Dobré ráno! Právě stojíme v Kota, kde většina spolucestujících vystoupila. Pomalu se rozkoukávám, do Bundi to máme ještě hodinku, ale posnídat se může už nyní. Jako obvykle to není problém, stačí vyběhnout z vlaku na perón k jednomu z mnoha stánků a koupit si lahodný čas masala a ještě horkou samosu zabalenou do novin. Pomalu se rozjíždíme, koukám už ze spodní palandy ven z okna. Kam jen ono dohlédne placatá krajina s políčky, sem tam nějaký strom nebo se místní sklízí obilí, něco sejí, upravují apod. Zemědělská idylka. Už se nemůžu dočkat, až zastavíme v Bundi, najdu si hotel a začne objevování zase jiného města, památek a zvyklostí. Zdá se to skoro až neuvěřitelné vzhledem počátečnímu zpoždění, ale do Bundi přijíždíme skoro na čas, jenom asi s desetiminutovým zpožděním. Než se probojuji na hotel, tak mě čeká obligátní dohadování se s rikšákem, protože původní nabídce 100 rupií se musím jenom zasmát. Ubytovávám se v Shivam Tourist Guesthouse tuším za 300 rupek v pěkném pokoji s větrákem a koupelnou. Oproti Agře jsem si dost polepšil za nepatrně vyšší cenu. Je evidentní off-season, poslední host byl v guesthouse před pěti dny, na ulici to taky moc nežije a celkově panuje v Bundi příjemně líná atmosféra indického maloměsta (88 tisíc obyvatel). První kroky vedou v jezeru Nawal Sagar a odtud k jedné z mnoha Baori(=staré terasovité studny) Bhora-ji-ka-Kund, kterých je v Bundi několik. Bohužel tahle studna je už krapet ve slabším stavu, protože je jednak prakticky vyschlá a hlavně plná odpadků. Nicmoc, ani jako atrakci to fotit nejde. Moc to nezachraňuje ani vedlejší Shiva temple. Tahle část města asi nebude z nejatraktivnějších, takže se šinu v dopoledním žáru těch dvěstě metrů zpátky k jezeru, kde už chlapík s cukrovou třtinou zprovoznil stánek a můžu tak přisednou do stínu a objednat si tuhle vychlazenou delikatesu. Jakýsi malý šotek uvnitř mého já mi říká, že led asi nebude úplně ono, ale kašlu na to, protože v téhle výhni to jinak ani řešit nejde. Centrum Bundi je opravdu malé, spěchat nemá cenu, dneska bude klidový den.

[shashin type=“photo“ id=“2236,2239,2237″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Což si říkám teďka, ale vím, že to nebude tak úplně pravda a vždycky mě to bude hnát ven za focením, poznáváním a touláním se uličkami města. V jedné z nich sedám za místníma na čaj a další samosy. Mám rád tyhle momenty, i když si nemáme co říct, tak sedíme u čaje, ponoříme se do vlastních myšlenek a vychutnáváme okamžik. Ten já teda narušuju chroupáním samos,ale to nevadí. K samosám dostávám nejdřív červenou omáčku a když chlapík vidí, že mi chutná, tak mi přidává ještě cosi zeleného. Pálí to, ale jinak dobrota.  Přes Sadar Bazar se jdu mrknout na další studny Baori, které se nacházejí hnedka za hranicemi starého města, ale bohužel s podobným výsledkem jako v prvním případě. Nagar Sagar Kund je sice hodně hluboká, ale komplet vyschlá a plná odpadků. V starém městě byl docela klid, zato tady to žije. Ha, cukrárna! Kombinace mangový džus a místní sladkosti je vražedná. O kousek dál je další studna Raniji-ki-Baori, která je asi v lepším stavu než její dvě předchozí kolegyně, a proto se tu platí vstupné 100 rupií. Hmm, to se mi nechce, místo toho si radši fotím a užívám si chaosu. Za zvuku bubnů prochází pohřební průvod a v rychlém kvapíku i s mrtvým zabaleným v dekách kamsi míří. Vlastně vůbec netuším, jak se v této oblasti pohřbívá, ale sledovat průvod mi zrovna vhodné nepřijde. A asi by se to místním taky moc nelíbilo. Koukám na mapu, že kousek dál je ještě jedna studna, ale takový studnař zase nejsem, spíše se půjdu podívat k jezeru Jait Sagar, které je opačným směrem.

[shashin type=“photo“ id=“2248,2258,2259″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Pochyboval-li jsem někdy o významu kostky cukru jakožto českého vynálezu, tak zde vidím v praxi, jak nedocenitelná kostka bude. Vypadá to jako malá placatá malá mýdla, ale mýdlo to není. Je to cukr, jak sám ochutnávám. Je poledne, začíná to největší vedro, takže opět nejlepší čas vyrazit někam pěšky na výlet. Stejně jako většina místních kopíruji stín, ale moc to nepomáhá. Tak si musím pomoct jinak. Zde je lavička, támhle koupím vodu, jinde mě zvou chlapíci k sobě na čaj nebo kecám s prodavačem, kde nakonec kupuju beediska. Každá pauza se hodí.  Sukh Mahal, malý palác se zahradami, kde svého času trávil čas Rudyard Kipling, se nachází hnedka na začátku jezera. Klidně bych se podíval dovnitř, ale bohužel nějaký koumák vymyslel, že zde se bude platit taky vstupné, takže mají smůlu. Místo toho nacházím nejbližší stín, nějak mi totiž dochází energie a to není dobře. Jezero krapet zelené a opět zabordelné, na koupačku to úplně nebude. Snažím se aspoň nějak zchladit, triko vydrží mokré asi minutu. Vedle mě chlápci zvou na čaj. Zajímavý, že starší generace umí kolikrát anglicky mnohem líp, jak mladí. Nazpět na guesthouse, protože už sotva pletu nohama. Sprcha, větrák, další sprcha, postel a nicnedělání. To mi ale dlouho nevydrží, jen co naberu trochu sil, tak vyrážím opět ven navštívit Bundi Palace a vedle menší palác Chitrasala. Pro masochisty zaměřené na pevnosti je zde k dispozici výšlap Taragarh, ale to si nechám v klidu ujít, palác bude stačit. Cizinče plať! Pro místní je vstup 10 rupií, zatímco já platím stovku. Hmm, nic nového bohužel. Máš foťák? Mám, zrcadlovku dost těžko schovám pod tričko. Tak přihoď ještě 50 rupek. Navíc Indové mají tak mobily na focení, ale foťáky ani omylem. No nevadí, docela se těším, protože palác vypadá při pohledu z města impozantně. A je to masakr. Palác není ve zrovna dobré kondici, při troše smůly se dá na mnoha místech někam spadnout, ale to nevadí. Kombinace luxusu let dávno minulých a omšelosti dává stavbě neobyčejný šmrnc. Na druhou stranu by paláci nějaká koruna neškodila, patrně byl dlouho bez dozoru a místní tomu dali náležitě zabrat. Prý ale nejsou vyřešeny majetkové poměry, takže na to v současné době nikdo nedá ani rupku. Škoda, protože by bylo fajn, kdyby byl palác zpřístupněn celý, ale zase by to bylo všechno opravený a už by to ztratilo část kouzla. V rámci vstupenky se dá prozkoumat i menší palác nad hlavním palácem, Chitrasala, odkud je famózní výhled na celé Bundi.

[shashin type=“photo“ id=“2255,2253,2269″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Tento palác je už v lepší kondici, na zdech jsou krásně zachovalé malby, ale zase se skoro nikam nedá jít. Dva Indové mě nutí, ať si to vyfotím, prý je to strašně významné. Nechci být za burana, tak fotím, i když nevím moc, co fotím. Dochází voda, takže honem zpět do města. Cestou dávám další čaj a pro změnu další džus z cukrové třtiny. Led bych neměl, ale kašlu na to, jinak se uvařím. Pomalu zapadá Slunce, tak ještě fotím jezero a na pozadí palác. Paráda. Ovšem zase, ten bordel. Ach jo. Ještě rychle nějaké jídlo a zalehnout. Kdyby byla turistická sezóna, tak bude všude otevřeno a určitě bych byl lákán k návštěvě. Takhle nic, turistů je tu naprosté minimum (asi tři), takže nezájem. Nakonec dávám vege thali, k tomu lassi a můžu jít v klidu spát.  Dnešek byl docela náročný, plus mám pocit, že v břichu se dějí věci, které se mi moc nezamlouvají. No snad to zaspím, zítra se vstává kolem šesté…