Indie – den desátý – Chandigarh, Indie – den jedenáctý – chata, Indie – den dvanáctý – Kasauli

Tyhle tři dny doprovázelo určité očekávání a představa, která nebyla zrovna moc naplněna, takže to lze hodnotit jako docela zklamání, i když na druhou stranu jsem měl alespoň možnost poznat mentalitu, chování, myšlení a jednání řekněme vyšší indické třídy.

Do Chandigarhu přijíždíme kolem sedmé ráno, kde nás již čeká otec a bratr Nidhi. Na plukovníka jsem byl připraven, ale že dorazí i Nidhi bratr, to jsem nevěděl, takže jsem ho v prvné chvíli považoval za řidiče pan plukovníka. Jak je patrně u Indů z lepší společnosti zvykem bydlí se v hlídané residenční oblasti v elegantní vile. Na rozdíl od Indie jakou jsem doposud zažil, tak zde parkují pouze auta západních značek. Vítá nás paní plukovníková a servíruje sušenky, čaj a vodu. Rodina se baví většinou hindu, občas anglicky a občas se mě i na něco zeptají. Zdvořilosti musí být, ale doufám, že to nebude takto celý den. Ovšem po snídaňovém přivítání následuje siesta a po siestě oběd. Mezitím se dozvídám, že pan bratr je lékařem v USA, ale tráví plno času v Indii, kde dělá 4 hodiny denně nebo týdně a jinak hraje golf. Těžce za vodou, Himanshu ho nesnáší, protože zatímco Himanshu je penězi posedlý magor, tak tenhle má vyděláno a řešení už jenom indickou politickou situaci. Po obědě následuje další krátká siesta, po které jsme domluveni, že se půjde ven. Blbý, že v Chandigarhu je ještě větší vedro jak dole v Jaipuru a navíc je tu velká vlhkost. Le Corbusier to zde evidentně vystavěl efektně a efektivně, protože Chandigarh je snad třetí nejbohatší město celé Indie, ale na to vedro trochu zapomněl. Britové nikoliv a proto se hromadně stěhovali do hor. Ovšem do města se nejde, místo toho mě pan bratr lifruje do hotelu, kde prý budu mít víc soukromí. No budiž, akorát jsme v hotelu zavřený jak ve zlaté kleci. Jsme na periférii, do města daleko a musím čekat až se Himanshu uráčí. Himanshu dorazil, ale místo do města zůstáváme v hotelu a čumíme na kriket. Další sport, jehož pravidla jdou komplet mimo mě. K tomu máme pivko a hranolky. Naštěstí pivo mu moc nejede, jinak by byl hnedka na plech. Po pivu a hranolkách jdeme zpět k plukovníkovi. Kde je bohužel ještě větší nuda než na hotelu, protože už několik hodin nejde elektřina a je pekelné vedro. K tomu se přidávají komáři a hlad, protože se čeká na večeři. Ta se z nějakého důvodu podává až v noci, takže po několika hodinách čekání (proložených vojenskými historkami od plukovníka a pozorováním naštvaného Himanshu) slupnem večeři (mimochodem jako obvykle delikatesní) a jde se spát.

Už si přesně nepamatuji, v kolik ráno vyrážíme, ale vím, že to bylo nečekaně brzo. Sotva jsem zvládl snídani v podobě omelety a čaje a už jedeme přes Chandigarh do hor na slibovanou cottage. Město vypadá docela zajímavě urbanisticky a je na Indii hodně zelené, jenom škoda, že jsem viděl pouze a kousek a jenom z auta. Cestou míjíme koleji slavné úzkorozchodné železnice z Kalky do Shimly. Ač bych si tuhle část rád projel, tak bohužel není čas a prostor to realizovat. Hory jsou moc pěkné a vůbec najednou je to úplně jiná Indie. Nakupujeme nějaké zásoby a konečně směřujeme k chatě. Ta je opravdu velká a kompletně a určitě i nákladně zařízená. Výhled super, to se musí nechat, ale jinak moc nevím, co tu vlastně budeme dělat. Otevírám si pivko a jdu si číst. Bohužel Kingfisher je hodně silné a ne moc dobré pivo. Ani to moc jako pivo nechutná, ale co jsem si koupil, to mám. Mezitím přicházejí po siestě ti dva a jde se vařit. Mezitím dáváme nějaký drink a kecák se.  Indové to mají s alkoholem těžké, nevydrží skoro nic a podle toho to vypadá. Nidhi dostává panáka vodky a je v tu ránu úplně na mol. Himanshu sice lije průběžně a docela dlouho vypadá relativně ok, ale potom stejně rychle odpadne a blábojí nesmysly. No a nějak takhle to vypadalo ten večer, plus se událo plno dalších věcí, které se mi asi ani nechce popisovat. Možná mě ti dva chtěli do trojky možná ne, ale soudnost byla na mé straně, tak jsem aspoň dal Himanshu jasně najevo, že já nebudu pískat, dle jeho not a bylo. Výsledkem bylo, že jsme se dohádali a šel jsem spát. Můžu si za to sám a je možné, že druhý den ráno budu muset zvolit sólo odjezd. Trochu jsem měl více tušit, že Himanshu je vylízané ožralé pako a Nidhi submisivní rádoby zápaďácká pipka. Zní to asi dost tvrdě, ale taková byla realita.

Ráno pokračuje v najatém stylu večera. Himanshu tvrdí, že si nic nepamatuje, ale dle mého kecá. Místo, aby se probral, tak popíjí zvesela dál. Asi se budu muset ozvat nebo holt pojedu sólo. Místo uklidu uplatňují ti dva kastovní pravidla a platí za úklid paní z vedlejšího domu. Dneska jsme měli jet do Shimly, ale něco mi říká, že zůstane opět jenom u slibů. Konečně vyrážíme. Ani včera za střízliva nebyl Himanshu bůhvíjakej řidič a teď když má popito je to mnohem horší. Děs a úděs. Když potřetí najíždí do zatáčky jako by tam zatáčka nebyla a málem to napere do náklaďáku před námi, tak se ozývám a to dost hlasitě. „Buď se kámo, uklidníš a to velmi rychle nebo vystupuju“. Jak říkám, tak i konám, beru věci a vystupuju. Je to trošku na riziko, ale nehodlám se zabít tímhle magorem. Oba mě přemlouvají, ať nasednu, že on se uklidní a půjde to. No dobře, poslední šance. Nasedám a o poznání klidněji jedeme dál. Ovšem místo do Shimly jedem do horského letoviska Kasauli. Atmosféra v autě na bodě mrazu, ale to je mi celkem jedno. Mým cílem je dostat se dneska nějak dolů do města, sednou na vlak a zítra ráno rozchod. Jsem smířen s tím, že nemoc neuvidím a bude nuda a taky si zlehka vyčítám tohle dobrodružství, ale na druhou stranu si říkám, kdo to mohl čekat? Kasauli jakožto letní sídlo bohatých Britů je docela pěkné a příjemné místo. Taky je fajn, ve 2000 m.n.m.,  je konečně příjemný teplo místo vedra dole. Chvíli dokonce i Nidhi řídí, ale nevím, zda je to lepší, protože jedeme krokem a ještě přískoky. Nijak už se nebavíme, já si fotím v Kasauli kopečky, ti dva si vykládají a jedeme dál. Myslím, že všichni tři budeme rádi, až tuhle pouť zítra ráno ukončíme. Cestou zpět se ještě stavujeme na cottage,protože Himanshu se za tchýní a tchánem moc nechce, takže se nakonec u plukovníka jenom mihneme a jedeme taxíkem na vlakáč. Himanshu mě žádá o peníze na taxi, že žádné nemá, ale vybere a vrátí mi to. Vím, že mi to nevrátí a tak se taky stalo. Beru to jako příspěvek, protože jinak mně všechno platili a za běžných okolností bych jim určitě nějaké peníze vnutil.