Rubrika: Andalusie 2021 Page 1 of 2

El Caminato del Rey a návrat domů

On 22.6.2021

In Andalusie 2021, Eurovýlety

23/4 El Caminato del Rey – Málaga

Dneska to bude nabité a napínavé, protože je třeba stihnout dvě akce, které mají přesný start, a ještě vrátit auto v termínu, takže vlastně tři akce. První je stezka Caminato el Rey (stezka králů), kam máme koupené lístky na 9:05, druhou akcí je antigenní test v Málaze na letišti v 14:00 a závěrečná akce je ve tři, kdy musíme vrátit naše zapůjčené auto taktéž v Málaze na letišti.

Tím pádem budíček ještě za tmy, rychlá snídaně, sbalení věci a honem pro auto. Je docela hodně zataženo a fouká, to bude zajímavá zkušenost na vysutých chodnících v kaňonu. Na webu píšou, že v případě špatného počasí se stezka zavře a změna termínu je možná pouze na další dva měsíce. Lístky na stezku máme sice na 9:05, ale ještě je třeba se ke stezce nějak dojít. Od parkoviště El Kiosco jsou to dobré tři kilometry. Zatím máme ale mezičas dobrý, na parkovišti jsme kolem osmé mezi prvními, stíháme rychlý kafe a rychlým krokem vyrážíme. Na déšť to nevypadá, ale pořád hodně fouká. Držme si palce, ať tam nejdete zbytečně. Jdeme po stezce skoro sami, což je docela divné, ale dle mapy jdeme dobře. Důvodem naší osamělosti nakonec není špatná ale pouze delší trasa. Od parkoviště El Kiosco se dá jít ještě jednou výrazně kratší cestou. Po kontrole lístků fasujeme helmy se síťkou a po krátké instruktáži se vydáváme na cestu. Procházka by měla zabrat cca dvě hodiny, v cílové vesnici El Chorro nás nabere (raději se ještě ujišťuji) bus nazpět k parkovišti. Je to opravdu jenom procházka, z naší skupiny jsme skoro nejmladší, takže lze tušit, že žádný adrenalin na nechráněných stezkách se konat nebudu. Ale nevadí, opravdu hodně fouká, bude to sranda i tak. Pohled do hlubin zrovna nemiluji, takže ani zde si desítky metrů pod námi úplně neužívám. Začátek stezky vede po chodníku přilepeném na skálu, prostřední část přechází do normální pěšiny, abychom se zase dostali do kaňonu. Bohužel tahle část je asi kvůli větru zavřená, tudíž musíme tunelem. Vichru si ale i tak užijeme na lávce, která vede přes kaňon na druhou stranu. Pracovníci stezky na mostě měří sílu větru. Nazpět na parkovišti zjišťujeme, že jsme měli docela štěstí, protože stezku kvůli počasí zavřeli nakonec opravdu. Po překonání mostku nás už čeká závěrečný sestup k východu a poklus do vesnice El Chorro, kde by bylo dobré stihnout bus nazpět. Povedlo se, takže máme ještě čas na závěrečný obědový piknik u vody a potom již rychle směrem Málaga letiště.

Čeká nás hodina jízdy, cesta je pohodová, provoz houstne až nedaleko Málagy. Nerad bych to zakřikl, ale auto by mohlo přežít bez jediného škrábance. Díky preciznímu time managementu (ano, musím se pochválit) máme na letišti ještě čas a můžeme vrátit auto ještě přes testováním. Vrácení je velice rychlé a bezproblémové. Během pár minut máme potvrzeno, že je vše v pořádku, a ještě nás z půjčovny berou autem až na letiště. Malaga car bych měl napsat pěknou recenzi, protože takto rychlý a bezproblémový proces půjčení jsem ještě nezažil. Jediným minusem bylo vážně lenošný auto, do kopce jsme jeli jak šneci, ale zase jsme nikam nespěchali, tak to tolik nevadilo. Tak ještě test a máme dneska hotovo. Testy zde bohužel nejsou zadarmo, 24€ není zrovna málo, ale co se dá dělat. Za ty prachy je asi třeba si to užít, jinak si nedovedu vysvětlit, proč sestřička zavrtala špejlík tak hluboko do nosu. Brr, je to za námi, naštěstí negativní.

Nazpět ve stejném hostelu a vyrážíme do města. Já už si zde připadám jak místňák, tak dělám Petře průvodce. Hlavním bodem dnešního odpoledne v Málaze ale nejsou památky, protože jdeme na paellu! Vzhledem k opatřením je trochu problematické odpoledne najít restauraci, protože plno podniků je zavřených nebo odpo nevaří, ale nakonec se daří. Jako překrm kalamáry, následuje hlavní chod paella de marisco, víno, kafe a naprostá gastro spokojenost. Ještě nakoupit zásobu jamonu domů a můžeme se pomalu s Andalusií loučit…

24/4 Málaga – Vídeň – Brno – Tišnov

Dneska už se asi nic zajímavého neděje a neuděje. Letadlo letí v 9:55 a jelikož letiště je blízko, máme ještě čas na ranní kafe a churros. Tady ta pochoutka mě asi trochu zklamala, mastný koblihový těsto moc nezaujalo, ale když to jedí na snídani místní, bude to dobrý i pro mě. A pak už jenom odlet, check-in nyní mám, takže v pohodě. Kontrola Ag testů na letišti ve Vídni samozřejmě neprobíhá, jak slyší transit, tak nás pouštějí dál. A pak už jenom vlakové nádraží, kafe s dortem ve vlaku Regiojet, pivko u Scaly a další test a výlet je u konce.

Bylo to krásný, úprk před neradostnou realitou covidového Česka se vydařil.

Ronda

By Hondza

On 21.6.2021

In Andalusie 2021, Eurovýlety

22/4 – Ronda

Musím to napsat ještě jednou, výhled na most a staré město je naprosto top! Jen škoda, že ani ráno není ještě úplně teplo, tudíž snídaně na terase není úplně v tepelné pohodě a komfortu. A navíc bude asi pršet. Nepříliš dobré kafe (výjimka) ještě stíháme za sucha, ale na poštu už jdeme za vydatného deště. Déšť vypadá asi na hodinu, nezbývá než změnit plán a místo prozkoumávání města zamířit do vedlejší býčí arény, kam svého času s oblíbenou chodíval i Ernest Hemingway. Vstupné 7€ není zrovna málo, ale nakonec musím říct, že to bylo docela zajímavý. Samotná kruhová aréna je zajímavá spíše pro představu atmosféry zápasů a vlastně by se zde mohlo odehrávat cokoliv. Zákulisí je ovšem trochu něco jiného. Něco mezi jatkami a vězením, brrr. V podzemí je muzeum s expozicí o historii koridy ve Španělsku. Celkově dobrý, během prohlídky přestalo pršet, takže dumáme, co dál. A jelikož s plným žaludkem se přemýšlí líp, jdeme na oběd. Opět probíhá klasické ztraceno v překladu, meníčko za 10€ (polévka, hlavní jídlo a pití) je ovšem výborný.

Původní plán byl takový, že dopoledne Ronda a odpoledne auto výlet za město, ale déšť to mění, takže odpoledne Ronda a pěško výlet údolím až kamsi dozadu a návrat zpět do města. Začíná být pěkně teplo, bude to fajn. Nejdříve jdeme přes různé vyhlídky k druhému mostu Puente Viejo, asi se odtud dalo kdysi sestoupit až na dno kaňonu, nyní jsou bohužel schody zavřené. Obloukem se vracíme na náš most, odkud můžeme vidět doslova až k nám do pokoje. Britský důchodce bydlící vedle má velkou duhu na balkóně.
Když už mám asi sto fotek z mostu, můžeme pokračovat dál. Přes jeden z mála otevřených suvenýrových obchodů (magnetky musí být) jdeme ještě kouknout na malé náměstíčko s kostelem Iglesia de Santa Maria La Mayor. Dál už asi nemá smysl pokračovat, takže vracečka a sestup po klikaté cestičce do údolí. Odtud jsou ty nejlepší výhledy na celé město posazené na skále a na ikonický most. Jen bacha, že hloubka pod námi je docela solidní.

Nyní bych měl zmínit, že volně rostoucí strom, o kterém jsem si myslel, že rozhodně není mandle a ty plody, které vypadají jako mandle, že určitě nejsou mandle, tak že mandle nakonec jsou a Petra měla pravdu. Inu, kdo mohl tušit, že mandlovníky tady kvetou již v únoru a rostou si tady volně jako nějaký plevel.

Ale zpět k výletu, dole v údolí u vyhlídkové cedule, kam se asi jezdí na romantiku a západ slunce, je třeba se rozhodnout, zda se vrátíme a pojedeme autem někam na výlet nebo budeme pokračovat v okruhu kolem Rondy. Volíme druhou možnost, nemá smysl to hrotit a je tu pěkně. Cesta nás vede kolem vodní elektrárny dál po asfaltové silničce až nahoru na kopec, kde se stáčíme kolem vinohradu nazpět to Rondy. Je docela vedro, myslím, že se budu spálenej. Návrat kolem páté odpolední nazpět do Rondy nám dává ještě možnost něco podniknout. Po chvilce dumání a konzultaci s mapou volíme vesničku Setenil de la Bodega, kde je zajímavá tím, že jsou zde ulice a domy zabudované ve skále. V době turistické zde bude asi docela živo, nyní pravý opak. Vše zavřeno, prakticky nepotkáváme žádné lidi. Je to zvláštní a vlastně ani za pár dnů jsem si úplně na tento mrtvolný stav nezvyknul.
Nazpět v Rondě, auto opět zaparkováno o nádraží. Cestou na hostel ještě dáváme zmrzlinu a kupujeme večeři, a také něco na snídani, protože zítra se bude vyrážet velmi brzy. Večere na terase je sice chladnější, ovšem ten výhled, to je pecka!

Priego de Cordoba a Zuheros

By Hondza

On 16.6.2021

In Andalusie 2021, Eurovýlety

21/4 – Granada – Priego de Cordoba – Zuheros – Ronda

Dneska opět cestovní den, v plánu je dostat se do Rondy a po cestě udělat nějaké zastávky v zajímavých místech. Tím pádem už nestíháme Cordobu a Sevillu, na celou Andalusii je týden prostě málo. Jamon na snídani, zaplatit parkovné (a doufat, že to bude jenom těch 18€/den) a můžeme vyrazit. Nemůžeme, protože kafe! Cafe con leche v kavárně Sancho s moc pěknými hrníčky, které by se mně moc líbily. Neúspěšně ponoukám Petru k lupu. Druhou zastávkou na cestě k autu je cukrárna s ultra cukrem nabombenýma dobrota. Po takové náloži prostě za volantem usnout nemůžu.

Opouštíme hory a vjíždíme do kraje olivovníků, které jsou všude kam se podíváš. Není snad metr půdy, kde by nebyly olivovníky. Prvotní „jé olivovníky“ se po čase mění na povzdech „všude jsou samý olivovníky“.

Hodinka cesty a parkujeme v menším městě Priego de Cordoba. Podle názvu by to mohla být náhrada za Cordobu, bude to ale spíše příhodná zastávka po cestě, kterou nám tak trochu doporučil průvodce. Úvodním dojmem, který přetrvává po celou dobu, je že je to město důchodců. Petra tvrdí, že tím pádem jsem zde správně. Kromě barokní fontány stojí za pozornost hlavně bílé domky ozdobené desítkami květin a potom také výhled z terasovité promenády na okolní kopečky s olivovníky. Je kolem poledne, z procházky nám docela vyhládlo a už taky chceme jíst něco jiného jak bagetu s jamonem, takže sedáme v kavárně na něco dobrého. Jídelní lístek ve španělštině je sranda, u poloviny jídel tušíme, o co asi jde, u druhé půlky je to na překvapení. Výběr nakonec vyhrály kalamáry a lokální salát zvláštního jména. Kafe a je čas vyrazit zase o kousek dál. Dalším cílem je nedaleká vesnička Zuheros, která patří mezi pueblos blancos a měla být tu být možnost pěkného výletu kaňonem rio Bailón.

Auto jsme nechali na parkovišti na začátku vesnice, odkud projdeme celou vesnicí a v dolní části se napojíme na turistickou značku vedoucí kaňonem řeky Bailón. Odhadem by to mohlo být sedm kilometrů s návratem po silnici nazpět do vesnice. Zuheros je nádherná vesnice plná úzkých uliček a starých domů, je zde i malá pevnost a pár kaváren, které čekají na turisty. Jsme tady ale jenom my dva. Cesta kaňonem je na začátku lehce do kopce, ale nic hrozného a potom už vlastně kopírujeme vyschlou řeku. Krásný výhled na Zuheros a dál až někam ke Cordobě. Po chvíli se cesta dělí, dá se pokračovat dál kaňonem, ovšem my se vracíme doleva na silnici, která nás potom dovede nazpět. A zase ty výhledy! Časově nám výlet vyšel akorát, máme nyní asi dvě hodiny do Rondy, kam dorazíme zhruba kolem sedmé. Cesta opět příjemná, olivovníky konečně mizí a nastupuje běžná vegetace. Asi zde více prší, vše je trochu zelenější.

V předtuše opětovných problém s parkováním v Rondě hledám na netu, jaké jsou zde v možnosti. Volné parkování by mělo být kolem nádraží. Ok, můžeme to zkusit, do města to je kousek. Povedlo se na první pokus, ani nebylo nutné svádět souboj s podélným parkováním nebo někam couvat. Máme zamluvený hostel Casa Duende El Tajo, který je hnedka naproti ikonickému mostu Puente Nuevo. Cena 29€ za pokoj je velmi v pohodě, méně v pohodě je to, že na zvonek nikdo nereaguje a majitel nebere telefon. Město je vylidněné, hospody zavřené a blíží se osmá. Jdeme rychle něco nakoupit dříve než zavřou, majitel snad brzy dojde. Dal si načas, ale nakonec dorazil a ukázal nám bydlení – veliká terasa s výhledem, pokoj s výhledem a veliká společenská místnost. To by šlo. Terasa láká na večeři venku, bohužel už je dost kosa, tak snad zítra. Patrně zůstaneme dva dny, zítra projdeme město, dáme výlet a odjezd bude až pozítří ráno.

Alhambra de Granada

By Hondza

On 15.6.2021

In Andalusie 2021, Eurovýlety

20/4 – Capileira – Pampaneira – Granada

Včera bylo zataženo a dneska ráno je? Samozřejmě, že pěkně. Nedá se nic dělat, balíme a chystáme se na další přesun do Granady. Ale přece jenom bychom si to mohli trochu vynahradit, když máme to auto, ne? Vyvezeme se někam nahoru a pokocháme se projasněnými výhledy, o které jsme včera přišli. Cesta je v docela dobrém stavu, naše Clio se tak bez problémů šine někam do půlky cesty k Hoya de Portillo, odkud jsou pěkně vidět zasněžené kopečky. Procházka, pár fotek a vracíme se zpět do Capieliery. Ještě by to chtělo kafe, stavíme v malebné vesničce Pampaneira, kde klasicky není ani noha a dáváme obligátní dvojboj cafe con leche y espresso sin lechce. Náměstíčko je naprosto kouzelné. Těžko říct, zda je hezčí Pampaneira nebo Capileira, ale určitě v soutěži nevyhraje Trevelez, kde je sice údajně nejlepší šunka široko daleko, ale je to již o poznání modernější a turističtější oblast.

Za hodinku jsme v Granadě a kupodivu se nám ihned daří zaparkovat, i když jenom na hodinu, ale to by mělo stačit na návštěvu zamluveného hostelu a zjištění, kde se dá zadarmo parkovat. Možností moc není a jsou daleko. Nezbývá než se plácnout přes kapsu a zaplatit parkování v podzemních garážích za 18€/den. Máme totiž již dopředu zamluvený, a hlavně zaplacený lístek na 14:30 do Alhambry. V mezičase by nebylo špatný se ubytovat, najíst se a vše stihnout. Z domluveného hostelu nás kvůli údajné havárii vody posílají do druhého provozu, které je hnedka vedle katedrály. Pokojík bez oken s instantním cigaretovým smradem odpovídá (bohužel) ceně. Jednu noc zde vydržíme.

Granada jinak vypadá docela příjemně, i když už je to větší město. Takové Brno ve Španělsku. Uličky, obchůdky, kavárny a příjemné klima v podhůří Sierra Nevada. Po nešpanělském obědě v podobě falafelu vyrážíme do kopce zdolat Alhambru. Nikde žádní turisté, obchody se suvenýry až na výjimky zavřené. Lístky máme sice koupené dopředu, ale patrně to nebylo vůbec nutné. Něco mi říká, že máme naprosto unikátní možnost prohlédnout si Alhambru v podstatě úplně sami.

Moje tušení bylo správné, v areálu je snad více personálu jak návštěvníků. V informacích se ptám, zda je třeba lístek z internetu někde měnit za reálný? Není. Máte někde info letáčky? Nemáme, načtěte si QR kód. Paperless Alhambra. U Palace Nazaries jsme příliš brzo, nudící se chlapík nás posílá vedle do muzea, ať se zabavíme, protože vstup je až skutečně v půl třetí, jak máme zarezervováno.

Dvojitá kontrola dokladů a jsme vpuštěni. A jsme zde prakticky sami, takže není problém si počkat, když náhodou někdo vleze do záběru. Vše podstatné je na https://www.alhambradegranada.org/en/. Z paláce přecházíme do zahrad, kde chvilku odpočíváme, svačíme a podél hradeb jdeme ke Generallife, jenž trochu mate názvem, protože se jedná o letní sídlo králů. Zahrady jsou volně přístupné, ale vnitřní prostory opět jenom na ID a vstupenku. Fascinují nás všudypřítomné pomerančovníky, plody jsou ale bohužel dost kyselé. Vyplatí se nespěchat, kochat se výhledy a detaily, které paláce a zahrady nabízejí. Z Generallife se dá obloukem přejít k palácům Charlese V. a dál k Alcazabě. Trochu se kazí počasí, je lehce zataženo a fouká. Mdlá obloha není na fotky úplně ideální, ale všechno nemůže být dokonalé. Několikahodinovou návštěvu končíme na věži pevnosti Alcazaba, odkud je opět nádherný výhled na celé město a okolní hory. Návštěva celého komplexu zabere 3-4 hodiny, dostatek času se rozhodně vyplatí. Už toho ale máme dneska docela dost a jsme rádi, že můžeme sejít do města na něco dobrýho. Hlavně to chce kafe. Už máme zjištěno, že kafe stojí všude víceméně stejně kolem 1-1,5€. Můžeme tak zasednout kamkoliv a nemuset se bát něčeho předraženého. A co bude na večeři? Než to promyslíme, najdeme restauraci, je sedm hodin a už máme smůlec. V rychlosti kupujeme aspoň něco do ruky k snědku a frustraci z poloprázdného žaludku jdeme spláchnout pivem. Pivo ve dvoudecových sklenicích na nožce by měli zakázat. Drahý a nepříliš dobrý. Co si dáme dál? Zmrzlinu! Kopeček za dvě eura, odpočinek v parku a přemýšlení, zda se vyplatí si pospíšit, rychle nakoupit a vyklusat nahoru na západ slunce nad Alhambrou. Zkusíme to. Nejdříve nákup základnách surovin pivka nevyjímaje, potom odnést nákup na hostel a vyrážíme. Pivo s sebou. Stíháme tak akorát, místa pro focení moc není, protože zástupy turistů zastoupily místní. Na morálku dohlíží z povzdáli policejní auto. Pár fotek z ruky, sedáme k pivku a kochačka. Ještě kulturní vložka v podobě plivače ohně, setmělo se, začíná být docela zima. Jdeme domů.

Od moře do hor Sierra Nevada

By Hondza

On 13.6.2021

In Andalusie 2021, Eurovýlety

18/4/2021 – Málaga – Nerja – Frigiliana – Orgiva – Capileira

I když je venku ještě mrtvo, není čas na lenošení, protože vyzvednutí auta jsem objednal na 9 hod na nádraží Maria Zambrado, kam to máme cca 20 minut pěšky. Chvilku před odchodem volá chlapík z půjčovny Malagacar, zda tam opravdu budeme. Ok, budeme, vyrážíme. Původně jsem myslel, že autopůjčovna má pobočku na nádraží, ale je to trochu jinak. Půjčovna je na letišti, kam nás taky již veze minibus půjčovny. Nejsem žádný extra ostřílený půjčovatel aut v zahraniční, ale tohle bylo rozhodně nejhladší předání a nejvíc v pohodě. Chlapík si vzal naše ID, podepsali jsme papír a dostali klíčky. Asi to bylo i full cover pojištěním, takže nebylo nutné nic kontrolovat, fotit nebo dokládat deposit na kartě. Hlavním a jediným problém tak bylo, že jsem nevěděl, jak nastartovat. Holt nejsem z Fábie na ty novinky zvyklý.

Renault Clio v bílé barvě vypadá na první pohled velmi sympaticky, pro dva lidi bez báglů ideální. Na druhý pohled to byl malý lenoch, kam jsem se sotva vešel, a který do mírného kopečku ani s plynem na podlaze víc jak 90 km/h prostě nedal. Ale to jsem na začátku řízení ještě nevěděl, snažil jsem se spíše zorientovat v provozu a zvyknout na všudypřítomné kruhové objezdy s dvěma pruhy. A potom jsem měl hlad a kavárna se snídaní nikde. Úvodní bloudění máme za sebou a konečně jedeme směr Nerja a Frigiliana, což je jedna z mnoha bílých vesnic pueblos blancos. Na dálnici pár aut, jízdní dojmy jsou zatím skvělé…

Nerja vypadá jako příjemné přímořské městečko, kam patrně jezdí hodně Britů, když je menu v kavárně v angličtině. Tento fakt bohorovně přehlížím a objednávám si pomocí svojí chatrné španělštiny. Kávu s mlékem bych zvládl, ale s čím bude nakonec ten sendvič úplně nevím. Byl se šunkou a sýrem, hurá. Po občerstvení a nákupu vyrážíme za Nerju k Acueducto del Águila, ke kterému se dá docela slušně dojet z hlavní cesty. Akvadukt se dá vyfotit z hlavní silnice, nebo je možnost dojít údolím až přímo k akvaduktu. Zarostlá pěšinka, tábor bezdomovců a štěkající psi někde ze stráně úplně důvěru nevzbuzují, ale zvládli jsme to a pokračujeme dál. Bělostná Frigiliana je jednou z výstavních vesnic s nádhernými bělostnými domky a výhledem na okolní kopečky a moře. Díky mapám jsme našli pěkný okruh nad vesnici k vodní nádrži a zpět. V běžné sezóně tady bude asi docela živo, nyní polomrtvo. Výhledy, focení a hlavně avokádový sad! Všude tady v okolí pěstují avokáda, bohužel je mimo sezónu, takže možnost utrhnout si avokáda padá. Milovnice avokáda Petra je ale i tak v sedmém nebi.

Další zastávkou po cestě do hor je Orgiva. Kromě toho, že jsem projel při kochání se okolím na červenou, je zde také moc pěkný kostel, takže proč si neudělat pauzu. Na kafe a sladkou dobrotu není nikdy pozdě, navíc je tu ten pěkný kostel, jenž ale nejde rozumně vyfotit. Potom pěkné náměstí a radnice. A taky obří busta pána s velkým knírem, což Petru zcela fascinuje. Nevíme, kdo to je, vypadá to docela bizár. Až pozdější domácí googlení odhaluje Don Quijota. A nyní pojedeme už jenom do kopce…

Cílem dnešního putování je horská vesnička Capileira, odkud podnikem zítra výpad do pohoří Sierra de Nevada. Předtím ještě ale plno zákrut a krásných výhledů na kopce a další bílé vesnice jako je třeba Pampaneira. Ubytování nemáme dopředu zamluvené, protože to prostě není třeba. Problémem by mohly být spíše zavřené podniky, než že by bylo plno. Bereme hostel Ruta de las Nieves za 36€ s nádhernou terasou a výhledem na okolní kopce. Máme docela dobrý mezičas, stále je pěkně, tak proč lenošit? Podle mapy by se dal zvládnout několika kilometrový okruh Ruta del Barranco del Poquiera (zelená značka), který ale půjdeme jenom z půlky a za mostem zkusíme zase vyšplhat zpátky do vesnice po naznačené pěšince. Realita pomalé chůze, focení a zapadajícího slunce nás ale nakonec donutila přehodnotit plán a vrátit se po stejné trase nazpět. A dobře jsme udělali! Doslova na minutu jsme stihli otevřenou hospodu v našem penzionu, kde nám hodná paní domácí ještě nachystala nějaké jídlo. Covidové zákazy jsou nemilosrdné a v osm musí být zavřeno. Navíc začíná být docela velká zima.

Ještě pro vývrtku dolů do baru, vypít víno za 3€ a spát. Zítra bude velký výlet…

19/4 – Capileira – Trevelez

Včera jsme se namlsali krásným počasí a dneska jsem se probudili…do zataženého rána. Modrá obloha se zatím nekoná, ale utěšujeme se, že se to roztrhá a bude krásně. K zamračené obloze se přidala ještě zima a fakt, že nemáme nic k snídani. Včera byla neděle, a to ve Španělsku znamená, že obchody jsou zavřené. Máme zde ve vesnici dos supermercados, které otevírají v devět. Tím pádem vyrazíme na trek nejdříve v deset, přičemž trek bude aspoň na šest hodin a zpáteční bus z Trevelezu jede v pět. Dost možná to bude výlet v kvapíku.

Jogurt, bageta, sušenky, banány, rajčata, jamon a sýr. Open air snídaně na malém náměstíčku, které je asi v sezóně plné kaváren a hospod, ale nyní je úplně prázdné. Na kafe do jediného otevřeného podniku, zapnout tracker, je něco po desáté a vyrážíme. Pořád je zataženo.

Cesta je docela dobře značená, první část víceméně kopíruje cestu pro auta a kola (!) k Hoya de Portillo, kam lze dojít za zhruba dvě hodiny. Odtud můžeme pokračovat po Transnevada Ruta dál už víceméně po rovině nebo z kopce do Trevelezu. Další možností je výšlap nahoru k nejvyšší hoře Španělska Mulhacén. Hora a okolí je ještě komplet pod sněhem, takže pro nás momentálně off limit. Navíc chata pod vrcholem Refugio Poquiera, kde se dá za normálních okolností přespat, je nyní kvůli covidu zavřená. Při svačině dumáme nad další trasou. Na Alto de Chorillo (2721 mnm) je to daleko a dost možná je zde taky sníh, navíc sešup dolů do Trevelezu je brutální. Nakonec jsme vymysleli přijatelnou kompromisní variantu mezi „nudou“ do cíle a zdoláním vrcholu. Vyjdeme ještě 300 výškových metrů na vyhlídku Puerto Molina, kde si dáme oběd a odtud pofrčíme dolů nazpět na GR 240 Transnevada Ruta a dolů do Trevelezu. Mělo by to být stihnutelné, pakliže se nestane nic překvapivého.
Je furt zataženo, což trochu kazí výhled na zasněžené vršky kolem Mulhacénu, ale i tak paráda tady na Puerto Molina. Chorizo, sýr a bageta, trochu odpočinku a pokračujeme dál. Začíná foukat, pocitová teplota se ihned o dost sníží, je třeba se zahřát. Máme před sebou cca 14 km a tak 3,5 hodiny času. Terén by měl být již docela v pohodě, vlastně půjde o setrvalý sestup po cestách a cestičkách. Rychlá chůze v mém případě, mírný poklus v Petřiném případě. Focením se moc nezdržuji, protože není bohužel moc co fotit. Ale i tak je tu nádherně, cesta docela ubíhá a už se těšíme dolů do vesnice. Ta ale není pořád vidět. Je Trevelez za tímto kopcem nebo až za dalším? Kde vůbec je? Jak sestupujeme, otepluje a taky je více zeleno. Je vidět, že zima odešla teprve nedávno, na horách ještě není takové jaro, jak jsem si představoval.

Myslel jsem si, že to stihneme ve větším komfortu. Trevelez je docela zrádný v tom, že je roztahaný po celé svahu, tudíž prvotní pocit „jsme tady“ ještě není vítězný, protože nás čeká ještě dobrá čtvrthodina, než sejdeme do dolní části, kde je autobusová zastávka. Je třičtvrtě na pět, když se ptám pána v informacích, zda bus jeden. „Cinco ora, si claro“, můžeme jít na kafe a konečně si natáhnout unavené nožky. Máme za sebou 22,5 km s převýšením více jak kilometr, well done. Autobus něco po páté skutečně přijíždí a za dalších 40 minut jsme v naší vesnici. Mimochodem výhled z autobusu byly parádní!

Jamón, bageta, olivy, sýr, víno a podvečer na terase. Velká paráda.