Sobota 1.10. Mysore

Máme celý den na Mysore a večer pokračujeme vlakem do Madurai. Co tady budeme dělat? Sám úplně nevím. Sázím na to, že palác bude dostatečně zajímavý a potom se nějak zabavíme na trhu, ve městě nebo jeho okolí.

Z pěkného post koloniálního nádraží jdeme pěšky směrem centrum s bazarem a palácem. Chtělo by to nějakou snídani! V Indii není o restauraci, bistro nebo nějaký stánek s jídlem nouze. Většinou se snažíme vybrat místo, kde je hodně lidí, což by snad měla být záruka kvality a také čerstvosti. Kritérium dostatečného počtu lidí splnilo hnedka první místo.  Není to ale klasická restaurace, nejdříve je třeba si u kasy objednat a potom jít s lístečkem k pultu, kde nám jídlo během chvilky připraví. Naše volba byla opět masala dosa. Další kroky vedou na bazar, kde se dobrovolně ztrácíme v záplavě stánků, uliček, barev, vůní, pachů a křiku. Jeden z běžných „Where are you from?“ chlápků nás vede do svého stánku, kde nám chce prodat nějaké vonné esence. Díky, nemáme zájem. Žádný prudění nebo uražený obličeje, lidi jsou tady v pohodě. Míň v pohodě je výměna peněz, kdy v čekáme v kanceláři snad půlhodiny a vypadá to, že měníme snad milion dolarů.

U paláce je hrozně moc lidí, ach jo. Někde jsem četl, že palác v Mysore to jedna z nejpopulárnějších indických památek. U vchodu je třeba zout boty a teprve potom můžeme za stovku rupií dovnitř. Okruh je krátký, několik pěkných sálů, a to je tak vše. Vlastně je to celé dost kýč a navíc to ani není nijak moc staré. Zajímavější je snad i výstava květinových soch před palácem. A to jsou tady takový bizáry jako tank z květin. Moc jsme toho dneska zatím nezažili, ale o to více jsme oba znavení.

Brzké odpoledne a my máme ještě plno času. V průvodci mě zaujal kopec Chamundi hill, ke kterému se dá dojet městským autobusem. Jedeme tedy rikšou na autobusák, ale bohužel ne na ten správný. Takže zase nazpět do města ke druhému autobusáku. Zde nám dokonce přeje i štěstí, protože autobus akorát odjíždí.  Moje představa Chamundi hill byla, že se jedná zalesněný kopeček, odkud bude pěkný výhled na město. Pravda byl pouze ten výhled, jinak jde o poměrně velké poutní místo, takže je zde patřičně živo. Lidi, všude samý lidi. Výhled od chrámu nikde. Ten správný vyhlídkový spot je trochu jinde. A když vyhlídka, tak indická selfíčka na tisíce způsobů.

Ve městě se chystá velká paráda na oslavu svátku Desara.  V čem to bude spočívat netuším, patrně hodně světýlek a hodně lidí. My dva už jenom tak zevlujeme, jíme sladkosti a čekáme až pojede vlak do Madurai.

 

Neděle 2. 10. Madurai – Munnar

Návrat o jednu vlakovou třídu výš do AC3 znamená více klidu na spaní, avšak také méně místa na spaní, protože máme boční sedadla.  Odhadem do výšky 180 cm je spaní v pohodě, nad 180 cm už je to spaní takzvaně na skrčence.

Madurai nás vítá podmračeným počasím a trochu ušmudlaným prostředím. Ulice jsou po ránu ještě docela mrtvé. Cestou ke chrámu Meenakshi přemýšlíme, zda v Madurai zůstaneme nebo pojedeme dál. Dobrá snídaňárna se pozná podle toho, že je tam hodně lidí a nečeká se dlouho na sednutí. Dnešní podnik na snídani splňuje tuhle charakteristiku dokonale. Rychle jsme byli usazeni, dlouho jsme nečekali a už jsme jedli z banánového listu dnešní porci Masala dosy. Mám pocit, že každá další Masala dosa je lepší a lepší. V mezičase během jídla hledám autobusové spojení do Munnaru a pozoruji lidi okolo. Naproti nám si sedla rodinka s malými dětmi. Všichni si objednali různé placky nebo koláčky, k tomu dostali obvyklé omáčky a už se hodovalo. I malé děti zvládaly jíst rukama naprosto bez problémů. Nám to taky už docela jde, ovšem když je možnost lžíce, tak tím rozhodně nepohrdneme.

Zůstat v Madurai by znamenalo den na prohlídku chrámu a potom víceméně odpočinek, odjezd do Munnaru by znamenal ušetřený čas a možnost být třeba v horách delší dobu. Volíme Munnar a tím pádem máme už jen nějaké dvě až tři hodiny do odjezdu autobusu. Jdeme se podívat k Meenakshi Temple, jeden z naháněčů nás ihned šikovně nalákal do postranního obchodu na rooftop view. Pěkný výhled znamená ovšem nutnost projít obchodem se vším možným a odrážet všechny pokusy o prodej. Chrámy jsou docela pěkně vidět z bočního pohledu. Aspoň něco, když už na vstup do areálu nemáme bohužel čas. Cestou nazpět míjíme kino s klasickými bollywoodskými plakáty. Snad bude ještě příležitost.

Na autobusáku je klasicky chaos. Autobusy jsou označeny pouze v hindštině, tudíž není vůbec jasné, který bus je náš. Místní tvrdí, že máme být v pohodě, a že kolem třičtvrtě autobus určitě pojede.  Tak dlouho zevlujeme okolo a čekáme na ten správný bus, až nám málem ujíždí. Naskakujeme do již rozjetého autobusu. Čeká nás 5-6 hodiny v dýchavičném autobusu, kdy z nížiny vystoupáme až do 1800 m.n.m.  Na rovině cesta ubíhala rychle, ovšem jakmile jsme odbočili z hlavní a začali stoupat do kopců, tak se rychlostní průměr snížil na svižnější chůzi. Výhledy ovšem maximálně top. Krásná vyhlídková cesta. Sice to chvílemi v nejprudších zatáčkách vypadá, že se už dál nerozjedeme, ale nakonec jsme to vždy s přehledem dali. Je až neuvěřitelný, co takový obstarožní stroj vyjede.

V cíli v Munnaru jsme až kolem čtvrté odpolední. Máme oba hlad, jdeme se před hledáním ubytka nejdříve trochu najíst. Mezitím se docela silně rozpršelo a my jsme zjistili, že není vůbec žádné rozumné ubytování volné. Jak je to možný? Obvolávám kontakty z průvodce Lonely Planet, chvílemi to vypadá nadějně, ale nakonec smůla, všude je plno. Nakonec bereme nedaleký dražší hotel, kde dneska noc stojí 1500 kč za pokoj.  Vzhledem k lijáku jsme rádi, že jsme v teple a nemusíme ještě někam dál jet. A sprcha po dvou dnech na cestě taky docela bodne.