Letecka trasa Praha-Zurich-Istanbul(s prespanim u Sinana)-Dalaman-Marmaris a skokem do more. Nadherny konec leta, teploty kolem tricitky,more prijemne,minimum turistu (no,minimum…jak to vypada v hlavni sezone dost tezko si predstavit)a hlavne Berk a jeho byt s vyhledem na more. Naprosta pohoda spolu s fantastickou tureckou pohostinnosti.Prijemne setkani a vzpominani na erasmacky cas…
Rikam si,zesi dokazu vybrat termin na cesty.Nasledujici dny jsou v muslimskem svete ve znameni Kurban Bayrami, coz krome obradniho podrezavani zvirat hlavne znamena,ze pulka Turecka se sebere a jede domu. Vsechny busy vyprodany na dny dopredu. Chaos a panika. Pravda z Marmaris bylo vse plne, ale nyni jsem v Antalyi a listek do Mardinu (jak se tesim na vyhled na syrske planiny…) mi jiz odpociva v kapse…hold Turecko, kde je vse mozne:]
Rubrika: Eurovýlety Page 10 of 17
Není dne bez Primarku, nebude dne bez Primarku! Jak to včera vypadalo, že jsme všechno nakoupili a vše utratilo, tak to bylo jenom zdání a zdání jak známo klame. Zdaleka nemáme vše. JV v průběhu času zjistila, že naprosto určitě potřebuje ještě jeden svetr a PA – známý milovník tepláků – zjistil, že dvoje tepláky jsou málo a požaduje ještě jeden kousek. Takže tím pádem ranní program je jasný: JV vyskakuje jako laň a pádí do Primarku, JP ji statečně s vypětím všech sil následuje, aby odpadl na stanici Treptow park s průhlednou výmluvou, že jde fotit. PJ naznala, že do Primarku už nikdy a naopak, že musí do knihkupectví. PA spal. O dvě hodiny později…spokojený výraz na tváři JV značí, že mise proběhla úspěšně a vše je nakoupeno. JP vyfotil, co potřeboval, nic si nekoupil a zase jede s prázdnýma rukama nazpět do bytu. PJ stále chce do knihkupectví. PA byl ve sprše a nechal si narůst pravý východoněmecký knír. Vyrážíme do města, ovšem předtím ještě druhé kolo u našeho kebabového Mustafy. V hlavní roli dürüm, club maté, houpačka a knírek. Dürüm/Döner stojí jako u nás a je mnohem chutnější, kafe stojí jako u nás a je výborné. Club Maté zde stojí snad o třetinu míň a tak by se dalo pokračovat. Po obědě vyrážíme na s-bahnem na Warschauer strasse, kde se chtě nechtě dělíme na dvě skupinky, kdy jedna vyráží do knihkupectví a druhá k East Side Gallery, tedy posprejované berlínské zdi. Jak se měla první skupina, to bohužel nemám moc zprávy, ale druhá se měla skvěle. Některé grafity jsou super, jiné naopak dost slabé a kýčovité, ale to se dá čekat. Když nás to nebaví, tak „přeskočíme“ zeď a jsme u řeky Sprévy, paráda. A když nás nebaví ani to, tak jdeme na první u-bahn a jedeme se podívat jinam.
[shashin type=“photo“ id=“983,990,998″ size=“small“ columns=“3″ order=“user“ caption=“y“ position=“center“]
Třeba na stanici Berlin Zoogarten, která i když vypadá asi dost jinak než tehdy v knížce, tak si zanechala něco ze své atmosféry. JV chvílu hledá nějaké feťáky, až jednoho najde, je spokojená a můžeme jet zase dál. Další stanice je nově zrekonstruovaný Berlin Hauptbahhof – hold nezapřou se železničářské geny – kde si chvilku, ale opravdu jenom chvilku představujeme, jaké by to bylo, kdyby v Brně vyrostlo podobné nádraží. Zdá se to jako vtip dne a je to vtip dne. Konec fantazírování a jedeme dál směrem slavný a nyní už zavřený squat Tacheles. Chvilu bloumáme kolem, dávám check-in na Foursquare, jdeme dozadu mrknout na výstavu a pryč, protože tu de facto není celkem nic k vidění a je vidět, že největší sláva tohoto místa je už dávno pryč. Jdeme vedle na kafe a čekáme na knihovníky. Není to sice ihned, kafe už je dopité, ale nakonec se potkáváme a domlouváme, že zajdem na druhý pokus do Reichstagu. Nálada nám krapet osciluje, takže i když je Reichstag prakticky na dohled, tak každá skupinka volí jinou cestu, protože přeci ta je ta správná a nejkratší. A opět na stejném místě, prakticky skoro přesně o 24 hodin později a situace se vcelku nepřekvapivě opakuje. Pomalá fronta a naše čím dál tím víc mizející odhodlání jít na kupoli. Petrova finta s knírkem evidentně zabírá, protože ve frontě je ihned osloven šarmantní východoněmeckou padesátnicí a ta ho jenom velmi nerada pouští z fronty pryč. Musí ho pustit, protože to balíme a jdeme na jídlo.
Pojedeme do Berlína! Jasná výzva přináší překvapivě ihned mnoho nejasností. Účast, peníze, bydlení, doprava, program – mnoho otazníku a hodně mudrování. Původně skrečovaný výlet – by jednoho nenapadlo, že počet odmítnutých nabídek převáží ty přijaté – dostal zčista jasna tzv. primarkový impuls, založila se nezbytná skupina na Facebooku a hned bylo veseleji. Teď jenom najít ubytko a zjistit kdo vlastně pojede?! Uff, některé anabáze ani cestovní deníček nesnese a je lepší je ihned uvrhnout do bran zapomnění. Prostě jedeme do Berlína, máme ubytko přes airbnb.com a jedeme autem. Co se předtím uvařilo, to se i snědlo a nikdo další podrobnosti neví.
Bez pojištění, zato s kupou schnitzelů a s pojištěním, zato bez foťáku – i tak by se dala charakterizovat brněnská část výpravy, která vyráží busem SA na Prahu, přičemž pražská zatím relaxuje a vyčkává na meetingu pointu v Hloubětíně. Sraz v 19:16 stihnout nešlo, to jsme všichni věděli, a že nakonec vyrážíme před osmou, tak to musíme brát jako poměrný úspěch. Tím pádem máme dojezd do Berlína někdy o půl dvanácté a tím, že snad majitelka bytu nepůjde spát a otevře nám. PA řídí rozhodně, PJ potkává na parkovišti u McD kamarády, kteří jedou na Radiohead (ta myšlenka jít na koncert nás měla držet dýl!), JV mluví a já spím a dumám nad tím, jak sníst řízek, aniž by mě JV vypleskla. Řízek jsem snědl, JV mě nevypleskla a na ten koncert jsme nakonec nešli. Je půl dvanácté, když náš vítá noční Berlín a hlavně naše ulice Bockling str. s číslem popisným 10, kde budeme bydlet a kde jak doufáme, nám otevře Tatiana, předá klíče a my se zabydlíme. Kdyby na chodbě svítilo světlo, nesmrdělo to zde po zdechlých myších a nedobývali jsme se do bytu o patro níž (kdo má v noci vědět, zda se myslí přízemí a čtyři patro nebo hned první patro a další tři), tak by to bylo možná lepší, ale zase by to nebyla taková legrace. Byt sice není velký, ale má dvě patra a super terasu, takže panuje spokojenost. Dáváme vínko a plánujeme, že zítra vstáváme před devátou a vyrážíme – no kam jinam než do Primarku!:-). JV je nadšená, JP souhlasí, že půjde, PA to vidí taky tak a PJ říká, že nikam nepůjde. Zítra bude veselo:-). A taky že bylo, ale popořádku. JV nemůže dospat, vstává za kuropění (v osm), já ji statečně následuji, abychom vyhnali PA z pelechu a společně nějak určili ráz dne. PA říká, že jednak nevstává a za druhé, že jde do Bundesbanky šermujíc přitom podezřele vypadajícími markami. Vida, bájný Primark existuje a nachází se na stanici Walther-Schreiber-Platz.
[shashin type=“photo“ id=“978,991,981″ size=“small“ columns=“3″ order=“user“ caption=“y“ position=“center“]
Je něco po desáté hodině dopoledne, fotím JV u plánku nákupního centra, kde je výrazně vyznačeno patro s Primarkem a jdeme do jámy lvové. Následující čtyři hodiny si pamatuji jenom velmi mlhavě. Vidím množství oblečení, velké tašky kam vše mizelo, zástupy lidí, cenovky s podezřele nízkými cenami, nerudné prodavačky odhánějící zkoušející od zrcadel, velké fronty, přerovnávání věcí, zkoušení, vyhazování, lamentování…a potom už jenom hlad, únava, poházené hadry všude kolem, ještě více lidí a závěrečný účet. Jestli bude oblečení stejně kvalitní jako taška, která se mi protrhla hned u pokladny, tak potěš. Mezitím PA nakupuje s razancí blížící se JV – tady to bude na dlouho. Opravdu nevím, co si myslet, když čekám s asi pěti taškami s logem Primark a několik procházejících žen na mě významně až obdivně hledí. Obdiv nebo výsměch?:-) Raději po tom moc nedumám, bereme tašky a vyrážíme uskladnit „lup“ domů, mezitím končí s nakupovací horečkou i naše hipsterské duo, a tak se docela plynule setkáváme v parku u stanice Ostkreuz. V Kreuzbergu mají sice možná nejznámější a nejlepší kebab u Mustafy, ale náš Mustafa má ještě lepší. Famózní döner za 3,5€, který je naprosto neporovnatelný s podobně drahými dönery u nás. Sluníčko svítí, pohoda vládne ale jenom škoda, že už jsou skoro čtyři a my jsme pořádně z Berlína kromě nákupáku ještě nic neviděli. Tryskem na Alexander platz, kde právě probíhá jakýsi jarmark honosně nazvaný Oktober fest, takže kvapem mizíme a kolem socialisticky vyhlížejících monstr budov jdeme k 368m vysoké televizní věži. Modrá obloha, majestátní věž a halda fotek na stejné téma – plno nových kandidátů na promazání. Jak se tak dívám, tak jsem patrně široko daleko jediný, kdo je pouze v tričku.
Den mostarský
Vzhledem k tomu, že na cestu vlakem do Mostaru pějí všichni na netu chválu, tak máme hned jasno, jak pojedeme na dnešní výlet. Vlak vyráží pěkně brzo v 7:05 ráno, což nám dělá trochu problémy, ale aspoň je to trénink na ostré pozítřejší vstávání na zpáteční vlak do Budapešti. Čekat ráno na tramvaj No. 1 (tramvaj s reklamou na USA!) nemá moc cenu, takže sedáme na trojku a zbytek k nádraží (kolem obří americké ambasády) dojdeme pěšky. Času máme tak akorát na koupení lístků (9,9 KM cesta tam) a nákup snídaně. Tak jako jsou tramvaje darem ČR obyvatelům Sarajeva, tak vlaky jsou pro změnu darem Švédska. Ovšem žádné moderní stroje sem Švédové nedodali, na druhou stranu i hodně staré švédské vagóny porážejí na hlavu české koženkáče. Ale to je všude na světě, to snad nikoho už ani nepřekvapí. Ver jako obvykle spí, což dělá chybu, protože cesta je to naprosto úžasná. Šplháme si to nejdříve do hor s nádhernými výhledy do okolí a množstvím tunelů, abychom se potom šinuli podél řeky až do Mostaru. Asi s půl hodinovým zpožděním jsme na místě! Huráá, rychle pryč z hnusného nádru a na kafe! Jak je možné, že i v poslední ušmudlané nádražní kavárně mají tak dobrý kafe? Chci kafe a dostanu skutečné kafe a ne obarvenou vodu v mega hrnku, jak se mi snaží namluvit u nás. Prostě proklatě dobrý kafe, jak by řekl agent Cooper. Verča je trochu skeptická, co tu vlastně celý den budeme dělat, ale já mám radost (Ver se už podruhé lekla mého radostného chrochtání:-) a myslím, že tu bude dobře, i kdybychom měli jenom celý den bloudit uličkami a vysedávat po kavárnách:-). První cíl je celkem jasný, jdeme směrem Stari most a uličky okolo. Oproti Sarajevu jsou zde vidět a cítit dva rozdíly. Jednak je tu mnohem větší vedro a i rozstřílených budov jako živoucích mement války je zde o dost víc. A zase plno stánků se vším možným plus oproti Sarajevo ještě s typickýma blbinama jako jsou fotbalové dresy, trička apod.
[shashin type=“photo“ id=“965,967,968″ size=“small“ columns=“3″ order=“user“ caption=“y“ position=“center“]
Bohužel džezvy, které zde mají, jsou sice levnější, ale na první pohled mnohem horší kvalityL. To je tak, když někdo vybírá tak dlouho, až přebere. Jeden ze symbolů války je tady, Stari Most, nyní pěkně opravený a sloužící jako hlavní turistické lákadlo nejen k fotografování. Místní borci si udělali zajímavou obživu z populárních skoků z mostu. Mají docela dobrou taktiku, nejdříve jeden svých popocházením po okraji naláká diváky (ale neskočí), přičemž druhý se ochomýtá kolem a vybírá peníze do klobouku (taky neskočí), aby po drahné době dorazil třetí, který se nakonec odhodlá a po nohách skočí ze zhruba 20m výšku do vody. Ve výsledku jsme se půl hodiny pekli na sluníčku a spolu s ostatníma čekali, co bude, abychom udělali sborové „ách“, zatleskali a pokračovali přes most dál. Nicméně nejen most, ale i okolí jsou úžasně fotogenické, o tom žádná. Všechno kolem ovšem bledne, když si člověk uvědomí hrůzu a destrukci války a vidí, jak byl třeba most a jeho okolí brutálně zničené, až prakticky srovnané se zemí. Pokračujeme dále po druhé straně alejí suvenýrů s cílem zase najít nějaké jídlo, což opět není úplně jednoduché, páč kromě echt turistických hospod zde nic jiného moc není.
Den druhý, den sarajevský
Burek na snídani…co víc si přát, snad ještě ten turecký čaj a je to dokonalé. Pár fotek u fontány sebilj na holubím náměstí a vyrážíme na dopolední památky tour. Střed města Baščaršija nebo turecká čtvrť, takže ztratit se tu rozhodně nedá, i když malinké uličky by k tomu i sváděli. Koukáme nejdřív to ulice, kde nabízejí své zboží kovotepci a jejichž specialitou je evidentně buď válečná tématika – propisky z nábojů nebo kávová tématika – džezvy, tácky, kalíšky apod. Asi je lehké odhadnout, koho zaujal jaký artikl a stejně tak, kdo odjížděl s plnou nůší suvenýrů a kdo měl zase na druhou stranu super lehký batoh… Pokračujeme dál k jediné větší a přiměřeně staré měšitě – Gazi-Husrevbey Mosque, která je ovšem jistým zklamáním. Jednak chtějí vstupné a potom je mešita zavřená, a když už mi po zaplacení otevřou, tak smím chodit jenom kousek po igelitu a dál ani krok. A Ver měla smůlu úplně, páč neměla – hanbářka jedna – předpisově dlouhou sukni. Přes brýle, pohledy a vějíře jdeme okouknout latinský most a udělat povinné foto. Ještě by tu mělo být pár kostelů a tzv. Sarajevská růže (de facto kráter od šrapnelu zalitý rudým cementem, který vytvoří tvar růži a připomíná bombardování). Kostely jsme našli, růži k velkému smutku Veroniky nikoliv. Tím bychom měli hlavní turistické atrakce odbyté a jdeme se mrknout na trh a dále nazdař-alláh zpátky k holubímu náměstí. Můj návrh abychom se vydali do kopce byl schválen a udělali jsme dobře, kromě výhledu na okolní kopce, celé město a množství sněhově bílých náhrobků, jdeme právě skrz jeden takový novodobý hřbitov. Stejné náhrobky a velmi podobné datum umrtí, ufff…je to síla a velmi nepříjemná podívaná. Konec chmurných nálad nám hlasí naše žaludky, jde se na oběd. A když na oběd, tak na oběd pořádný a pěkně romantika u řeky. Co na to, že je to zde krapet dražší, však my na to máme. Ver si dává Bosnian pot, což je taková všehochuť nacpaná do „vázy“, já volím Dolma aneb co lze naplnit, to naplníme aneb od plněné papriky, přes vinné listy až po plněnou cibuli. Místo pivka na konec volím raději kafe a poprvé naplno uspokojuji své kafomilské choutky v džezvovém podání. Veronika kafe nepije, a proto byla unavená a proto si šla lehnout, já kafe piji, unavený jsem nebyl a tak jsem nelenil a vyrazil na další obhlídku. A pro zajímavé zážitky jsem nemusel chodit daleko, protože se blížila jedna hodina odpolední a s ní i začátek hlavní modlitby muslimského týdne.
[shashin type=“photo“ id=“949,946,960″ size=“small“ columns=“3″ order=“user“ caption=“y“ position=“center“]
Než začne samotné kázání, tak lze slušně fotit a potom stačí se zaposlouchat do tajemného muezzinova vyvolání a hned mě to naladí na tu správnou orientální notu. Něco si vyfotím nebo chvíli jenom tak sedím na nádvoří jedné z mešit a pozoruji modlící se davy. Je tu parádně, tohle mě hold vždy dostane:-). V jedné z ulic nedaleko našeho hostelu míjím českou ambasádu a hned vedle je sarajevský pivovar, až si říkám, že ta poloha nemůže být snad ani náhoda. Vůbec česká stopa je zde poměrně silná, páč například tramvaje jsou všechny z ČR. Stihl jsem ještě další tržnici, náměstí plné stánků s knihami (kde mají knihkupectví??), abych akorát stihl sraz s dorůžova odpočinutou Veronikou. Další mini-tour po suvenýrech a jdeme na šalinu směr Ilidža, odkud máme v plánu vydat se směrem k pramenům řeky Bosny. Opravě kolejí tu evidentně moc nedají, ale nevykolejili jsme a za půl hodiny upocenou šalinou jsme vystoupili až na samém okraji Sarajeva.