Dálnice, samé dálnice až do Amsterdamu. Navigace šlape jako hodinky – aby ne, když jsme pořád na rovné dálnici bez sjezdů – za volantem zkušený řidič mého kalibru – tedy já, kilometry utíkají a my se těšíme víc a víc. PJ, která sedí nyní vepředu, prý proto, že PA se na to moje řízení nemůže dívatJ, viditelně ožívá a jen co stavíme v cílové ulici na okraji Amsterdamu, tak utíká za svoji „sestrou“ SK. My jdeme pozměnu zaparkovat a vynosit věci. Inu, dělba práce. Jelikož je kolem půlnoci, tak parkování je zdarma, nicméně od devíti ráno se platí (2,8 €/h) a údajně se to poměrně kontroluje, takže chceme brzo vstát a přeparkovat na P+R na Amsterdam Areně (Transferium), kde se dá levně dlouhodobě parkovat. Chtít je jedna věc a vstát druhá. PA nám dává jasně najevo, že vstávat takhle brzo nebude, a že si raději zaplatí dvě hodiny, než aby vstával na devátou. Rezignujeme na přání majitele auta a vlastně jsme taky rádi, že si pospíme. Na bytě nás vítá sestava CZ-SK ve složení Sonja, Zuzka a Peťo. Chvíli kecáme, zjišťujeme kdo, jak a co (Zuzka byla minulý rok na Frnda párty…Krno je malý:-), dáváme poháriky a na kutě. Ranní výhoda dvou hodin navíc se docela hodí, ale i tak odjíždíme od domu až někdy o půl dvanácté, a to ještě v panice, že tam za rohem je už odtahovka, která vybičovala PA k maximálnímu výkonu a mě k popostávání kolem auta ve styly „právě vyjíždíme“:-). Z odtahovky se naštěstí vyklubali dělníci nakládající suť, ale aspoň jsme už vyrazili směr parking v Amsterdam Areně. Platí se až při vyzvednutí (maximální parking 96 hodin) a ještě jsme dostali 3 zpáteční jízdenky na metro v hodnotě 5€. Amsterdam Arena (domovský stánek Ajaxu) je bohužel v mlze, takže toho moc nevidíme a místo toho
[shashin type=“photo“ id=“907,909,912″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ caption=“y“ position=“center“]
jdeme hnedka na metro směr Centraal Station. To pravé amsterdamské turistování může začít. Fotíme, koukáme, zewlíme. PA se diví, že „ty baráky jsou všechny nějak nakřivo, nějak opilý“, aby zjistil, že všechny jsou takhle. Divíme se množstvím kol, koukáme na coffeeshopy, nakukujeme do turistických kšeftů, prolézáme uličky, smějeme se obtloustlým prostitutkám ve výlohách…prostě turistiJ. Takhle cik-cak jdeme až na Dam, kde jednak fouká a druhák jsou tu davy turistů, takže se nezdržujeme a razíme směrem, kde tušíme Van Goghovo muzeum. Kola, všude samá kola…zítra vyměníme naše nohy za šlapátka a projedeme si „Amstr“ na kolech…teď ale musíme šlapat po svých, ale zase máme hodně času na focení a koukání kolem. Amstr má prostě úžasnou atmosféru, kola v úzkých uličkách, které se sbíhají ke kanálům/grachtům jenž lemují typické holandské vysoké a úzké baráčky. Nebo ty obchody! Teď nemyslím turistické kýčařiny, ale luxusní vintage sekáče, smart shopy s houbičkami a dalšíma psychedelickýma šílenostma, temné coffeeshopy nebo třeba obchod se starýma filmovými plakáty, filmy atd. Nádhera. Jenom co jsme dopili lahvinku výborného moravského vínka – btw. Může se v Amsterdamu pít alkohol na ulici?? – jsme dostali chuť na kafe, a když už kafe, tak kde jinde, než v pořádným coffeeshopu! No nebyla to náhoda, že jsme hned vedle CZ-SK hospody natrefili na „kofík“ Rokerij…typická vůně linoucí se z otevřených dveří dává tušit, že zde se bude podávat kvalitní brazilská káva. A také, že ano, i když to ještě předbíhám. Koukám na menu, kolik stojí kafe a není zde draho, 2,1€ se dá za preso přežít. Hmm, special menu je downstairs…v rámci výletu na záchod se vydávám i na průzkum do dolního patra, kde je to opravdu impozantní. Točité schody vedou do temné místnosti tak metr krát metr, kde v okně jak někde v kantýně „nasty nigga“ prodává svoje zboží. Na výběr jsou jak vážené delikatesy, tak i balené dobroty pro turisty zelenáče, kterým se motají prsty a tyhle fígly nemají ještě zažité. Tím pádem je jasné, co naše partička zvolila, akorát škoda, že místo avizované brazilské kávy měli pouze jamajskou. Nu což, nepohrdneme. Ochutnávku provádíme spolu s PA, protože PJ má pocit, že jamajskou kávu moc nemusí, prý
[shashin type=“photo“ id=“916,920,922″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ caption=“y“ position=“center“]
kvůli vysokému tlaku, nicméně jemné aroma ji po chvilce také přesvědčí k ochutnávce. Kavárenská pohoda, čas líně plyne, kolem nás míhají další ochutnávači i zdá se pravidelní kavárenští povaleči a člověk má najednou pocit, že v tom Amsterdamu je ještě tak nějak líp a veseleji. PJ odchází na toilet, PA jde se slovy parafrázující Midi Lidi:“ je mi dobře, je mi špatně“ na vzduch a já dumám nad tím, zda nekoupit ještě ždibec jamajské kávy na horší časy. Idylka. PA sedí, PA spí…já to věděl, že ten silný příval čerstvého venkovního vzduchu mu neudělá dobře. I bílá stěna by nyní ztmavla nad odstínem PA. Ještě, že tu je PJ se svými maminkovsko-samaritánskými sklony, uff, cukr do žil, voda na zapití, vlídné slovo, odpočinek a nějak to rozejít. Přece jenom se smráká a chceme ještě na „van chocha“. Před trh s květinami, kde nyní prodávají spíše samé sazenice a pokračujeme směrem Rembrandt a Van Gogh. Všichni mají slavný nápis vytvořený z obřích písmen focený zepředu, takže my to bude fotit zezadu, rozhodla PJ. A ještě proti slunci, dodal PA. Podmínky pro dokonalou fotku jsou naplněny. Přes vafle – je to prostě povinnost a musíme si je dát, jak pravila PJ – se suneme směrem k Vincentovi. I když je už kolem šesté, tak mají stále otevřeno v rámci pátečního speciálního programu. Každá legrace něco stojí a kultura obzvlášť, takže 14€ nebereme ani nijak nespravedlivě, páč v naší chudší zemičce by výstava podobného kalibru stále nepochybně stejně. Lidí požehnaně, ale naštěstí na předvánoční impresionistickou Albertinu to stále nemá. Vincent zleva, Vincent zprava…dvě patra, přehledně po obdobích do toho souputníci, inspirace, následovníci…kvalitně investovaná Eura a strávené dvě
[shashin type=“photo“ id=“915,923,921″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ caption=“y“ position=“center“]
hodinky. Nazpět z uměleckých výšin nás dostává zima a zjištění, že bychom měli nějak jít směrem byt a nevíme kudy a metro je daleko. Pomáhá nám opět navigace, takže za nějakou půlhodinku jsme „doma“. Jídlo, pivko, relax a vymýšlení plánu na páteční noc. Druhé pivo, relax a máme vymyšleno. Jdeme do Water hole, kde to je prý kruté a hlavně Sonja se tam strašně těší, takže jdeme taky. Teda jedeme, respektive měli bychom jet, pokud bychom měli dostatek kol. A to nemáme. Takže po svých, a to konkrétně šalinou za 2,6€. Při pohledu na cenu nám je hned jasné, proč zde všichni jezdí na kole…takže nazpět jdeme pěšky. Možná. Kdybych věděl nebo si pamatoval, kde ten klub byl, tak bych to teď napsal, ale jelikož to nevím, tak smůla. Prostě mega narvaný klub, kde hrála klasická revivalová kapela a všichni pařili a pili malý pivka za 3€. Z logiky věci soudím, že čím více narvaný klub, tím více cool. Takže my jsme byli über cool. Za rytmu šedesátek jsme dusali zelí, snažili si něco říct a dělali, že se strašně rádi mačkáme. Prostě naprosto über cool. Co není ale cool je placení na záchodech…zvláště pokud jste zvyklí na „czech style“ pravidelný přísun tekutin, tak se se každé pivko ještě o půl€ prodraží…no ale stejně, nechtěl bych mít job jako hajzl-dědek v klubu. Sice je noc ještě mladá, leč pro české výletníky se již čas nachýlil k odchodu, zatímco Sonja zůstává a dle svých slov vydrží až do konce. Dobře jí tak, zaslouží si to. My koneckonců také, ale to by nám neměl ujet bus před nosem, takže máme ještě nějakou půlhodinku k dobru, tak akorát na pommfrites s pořádnou porcí majonézy. Amsterdamská verze Národní jakožto všelidové opilecké vývařovny obstála na výbornou. Když se k tomu přidá ještě fakt, že jsme nějakým omylem neplatili v nočním buse (ušetřené 4€ se počítají) a dokonce jsme i vystoupili, tam kde jsme měli, tak lze večer jako celek hodnotit jedině na výbornou.
