodinka, která se rozhodla skočit z vyšší stromu a menší a vzdálenější strom. Vzdálenost to byla slušná, ale jak se ukázalo, tak pro malé opičky to nebyl žádný problém. První šla matka, která dětem ukázala cestu. Následovaly děti, které si různě dodávaly odvahy, zkoumaly, kde je nejlepší větev a vzájemně se hecovaly. Nádherná podívaná. I když jsme si původně mysleli, že opičí dítka nemají šanci takovou vzdálenost překonat, tak nakonec se všem podařilo. Ale konec opičího snění a honem nazpět do reality pro místní bicykly. Na výběr máme z kola menšího a kola většího. Když píšu, že se jedná o menší kolo, tak to znamená opravdu malé kolo vhodné tak středně vzrostlého Číňana (import kol je očividný) a ne pro nás. Kolo má vyfouklé zadní kolo, sedlo je i na nejvyšší pozici děsivě nízko a moc nebrzdí. Větší bajk je v lepším stavu, a dokonce náznakem i přehazuje. Samozřejmě celkem vůbec nebrzdí a sedátko drží na sedlovce jen silou vůle. To bude krásná projížďka. Pravidlo č.1 je jet hodně pomalu a pravidlo č.2 bude jet ještě pomaleji a hodně brzdit.
Máme na projížďku kolem kráterových jezer celý den, takže není kam spěchat. Začíná se zatahovat. Takže nejenom, že máme takový kraksny, ale ještě bude pršet. Zase jsme na rovníku, takže i v případě deště je pořád teplo, takže pohoda. Hned po startu nasazujeme pomalé vyhlídkové tempo, často zastavujeme a fotíme nebo jenom tak zamáváme na děti a rozdáme hračky. Odměnou nám je naprosto nelíčená radost i z té nejmenší hračky. Jako dva bílí muzungové budíme na malých kolech zaslouženou pozornost, děti na náš křičí „Hello“ nebo „Muzungu, how are you?“ Na další konverzaci to není, ale je to sranda. Zastavujeme u jezera, kde jenom tak odpočívá hroch, místní ženy perou, děcka na náš čumí. O kus dál stavíme pro změnu o čajové plantáže, ochutnáváme čajové lístky a fotíme. Krajina je dosti zvlněná, ale naštěstí bez prudších kopců, takže i na našich mini bajcích se dá vše vyjet, nebo prostě slezeme a jdeme v klídku do kopce po svých. Vypadá to vypadá, že dešti nakonec neutečeme. Hodně se mračí a v dáli je vidět déšť. Tak akorát přijíždíme do malé vesnice Izungu, kdy se najednou skoro setmí, místní začínají balit krámky u cesty, což je bohužel neklamné znamení, že bude pršet. Než jsme se stačili rozhodnout, zda jet dále nebo ne, tak začíná pršet a tím pádem se stává Izungu naším nedobrovolným azylem. Jdeme se schovat pod střechu a posléze do malého obchůdku.
Seznamujeme se s ostatními, kupujeme limonády a sušenky, protože tak nějak doufáme, že to bude jenom přeháňka a brzo pojedeme dál. Ach, jak jsme se mýlili. Malý obchůdek o dvou metrech čtverečních nás bude chránit před deštěm ještě další 3,5 hodiny. Společnost v našem čekání nám dělá paní majitelka s ročním dítětem, 14letá Anyta, na kterou Beny mrká a ona se furt chichotá a ještě jedna paní, která se nám nechce ani představit, takže jí říkáme Monika. Samozřejmě, že neujdeme pozornosti místního kořaly, který se s námi chce enormně bavit a pořád něco vykládá. Sice asi umí malinko anglicky, ale není mu vůbec nic rozumět a po chvíli je už docela otravnej. Nezbývá než ho začít ignorovat, zvlášť když po nás chce prachy na chlast. Alkohol se prodává v malých plastikových sáčcích za 600-1000 šilinků a jelikož je to rozhodně nejlevnější způsob, jak se opít, tak jsou sáčky docela populární. Leje hodně, nebo ještě víc. Začíná být zima a dost nuda, takže začínáme vymýšlet co budeme jít a taky co budeme dělat, když bude lít pořád a pořád? Odpověď na první otázku je jednoduchá, protože i v takové lhotě jako je Izungu musí být někde hospoda, kde se hladový pocestný nají a napojí. Kulinářské hody nečekejme, matoke s gnuts omáčkou si objednejme. Na michelinskou hvězdu to nebude, ale na zasycení naprosto v pořádku. Jako poděkování za společnost objednáváme jídlo i pro Anytu. Peníze kazí, ale darovat jídlo nebo něco pěkného a užitečného má smysl. Naše trpělivost je už u konce, naštěstí to samé dá říct i o dešti, takže hurá na kola vstříc červenému blátíčku.
Jedeme ještě pomaleji než před deštěm, ale i tak máme bláto doslova až za ušima. Zase potkáváme davy dětí, které se vrací ze školy. „Helloo“, dva muzungové na kolech v červeném blátě, ještě větší atrakce než předtím. Cestou kupujeme ještě čapátí a už honem do kempu. Sice jsme doho dneska moc neviděli, ale jinak to byl zase jiný a zase velmi zajímavý den. Čas do večeře si krátíme pozorováním desátek opic, které poskakují po okolí, a právě se krmí listím ze stromů. Sranda je sledovat, jak se krmí a dorozumívají. Večer je dost kosa, takže pivo, deník a spát.

Murchison Falls

Cestou Ugandou – z Kampaly až k Murchison Falls

Den třetí – z Kampaly do Ziwa sanctuary

Když jsme si vybírali pokoj v hotelu City Square, tak jsme si schválně vzali pokoj na druhé straně od silnice, aby se v noci dalo normálně spát. Ale jak to tak bývá, tak strana k ulici byla v klidu, protože v noci tam už moc aut nejezdilo, ovšem na druhé straně byla párty až do rána. Naštěstí jsme byli oba tak unavení, že jsme to moc nevnímali. Dobré ráno, Kampalo. Dneska tě opustíme a vyrazíme na sever do nosorožčí rezervace Rhino sanctuary. Chybět nám, milá Kampalo, ani jednomu nebudeš. Jak jsem zjistili včera od Marcely, tak na hotelu máme i snídani, tak hurá zjistit, zda budou míchaná vajíčka nebo vaječná omeleta. Vajíčka jsou prostě sázka na jistotu, zde jsme si mohli dokonce vybrat. Dostali jsme termosku s horkou vodou a mlékem, takže čaj a káva ve stylu „do it yourself“. Proč ne, jen škoda, že kafe je instantní. K tomu toustový chleba, margarín, marmeláda a zlatý hřeb v podobě misky s ovocem. Chvilka na internetech, sbalit věci a honem na autobusák, který si hrdě říká Qualicell bus station, odkud by měl jet bus směr Masindi. Nezní qualicell spíše jako značka baterek? V Africe má holt všechno trochu jiný význam. Je možné samozřejmě, že to mělo něco společného s baterkama, ale to už nezjistíme, protože na tento autobusák jsme nedošli, protože jsme byli odchyceni nadháněči jiné společnosti a ti nás dovedli k Link busu. Bus dvorek je uzavřený, mají zde čekárnu, a dokonce je ceník jízdného vyvěšený u okýnka. Nevídaný luxus. Kupujeme dva lístky do Nachitoma a jelikož máme hodinu a půl čas, tak jdeme na průzkum. Není vcelku o co stát, takže raději jdem zařizovat. Ivoš na druhý pokus kupuje SD kartu, a když už jsme ve stánku s mobily (kterých je několik na každém rohu), tak bych si mohl koupit místní simku. Původně jsem si ji chtěl koupit ihned po příjezdu, potom na to zapomněl, ale prý je to velmi výhodné, tak jdu do toho. Za 5000 šilinků dostávám simku a za dalších 8000 „kredit“ – 325 MB internetu, 35 minut volání a 100 sms – to celé na týden, pokud jsem to dobře pochopil. Prodejce mně vyfotil, oskenoval pas a zaregistroval. Velká pohoda, a navíc jsme akorát vyplnili čas do odjezdu autobusu. Už nevím, jak dlouho měla cesta trvat a jak dlouho nakonec trvala, co ale vím je, že jsme zaspali a zastávku přejeli. Vcelku naivně jsem si myslel, že když sedíme v první řadě a všichni ví, že jedem do Nachitoma, tak že nás upozorní.
Nestalo se, ale zase to tolik nevadilo, zajeli jsme si jenom několik kilometrů a vystoupili na další křižovatce. Za naše zaspání ale nemůžeme my, ale prodejci pochutin podél cesty, kteří jakmile autobus zastaví, tak ihned obklopí autobus a my jenom z okýnka vybíráme a přirozeně platíme. Na výběr jsou masové špízky, čapátí, kořen kasavy, banány, pití nebo oříšky. Z okýnka stačí pokynout a jídlo už se nese. Z křižovatky to není k odbočce do parku nijak daleko, ale na výlet to taky není, takže nezbývá než vyzkoušet další ugandský dopravní prostředek – motorky boda-boda. Jezdí odkudkoliv, kamkoliv a kdykoliv. Stačí nasednout za řidiče a jedem. Problém není počet lidí ani zavazadla. Což jsem ale ještě nevěděli, takže jsme si lehce nováčkovsky naběhli. Jednak s cenou a také jsme si vzali každý jednu motorku, což se později ukázalo jako úplně zbytečné. Řidič si vzal můj bágl na řídítka a vyrazili jsme. Vůbec jsem netušil co čekat a myslím, že Beny taky ne, takže se křečovitě držíme a doufáme, že ve zdraví dojedeme do cíle. Obavy byly samozřejmě naprosto zbytečné, cesta byla pohodová a rychlá. Bohužel až moc, protože borci nás trochu odrbali, když nás místo v parku nechali u brány, protože do parku neměli povolení. Radši ani nechci zmiňovat, že reálná cena dopravy, jak nám sdělil ranger u brány, byla třetinová. No chybami se člověk učí. Na bráně jsme se zaregistrovali a další borec nás vzal až do parku k ubytování. Chytře si na nás vzal kontakt, protože dobře věděl, že budeme muset taky nějak z parku odjet a on bude mít další kšeft. Bereme jediné možné a cenově jakžtakž slušné ubytko za 15$/osoba a domlouváme za další dolary výlet za nosorožci. Pračka na dolary se pomalu rozjíždí, protože dvouhodinový výlet stojí 45$/osoba, a jelikož nemáme auto, tak si ještě za dalších 25$ musíme auto pronajmout. Věrný svým baťůžkářským zásadám zkouším dvojici postarších Holanďanek navrhnout, že bychom mohli sdílet jejich jeep, ale na to se dámy vůbec netváří, tak sklapnu paty a platím. No, když už jsme tady, tak co nám zbývá, ale raději nechci domýšlet, kolik nosorožců (hodně!) by bylo třeba vidět, aby to stálo za ty peníze.
Jen co vyrážíme, tak začíná pravý africký slejvák. Jsme v autě, tak nám to jedno, ovšem místo prašné půdy máme pod nohama blátíčko nebo rovnou vodu, takže daleko nedojdeme. Tvrdá měna naštěstí dělá svoje, takže pro dolary i pro gumáky rychle skočíš. Máme sice jednu nosorožčí rodinu na dohled, ale kvůli vodě okolo nemůžeme nikam dál, musíme čekat, a to je dost nuda. Navíc rangeři se tváří dost namistrovaně, odpovídají na otázky jenom když mají chuť, nálada tedy nic extra. Gumáky přece jenom výlet oživily, najednou se můžeme pružně přemisťovat promáčenou savanou a můžeme se tak dostat skutečně velmi blízko k několika nosorožcům. Je to zvláštní pocit být cca 10 metrů od takových obrů. Ziwa sanctuary je jediné místo v Ugandě, kde lze spatřit nosorožce ve volné přírodě. Svého času za vlády Idiho Amina a během následných nepokojů byla nosorožčí populace kompletně vybita a nyní je snaha o návrat tlustokožců do volné přírody. Proces to bude asi dlouhý a náročný, zvlášť když čínská poptávka po rozích rozhodně neklesá. Nejen z tohoto důvodu je celá populace nosorožců hlídána 24 hodiny denně, 7 dní v týdnu, 365 dní v roce. Tím dostává drahé vstupné aspoň částečné opodstatnění. Dvě hodinky s nosorožci uplynou jako voda, fotek máme nepočítaně, ale otázka je, jak dopadnou, protože je bohužel dost pod mrakem. Zpátky v táboře jdeme na večeři, kterou stíháme jen tak tak, než se komplet zatáhne a spustí se brutální mnohahodinový slejvák. Na tom by nebylo v podstatě nic divného, kdyby po chvíli nevypadla elektrika a do našeho příbytku nezačala kapat voda. K mé radosti moje postel zůstala suchá, zato Ivoš se prospal pěkně ve vlhku.

Ziwa Rhino Sanctuary - Uganda

Den čtvrtý – ze Zíwa Sanctuary až k Murchison Falls

Obří jezero před chatkou zmizelo, elektřina stále nejede. Rangeři mají pořadová cvičení a my se balíme, protože pokračujeme dál na sever až k národnímu parku Murchison Falls. Původně plánovaný národní park Kidepo nakonec rušíme, protože park je až skoro u hranic s Jižním Súdánem, což by znamenalo hodně moc přesunů a tolik času zde jednoduše nemáme. Jak jsem rád, že jsem si včera koupil simku. Hnedka ráno se mně hodí, protože potřebujeme zavolat Davida, který nás včera na motorce přivezl, aby nás pro změnu odvezl nazpět na hlavní. Mají tu vtipně přerostlý hmyz, střevlík (s mojí velmi omezenou znalostí entomologie používám za jméno brouka cokoliv, co mě napadne) na WC měl dobře 10 cm a něco jako chrobák dobře 5 cm. V Africe je prostě všechno tak nějak větší. David se nám včera smál, že jsme zaplatili za boda-boda zbytečně moc, ale tomu, zdá se, nevadí říct si o stejné peníze i za cestu nazpět. Nemáme celkem jinou možnost, ale i tak smlouvám. To nakonec nemá moc cenu, protože nás veze až na křižovatku, takže svých 20k stejně dostane. Na křižovatce již na nás čeká matatu do Masindi a také, jak pevně doufám, nějaká chutná snídaně. Menu je chudší – čapát, špízy, smažené banány a kasava neboli maniok. Omeletu nemají, takže bereme za vděk smaženými banány a čapátou. Dobrou chuť. Matatu je už skoro plné, takže nezbývá než se nasoukat na zadní sedadlo a můžeme vyrazit. Beny trefně poznamenává, že většina místních aut je v mnohem horším stavu než, která k němu vozí na likvidaci. Důležité je, že jedeme a je vcelku jedno čím.
Silnice je docela kvalitní, takže cesta pěkně ubíhá, i když co chvilka někde zastavujeme nebo musíme zpomalit kvůli velkému množství retardérů. Masindi se jeví na první pohled jako docela příjemné město, hlavně tedy v porovnání s přelidněnou Kampalou. Na delší zastávku to zde ale nebude, chceme se najíst, vybrat peníze a pojedeme dál. Každou banku hlídá ochranka, která docela pečlivě kontroluje zavazadla a jelikož se nikomu nechce věci přehrabávat, tak je zvykem nechat zavazadlo vedle vchodu a jít do banky nalehko. Také je trochu zvláštní, že ne všechny banky berou visa karty. Ovšem vždy je ve městě bank více, tak není problém jít jinam. Po výběru jdeme na trh najít něco k snědku. Domluva při objednávání nám sice trochu vázne, ale stylem „chci tady tohle, co jí ten pán“ si v pohodě objednáváme talíř plný rýže, brambor, špenátu a omáčky za 2000 šilinků. Na zapití čaj za pětistovku. Zatímco Ivoš rozdává dětem hračky a vypadá to, že by si dítě držící v náručí nejraději odvezl domů, tak já vykládám s borcem stolu. Pochází z Konga, ve válce přišel o rodiče a teď studuje v Ugandě. Říká, že fotí, ale nemá kde tisknout, tak vše posílá až do Kampaly. Strašně přátelský člověk. Jde s námi ještě na autobusák, kde se loučíme. Dodávka do Bulisy je tak ze dvoutřetin plná, ale i tak čekáme více než hodinu, než je nás dostatečný počet, aby bylo možné vyjet. Dostatečný počet znamená, že se nás autě pro čtrnáct tísní 20 plus dvě malé děti a řidič. Užitečný zvyk z Etiopie, kdy si člověk rezervuje místo pomocí kamínku, láhve nebo něčeho podobného zde moc nefunguje. Naše rezervace v první řadě je pryč, takže se musíme tísnit vzadu. Zpětně ovšem je třeba poznamenat, že zadní řady jsou lepší, protože v první řadě je vždycky nejvíc lidí. Hned za Masindi se ztrácí asfalt a nastupuje vyježděná polňačka, což ale přirozeně nenutí řidiče, jakkoliv zpomalit, spíše ještě zrychlujeme. V této souvislosti jsou vtipné samolepky v autě, která nabádají cestující, aby se nebáli říct řidiči, že má zpomalit. Je lepší se ozvat než se vybourat. Nemůžu se nikam moc pohnout, spící černoška vedle na mě pořád padá, auto skáče jako splašené. Ale jinak moc fajn cesta. Nečekaně stavíme zhruba v půlce cesty v Bissi, kde to zprvu vypadá jenom na malou pauzu, ale všichni vystupují, takže musíme taky a patrně budeme pokračovat dalším autem. Těžko říct, řidičovi vůbec nerozumím a jediný kdo tu něco vykládá, je místní ožrala, který je dost neodbytný a vůbec se ho nejde zbavit. Pije nějaký bordel z malé lahvičky. Nabízí Ivošovi ať se napije a pořád něco mele. Utíkáme přes ulici do stánku s pivem, protože tady to vypadá na delší čekání. To se ale trochu mýlíme, protože jen co si objednáme Nile special, tak už nás volají zpět k autu. Kam ten spěch pánové? Jsme přece v Africe. Rychle dopíjíme piva, ještě si odskočit na dvorek (doslova) na WC a jdeme. Našeho spěchu využívá pan ožrala a už se sápe po našich nedopitých pivech. Jak je ten borec otravnej, tak se hecnu a svoje pivo poctivě dopiju :-). Čeká nás další hodinu jízdy kolem Albertova jezera do Bulisy, odkud by se mělo jít na motorce dostat přímo do parku. Cestou ještě kupujeme u jezera uzený ryby, protože vyzkoušet se má všechno.
Bulisa klasicky není nic jiné jak křižovatka s pár baráky, obchodem a hospodou. A taky motorkářema, kteří zbystří, jenom co nás vidí vystupovat, protože jsme tučná spolehlivá kořist. První cena za odvoz do Red Chilli kempu je 60k za oba, druhá je 40k, což bereme. Je to sice i tak na místní poměry docela ranec, ale jiná možnost není a v Bulise kempovat nebudeme. Frčíme s větrem o závod, což je bez brýlí docela výzva. První zastávka je na bráně u vstupu do parku, kde už se bude jenom platit a platit. Vstup do parku na 24 hodin je 40$/osoba, plus ještě musíme zaplatit 10k+15k za řidiče a jeho motorku. Navíc se strážný u brány tváří, že vybírání dolarů je největší otrava, kterou si lze představit. Jedeme dál, máme to naštěstí do kempu jenom kousek. Stan za 35 dolarů! Cože? A to ještě nemáme vůbec v parku co dělat, protože každá další zábava je za další dolary navíc. Škoda, že nemáme vlastní stan, právě v těchto místech bychom dost podstatně ušetřili. Ubytko bychom měli, takže teď ještě vyřešit otázku „co budeme zítra dělat“. Následující anabázi snad ani nebudu popisovat, každopádně jsme skončili na variantě, že pojedeme na výlet lodí k vodopádům Murchison falls (30$/osoba), kde zaplatíme dalších 15$/osoba za cestu stezkou k vodopádům a jako třešnička na dortu bude odvoz od vodopádu nazpět do kempu za lidových 50$ výjimečně pro oba. Problémů při organizaci bylo povícero, jednak málo lidí v low season, takže nejely žádné lodě. Potom jsme řešili, jak se dostat nazpět do kempu a v kempu nebylo žádné volné auto. Nakonec si udělal jeden ranger bokovku a přivezl nás. Oběma nám z toho jde hlava kolem, ale už to máme pořešený, tak můžeme jít na večeři. Menu zápaďácké, ceny jakbysmet, ještěže to pivo je relativně levný. Je tu docela dost cizinců, většina anglicky nebo německy hovořící. Nikdo se nedruží, tak si dáváme ještě pivo a jdeme spát.

Murchison falls NP - Uganda

Den pátý – z Murchison falls do Hoima

To si tak spokojeně v noci spíte a najednou slyšíte, že se nějaké zvíře pase vedle stanu. Slyšíte rychlé škubání trávy, takový zvířecí travní vysavač. Tak skrz síťovaná okna ve stanu vykouknete ven a jelikož zrovna krásně svítí měsíc, tak máte to štěstí, že návštěvníka vidíte jako siluetu v protisvětle. Na krávu je to moc malé a na slona zase moc velké, co to je? „Ty vole, on je to hroch!“, hlásí Ivoš. „Kecáš, vážně?“, trochu se divím, abych vzápětí dal za pravdu. Hroch se spokojeně pase pár metrů od našeho stanu. V hlavě si rychle přehrávám informaci, že hroch je nejnebezpečnější zvíře Afriky, nicméně je to býložravec, jak nám i nyní vytrvalým ukusováním trávy dokazuje, takže pokud do něj cestou na záchod nekopneme, jsme v klidu. Ale asi bych ho nechtěl rozespalý v noci potkat. Vím určitě, že bych se lekl o něco více jak on. Později hrocha vystřídalo na pastvě něco menšího a k ránu už byli slyšet jenom ptáci a žáby. Odmyslím-li okolí kemp samotný, který je poněkud mastňácký, tak má okolí tropickou atmosféru. Balíme věci, na snídani dáváme čaj spolu se zbytky ze včerejška (ryba byla dobrá, ale kostí měla nepočítaně) a vyrážíme dolů do přístavu u řeky Victoria Nile, odkud budeme v devět vyrážet na výlet k vodopádům.
Je teprve devět a už to docela pálí. Ivoš je v klidu, ale já se mažu raději nadvakrát. Překvapivě jedeme nakonec pouze ve dvou, není sezóna. Jak to říct a nelhat, prostě za 32 dolarů na osobu tento výlet rozhodně nestál. Sice jsme viděli plno hrochů, nějaké ptactvo, buvoly, a dokonce i krokodýla, ale to mně přijde na hodinku za tolik dolarů prostě málo. Navíc průvodce to evidentně moc nebavilo, takže výlet nijak neprodlužoval a frčeli jsme rovnou k vodopádům, kde si nás plynule přebral další průvodce. Ten má ještě méně namáhavý a náročný úkol, vybere od každého 15 dolarů a půjde s námi po stezce nahoru k vodopádům. Stezka je bezvadně značená, krátká a nenáročná, ovšem bylo to asi místním blbý vybírat vstup jenom za stezku, tak na ni nasadili rangery, aby to vypadalo líp. Původně jsem si myslel, že projížďka bude super a výlet bude nuda, ale bylo to přesně naopak. Výlet k vodopádům byl hodně dobrý a projížďka nuda. Přeje nám počasí, je pěkně modro, nikde ani noha a pořád máme krásné výhledy. Je vedro a velké vlhko, oba vzpomínáme na výstup v podobných podmínkách v Kolumbii, kde jsme stoupali od moře k starému pueblu. Výstup byl zdarma, v mnohem drsnějších podmínkách a taky mnohem lepší. Průvodce nám občas odpoví na dotaz, ale jinak je tu opravdu jenom pro legraci, protože kamkoliv se dá odbočit, tak nás posílá sám, aby mohl v klidu porelaxovat ve stínu. Z nejvyššího bodu stezky, odkud bylo pěkně vidět na celou oblast sestupujeme přímo k samotnému vodopádu, což je úzká soutěska plná vařící se vody. Ne nadarmo se místu říká ďáblův kotel nebo Devil’s cauldron. Kdesi jsem četl, že je to největší valící se masa vody na světě, ale raději si to ještě ověřím. Pro nás to znamená vítanou sprchu, zážitek, ale taky bohužel konec výletu.
Nyní musím zavolat Patrickovi, aby vyrazil a přijel pro nás. Pevně doufám, že padesátidolarová motivace bude dostatečná, protože jinak je tu provoz naprosto nulový. Mám sice simku a můžu volat, ale jaksi není odkud, protože všude je nulový signál. Nezbývá než vyklusat nahoru na vyhlídku a zde zkusit štěstí. Kolem stromu je v podstatě jediné místo, kde se dá chytit signál, což vědí i ostatní nudící se rangeři, kteří zde zevlují. Nemají se kluci špatně, zatímco běžný Uganďan může na chytrý telefon spíše zapomenout, tak tihle si na nic vesele surfují na netu. Já mám ovšem asi na místní signál moc chytrý telefon, protože signál ani po restartu nemám, takže jsem rád, že můžu zavolat z jejich mobilu. Když jde o prachy, tak jsou všichni akční ažaž. Patrick už je na cestě, tak jdeme zpět na parkoviště, ať ho nepromeškáme. Za hodinu jsme zpět v kempu, kde bereme věci a voláme prozměnu Henrymu s boda-boda, protože potřebujeme další odvoz až do Bulisy. Dalších 40 000 šilinků pryč, alespoň tentokrát se neplatí ještě další poplatky za řidiče a motorku. To nás vlastně docela překvapilo, čekali jsme, že se bude i dneska platit. Kde je nervozita a křečové držení při první jízdě? Dávno pryč! Nyní sedíme jak páni, žádné držení, a naopak máváme všude okolo, vykládáme si a pohoda. Podobný pocit z nás má asi i řidič, takže si to šviháme, jako by nás někde ukradl a ujížděl z místa činu. Obzvláště výživné na prašné cestě bez brýlí. Vinou rychlé jízdy jsme v Bulise překvapivě brzo, tudíž můžeme v klidu na jídlo do místní restošky, kde si dáváme místní klasiku: rýže, matoke a fazole nebo ryba. Jak sladké limonády před rok nepiju, tak tady si na Fantě pochutnám jako nikdy. Bulisa je jinak díra s pár barákama, billboardem na mobilní služky a samosebou mnoha obchody s mobily. Nic dalšího tady nejde čekat, tedy kromě matutu dál k jezeru nebo v našem případě do Hoimy. Jen co dojídáme, tak u hospody staví matatu směr Hoima. Říkáme si, že takové štěstí ani mít nemůžeme a taky, že ne. Sedíme vepředu, což se ukazuje jako suverénně nejlepší volba pro africké cestování, protože dopředu se vejdou max tři lidi plus řidič, a to je rozhodně velký komfort. Takže zatím my si vepředu v klidu sedíme, tak vzadu se mačkají a přibírají další a další cestující a náklad. Nejdříve jedeme na benzinku, což v nás vyvolává naděje, že by se dalo už jet, ale kdepak. Pouze vyměníme řidiče za jiného a jedeme nazpět. Další cestující a náklad. A zase na benzinku. Asi jsem nezmínil, že každé auto, které někoho někam veze existuje s permanentně prázdnou nádrží. A teprve až je v dohledu kšeft, tak se jede na benzinku natankovat tak akorát na cestu (ani méně, ani více) a může se vyjet. Ne tak v našem případě, protože se ještě jednou vracíme aneb nákladu nebo lidí není nikdy dost.
Konečně vyrážíme! Do Hoimy je to ale hodně daleko, čeká nás zastávka v naprosté díře (Waly kubya) u Albertova jezera a naše „oblíbená“ křižovatka Biso, kde naštěstí tentokrát jenom krátce zastavujeme a bez střídání auta pokračujeme dál. Vesnice u jezera je opravdu divná, asi čím níže položené místo, tím větší peklo. Koncentrace čumilů a divných lidí je ohromná. Ještě, že nemusíme vystupovat a jedeme dál. V Biso protáhnout a pokračovat po silnici, kterou průvodce charakterizuje jako „very rough“ a je třeba jim dám za pravdu. Docela slušná cesta bez asfaltu se mění na polňačku plnou děr a výmolů. Nechápeme, jak to může auto bez úhony přežít. Nadskakování a silné nepohodlní ovšem vynahrazuje nádherná okolí krajina. Slunce pozdního odpoledne ukazuje políčka plná banánovníků, třtiny nebo bavlny. Idylu utvářejí chaloupky rozeseté halabala po krajině a množství místních a hlavně dětí, kteří se vracejí z odpoledního vyučování. Třešničkou na pomyslném ugandském dortu je píchlá pneumatika (hlavně, že jsem v Biso říkal, že ta pneu je děsivě sjetá) a možnost vyzevlit po krajině a pokecat s ostatními spolucestujícími. Výměna pneu je docela rychlá, protože se ihned angažují i ostatní cestující. My jakožto muzungové se angažujeme vedle u potoka, kde vykládáme s mladou slečnou Lucy, která studuje v Hoimě, kam máme dneska také namířeno. Na 17 teda rozhodně nevypadá, dělá to hlavně asi ten krátký sestřih. Klasicky se kolem nás seběhlo plno dětí, a těm nedělalo problém se s náma vyfotit, přitom kousek vedle děcka při spatření foťáku doslova utíkaly pryč.
Kolem půl sedmé, po 4 hodinách jízdy (necelých 100 km) jsme konečně v Hoimě na bus paku (autobusák) a jdeme hledat nějaké levné bydlení. Je super, že když někam přijedeme a vystoupíme z busu, tak vcelku nikoho nezajímáme. Nikdo se nám nesnaží nic vnutit, vzít nás do svého hotelu nebo nám jakkoliv „pomoct“ (=opruzovat). Prostě vylezeme z matatu, zorientujeme se a někam jdeme. Začíná být tma, ulice jen minimálně osvětlené, takže na žádné dlouhé hledání to nebude, bereme první levný hotel, který jsem našli. Hotel Nsomo je hned vedle bus paku, cena 40 000 šilinků je velice příjemná a hotel v pohodě. Zatím u autobusáku to začít žít, opékají se špízy, kuřata nebo smaží hranolky a placky, tak o ulici vedle, kde hledáme nějakou hospodu, je úplně mrtvo. Chceme si dát celé jídlo, ne jenom špíz a placku. Nakonec jsme skončili v muslimské vývařovně, kde jsme si dali podobnou klasiku jako kdekoliv jinde. Jídelna ale byla moc fajn, čistá a jídlo taky výborné. Beny si dává goat stew a já zase fish stew (stew = maso v omáčce). Zase to byla samá kost, s masem tady v Ugandě už asi končím. Na pití džus a african tea, což je kořeněný čaj v horkém mléce. Chvilku u čaje koukáme na TV, v Kampale jsou stále nějaké drobnější nepokoje. Beztak to bude souviset s tou rvačkou v parlamentu. Dobře jsme se najedli, tak můžeme jít na kutě. Já jdu ještě do „obchoďáku“ pro žiletky, protože na „Krakonoše“ tady opravu nebudu. Zase takovou legraci tady z nás mít nemusí. Náš hotel nám hlídá týpek s kalašnikovem. Docela by mě zajímalo před kým? Před lupičema, teroristama nebo opilcema?

Page 14 of 42

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén