Rubrika: Eurovýlety Page 4 of 17

Priego de Cordoba a Zuheros

On 16.6.2021

In Andalusie 2021, Eurovýlety

21/4 – Granada – Priego de Cordoba – Zuheros – Ronda

Dneska opět cestovní den, v plánu je dostat se do Rondy a po cestě udělat nějaké zastávky v zajímavých místech. Tím pádem už nestíháme Cordobu a Sevillu, na celou Andalusii je týden prostě málo. Jamon na snídani, zaplatit parkovné (a doufat, že to bude jenom těch 18€/den) a můžeme vyrazit. Nemůžeme, protože kafe! Cafe con leche v kavárně Sancho s moc pěknými hrníčky, které by se mně moc líbily. Neúspěšně ponoukám Petru k lupu. Druhou zastávkou na cestě k autu je cukrárna s ultra cukrem nabombenýma dobrota. Po takové náloži prostě za volantem usnout nemůžu.

Opouštíme hory a vjíždíme do kraje olivovníků, které jsou všude kam se podíváš. Není snad metr půdy, kde by nebyly olivovníky. Prvotní „jé olivovníky“ se po čase mění na povzdech „všude jsou samý olivovníky“.

Hodinka cesty a parkujeme v menším městě Priego de Cordoba. Podle názvu by to mohla být náhrada za Cordobu, bude to ale spíše příhodná zastávka po cestě, kterou nám tak trochu doporučil průvodce. Úvodním dojmem, který přetrvává po celou dobu, je že je to město důchodců. Petra tvrdí, že tím pádem jsem zde správně. Kromě barokní fontány stojí za pozornost hlavně bílé domky ozdobené desítkami květin a potom také výhled z terasovité promenády na okolní kopečky s olivovníky. Je kolem poledne, z procházky nám docela vyhládlo a už taky chceme jíst něco jiného jak bagetu s jamonem, takže sedáme v kavárně na něco dobrého. Jídelní lístek ve španělštině je sranda, u poloviny jídel tušíme, o co asi jde, u druhé půlky je to na překvapení. Výběr nakonec vyhrály kalamáry a lokální salát zvláštního jména. Kafe a je čas vyrazit zase o kousek dál. Dalším cílem je nedaleká vesnička Zuheros, která patří mezi pueblos blancos a měla být tu být možnost pěkného výletu kaňonem rio Bailón.

Auto jsme nechali na parkovišti na začátku vesnice, odkud projdeme celou vesnicí a v dolní části se napojíme na turistickou značku vedoucí kaňonem řeky Bailón. Odhadem by to mohlo být sedm kilometrů s návratem po silnici nazpět do vesnice. Zuheros je nádherná vesnice plná úzkých uliček a starých domů, je zde i malá pevnost a pár kaváren, které čekají na turisty. Jsme tady ale jenom my dva. Cesta kaňonem je na začátku lehce do kopce, ale nic hrozného a potom už vlastně kopírujeme vyschlou řeku. Krásný výhled na Zuheros a dál až někam ke Cordobě. Po chvíli se cesta dělí, dá se pokračovat dál kaňonem, ovšem my se vracíme doleva na silnici, která nás potom dovede nazpět. A zase ty výhledy! Časově nám výlet vyšel akorát, máme nyní asi dvě hodiny do Rondy, kam dorazíme zhruba kolem sedmé. Cesta opět příjemná, olivovníky konečně mizí a nastupuje běžná vegetace. Asi zde více prší, vše je trochu zelenější.

V předtuše opětovných problém s parkováním v Rondě hledám na netu, jaké jsou zde v možnosti. Volné parkování by mělo být kolem nádraží. Ok, můžeme to zkusit, do města to je kousek. Povedlo se na první pokus, ani nebylo nutné svádět souboj s podélným parkováním nebo někam couvat. Máme zamluvený hostel Casa Duende El Tajo, který je hnedka naproti ikonickému mostu Puente Nuevo. Cena 29€ za pokoj je velmi v pohodě, méně v pohodě je to, že na zvonek nikdo nereaguje a majitel nebere telefon. Město je vylidněné, hospody zavřené a blíží se osmá. Jdeme rychle něco nakoupit dříve než zavřou, majitel snad brzy dojde. Dal si načas, ale nakonec dorazil a ukázal nám bydlení – veliká terasa s výhledem, pokoj s výhledem a veliká společenská místnost. To by šlo. Terasa láká na večeři venku, bohužel už je dost kosa, tak snad zítra. Patrně zůstaneme dva dny, zítra projdeme město, dáme výlet a odjezd bude až pozítří ráno.

Alhambra de Granada

By Hondza

On 15.6.2021

In Andalusie 2021, Eurovýlety

20/4 – Capileira – Pampaneira – Granada

Včera bylo zataženo a dneska ráno je? Samozřejmě, že pěkně. Nedá se nic dělat, balíme a chystáme se na další přesun do Granady. Ale přece jenom bychom si to mohli trochu vynahradit, když máme to auto, ne? Vyvezeme se někam nahoru a pokocháme se projasněnými výhledy, o které jsme včera přišli. Cesta je v docela dobrém stavu, naše Clio se tak bez problémů šine někam do půlky cesty k Hoya de Portillo, odkud jsou pěkně vidět zasněžené kopečky. Procházka, pár fotek a vracíme se zpět do Capieliery. Ještě by to chtělo kafe, stavíme v malebné vesničce Pampaneira, kde klasicky není ani noha a dáváme obligátní dvojboj cafe con leche y espresso sin lechce. Náměstíčko je naprosto kouzelné. Těžko říct, zda je hezčí Pampaneira nebo Capileira, ale určitě v soutěži nevyhraje Trevelez, kde je sice údajně nejlepší šunka široko daleko, ale je to již o poznání modernější a turističtější oblast.

Za hodinku jsme v Granadě a kupodivu se nám ihned daří zaparkovat, i když jenom na hodinu, ale to by mělo stačit na návštěvu zamluveného hostelu a zjištění, kde se dá zadarmo parkovat. Možností moc není a jsou daleko. Nezbývá než se plácnout přes kapsu a zaplatit parkování v podzemních garážích za 18€/den. Máme totiž již dopředu zamluvený, a hlavně zaplacený lístek na 14:30 do Alhambry. V mezičase by nebylo špatný se ubytovat, najíst se a vše stihnout. Z domluveného hostelu nás kvůli údajné havárii vody posílají do druhého provozu, které je hnedka vedle katedrály. Pokojík bez oken s instantním cigaretovým smradem odpovídá (bohužel) ceně. Jednu noc zde vydržíme.

Granada jinak vypadá docela příjemně, i když už je to větší město. Takové Brno ve Španělsku. Uličky, obchůdky, kavárny a příjemné klima v podhůří Sierra Nevada. Po nešpanělském obědě v podobě falafelu vyrážíme do kopce zdolat Alhambru. Nikde žádní turisté, obchody se suvenýry až na výjimky zavřené. Lístky máme sice koupené dopředu, ale patrně to nebylo vůbec nutné. Něco mi říká, že máme naprosto unikátní možnost prohlédnout si Alhambru v podstatě úplně sami.

Moje tušení bylo správné, v areálu je snad více personálu jak návštěvníků. V informacích se ptám, zda je třeba lístek z internetu někde měnit za reálný? Není. Máte někde info letáčky? Nemáme, načtěte si QR kód. Paperless Alhambra. U Palace Nazaries jsme příliš brzo, nudící se chlapík nás posílá vedle do muzea, ať se zabavíme, protože vstup je až skutečně v půl třetí, jak máme zarezervováno.

Dvojitá kontrola dokladů a jsme vpuštěni. A jsme zde prakticky sami, takže není problém si počkat, když náhodou někdo vleze do záběru. Vše podstatné je na https://www.alhambradegranada.org/en/. Z paláce přecházíme do zahrad, kde chvilku odpočíváme, svačíme a podél hradeb jdeme ke Generallife, jenž trochu mate názvem, protože se jedná o letní sídlo králů. Zahrady jsou volně přístupné, ale vnitřní prostory opět jenom na ID a vstupenku. Fascinují nás všudypřítomné pomerančovníky, plody jsou ale bohužel dost kyselé. Vyplatí se nespěchat, kochat se výhledy a detaily, které paláce a zahrady nabízejí. Z Generallife se dá obloukem přejít k palácům Charlese V. a dál k Alcazabě. Trochu se kazí počasí, je lehce zataženo a fouká. Mdlá obloha není na fotky úplně ideální, ale všechno nemůže být dokonalé. Několikahodinovou návštěvu končíme na věži pevnosti Alcazaba, odkud je opět nádherný výhled na celé město a okolní hory. Návštěva celého komplexu zabere 3-4 hodiny, dostatek času se rozhodně vyplatí. Už toho ale máme dneska docela dost a jsme rádi, že můžeme sejít do města na něco dobrýho. Hlavně to chce kafe. Už máme zjištěno, že kafe stojí všude víceméně stejně kolem 1-1,5€. Můžeme tak zasednout kamkoliv a nemuset se bát něčeho předraženého. A co bude na večeři? Než to promyslíme, najdeme restauraci, je sedm hodin a už máme smůlec. V rychlosti kupujeme aspoň něco do ruky k snědku a frustraci z poloprázdného žaludku jdeme spláchnout pivem. Pivo ve dvoudecových sklenicích na nožce by měli zakázat. Drahý a nepříliš dobrý. Co si dáme dál? Zmrzlinu! Kopeček za dvě eura, odpočinek v parku a přemýšlení, zda se vyplatí si pospíšit, rychle nakoupit a vyklusat nahoru na západ slunce nad Alhambrou. Zkusíme to. Nejdříve nákup základnách surovin pivka nevyjímaje, potom odnést nákup na hostel a vyrážíme. Pivo s sebou. Stíháme tak akorát, místa pro focení moc není, protože zástupy turistů zastoupily místní. Na morálku dohlíží z povzdáli policejní auto. Pár fotek z ruky, sedáme k pivku a kochačka. Ještě kulturní vložka v podobě plivače ohně, setmělo se, začíná být docela zima. Jdeme domů.

Od moře do hor Sierra Nevada

By Hondza

On 13.6.2021

In Andalusie 2021, Eurovýlety

18/4/2021 – Málaga – Nerja – Frigiliana – Orgiva – Capileira

I když je venku ještě mrtvo, není čas na lenošení, protože vyzvednutí auta jsem objednal na 9 hod na nádraží Maria Zambrado, kam to máme cca 20 minut pěšky. Chvilku před odchodem volá chlapík z půjčovny Malagacar, zda tam opravdu budeme. Ok, budeme, vyrážíme. Původně jsem myslel, že autopůjčovna má pobočku na nádraží, ale je to trochu jinak. Půjčovna je na letišti, kam nás taky již veze minibus půjčovny. Nejsem žádný extra ostřílený půjčovatel aut v zahraniční, ale tohle bylo rozhodně nejhladší předání a nejvíc v pohodě. Chlapík si vzal naše ID, podepsali jsme papír a dostali klíčky. Asi to bylo i full cover pojištěním, takže nebylo nutné nic kontrolovat, fotit nebo dokládat deposit na kartě. Hlavním a jediným problém tak bylo, že jsem nevěděl, jak nastartovat. Holt nejsem z Fábie na ty novinky zvyklý.

Renault Clio v bílé barvě vypadá na první pohled velmi sympaticky, pro dva lidi bez báglů ideální. Na druhý pohled to byl malý lenoch, kam jsem se sotva vešel, a který do mírného kopečku ani s plynem na podlaze víc jak 90 km/h prostě nedal. Ale to jsem na začátku řízení ještě nevěděl, snažil jsem se spíše zorientovat v provozu a zvyknout na všudypřítomné kruhové objezdy s dvěma pruhy. A potom jsem měl hlad a kavárna se snídaní nikde. Úvodní bloudění máme za sebou a konečně jedeme směr Nerja a Frigiliana, což je jedna z mnoha bílých vesnic pueblos blancos. Na dálnici pár aut, jízdní dojmy jsou zatím skvělé…

Nerja vypadá jako příjemné přímořské městečko, kam patrně jezdí hodně Britů, když je menu v kavárně v angličtině. Tento fakt bohorovně přehlížím a objednávám si pomocí svojí chatrné španělštiny. Kávu s mlékem bych zvládl, ale s čím bude nakonec ten sendvič úplně nevím. Byl se šunkou a sýrem, hurá. Po občerstvení a nákupu vyrážíme za Nerju k Acueducto del Águila, ke kterému se dá docela slušně dojet z hlavní cesty. Akvadukt se dá vyfotit z hlavní silnice, nebo je možnost dojít údolím až přímo k akvaduktu. Zarostlá pěšinka, tábor bezdomovců a štěkající psi někde ze stráně úplně důvěru nevzbuzují, ale zvládli jsme to a pokračujeme dál. Bělostná Frigiliana je jednou z výstavních vesnic s nádhernými bělostnými domky a výhledem na okolní kopečky a moře. Díky mapám jsme našli pěkný okruh nad vesnici k vodní nádrži a zpět. V běžné sezóně tady bude asi docela živo, nyní polomrtvo. Výhledy, focení a hlavně avokádový sad! Všude tady v okolí pěstují avokáda, bohužel je mimo sezónu, takže možnost utrhnout si avokáda padá. Milovnice avokáda Petra je ale i tak v sedmém nebi.

Další zastávkou po cestě do hor je Orgiva. Kromě toho, že jsem projel při kochání se okolím na červenou, je zde také moc pěkný kostel, takže proč si neudělat pauzu. Na kafe a sladkou dobrotu není nikdy pozdě, navíc je tu ten pěkný kostel, jenž ale nejde rozumně vyfotit. Potom pěkné náměstí a radnice. A taky obří busta pána s velkým knírem, což Petru zcela fascinuje. Nevíme, kdo to je, vypadá to docela bizár. Až pozdější domácí googlení odhaluje Don Quijota. A nyní pojedeme už jenom do kopce…

Cílem dnešního putování je horská vesnička Capileira, odkud podnikem zítra výpad do pohoří Sierra de Nevada. Předtím ještě ale plno zákrut a krásných výhledů na kopce a další bílé vesnice jako je třeba Pampaneira. Ubytování nemáme dopředu zamluvené, protože to prostě není třeba. Problémem by mohly být spíše zavřené podniky, než že by bylo plno. Bereme hostel Ruta de las Nieves za 36€ s nádhernou terasou a výhledem na okolní kopce. Máme docela dobrý mezičas, stále je pěkně, tak proč lenošit? Podle mapy by se dal zvládnout několika kilometrový okruh Ruta del Barranco del Poquiera (zelená značka), který ale půjdeme jenom z půlky a za mostem zkusíme zase vyšplhat zpátky do vesnice po naznačené pěšince. Realita pomalé chůze, focení a zapadajícího slunce nás ale nakonec donutila přehodnotit plán a vrátit se po stejné trase nazpět. A dobře jsme udělali! Doslova na minutu jsme stihli otevřenou hospodu v našem penzionu, kde nám hodná paní domácí ještě nachystala nějaké jídlo. Covidové zákazy jsou nemilosrdné a v osm musí být zavřeno. Navíc začíná být docela velká zima.

Ještě pro vývrtku dolů do baru, vypít víno za 3€ a spát. Zítra bude velký výlet…

19/4 – Capileira – Trevelez

Včera jsme se namlsali krásným počasí a dneska jsem se probudili…do zataženého rána. Modrá obloha se zatím nekoná, ale utěšujeme se, že se to roztrhá a bude krásně. K zamračené obloze se přidala ještě zima a fakt, že nemáme nic k snídani. Včera byla neděle, a to ve Španělsku znamená, že obchody jsou zavřené. Máme zde ve vesnici dos supermercados, které otevírají v devět. Tím pádem vyrazíme na trek nejdříve v deset, přičemž trek bude aspoň na šest hodin a zpáteční bus z Trevelezu jede v pět. Dost možná to bude výlet v kvapíku.

Jogurt, bageta, sušenky, banány, rajčata, jamon a sýr. Open air snídaně na malém náměstíčku, které je asi v sezóně plné kaváren a hospod, ale nyní je úplně prázdné. Na kafe do jediného otevřeného podniku, zapnout tracker, je něco po desáté a vyrážíme. Pořád je zataženo.

Cesta je docela dobře značená, první část víceméně kopíruje cestu pro auta a kola (!) k Hoya de Portillo, kam lze dojít za zhruba dvě hodiny. Odtud můžeme pokračovat po Transnevada Ruta dál už víceméně po rovině nebo z kopce do Trevelezu. Další možností je výšlap nahoru k nejvyšší hoře Španělska Mulhacén. Hora a okolí je ještě komplet pod sněhem, takže pro nás momentálně off limit. Navíc chata pod vrcholem Refugio Poquiera, kde se dá za normálních okolností přespat, je nyní kvůli covidu zavřená. Při svačině dumáme nad další trasou. Na Alto de Chorillo (2721 mnm) je to daleko a dost možná je zde taky sníh, navíc sešup dolů do Trevelezu je brutální. Nakonec jsme vymysleli přijatelnou kompromisní variantu mezi „nudou“ do cíle a zdoláním vrcholu. Vyjdeme ještě 300 výškových metrů na vyhlídku Puerto Molina, kde si dáme oběd a odtud pofrčíme dolů nazpět na GR 240 Transnevada Ruta a dolů do Trevelezu. Mělo by to být stihnutelné, pakliže se nestane nic překvapivého.
Je furt zataženo, což trochu kazí výhled na zasněžené vršky kolem Mulhacénu, ale i tak paráda tady na Puerto Molina. Chorizo, sýr a bageta, trochu odpočinku a pokračujeme dál. Začíná foukat, pocitová teplota se ihned o dost sníží, je třeba se zahřát. Máme před sebou cca 14 km a tak 3,5 hodiny času. Terén by měl být již docela v pohodě, vlastně půjde o setrvalý sestup po cestách a cestičkách. Rychlá chůze v mém případě, mírný poklus v Petřiném případě. Focením se moc nezdržuji, protože není bohužel moc co fotit. Ale i tak je tu nádherně, cesta docela ubíhá a už se těšíme dolů do vesnice. Ta ale není pořád vidět. Je Trevelez za tímto kopcem nebo až za dalším? Kde vůbec je? Jak sestupujeme, otepluje a taky je více zeleno. Je vidět, že zima odešla teprve nedávno, na horách ještě není takové jaro, jak jsem si představoval.

Myslel jsem si, že to stihneme ve větším komfortu. Trevelez je docela zrádný v tom, že je roztahaný po celé svahu, tudíž prvotní pocit „jsme tady“ ještě není vítězný, protože nás čeká ještě dobrá čtvrthodina, než sejdeme do dolní části, kde je autobusová zastávka. Je třičtvrtě na pět, když se ptám pána v informacích, zda bus jeden. „Cinco ora, si claro“, můžeme jít na kafe a konečně si natáhnout unavené nožky. Máme za sebou 22,5 km s převýšením více jak kilometr, well done. Autobus něco po páté skutečně přijíždí a za dalších 40 minut jsme v naší vesnici. Mimochodem výhled z autobusu byly parádní!

Jamón, bageta, olivy, sýr, víno a podvečer na terase. Velká paráda.

Andalusie 2021

By Hondza

On 7.6.2021

In Andalusie 2021, Eurovýlety

17/4/2021 – Brno – Vídeň – Málaga

Honza z Tišnova, Petra z Kanárských ostrovů. Honza v pátek, Petra v sobotu. Sraz v Malaze. Po dlouhé době, která byla způsobená covidovou situací, zákazy, omezeními a vlastní opatrností zase menší cesta za hranice všedních dní. V poslední době bylo více cest, které skončily ve stádiu příprav, proto nyní mírná nervozita, jenž plyne (mimo jiné) z nutnosti mít negativní PCR test 72 před odletem. Ve čtvrtek na test, v pátek se sbalit a v sobotu nad ránem, nebo spíše v hluboké noci, v 1:30 vstávám, abych se dostal na noční bus do Vídně na letiště. Doba způsobila kromě restrikcí i značné omezení cestovní nabídky. Do Malagy lítá méně spojů za vyšší ceny, do Vídně jezdí méně spojů za vyšší ceny a do Brna z Tišnov v noci žádný spoj, proto jedu autem.

Gepard express odjíždí 2:20 z autobusáku od hotelu Grand, ve Vídni budeme něco po čtvrté a letadlo startuje v šest ráno. V mezičase bych měl stihnout check-in a vyplnit španělský formulář, abych dostal požadovaný QR kód. Na hranicích s Rakouskem kontrola dokladů a letenky jako za dávných časů. Tohle mě vážně nechybělo a nerad bych si na to zvykal. Letiště je úplně prázdné, ale není se zase co divit, jsou čtyři ráno. Snažím se na provést na mobilu check-in, ale nedaří se. Důvodem není chyba v systému ale v mé hlavě. Odvykl jsem si cestování, nepřečetl si email do Wizz air a výsledem je, že nemám check-in a asi budu muset platit. Zkouším ještě štěstí ve frontě, ale smilování v podobě volného check-inu se nedočkám. Místo toho jsem poslán na přepážku vedle, kde dostávám účet na 40€. Zapomenout na check-in se tedy rozhodně vyplatí. Vlastně bych asi zaplatil klidně i víc, tahle cesta prostě musí klapnout, když už jsem překonal všechny nástrahy covidu (negativní test) i Vídně (žádní vzteklí psi v parku, kteří by mě chtěli pokousat).

Lety jsou vždy stejné, málo místa, spánek, potřeba si odskočit na WC, když jste u okýnka a vaši sousedé tvrdě spí, přistání bez potlesku a jsme v Malaze. Zde proběhne rychlá kontrola španělského QR kódu a konečně se můžu nadechnout a nasát jarní španělský vzduch. A taky si dát řízek. Tradice se musí dodržovat, a navíc mám hlad.

Do města se lze dostat vlakem nebo autobusem, volím vlak za 2,3€ a za čtvrt hodiny jsem na hlavním nádraží v Malaze. Zde budeme zítra vyzvedávat auto, nyní mě ale čeká příjemná cesta ranním městem k zamluvenému hostelu. Po ránu je docela svěže, první kavárny se otevírají, jinak panuje všude naprostý klid. V hostelu Casa Al Sur Terazza Hostel mě čekají až kolem jedenácté, tudíž ještě čas na ranní kafe. „Cafe con leche, por favor“, moje španělština bude asi velká bída, ale tohle zvládnu. Většina lidí si dává ke kávě ještě churros, tuhle dobrotu si nechám na příště.

Jelikož na hostelu ještě nemám pokojík připravený, nechávám batoh na recepci a vyrážím na krátký průzkum města. Jdu jenom tak naslepo, objevuji katedrálu se super parčíkem a pomerančovníky, muzeum Pabla Picassa, park s palmami a přilehlou promenádu. Jsem nadšen, jak je tu krásně a jaká pohoda tady vládne. Obloukem přes čtvrť Soho, kde nic zajímavého není, se vracím do hostelu. Pokoj v pohodě, sprcha na probrání a vyrážím znovu do města. Tentokrát již cíleně k pevnost La Alcazaba a k hradu Gibralfaro. Oba monumenty leží pěkně vedle sebe a dokonce jsou na jedno vstupné, docela se těším.

V Malaze to již odpoledne docela žije, zahrádky kaváren se plní, všude plno lidí, obchody otevřený. Mám pocit, že jsem zase zpátky v normálním světě. Někde jsem si přečetl, že pevnost Alcazaba je taková malá Alhambra pro ty, kteří mají málo času a nechce se jim do Granady. Před návštěvou Alhambry bych si řekl, že to je jenom taková vějička na turisty, po návštěvě Alhambry mohu jenom přidat, že je to nesmysl. Alcazaba není špatná, jsou odtud pěkné výhledy na město, pěkná zákoutí, několik menších zahrad, takže pro představu dobrý, ovšem Alhambra je přece jenom dost jiný zážitek. Z Alcazaby vyrážím na kopec směrem Gibralfaro. Nejsem vůbec zvyklý na letní počasí. Bude něco přes dvacet stupňů a mám při výstupu pocit, jako by bylo aspoň o deset víc. Hrad Gibralfaro nabízí hlavně úžasné výhledy na celé město včetně druhé strany k horám. Opevnění je masivní, takže si stojí za to celé vše pěkně projít a pokochat se. Docela tady foukalo, ale jinak paráda. Nazpět do města jdu cestičkou vyznačenou na mapě, která vede po vrstevnici a je odtud pěkný výhled na moře a býčí arénu. Nějak mě začínají bolet nohy, dal bych si zmrzlinu, ale zrovna stánek nikde nevidím. Nazpět k hostelu, kde si nakoupím v supermarketu šunku jamon, bagetu, rajčata, olivy a víno za 3€. Tohle je naprosto geniální kombo, která se dá jíst skoro pořád.

Život v Malaze pomalu utichá, s nastávajícím večerem se hospody a kavárny zavírají, obchody mají maximálně do devíti a město se docela vylidňuje. Vzhledem k bezesné noci bych asi hodně rychle vytuhl, ale ještě mě čeká cesta na letiště, kam dorazí výletnice z Kanárských ostrovů.

Bulharsko 2020

By Hondza

On 22.9.2020

In Bulharsko 2020

Jaké je cestování v době koronavirové? Jarní výlet na Kavkaz jsem musel bez náhrady zrušit, další cestu do Estonska bylo třeba přesunout na pozdější termín, jehož realizace vypadá nyní velmi nejistě (edit: nejistota se změnila ve fakt a výlet také zrušen). Do třetice cestovních plánů je tady Bulharsko a s tím spojená nejistota (zase!), zda vůbec budeme moct odletět, nebude let zrušen, nebo nás po návratu nepřivítají nová karanténní opatření.

Nic z toho se naštěstí nestalo, a když bylo pár dní před odletem zřejmé, že tento výlet by mohl klapnout, tak jsem mohl konečně začít s menším plánováním. Hotel v blízkosti bratislavského letiště, zamluvit auto v Sofii, zaplatit pojištění a mít tak zhruba představu, kam bych chtěl jet a co vidět. Větší plánování není takový krátký výlet potřeba.

Den nultý – 24.červenec

Proč máme nultý den? Protože letadlo odlétá z Bratislavy v sobotu v 7:40, což by znamenalo vstávání někdy ve čtyři a cestu autem na letiště, a to se nám prostě nechce. Takže dáváme sraz v Břeclavi, kde mě nabere Ivoš s děckama a pojedeme do Blavy, kde se ubytujeme, dáme pivko a druhý den s čerstvou myslí odletíme na výlet.

Břeclavská nádražka má i v moderním hávu svoje kouzlo, Bratislava z dálnice vypadá jako skutečné město, hotel Avion vypadá v reálu lépe než na bookingu, do hospody naproti hotelu chodí youtubeři a borovička je mnohem (opravdu hodně!) hnusnější, než jsem čekal.

Den první – 25.červenec

Vstáváme kolem půl šesté a vyrážíme pěšky na letiště. Mělo by být tak dvacet minut, tudíž není nutné ani čekat na letištní bus. Vzdálenost od letiště je asi hlavní výhoda hotelu Avion. Další je cena a taky možnost zaparkovat (i když za běžný poplatek) auto po dobu výletu. Za čtvrt hodiny a jeden snězený chleba s vysočinou jsme na letišti, kde si ihned připomínáme, že covid-19 je stále s námi. Roušky nasadit a rychle se odbavit. Letiště je prakticky prázdné a není to tím, že je brzo ráno. Je naplánováno jenom kolem deseti odletů za den.

Za hodinu a deset minut přistáváme v Sofii na prastarém terminálu. Docela mě to překvapuje, zase takový zapadákov Bulharsko přece jenom není. Neuvědomil jsem si totiž, že terminály jsou dva a lowcost samozřejmě šoupli na ten starší. Auto máme zamluvené od společnosti Autounion, která tady na starém terminálu samozřejmě není. Paní na informacích Autouninon sice nezná, ale zato mě odtajňuje existenci druhého terminálu a Shuttle busu, který jezdí mezi terminály, a právě nám odjíždí. Prý to jsou 3 km, ale mapy.cz ví svoje, takže vyrážíme pěšky a za chvilku jsme na místě. Zde už je to pohoda, dostali jsme auto z vyšší kategorie. Honda Civic vypadá dost dobře, a navíc je v úsporném diesel provedení. Záloha je 300€ a není třeba mít kreditku. Menší škrábance jsme si zapsali a můžeme vyrazit vstříc bulharskému dobrodružství. Nejdřív ale sehnat místní leva a nějaké jídlo. I ve vnitřních prostorách jsou třeba roušky. Takže i do Billy v roušce. Kupujeme proviant a vyrážíme na sever směr Belogradchik. Dálnice jsou jak lusk, vedlejší jsou trochu zapláty a nahoru dolů, ale jinak jsou silnice lepší, než jsem si myslel. Ve Varza, kde si dáváme cestování pauzu, jsme náhodou natrefili na skvělý bufet, kde si mohl člověk vybrat, jaké jídlo chce. Bohužel při cestě zpět bylo zavřeno a jinde jsme podobný koncept již nepotkali. A jelikož my jsme čeští chytráci, tak jsem se dopředu nacpali řízkama, takže hlad nemáme. Dávám aspoň kafe a baklavu, protože budu řídit.

Bělogradčik vypadá jako docela zapadákov, který má to štěstí, že je v centru bulharského Adršpachu a Českého Švýcarska dohromady. Malé náměstí, pár obchodů, restaurace, kavárna a několik guesthousů. Ubytováváme se v GH Zora, kde stojí dvoulůžák 45 leva. Počasí nicmoc, zataženo a vypadá to na déšť. Jdeme se na chvilku projít ke skalám a na vyhlídku. Pevnost jde obejít po cestě, která se stáčí vlevo do lesa cestou na vyhlídku a měli bychom vyjít někde dole ve městě. Na focení to nebylo, ale jinak prochajda příjemná, a nakonec ani nepršelo. Na náměstí si dáváme u okýnka kebabčiky v chlebu a pivo Kamenitza. Vedle v kavárně kolu a kafe a tím jsme dnešní gastro asi vyčerpali. Kluci krmí potulný psiska, který jsou ale docela vybíravý a jenom tak samotný chleba jim moc nechutná.

Na závěr dne ještě procházka na hřbitov a jde se spát.

Den druhý – 26. červenec

Ráno mělo být podle předpovědi zataženo a ráno je skutečně za okny zataženo. Nedá se nic dělat, skály v ranním slunci holt nebudou. Snídáme, balíme věci do auta a jdeme na obhlídku. Včera jsme chtěli do areálu pevnosti a chtěli po nás vstupné, dneska si lístky kupujeme, ale lístky nikdo nekontroluje. Tmavou oblohu trochu zachraňuje mlha, která se vznáší nad okolními lesy. Díky tomu fotky vypadají aspoň malinko zajímavě a nejsou to jenom skály a šedá obloha. Z pevnosti jako takové zbyly pouze obvodové zdi, i když ty byly asi z velké části dostavěné. Spadnout ze skály jde, zvláště po dešti, skoro kdekoliv. Někdy si opravdu říkám, co by se stalo, kdyby mě uklouzla noha…Zábrany vcelku nikde, což je ale zase dobře, protože je celý prostor takový přírodnější. Dvě hodinky poskakujeme po skalách a vyrážíme zase někam dál. Tedy nejdříve hodně nazpět až skoro k Sofii a potom po východ. Původní plán byl až někam k Veliko Tarnovo, ale na to asi nemáme čas, tak si cestu zkracujeme a dneska zakotvíme v městečku Kopřivštica. V průvodcích se Koprivštica moc nezmiňuje, ale evidentně se sem jezdí, protože možností ubytování je hodně. Je to vlastně jeden velký skanzen obklopený kopečkama. Domky jsou zrekonstruované až trochu moc, tudíž to vypadá lehce neautenticky a uměle. Kluci jsou unavení, tak zůstávají na hotelu, já se jdu projít, ale brzo se vracím, protože je mně zima. Přece jenom jsme v horách. Normálně by asi byly hospody dole u řeky plné, ale díky covidu je těžká mimosezóna a ani místních turistů moc není. Dáváme si jídlo, pivko a jdeme spát.